5. OSVOBOZOVAT ZAJATÉ

23.12.2016 01:52

5. Osvobozovat zajaté

 

Úvod

„Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?“ (Iz 58,6).

 

Text dokumentu

 

Jan Pavel II.: Dives in Misericordia

 

12. Církev, která má před očima obraz generace, k níž náležíme, sdílí neklid tolika lidí naší doby. Kromě toho ji musí znepokojovat úpadek mnoha základních hodnot, které jsou nezpochybnitelným základem nejen křesťanské morálky, ale prostě lidské cti a morální kultury, jako je např. úcta k lidskému životu již od okamžiku početí, respektování nerozlučitelnosti manželství, stálost rodiny. Morální přizpůsobivost zasahuje především tyto nejcitlivější oblasti života člověka a společnosti. Stejnou měrou postupuje krize pravdy
v mezilidských vztazích: lze pozorovat menší úsilí o mluvení pravdy,
ve vztazích k druhým lidem pouze hledání prospěchu, slábnoucí smysl
pro opravdové společné dobro a jeho snadný zánik. Konečně vše, co ztrácí svůj posvátný charakter, stává se vzápětí také nelidským: člověk i společnost,
pro které už není nic „svaté“, podléhají – přes všechno zdání – morálnímu úpadku.

 

14. Lidský svět se nemůže stát lidštějším, pokud do mnohotvárných mezilidských a společenských vztahů nevložíme zároveň se spravedlností
i „milosrdnou lásku“, která je základem mesiášského poselství evangelia.

Svět lidí se může stát „lidštějším“ pouze tehdy, když do všech vzájemných vztahů, které utvářejí jeho morální podobu, vložíme místo a čas pro odpuštění, které je podle evangelia tak nezbytné. Odpuštění je svědectvím toho, že ve světě je přítomná láska, která je silnější než hřích. Kromě toho je také odpuštění základní podmínkou smíření – nejen ve vztahu mezi Bohem a člověkem, ale i ve vzájemných vztazích mezi lidmi. Svět, z kterého odstraníme odpuštění, zůstane pouze světem chladné a bezohledné spravedlnosti, podle níž si každý zjedná svá práva vůči ostatním, a sobectví různého druhu, které je v člověku skryto, pak může změnit lidský život a společnost v systém, kde slabí budou utiskováni silnějšími, nebo v arénu ustavičného boje jedněch proti druhým.

Proto musí církev v každém, a zvláště v současném úseku dějin pokládat
za jeden ze svých hlavních úkolů hlásat a uvádět do života tajemství milosrdenství, které nám v nejvyšším stupni bylo zjeveno v Ježíši Kristu. Toto tajemství je nejen pro církev jakožto společenství věřících, ale v jistém smyslu pro všechny lidi pramenem jiného života, než jaký si může zbudovat člověk, vystavený působení trojí žádostivosti.

 

KKC 549

Ježíš vykonal jasná mesiášská znamení tím, že osvobodil některé lidi
od pozemského zla hladu, nespravedlnosti, nemoci a smrti; nicméně nepřišel odstranit všechna vezdejší zla, nýbrž osvobodit lidi od nejtěžšího otroctví, totiž od hříchu, který jim brání v jejich povolání Božích dětí a po lidské stránce je nejrůznějším způsobem zotročuje.

 

KKC 2124

Výraz ateismus označuje velmi rozmanité jevy. Jeden jeho častý způsob je praktický materialismus, který omezuje své potřeby i své snažení jen na prostor a čas. Ateistický humanismus zastává nesprávný názor, že člověk „je sám sobě cílem, jediným strůjcem a tvůrcem své historie“. Jiná forma současného ateismu slibuje osvobodit člověka prostřednictvím hospodářského a sociálního osvobození, čemuž prý „stojí v cestě náboženství už svou povahou, neboť odvrací člověka od budování společnosti tím, že ho pozdvihuje k naději
na budoucí a neskutečný život“.

