4. NAVŠTĚVOVAT NEMOCNÉ NAVŠTĚVOVAT VĚZNĚNÉ

4. Navštěvovat nemocné
Navštěvovat vězněné

 

Úvod

„Zdalipak půst, který já si přeji, není toto:...nebýt netečný k vlastní krvi?“
(Iz 58, 6,7).

 

Text dokumentu

 

Poselství papeže Františka k XXIII. Světovému dni nemocných 2015

3. Moudrost srdce znamená být s bratrem. Doba strávená v blízkosti nemocného je posvátným časem. Je to chválení Boha, jež nás připodobňuje obrazu jeho Syna, který „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Sám Ježíš řekl: „Já jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,27).

S živou vírou prosme Ducha Svatého, aby nám dal milost chápat toto často tiché doprovázení, při němž jsme vedeni, abychom věnovali svůj čas sestrám
a bratřím, kteří díky naší blízkosti a náklonnosti pociťují lásku a útěchu. Jak velká lež se oproti tomu skrývá za určitými názory, které tolik trvají na „kvalitě života“ a vnucují přesvědčení, že život vážně postižený chorobou není hoden toho, aby se žil!

4. Moudrost srdce znamená vycházet ze sebe a jít bratrovi v ústrety. Náš svět často zapomíná na zvláštní hodnotu času stráveného u lůžka nemocného, protože jsme zachváceni spěchem, frenetickou činností a výrobou a zapomínáme na rozměr nezištnosti, starosti a péče o druhého člověka. Za takovýmto postojem v podstatě často stojí vlažná víra, která zapomněla na Pánova slova „pro mne jste to udělali“ (Mt 25,40).

Proto bych chtěl znovu připomenout „absolutní prioritu ‚vycházet ze sebe vstříc bratru‘, což je jedno ze dvou hlavních přikázání, která zakládají každou morální normu, a to nejzřetelnější znamení pro rozlišování ve věcech duchovního růstu, jenž je odpovědí na absolutně nezištné Boží sebedarování“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium,179). Z téže misijní povahy církve pramení „účinná láska k bližnímu, soucit, který rozumí, pomáhá a podporuje“.

 

 

 

 

 

Láska může člověka vždycky změnit

Promluva papeže předaná písemně vězňům, Poggioreale v Neapoli. 21.3.2015

 

Drazí bratři, znám vaše bolestné situace. Přichází mi mnoho dopisů od vězňů z celého světa, některé jsou opravdu dojemné. Vězni jsou často drženi
v podmínkách člověka nedůstojných a potom se nedovedou opět zařadit
do společnosti. Díky Bohu však existují ředitelé, kaplani, vychovatelé
a pastorační asistenti, kteří vám dovedou být nablízku správným způsobem.
A existují i dobré a výmluvné zkušenosti se zařazením do společnosti. Je třeba na tom pracovat, rozvíjet tyto pozitivní zkušenosti, které umožňují růst
v odlišném zaměření v občanském i církevním společenství. Základem tohoto úsilí je přesvědčení, že láska může vždycky člověka změnit. Potom se okraj společnosti, kterým vězení v záporném smyslu může být, promění na místo inkluse a podněcuje celou společnost, aby byla spravedlivější a pozornější
k lidem.

Zvu vás, abyste žili denně každou chvíli v přítomnosti Boha, kterému patří budoucnost světa i člověka. Toto je křesťanská naděje, že totiž budoucnost je
v rukou Božích! Dějiny mají smysl, protože jsou obývány Boží dobrotou. Proto i uprostřed mnoha někdy závažných problémů neztrácíme svoji naději
v nekonečné Boží milosrdenství a v Boží prozřetelnost. 

 

KKC 1505

Kristus, pohnut tolikerým utrpením, nejen dovolil, aby se ho nemocní dotýkali, ale bere jejich trápení za své: „Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17). Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla a „sňal hříchy světa“ (Jan 1,29); nemoc je pouze důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským utrpením.

 

KKC 1506

Kristus vybízí své učedníky, aby ho následovali tím, že také sami vezmou na sebe svůj kříž. Tím, že ho následují, nabývají nový způsob vidění nemoci
a nemocných. Ježíš je přidružuje ke svému životu chudoby a služby. Dává jim podíl na službě soucitu a uzdravování: „Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je“ (Mk 6,12–13).

