2. PŘIJÍMAT POCESTNÉ

23.12.2016 01:43

2. Přijímat pocestné

 

 

„Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: ... přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší?“ (Iz 58,6–7)

 

Text dokumentu

 

Poselství Svatého otce ke světovému dni migrantů a uprchlíků
Papež František 18. ledna 2015

 

Církev otvírá svou náruč, aby objímala všechny národy bez rozdílů a bez hranic a aby všem ohlašovala, že „Bůh je láska“ (1 Jan 4, 8.16). Ježíš po své smrti
a zmrtvýchvstání svěřil svým učedníkům poslání, aby byli jeho svědky a hlásali evangelium radosti a milosrdenství. V den Letnic vyšli s odvahou a s radostí
z večeřadla. Síla Ducha Svatého převážila nad pochybnostmi a nejistotami
a způsobila, že jejich hlásání bylo každému srozumitelné v jeho vlastním jazyce. Už od počátku je tedy církev pro celý svět matkou s otevřeným srdcem bez hranic. Toto poslání se uskutečňuje po dvě tisíciletí a již od prvních staletí se
v jasném světle misijního hlásání ukazovalo univerzální mateřství církve, které potom rozvinuly spisy církevních otců a převzal ho Druhý vatikánský koncil. Koncilní otcové, aby vysvětlili povahu církve, hovořili o ní jako o matce – Ecclesia mater. Ona vskutku rodí své syny a dcery „a zahrnuje je svou láskou
a péčí jako své“ (Lumen gentium, 14). Církev bez hranic, matka všech, šíří ve světě kulturu přijetí a solidarity, v jejímž duchu nelze nikoho považovat za neužitečného, stojícího mimo nebo určeného k vyřazení. Pokud křesťanské společenství žije své mateřství účinně, pak druhé posiluje, poskytuje jim orientaci a ukazuje cestu, trpělivě je doprovází a je jim nablízku svými modlitbami i skutky milosrdenství. To vše dnes nabývá zvláštního významu.
V době tak rozsáhlých migrací opouštějí lidé ve velkém počtu místa svého původu a s nadějí i se spoustou tužeb a obav se vydávají na riskantní cestu, aby hledali lidštější podmínky pro život. Tyto migrační proudy však nezřídka vzbuzují obavy a nepřátelství také u církevních společenství, a to ještě dříve, než se seznámí s životními příběhy dotyčných lidí, plnými pronásledování nebo bídy. V takových případech se podezření a předsudky dostávají do konfliktu
s biblickým příkazem přijímat cizince v nouzi s úctou a solidaritou. Na jedné straně v skrytosti svého svědomí pociťujeme povolání přiblížit se lidské bídě
a uvádět do života přikázání lásky, které nám zanechal Ježíš, když se identifikoval s cizincem, s trpícím a s každou nevinnou obětí násilí
a vykořisťování. Na druhé straně však kvůli naší přirozené slabosti „cítíme pokušení být křesťany, kteří se drží v bezpečné vzdálenosti od Pánových ran“ (Evangelii gaudium, 270). Odvaha víry, naděje a lásky nám umožní, abychom zkrátili vzdálenosti, které nás dělí od lidských dramat. Ježíš Kristus stále očekává, že ho budeme poznávat v migrantech a utečencích, v uprchlících
a exulantech, a také nás tímto způsobem vyzývá, abychom se dělili o své prostředky, a tak se zříkali části svého získaného blahobytu.

 

KKC 2443

Bůh žehná těm, kteří pomáhají chudým, a kárá ty, kteří se o ně nezajímají: „Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej“ (Mt 5,42). „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8). Ježíš pozná své vyvolené právě podle toho, kolik vykonali pro chudé. Když se „chudým hlásá radostná zvěst“ (Mt 11,5), je to znamení Kristovy přítomnosti.

 

Vlastní téma

 