 

Vlastní téma

 

Osvobozovat zajaté

„Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. V noci se pak proti nim se svými služebníky rozestavil a pobíjel je a pronásledoval až po Chóbu, jež je na sever od Damašku. Všechno jmění přinesl zpět a nazpět přivedl též svého bratra Lota s jeho jměním, i ženy a lid.“ (Gen 14,14–16). Tak popisuje Písmo svaté jednání Abrahama, který se nemohl smířit s tím, že jeho synovec (zde výraz bratr pro širší příbuzenství) Lot padl do rukou loupeživých králů. Proto i když disponoval jen menším počtem mužů, pospíchal za tímto nepřátelským vojskem, v noci nad ním zvítězil a osvobodil ty, kdo byli zajati
a jimž hrozil úděl otroků. Židé i v době Kristově měli v sobě vypěstovaný cit pro lidi zotročené, zajaté a vyhnané ze své země. Věděli, že i jejich předkové prožívali trpký úděl. Izraelité se stali otroky v Egyptě a jen díky Hospodinu byli odtud vysvobozeni. I později se dostávali pod vládu různých kmenů a národů, např. v době soudců to byli Filíšťané nebo Midjanité. „Neboť jho jeho břemene a hůl na jeho záda i prut jeho poháněče zlomíš jako v den Midjánu“ (Iz 9,3). Izaiáš těší Izraelity v době, kdy Asyřané obsadili Severní říši, právě poukazem, že kdysi se jejich předkové osvobodili z moci Midjanitů (Gedeon)
a že se objeví tajemné dítě – „syn je nám dán“, který přinese svobodu. Také doba zkázy Jeruzaléma a babylonského vyhnanství se stává pro vyvolený národ obdobím nesvobody a utrpení. Ani křesťané nebyli lhostejní vůči těm, kdo byli zajati od saracénů a ocitli se v otroctví. Islámští saracéni byli ochotni křesťanské otroky vrátit na svobodu, ale za značný obnos. Proto někteří křesťané, např.
sv. Jan z Mathy, sv. Ivan a sv. Felix z řádu trinitářů, pečovali o vykupování křesťanů ze zajetí. Tato jejich činnost je vyjádřena i plastikou na Karlově mostě v Praze.

Je smutné, když cítíme bezmocnost, když nevíme, jakým způsobem zachránit ty, kdo byli uneseni, kterých se zmocnili zločinci a teroristé. Většinou je třeba dlouhého a trpělivého úsilí a vyjednávání, než se třeba dojde k nějakému výsledku, díky němuž jsou unesení lidé propuštěni. Někteří trestanci si ve vězení odpykávají trest, který jim určil soud za jejich zlé činy. Ne vždy však bývali vězněni jen ti, kdo spáchali zločin. V různých dobách se do věznic dostávali
i lidé, kteří byli nepohodlní pro mocné, někdy zločin spáchal jiný člověk, ale svedlo se to na nevinného. Proto i dobrý obhájce či soud, může zachránit obviněného před nespravedlivým trestem. Mnohdy by do vězení patřili ti, kdo tam poslali druhé.

Jak vysvobozovat uvězněné dnes? Především doufáme, že dnes se soudy u nás snaží o spravedlivé posouzení jednání provinilých. Velká změna nastala také zrušením trestu smrti. Život vězňů dnes je zcela jiný, než v jaké situaci byli vězni např. v padesátých letech minulého století. I ti, kteří mají ve vězení zůstat až do konce života, pobývají v cele, která má určitou úroveň, i když to pochopitelně není nějaké apartmá s procházkou po zahradě. Vězni se mohou něčím zabývat, něco vytvářet a o něco se snažit. Pro ty, kdo projeví zájem
o náboženství, je k dispozici i vězeňský kaplan. Stejně jako dříve i dnes jsou možné konkrétní formy pomoci vězněnému ve snaze projevit mu lásku a pomoci mu nastoupit cestu dobra či obrácení. Vedle těchto konkrétních skutků, jako jsou návštěvy, balíčky, kontakt, jsou možné jistě i prostředky duchovní podpory.