 

 

 

 

KKC 2448

Ve svých rozmanitých formách – hmotná bída, nespravedlivý útlak, tělesné
a duševní nemoci a konečně smrt – je lidská bída zřejmým znamením vrozeného stavu slabosti, v němž se člověk nachází po prvotním hříchu,
a potřeby spásy. Právě tato bída přitáhla soucit Krista Spasitele, který ji chtěl vzít na sebe a ztotožnit se s nejmenšími mezi bratry. „A také proto jsou utlačovaní předmětem přednostní lásky církve, která od počátku, navzdory nevěrnosti mnoha svých členů, nepřestává usilovat o to, aby jim ulehčila, aby je bránila a osvobodila. Dělala to nesčetnými dobročinnými díly, která budou vždy a všude nezbytná.“

 

Vlastní téma

 

„O všem tom zlém, co Joba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý
ze svého místa…. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná“ (Job 2,11–13). Lidé raději navštěvují ty,
u nichž se dá očekávat, že bude veselo, že tam budou moci strávit zábavný večer, že se tam budou dobře bavit. Méně rádi chodíme tam, kde tušíme, že bude smutno, že se setkáme s člověkem nemocným, nešťastným a opuštěným. Taková návštěva vyžaduje, abychom měli onoho nešťastníka rádi, dovedli se obětovat, měli v sobě soucit, chtěli pomoci, nečekali, že prožijeme nějaké zábavné chvíle, spíše chtěli navštíveného potěšit a povzbudit. Jobovi přátelé ubohého, nemocného druha nepotěšili. Byli tak zdrceni jeho neštěstím, že jen seděli
na zemi, mlčeli, ze zármutku si roztrhli šaty a sypali na sebe prach a popel.
Když se s nemocnými lidmi setkává Ježíš, dovede je těšit i uzdravit. Přátelé na sebe nezapomínají. Nenavštěvují se jen, když bude návštěva příjemným rozptýlením, ale i tehdy, kdy je třeba druhého povzbudit, dostal-li se do nesnází. Známé je přísloví: „V nouzi poznáš přítele.“ Máme se tedy nejen radovat s radujícími, ale také plakat s plačícími. Jsou lidé, kterým není lhostejné neštěstí druhých, a jsou ochotni být při nich, když prožívají nesnadný úsek života. Nemáme tedy jen plakat, ale spíše těšit a pomáhat. Nemocným lidem pomáhají lékaři, zdravotní sestry a další nemocniční personál. Mnozí zdravotníci dokonce odjíždějí do rozvojových zemí, kde pomáhají v misijních stanicích domorodcům, když je v těch zemích zdravotní péče na nízké úrovni. Známe dílo Matky Terezy a jejích sester, ale také práci sester různých kongregací, které mívají i ve svém názvu ono slovo „milosrdné sestry“. Víme o rozhodnutí „Otce vyhoštěných“, který odjíždí za lidmi nakaženými leprou na izolovaný ostrov Molokai, odkud se již nebude smět vrátit mezi zdravé, aby neroznášel malomocenství. A přece k nim jde do „vyhnanství“, aby jim pomáhal. To byla návštěva a přijetí jejich údělu. Tak nějak nás navštívil z nebe Boží Syn, že přijal náš úděl, že nás „léčil“ z našich vin. „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ (Luk 5,31) Nemysleme si, že nemocní vždy děkují těm, kdo jim chtějí pomoci. Slyšíme i o případech, kdy se nemocný oboří na záchrannou službu. I svatý František z Assisi, který pečoval o malomocné v místě zvaném Casa Gualdi
u města Assisi, musel poslouchat, jak mu nemocný nadává a projevuje silný hněv. Není snadné pomáhat těm, kteří propadli malomyslnosti a zoufalství, když vidí, že nemoc je nevyléčitelná. Podobně je náročné navštěvovat vězně, kteří jsou potrestáni, za nějaký špatný čin. Existuje však i pastorace vězňů
a nemocných. Někdy si vězeň teprve ve vězení uvědomí, že nevedl dobrý život. Když je nablízku někdo, kdo ho vyzve ke smíření s Bohem, může se takový trestanec i obrátit. Někteří kněží, sami zavření z politických důvodů v době totality, ví, jak to mezi vězni chodí a mohou je přivést ke změně života. „Pane, jestli mě zas líznou, dej, ať sedím s Frantou Líznou“, tak nějak to vyjádřil básník Jirous – zvaný „Magor“. Vězni, či vězeňkyně mohou pak díky někomu, kdo jim pomohl a dodal naděje, vidět život jinak, přijmout ve vězení křest či biřmování, jak vidíme třeba v některých věznicích. Podobně i vážně nemocný člověk, díky pomoci někoho, kdo jej navštěvuje, může najít cestu k Bohu. Také staří lidé v domovech důchodců jsou rádi, když přijde návštěva. Do jednoho domova seniorů chodily děti a zazpívaly i zarecitovaly starým lidem písničky i básničky. Staří byli rádi, že jsou mezi nimi děti, a jako by omládli. Jsou mnohá svědectví, kde řeholní sestry slouží nemocným a starým jako samotnému Kristu. Lidé to poznají. Rozmanité jsou návštěvy u nemocných a starých. Někdy slýcháme, že přijdou na návštěvu příbuzní, ale jsou to peníze a ne opuštěný člověk, co je zajímá. Po zjištění, že manžel přijde o nohu, se jeho žena už ani nenamáhá jít se na něho do nemocnice podívat. „Vzala jsem si zdravého a ne mrzáka“ a hned je důvod pro rozvod. Jindy zase naopak se právě při návštěvě na takových smutných místech pravá láska projeví. Nemocní nemají zůstat sami, odloženi a zapomenuti. To připomíná již apoštol Jakub: „Je někdo z vás nemocen?
Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 4,14–15). Jako my konáme skutek milosrdenství, když navštívíme někoho, kdo se ocitnul v neštěstí, tak to můžeme být právě my, kdo budeme rádi, když o nás někdo projeví zájem a pomůže nám. Když jsem byl kaplanem a už tehdy jsem měl špatný zrak, našla se jedna zdravotní sestra, která mi zprostředkovala odborné vyšetření až kdesi v Čadci
a pak mi též po určité období podávala injekce na posilnění prořídlé sítnice. Právě dnes, když to píšu, tj. 9. dubna 2015, je to rok, co zemřela. Pán Ježíš, který těšil a léčil, by také stál o to, aby se i jemu dostalo útěchy od přátel. „Na soucit jsem čekal, ale marně, na ty, kdo by potěšili – nenašel se nikdo.“ (Ž 69,21) Nezapomínejme na návštěvu Ježíše ve svatostánku.