Cítíme, že v lidské společnosti není něco v pořádku. Zatímco někdo bydlí v krásném domě, pěkně vybaveném a zařízeném, jiný polehává pod mostem. Není to závist, co takhle uvažuje. Víme, že mnozí, kteří mají pěkný dům, se nadřeli, než si ho vystavěli. Také museli šetřit a odříci si ledacos, aby měli na stavbu. Také víme, že mnozí, kteří jsou bez domova, se příliš nesnažili a pokud propadli drogám, alkoholu, lenosti a apatii, pak se dostali právě do nezávidění hodné situace. Přesto si myslíme, že něco takového jako „bezdomovectví“ by být nemělo. I ti, kdo se dostali do dluhů a ztratili zaměstnání, by měli mít, třeba jen skromný, ale přece jen nějaký příbytek. Kdysi býval na vesnicích domek, určený pro bydlení těch, kdo se ocitli v nesnázích. Říkalo se mu pazderna (pastouška). Obec tedy alespoň trochu pomohla někomu, kdo odtud pocházel,
a nabídla mu sice prosté, ale přece jen nějaké ubytování. U některých národů,
a je to i v Bibli, byl jakýsi cit pro pozvání pocestných do domu. Ti, kdo někoho takto přijali, se cítili i vyznamenáni přítomností pocestných. Tak se objevuje známé přísloví: „Host do domu, Bůh do domu.“ V knize Genesis je příběh, jak Abraham přijal tři tajemné pocestné. Stará se, co by jim nejlepšího předložil k jídlu. Tito poutníci jsou samotným Bohem, který se ukazuje Abrahamovi v lidské podobě a slibuje mu syna. Také Pán Ježíš ujišťuje, že když přijmeme do domu pocestného, přijímáme zároveň i samotného Ježíše. V evangeliu čteme, jak se cítil poctěn hříšný celník Zacheus, když chtěl Ježíš pobýt v jeho domě,
a jak se díky tomu napravil. Byla místa, kam Ježíš rád přicházel a kde měl přátele. Mezi takové příbytky patřil domek, kde žili Marie, Marta a jejich bratr Lazar. Víme, jak Martě na tom záleželo, aby se Kristu dostalo dobrého přijetí
a obsluhy. Pán sám však přece zůstává osamělým poutníkem, neboť přišel z nebe a lidé na zemi jej nemohou pochopit. Trpělivě vysvětluje a učí, ale stále zůstává „jiný“ než ostatní. Proto musí konstatovat: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (Luk 9,58). Podobně se budou později cítit i Ježíšovi apoštolové, vyslaní do světa hlásat radostnou zprávu. Arabové mají přísloví: „Život je jako most. Přejdi po něm, ale dům si na něm nestav.“ Nebezpečí spočívá v tom, že se zde „uvelebíme“, jako by tento svět byl cílem a ne pouhou cestou k cíli do domu Hospodinova. Protože však přece jen mnozí lidé projevují zájem o člověka v jeho nouzi, objevují se i domovy pro „bloudící ubožáky“. Zde se nejedná jen o přijetí do domu po krátký čas, neboť ti, kdo putují, nezůstávají na jednom místě, ale pokračují v cestě. Jsou však lidé ve velké tísni, kteří by potřebovali někde spočinout po delší dobu. Zde dělají hodně dobrého křesťané z různých církví. Tak se objevují domy pro bezdomovce, pro těhotné ženy, které nenašly pochopení u svých příbuzných, pro ženy s malými dětmi, pro staré lidi atd. Mnozí lidé by sice do svých domů někoho jiného nepřijali, chtějí mít svůj klid, neradi se dostávají do problémů, ale i tito lidé někdy přece jen pomohou. Bývá to v případě nějakých živelných pohrom, kdy se slitují nad sousedy, kterým vyhořel dům, nebo byli zcela zaplaveni vodou, a na dobu nezbytnou je pozvou k sobě. Přijmout někoho k sobě, když nemá kam jít, se může týkat i rodinných příslušníků. Dospívající mladík utekl od rodičů, myslí si, že ve světě mu bude líp, bez rozkazování rodičů bude svobodný. Jeden takový případ byl popsaný v Itálii. Otec synovi napsal, že až se vzpamatuje, může se vrátit domů, že ho má stále rád. Píše mu: „La porta laterale e sempre aperta“ – „Boční vchod je stále otevřený“. Mladík se skutečně ocitnul v nesnázích a v noci se připlížil k domu rodičů. Boční dveře našel otevřené a prošel bez nesnází do svého pokoje, kde ulehl a usnul. Ráno se setkal s odpouštějícím otcem. Jak se tento příběh podobá podobenství o marnotratném synu, kde je tento zbloudilý syn přijat otcem do domu. Syn už nechtěl bydlet s prasaty, chtěl být pod rodnou střechou. Jednou máme být pod jednou střechou s Kristem, i když musíme přiznat: „Nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ (Luk 7,6). Ježíš však slibuje svým věrným: „Vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14,3) „Ujali jste se mne.“ (Mt 25,35) Nemusí to vždycky vypadat tak, že někdo je venku a já ho pustím do domu. Bývá to i tak, že někteří staří lidé cítí, že mladým překážejí. Co mají dělat? Jen si povzdechnou: „Kdyby si mě už Pán Bůh vzal.“ Podobně můžeme přemítat nad slovy Písma: „I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“ (Luk 2,7) A žena třeba řekne: jsem těhotná, ale máme již tři děti, nemůžeme mít ještě další. Pro to nenarozené dítě se „nenašlo místo“. Ono je, jak se říká, „na cestě“, ale není přijato a v něm je odmítnut i Ježíš, který konstatuje: „Byl jsem na cestě a neujali jste se mne.“ (Mt 25,43) Zcela jiný a velmi závažný problém se objevuje v současné době. Jedná se o příliv uprchlíků z Afriky a Blízkého východu, kde zuří válka, kde je hlad a bída. Tito nešťastníci se dívají k Evropě a touží se sem dostat. Vidí Evropu jako zemi hojnosti a blahobytu. Evropané mají problém, jak se vůči nim zachovat. Třeba je jim těch lidí líto, ale také se bojí, aby tak velké počty přistěhovalců neovlivnily negativně život na našem kontinentu. Papež František navštívil ostrov Lampedusa a vrhá květiny do moře, ve kterém se utopilo již tolik zoufalých uprchlíků. Chce tak na tento problém upozornit. Mnoho syrských ubožáků, často křesťanů, živoří ve sběrných táborech v okolních zemích. Jsou to skutečně „bloudící ubožáci“, žijící se svými dětmi ze dne na den. Snad jsme i my někdy pocítili vděčnost, když jsme byli v nesnázích a někdo nás k sobě pozval. Vzpomínám, jak jsme jeli s františkánskými terciáři do Itálie. Po cestě se nám porouchal mikrobus. Byla neděle a nikdo nám to dnes neopraví. Jak jsme byli rádi, když nás přijal farář z městečka Quatro d´ Altino u Benátek a poskytl nám přes noc střechu nad hlavou v bočním křídle farní budovy. Byli jsme klidnější a nepochybovali jsme, že všechno dobře dopadne.

