10. MODLIT SE ZA ŽIVÉ A MRTVÉ

10. Modlit se za živé a mrtvé

„Vidí-li někdo, že jeho bratr se dopouští hříchu, který není k smrti, ať za něho prosí, a Bůh mu daruje život.“ (1 Jan 5,16).

Jan Pavel II.: Dives in Misericordia

15.  Církev hlásá pravdu o Božím milosrdenství, která byla zjevena v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu, a různými způsoby ji vyznává. Také se sama snaží prokazovat lidem milosrdenství prostřednictvím lidí. Chápe, že v tom je totiž nezbytná podmínka úsilí o „lepší“, „lidštější“ svět, a to v současnosti i v budoucnosti. Avšak v žádné době, v žádném historickém období, a zvláště
v době takového přelomu, jaký prožíváme dnes, nemůže církev zapomínat 
na snažnou modlitbu, dovolávající se Božího milosrdenství tváří v tvář tak mnohotvárným formám zla, které sužují a ohrožují lidský rod. To je základní právo i povinnost církve žijící v Ježíši Kristu. Její právo a povinnost ve vztahu
k Bohu i k lidem. Čím více lidské svědomí, podléhající útokům světského myšlení, ztrácí smysl pro význam slova „milosrdenství“, čím více se vzdaluje
od Boha, a tedy i od tajemství milosrdenství, tím více má církev právo
i povinnost dovolávat se „s naléhavým voláním“ Božího milosrdenství. Toto naléhavé volání se týká i církve naší doby, je zaměřeno k Bohu a dovolává se jeho milosrdenství, o němž s jistotou hlásá a vyznává, že se již ukázalo
v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu, tedy ve velikonočním tajemství. Toto tajemství v sobě obsahuje nejplnější projevení milosrdenství, totiž té lásky, která je silnější než smrt, silnější než hřích a jakékoliv zlo, lásky, která pozvedá člověka i z nejhlubších pádů a vysvobozuje ho i z největších nebezpečí.

…

Dovolávejme se, stejně jako proroci, toho Boha, který nemůže nenávidět nic z toho, co stvořil; Boha, který je věrný sobě samému, svému otcovství i své lásce. A jako proroci vzývejme tu lásku, která má i mateřské rysy a stejně jako matka jde za každým svým dítětem, za každou ztracenou ovcí, i kdyby těch poblouděných byly miliony, i kdyby ve světě převážila nepravost nad dobrem,
i kdyby si lidstvo naší doby za své hříchy zasloužilo novou „potopu“, jako si ji kdysi zasloužilo pokolení Noemovo. Utíkejme se k té otcovské lásce, kterou nám zjevil Kristus ve svém mesiášském poslání a kterou nejvíce vyjádřil
ve svém kříži a zmrtvýchvstání.

Utíkejme se k Bohu prostřednictvím Krista, pamětlivi slov Mariina Magnificat, která zdůrazňují milosrdenství „od pokolení do pokolení“. Vyprošujme Boží milosrdenství pro dnešní pokolení! Ať církev, která se
po příkladu Marie také snaží být v Bohu matkou lidí, vyjadřuje touto prosbou svou mateřskou starost a zároveň důvěryplnou lásku, z níž se právě rodí nejhlubší potřeba modlitby.

KKC 2634

Přímluva je prosebná modlitba, která nás více připodobňuje Ježíšově modlitbě. On je jediný přímluvce u Otce za všechny lidi, zvláště za hříšníky. „Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (Žid 7,25). Sám Duch svatý „se za nás přimlouvá“ a jeho přímluva „za křesťany je ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,26–27).

KKC 2635

Přimlouvat se, žádat o něco ve prospěch druhého, je od dob Abraháma vlastní srdci, které je v souladu s Božím milosrdenstvím. V době církve se křesťanská přímluva podílí na přímluvě Kristově: je výrazem společenství svatých. Kdo se modlí, nehledá v přímluvě to, co slouží jen jeho „vlastnímu prospěchu, ale
i prospěchu druhých“ (Flp 2,4), ba dokonce se modlí i za ty, kteří mu ubližují.

KKC 2636

První křesťanské obce hluboce prožívaly tento způsob sdílení. Apoštol Pavel je tak činí účastnými své služby evangeliu, ale také se za ně přimlouvá. Přímluva křesťanů nezná hranic: „…za všechny lidi… za všechny, kdo mají moc“
(1 Tim 2,1), za ty, kteří pronásledují, za spásu těch, kteří odmítají evangelium.