Nakonec, každá pomoc, podaná člověku v tíživé situaci, je pro něj určitým vysvobozením.

Osvobozovat zajaté nemusí být jen otázka vězenství. Je totiž mnoho podob spoutanosti a otroctví, ve kterém jsou uvěznění mnozí lidé. Tím největším zdrojem zotročení je hřích. Zajetí a otroctví hříchu může mít různé formy. Vedou do něj závislosti, které zmenšují svobodu osobní volby člověka, také záliby, které nejsou zlé samy o sobě, ale zabraňují nám ve správném využití času. Také ideologie a politická přesvědčení, která nejsou v souladu s evangeliem, nás mohou uvést do určitého názorového zajetí. V tom smyslu se dnes například jeví tzv. genderová teorie. K otroctví mohou vést také projevy nátlaku, které se snaží ovlivnit správné jednání podle náboženského přesvědčení. Osoby, které se cítí zodpovědné před Bohem za své jednání, jsou nuceny jednat proti svému svědomí (např. lékař, který je nucen provést potrat; maminka nabádána k potratu v nechtěném těhotenství …). V této snaze je třeba mít na paměti, že sice mohu k poznání pravdy přivést někoho v konkrétním setkání, ale důležitější bude sám tuto pravdu žít a svým příkladem o ni svědčit. Buďme si však vědomi, že nejsme schopni sami sebe spasit, ale vždycky je to Pán, který osvobozuje. Budeme-li vždy zachovávat jeho přikázání a spoléhat
na jeho zásluhy, podaří se nám uniknout duchovnímu, fyzickému
a intelektuálnímu otroctví.

 

Když uvažujeme o vysvobození vězněných, napadá nás i jednání našeho Spasitele, který sestupuje mezi mrtvé, aby je vyvedl ze žaláře smrti (viz Breviář, druhé čtení na Bílou sobotu). Ježíš vyvrátil brány smrti.

 

Písmo svaté

  • Gen 14,8–24 Abraham osvobodí Lota, Melchizedech.

  • Mk 9,17–29 Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.

  • Sk 16,26–39 Pavel ve vězení ve Filipech.

  • Řím 8, 14–15 Nepřijali jste ducha otroctví.

  • Flm 1,1–25 Onezimos – přijmi ho jako bratra.

  • Žid 11, 23–31 Vírou se osvobodit.

 

Otázky

  • Čím může být ohrožena naše svoboda?

  • Které názory jsou dnes obzvláště zavádějící?

  • Jak můžeme dnes osvobozovat zajaté?

  • Je lehké si přiznat vlastní „zajetí“ či zaujatost?

  • Jak poznat hranici mezi lhostejností a angažovaností pro druhého?

 

Konkrétní podnět

  • Odepři si to, na čem jsi nejvíce závislý.

  • Pokus se v konkrétním skutku osvobodit bližního např. od námahy, starostí, nouze, závislosti apod.

 

Svědectví, poučení

 

Byla jsem satanistkou

převzato z www.vojtechkodet.cz

Vyrůstala jsem v rodině zatvrzelých ateistů a materialistů. Má máma byla hodně tvrdá. Nakonec jsem došla k tomu, že svět je plný pokrytectví, přetvářky, sobectví a zloby. Cítila jsem se svázaná a nešťastná. Ty takzvané křesťanské hodnoty mi přišly jako vrchol pokrytectví a celá společnost, vyrostlá na křesťanské tradici, ubohá. Toužila jsem po svobodě a upřímnosti a viděla jsem ji ve zlu. Vědomě jsem k sobě začala zlo volat. A netrvalo dlouho a ono si mě našlo. Bylo mi tehdy 16 let.