 

Písmo svaté

  • Gen 18,1–16 Tři muži u Abraháma.

  • Ex 2,16–20 Mojžíš hostem u Reuela.

  • 1 Petr 4,8–11 Buďte jedni k druhým pohostinní.

  • 2 Kor 5, 1–9 Pravý domov máme v nebi.

  • Ž 13, 1–2 Bratrská láska ať trvá.

  • 3 Jan 5–8 Jsme povinni se ujímat pocestných.

  • Sk 16,14–15 Pohostinnost Lydie.

 

Otázky

  • Zakusil jsi radost s přijetím, kdy, při jaké příležitosti?

  • Kdo je pro tebe „pocestný“?

  • Zkus popsat různé formy přijetí.

  • Jaký je tvůj postoj k přijetí migrantů do Evropy?

  • Co znamená, že jsme všichni na cestě?

 

Konkrétní podnět

  • Snaž se zvládat neočekávané situace, požadavky, setkání, a uvědom si, že jsou příležitostí k chápání neočekávaného příchodu Krista

 

Svědectví, poučení

 

Odpověď papeže Františka na setkání s obyvateli v Neapoli 2015
(Česká sekce Radia Vatikán 21. 3. 2015)

 

Chtěl bych odpovědět sestře, která promluvila jménem imigrantů a bezdomovců. Prosila o slovo ujišťující o tom, že migranti jsou Božími dětmi a jsou občany. Je však nutné dojít až sem? Jsou snad přistěhovalci lidmi druhé kategorie? Musíme se snažit, aby naši imigrovaní bratři a sestry vnímali, že jsou občané, že jsou jako my, že jsou Boží děti a migranti jako my, protože my všichni jsme na cestě do jiné vlasti. A snad do ní všichni dojdeme, aniž by se někdo cestou ztratil! Všichni jsme migranti, Boží děti: děti, které Bůh všechny postavil na cestu. Nelze říci: Ale ti migranti jsou takoví…a my jsme zase…Ne! Migranti jsme všichni, všichni jsme na cestě. A toto slovo – že jsme všichni migranti – není napsané v knize; je vepsáno do našeho těla. Je napsáno v našem těle, v naší životní pouti a ujišťuje nás, že v Ježíši jsme milovanými Božími dětmi, chtěnými a spasenými. Mysleme na tuto skutečnost, že jsme všichni migranti na životní pouti. Nikdo na této zemi nemá stálý domov. Všichni odsud musíme odejít a máme jít za Bohem. Někdo dříve, jiný později.

 

—————

Zpět