 

 

Písmo svaté

• Sir 7,32–6 Neváhej navštěvovat nemocné.

• Mt 10,7–8 Nemocné uzdravujte.

• Lk 10,25–37 Milosrdný Samaritán.

• Jak 5,13–15 Je-li kdo nemocen, ať si zavolá starší církve.

• SK 9,10–20 Ananiáš uzdravuje Pavla.

• 2 Tim 4,9–18 Pavel ve vězení.

 

Otázky

• Kdo je pro tebe nemocný?

• Jak prožít návštěvu u nemocného? Co je důležité?

• Znáš pozitivní příklady vlivu nemoci?

• Máme na nemocné čas?

• Jakou máš zkušenost z návštěv nemocných?

• Dbáš o zprostředkování svátosti pomazání nemocných ve své rodině a okolí?

• Jaké jsou formy vězení?

• Byl jsi navštívit někoho ve vězení? Jak jsi to prožíval?

 

Konkrétní podnět

• Zastav se nad tím, kdo je v tvém okolí, rodině nemocen nebo něčím spoután, a co můžeš pro něho udělat.

• Najdi si čas na návštěvu potřebného.

 

Svědectví, poučení

 

Svědectví P. Bartoně, OFMCap

 

Kněz vypravuje svůj zážitek z vězení, kam docházel jako kapucín za těmi vězni, kteří byli odsouzeni na smrt. Jeho náročným úkolem bylo pokusit se o to, aby se odsouzenec smířil se svou situací a přijal ji, tak jak nastala, a smířil se s Bohem. Ráno pak kapucín Bernard ještě vyprovázel odsouzence na místo popravy. Tentokrát měl odsouzený vězeň povolení, že ho ještě mohla navštívit jeho manželka. Když přišla, seděli spolu po celou dobu návštěvy, drželi se za ruce a nic neříkali, mlčeli a vnímali svou přítomnost i vzájemnou lásku. Slova byla zbytečná. P. Bernard uvádí tento příklad jako určitý druh modlitby. Jsme s Pánem Bohem, nic neříkáme, protože Bůh všechno ví, jen vnímáme Boží přítomnost a vzájemnou lásku. To je hluboká modlitba, ona hlubina duchovního života, modlitba srdcem. Bolest těch manželů, kteří se tam ve vězení před popravou loučili, připomíná bolest Matky pod křížem Syna.