Vlastní téma

Svatí lidé poznávali, že mnozí hříšníci odmítali konat pokání a hledat cestu nápravy. Svatí lidé, kterým bylo líto těchto zatvrzelých hříšníků, se tedy začali sami modlit za ně a vyprošovat jim milost pokání a návratu k Bohu. Tak můžeme pomáhat druhým lidem, když za ně prosíme Pána. To, o co prosíme pro sebe, můžeme vyprošovat i druhým. Může se jednat jak o odpuštění hříchů,
o obrácení k Bohu, o nápravu života, o věčnou spásu, ale také o to, co si přejeme zde na zemi, o zdraví, pokoj, přátelství dobrých lidí, o vše nezbytné,
co potřebujeme k životu. Že nemáme v modlitbě myslet jen na sebe, ale že je třeba pamatovat i na druhé, to nás učí Pán Ježíš. I modlitba, kterou předal Pán svým apoštolům, je sestavena tak, že se ji můžeme modlit společně za sebe navzájem. Taková modlitba, kdy prosí více lidí, má i větší sílu, vždyť tehdy k Bohu nevolá jen jedinec, ale velký počet prosebníků. „Chléb dej nám dnes, odpusť nám, neuveď nás v pokušení, zbav nás od zlého“. Poznání, že se můžeme za sebe navzájem modlit, může vrátit naději těm, kdo např. napomínají své dospělé děti, které se odcizují Bohu. Děti ale odmítají přijmout naše napomenutí. Můžeme jim však pomáhat tak, že se za ně modlíme. Kdosi řekl: „Nemluv s takovými zatvrzelci o Bohu, ale mluv s Bohem o nich“ – tedy pros za ně Boha. Zvlášť cenné jsou takové modlitby za druhé lidi, které jsou doprovázeny nějakými obětmi např.: trpělivé snášení své nemoci, splnění nějakého náročného úkolu aj. V prosbě za jiné je nám vzorem Kristus, který se modlí za apoštoly: „ za ně prosím… Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, nechť jsou jedno jako my... dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa... posvěť je pravdou…“ (Velekněžská modlitba, Jan 17, 1–26). Především se máme modlit za ty, kteří nám jsou svěřeni, a jsme tedy za ně odpovědni. Máme prosit za ty, které máme rádi, a také za ty, kdo aktuálně potřebují naše přímluvy, protože se ocitli v nějaké životní krizi. Pán Ježíš nás učí, že se máme modlit i za nepřátele a přát si jejich obrácení. „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce“ (Mt 5, 44–45). Boží přání, aby se lidé za sebe modlili, je již ve Starém zákoně. V obřadech, určených pro bohoslužbu při putování do zaslíbené země a zapsaných v Mojžíšových knihách, se velekněz a starozákonní kněží přimlouvají za lid. Také Mojžíš se modlí za izraelský národ, který zhřešil záhy po obdržení desatera: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země?“ (viz ex 32, 11–13). Bůh si přeje, aby se Job přimluvil za přátele, kteří nemluvili náležitě o Jobově neštěstí: „Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Job ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás“ (Job 42, 8). Podobnou moc dává i Ježíš apoštolům: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,23). Jako je mocnější ta přímluva, kdy prosí více lidí než jen jedinec, podobně je i mocnější ta přímluva, kdy se modlí člověk milý Bohu, tedy světec. Proto lidé prosí Matku Boží a svaté mučedníky, panny
a ty, kdo mají milosrdné srdce, aby se za ně přimlouvali. Někdy dokonce užíváme starobylý výraz této přímluvy, když prosíme: „Oroduj za nás!“. Kromě vzácných přímluv světců jsou Bohu milé i přímluvy starých, nemocných
a trpících lidí. Staří lidé si někdy myslí, že jsou zde na světě již zbyteční. Když poznají, že zde mají velký úkol, přimlouvat se za hříšníky, může se jim vrátit dobrý pocit, že mají svůj význam. Jednou na věčnosti poznáme, že třeba život nějaké staré babičky, která se celý den modlila za obrácení hříšníků, byl mnohem plodnější, než činnost kdejakého politika, ekonoma, novináře
či sportovce. Také je ještě třeba zmínit život a modlitby osob zasvěcených Bohu, především ta společenství, která kladou na modlitbu největší důraz, a proto žijí v klauzuře, např. trapisté či sestry kapucínky. Důležité je také, abychom
ve svých modlitbách nezapomínali na zemřelé lidi. V přímluvných modlitbách ve mši svaté bývá i prosba za zemřelé. Někdo si u hrobu na zemřelé jen vzpomene, my se ale máme za zemřelé modlit, a tak jim vyprošovat nebe. Kéž tyto modlitby nejsou jen „sezónní dušičkovou záležitostí“, ale je to skutek duchovního milosrdenství, když na zemřelé pamatujeme co nejčastěji během roku. V místecké farnosti jsme mívali často odděleně pohřeb ve frýdecké obřadní síni na hřbitově a zádušní mši svatou pak v místeckém kostele. Na pohřeb přicházelo někdy dosti lidí, ale na mši svaté se pak objevil jen malý zlomek z nich. Lidé tedy kladli důraz na rozloučení se zemřelým, ale bohužel už ne na modlitby za něj. Tak tomu bývá začátkem listopadu na hřbitovech. Vidíme mnohé hroby obložené květinami, věnci, kyticemi a mezi tím hoří svíce. Kdyby nás mohl zemřelý oslovit, asi by řekl: „Nemohli byste se raději za mě pomodlit a poprosit Boha, aby mě pozval k sobě?“ Sv. Monika nepovažuje za důležité, kde bude pohřbeno její tělo, ale prosí, aby na ni nezapomínali u oltáře Páně. Mnohá přání umírajících jsou pošetilá, např. dopravit urnu s popelem na měsíc, zmrazit tělo na dobu, než lidé objeví lék na nemoc, použít tělo jako potravu pro živočichy atd. Jen pokud věříme v život věčný a také v to, že kromě církve bojující (tj. nás zde na zemi) a církve vítězné (tj. těch v nebi) je i církev trpící (tj. ti v očistci), budeme poznávat i smysluplnost našich proseb za zemřelé. Je třeba se také tázat: Bude tu někdo, až zemřu, kdo se za mě bude modlit? Jsou naše děti a vnoučata tak vychováni, že ví, jak důležitá je modlitba za zemřelé? Nebo budu mít sice hrob plný květů, ale k Bohu se nevznese žádná prosba? Nebo ani modlitby ani květy? Zdalipak se i mně dostává dobrodiní modlitby od někoho, kdo si vzpomene a poprosí Pána za mě? Doufám, že ano i když jsou to věci, o kterých se mnoho nemluví, tedy důvěrné. Přece však slyším v sakristii, jak se ti, kteří přišli na mši svatou, modlí modlitbu za kněze. Také se těším z modliteb nejbližších příbuzných a cenné jistě budou prosby sester klarisek – kapucínek, které na mě nezapomínají.