 

Prázdná židle

Bruno Ferrero: Příběhy pro potěchu duše Portál 2008, str.11

 

Jeden starý muž těžce onemocněl. Protože nemoc byla vážná, přišel ho domů navštívit farář. Jakmile vstoupil do pokoje nemocného, všiml si prázdné židle. Měla zvláštní místo, hned vedle postele, na které odpočíval nemocný. Kněz se tázal, k čemu ta židle slouží. Muž se slabě usmál a odpověděl mu: „Představuji si, že na židli sedí Ježíš. Právě než jste přišel, jsem s ním mluvil... Dlouhá léta se mi modlitba zdála strašně obtížná, až mi jeden přítel poradil, že modlitba je vlastně povídání s Ježíšem. Tak si teď představuji Ježíše na židli naproti sobě, vyprávím mu a poslouchám, co mi odpovídá. A už nemám s modlitbou těžkosti.“ Za několik dní přišla dcera starého muže na faru, aby oznámila, že její tatínek zemřel. „Nechala jsem ho jen pár hodin samotného,“ řekla. „Když jsem se vrátila do pokoje, našla jsem ho už mrtvého. Hlavu měl opřenou o prázdnou židli, kterou chtěl mít stále vedle své postele.“

 

Za pět hodin uvidím Ježíše Jacques Fesch (Zvon)

úryvek z knihy

 

Nastala osudná hodina, padla jako potom nemilosrdný nůž gilotiny.
Přesto si však Jacques snaží uchovat vnitřní pokoj. Od začátku, co začal psát Deník, chtěl prožívat svou smrt pokojně, uniknout úzkosti (ne vždy se mu to dařilo), ale též ochablosti a pokušení propadnout modlitbě, která by mu sloužila jako omamný prostředek. Chtěl dál žít, to bylo všechno a to se mu podařilo. Zažil dokonce dny hlubokého pokoje, nadpřirozeného pokoje, ba dokonce nesmírné něhy. To, co Jacquesa zasahuje, je střídání pocitů, které bude trvat až do konce. Jednou to jsou „libé“ pocity a „neobyčejné hodiny“ (LE 112, dopis
z 3. září 1957), podruhé pot smrtelné úzkosti, protože „příprava na tuto krvavou frašku je hrozná“ (LE 118). Avšak dominuje zde přítomnost Boží, aniž by odlidšťovala srdce. S velmi jemným rozlišováním se Jacques podrobuje tomuto poslednímu očišťování duše, hodinám úzkosti, které ho vedou k úplnému odevzdání se.

Nyní se loučí se svými nejbližšími, nejprve se svým sousedem z cely, André Hirthem. O dvacet sedm let později vydá André vězňům s velkou jednoduchostí a emotivním zabarvením své svědectví. Jeho slova budou zaznamenána na kazetě. Mnohokrát upřesnil, že vězňové cítili, že Fesch pochází z jiného sociálního prostředí než oni. Ale vnímali též jeho dobrotu a štědrost, to, že jim materiálně pomáhal. Uchoval pro nás poslední slova, která mu Jacques dvakrát adresoval, v předvečer a v noci, když s ním hovořil skrze otevřené okénko
ve dveřích:

„Víš, André,“ říká mu nejprve, „nemůžeme definitivně říct, že se známe, ale vím, navzdory všemu, že je zapotřebí změnit cestu. Musíš změnit cestu, ale ne tak, jako já. Rozbil by sis hubu. A potom, víš, když dojdeš až sem, je to tvrdé. Je to drsné, a vidíš, že se držím. Je to proto, že...“

„Tak,“ pokračuje André v tom, co mu řekl, „ty se držíš? Proč? Můžeš mi říct, proč se držíš? Čeho se držíš? Dobrého Boha? Ale ty žertuješ. Vždyť je to kravina. To je... Nevidíš, že si to všechno vymysleli lidé?“ Vyprávěl jsem mu... Nakonec jsem se zkoušel bránit, nakolik jsem byl schopen, ale on zůstal přesvědčený o tom, že má pravdu. Byl v tom opravdu, skutečně, ale skutečně pevný. Zbožňoval, zbožňoval Pannu Marii, to je potřeba uvést. Klaněl se Pánu. Nechápal jsem to. Říkal jsem si, že je to pro něj určitý únik. André nám dále vykládá, s jakým pokojem mu Jacques oznamuje, že bude příští den sťat: „Musím říct, že byl zarmoucený míň než my. Cítil jsem, jak je ztišený
a vyrovnaný. Necítil jsem... však znáte chlapy, neměl jsem dojem, že bych ho zaslechl vzlykat.“ Takto tedy reaguje vůči Jacquesovi: „Mám rád na něm tu jeho velkou odvahu, tu víru, kterou měl. Tu víru, kterou jsem já ještě neměl a kterou jsem vůbec nechápal. Ano, je to pravda.“

Jacques se rozloučil i s ostatními kamarády, jak ještě poznamenal André. Poté, co ho navštívil jeho obhájce, jim oznamuje:

„Opustím vás... Zítra ráno... Chtěl jsem to vědět, abych se mohl plně připravit na toto velké Setkání s Milovaným... Jsem trochu neklidný, ale mám důvěru, protože vnitřní síla, která mne stravuje, je čistá Láska... Pravda je docela jiná... Milujme se navzájem... Nebuďte smutní. Za několik hodin, tím jsem si jist, budu velmi šťastný.“

Večer a celou noc bude Jacques pokračovat v psaní svého Deníku až do poslední minuty. Ulehne, ale nespí. Rozjímá o Ježíšově agonii. Ráno mezi druhou a třetí hodinou se obrací ještě na Andrého, svého souseda ze shora a skrze okénko mu říká: „André, André... Nikdy jsem nemohl spatřit tvou tvář... Přesto jsem si jistý, že se znovu setkáme... Tak ti říkám prostě: na shledanou... A až jednou uvidíš mou dceru, řekni jí, jak toho lituji a jak moc ji mám rád.“

„A já,“ dodává André, „jsem plakal jako malý kluk.“ Ve tři hodiny ráno se Jacques zvedá a ptá se dozorce, kolik je hodin, a prosí ho, aby rozsvítil. Ustele si postel a bere do rukou misál. Svůj Deník končí, až když ho zneklidní hluk a tlumené kroky na chodbě. Ještě měl čas říct Andrému, který také nespal:

„Je to tu, myslím, že..., myslím, že přicházejí, už je to tak.“

Stále se ještě nechvěl, jak nám uvedl zmíněný svědek. Jacques ještě dodal:

„Víš, André, až se tam nahoře setkáme, určitě tě poznám podle tvého hlasu.“

„A já,“ vzpomíná André, „já jsem mu odpověděl: Čau, buď statečný, bráško!...“

Když v úterý 1. října v 5 hodin 20 minut ráno vstupují do cely otec Devoyod
a Paul Baudet, nacházejí Jacquesa, jak se modlí. Vězeň mlčky objímá svého advokáta. Potom mu duchovní správce naposledy uděluje svátost smíření
a podává mu eucharistii. Přinesl také jednu hostii pro Baudeta, který ji přijímá
v Jacquesově blízkosti. Událost velmi zřídkavá a dojemná.

I kdyby mu toto všechno bylo odepřeno, byl by Jacques v hlubokém pokoji. Měl ve svém srdci jistotu blízkého nebe. Nepřestával to opakovat a myslet na okamžik Setkání. Je skutečně daleko od skleničky s rumem a cigarety pro odsouzence!

Svazují mu ruce. Říká knězi:

„Kříž, můj otče, kříž!“ říká knězi.

Dlouze líbá svého Pána a ve všeobecném dojetí se nechává vést na popraviště, aniž by pronesl jediné slovo. Byl postaven do jednoho rohu hlavního nádvoří. Smutný průběh je prodlužován posledními formalitami o dobrých 8 minut: průchod skladem pro prádlo a soudní kanceláří kvůli propuštění z vazby. U zlověstného stroje, ještě v temné noci, naposledy děkuje svému obhájci Paulu Baudetovi, otci Devoyodovi a panu Marianimu, řediteli věznice v Santé. Učiní tak ústně, bez gest, neboť je již spoután. Obdivuhodné sebeovládání, obdivuhodný pokoj v srdci, v srdci, které nadšeně bilo! V několika sekundách padá nůž gilotiny, tělo se řítí na zem... Jacques obětoval svůj život za obrácení svého otce, za všechny, které měl rád, a též za svou oběť (CE 195, dopis otce Devoyoda bratru Thomasovi, z 8. prosince 1957). V tento den se nyní slaví památka svaté Terezie z Lisieux. Jacques, tak jako ona, nabídl svou oběť milosrdné lásce.