Písmo svaté

• Gen 18,16–33 Abrahám prosí za Sodomu a Gomoru.

• 2 Mak 12, 38–45 Je dobré modlit se za mrtvé.

• Jan 17 kap. Ježíš se modlí za své učedníky.

• 2 Sol 3,1–3 Modlete se za nás, aby se slovo Páně šířilo.

• Jak 5,14–16 Mnoho zmůže modlitba spravedlivého.

• 1 Jan 5,15–17 Modlitba za hříšníka.

Otázky

• Proč bychom se měli modlit za živé a mrtvé?

• Co chápu pod pojmem přímluvná modlitba? Jaké znám formy?

• Má cenu modlit se za hříšníka?

• Mám problém s vyslyšením modliteb?

• Mám zkušenost s modlitbou za druhé?

• Toužíš po tom, aby se někdo za tebe modlil?

• Jak často se modlíš za zemřelé?

Konkrétní podnět

• Promysli si, kdo tvou modlitbu nejvíce potřebuje.

• Pomodli se občas modlitbu z kancionálu za zemřelé.

Svědectví, poučení

Jsme voláni žít životy přímluvy

Převzato z www.cho.cz - Michael Simpson

Ve známé písni jezuitů ze St. Louis je verš: „ Držím tvůj lid ve svém srdci.“ To je modlitba přímluvy. Není to jednoduché předkládání proseb Bohu, i když i to je dobré, pokud to vyjadřuje naši důvěru v Boha a v Jeho milující
prozřetelnost v našich životech. Modlitba přímluvy je držení potřeb lidí a situací ve světě kolem nás v našich srdcích. Zde je objímáme Boží láskou.

I my jsme jako Ježíš voláni žít život přímluvy. Musíme být s ubohými
a ztracenými a zlomenými. Musíme být pro ně přítomností Krista, která jim přináší uzdravení a život.

Sv. Monika – pamatujte na mne u oltáře Páně

Ze spisu „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa

     Když se blížil den, kdy měla odejít z tohoto světa – ty jsi znal ten den, Bože, my jsme ho neznali – stalo se tvým skrytým řízením, jak jsem přesvědčen, že jsme já a ona byli sami, opřeni o okno, jímž bylo vidět do zahrady domu, v němž jsme bydleli. Bylo to v Ostii na Tibeře, kde jsme se, vzdáleni vší vřavy, po dlouhé namáhavé cestě zotavovali před odplutím. Rozmlouvali jsme tehdy o samotě velmi srdečně. Nedbali jsme na to, co bylo za námi, a byli jsme upnuti na to, co bylo před námi, a ptali jsme se spolu v přítomnosti pravdy, jíž jsi ty, jaká bude věčná blaženost svatých, to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk ani nikdy nepomyslil, a naše srdce prahlo po nebeských vodách z tvého pramene, pramene života, který je u tebe.  O těchto věcech jsem mluvil, i když ne tímto způsobem a těmito slovy. Ale ty, Pane, víš, že když jsme toho dne takto rozmlouvali a tento svět se všemi jeho radostmi ztrácel při tom rozhovoru pro nás cenu, ona tehdy řekla: „Synu, pokud jde o mě, už mě na tomto světě nic netěší. Co zde mám ještě dělat a nač tu mám být, nevím, vždyť od tohoto pozemského života už nic nečekám. Jen pro jedno jsem si přála žít ještě nějakou chvíli na tomto světě: chtěla jsem vidět, dříve než umřu, že jsi katolickým křesťanem. A Bůh mi to dopřál v míře mnohem větší, neboť mohu vidět, i to, že jsi pohrdl pozemským štěstím a stal ses Božím služebníkem. Co tu mám ještě dělat?“ 
     Nepamatuji se už dobře, co jsem jí na to odpověděl. Ale asi za pět dní nebo jen o málo později dostala horečku a ulehla. V době nemoci jednou omdlela a ztratila na chvíli vědomí. Přiběhli jsme k ní, ale brzy se probrala, podívala se na mě a na mého bratra, jak jsme u ní stáli, a jako by něco hledala, nám řekla: „Kde jsem to byla?“ A když nás viděla, že jsme smutní a zaražení, řekla: „Pochováte svou matku tady.“ Mlčel jsem a snažil jsem se zadržet pláč. Můj bratr však něco řekl, že by si přál, aby nezemřela v cizině, že by bylo pro ni lépe umřít ve vlasti. Když to uslyšela, pohlédla na něj s úzkostí a výčitkou, že mu záleží na takových věcech, potom se podívala na mě a řekla: „Slyš, co to říká.“ Brzy nato řekla nám oběma: „Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“ A když sdělila, jak mohla, toto své přání, přestala mluvit, neboť nemoc se zhoršovala a působila jí utrpení.

Veliká je moc modlitby – Svědectví – Jadwiga (Skoczow, Polsko)

Zdroj – https://www.bogurodzica.ox.pl

Už dávno jsem se s vámi chtěla podělit zprávou o tom, jak veliká je moc přímluvné modlitby. Od podzimu se v naší rodině začaly objevovat zdravotní problémy. Já jsem onemocněla s páteří, a také u mé dcery a vnučky začaly zdravotní komplikace, vnouček těžce onemocněl. Také můj syn se zamotal do celé řady různých komplikací. Všimla jsem si, že na ruce má prsten „atlantů“. Byla jsem zklamaná. Hodně mých známých nosilo tento prsten a já jsem jim nemohla vysvětlit, jak moc ohrožuji své životy. Začala jsem se modlit
a v modlitbě odevzdávat Pánu celou svou rodinu. Prosila jsem také jiné
o přímluvnou modlitbu za nás.

Postupně se vše začalo měnit. Od kamarádky jsem dostala článek na téma prstenu „Atlantů“ a předala jsem ho synovi a ostatním známým, kteří ho nosili. Syn se prstenu ochotně zbavil a po nějaké době jsem si všimla, že ani kamarádky už jej nenosí a jsou stále více otevřené Bohu. Najednou se doma všechno uspořádalo. Dcera a její syn se najednou uzdravili i přesto, že dítě bylo opravdu těžce nemocné. Syn poprvé řekl, že se dobře cítí v kostele. Modlitba přinesla uzdravení, dala mi radost, naději a důvěru. Chvála Pánu!

P.S. Prsten „Atlantů“ – Byl objeven v roce 1860 v Údolí králů v Egyptě vynikajícím francouzským egyptologem, markýzem d´Agrainem. Jeho nálezce byl přesvědčen, že prsten je dílem zaniklé civilizace Atlantů. Má chránit před nebezpečím, nemocemi apod. Podle zkušenosti mnohých lidi, kteří nosili tento prsten, byl příčinou odvracení se od Boha a v rodinách se začalo šířit zlo
a různá neštěstí.