Toužila jsem po svobodě a myslela si, že svoboda je bez zábran dělat všechno, co chci. Koupila jsem si obrácený pentagram a pověsila si ho na krk. Četla jsem satanskou bibli a okultistické knihy… Netrvalo dlouho a já získala tu výsadu odevzdat se ďáblu. Já to myslela naprosto vážně a na tom záleželo. Návrat k přirozenosti, život podle instinktů, odvěká svoboda, kterou křesťanství zabilo, kult přírody a k tomu všemu tolik protěžovaná upřímnost. Měla jsem pocit,
že mě konečně někdo chápe. Jak já byla naivní.

Nakonec jsem, celá natěšená, souhlasila s rituálem. V parku jeden muž namaloval křídou pentagram a řekl mi, ať se postavím doprostřed. Do každého rohu dal jednu černou svíčku a zapálil je. Pak mi kladl otázky, bylo to jako naruby obrácený křestní slib. A tak jsem vyznala, že chci přijmout satana jako svého pána, že věřím v absolutní svobodu, že chci za každých okolností dělat to, k čemu mě povede, že věřím, že on je pravda, a mnoho dalšího. Pak jsme sepsali smlouvu, v níž to vše bylo, a já ji podepsala, a pak si nožem na hřbet ruky vyryla pentagram a krví, která mi tekla, smlouvu poznamenala. Celá jsem se klepala
a naplnilo mě vzrušení. Nakonec ten muž od jedné svíčky smlouvu zapálil
a nechal ji shořet v mých prstech vprostřed pentagramu. Nikdo ji nikdy nenajde, patřím teď jen satanovi a víme o tom pouze my dva.


Netrvalo dlouho a topila jsem se v silných depresích. Chvíli jsem chtěla být kámen a chvíli jsem toužila postřílet lidi na Václaváku (kdybych měla pistoli, kdo ví, jak by to dopadlo). Začala jsem se řezat žiletkou do rukou. Platila jsem krví za každý další den života. Přestala jsem chodit do školy a nakonec skončila poprvé v psychiatrické léčebně.

Pak jsem se pár let snažila žít, ale vždycky mi něco podrazilo nohy. Začala jsem hodně pít a utíkala jsem z reality. Hledala jsem smysl ve východních duchovních směrech, ale chvíle úlevy trvaly vždy jen krátce. Křesťanství pro mě bylo stále nepřijatelné.

Postupně jsem začínala vidět věci, které druzí neviděli. V rohu místnosti stála postava, která mě pozorovala. Ten „někdo“ mi přikazoval, abych umřela. Bránila jsem se, resp. něco ve mně se bránilo. Udělali mi psychologické vyšetření a stanovili diagnózu paranoidní schizofrenie. Stala se ze mě živá mrtvola, ale já věděla, že je stále se mnou, i přes velké dávky léků.

Vrátila jsem se do života. A zase to chvíli šlo. Udělala jsem rozhodnutí, že už nikdy nebudu platit svou krví. Rozhodla jsem se vzepřít. A někdy v té době jsem také poprvé pomyslela na Boha a začala k němu volat. A On mě uslyšel.
Na podzim se v mém životě objevil kluk – křesťan. Začala jsem číst Písmo
a chodit do kostela. Otevíralo se přede mnou něco nového, ale ještě nebyl čas, abych zvítězila.

A pak přišel poslední útok. Silnější než všechny předchozí. Satan mě ovládl. Zamkla jsem se v bytě, spolykala spoustu léků, zapila je flaškou vodky a upadla do jiné reality. Našli mě vyčerpanou až do krajnosti s modřinami po celém těle. Bojovala jsem s ďáblem, utíkala před ním a bránila se mu, ale to oni nevěděli. Viděla jsem ho, slyšela, bránil mi v kontaktu s Bohem. Mluvil mými ústy. Zmítala jsem se mezi přesvědčením, že mám schizofrenii, a vědomím, že ten „démon“ je skutečný. Skončila jsem v Bohnicích. Přišly za mnou kamarádky, modlily se se mnou a modlily se za mě. Měla jsem světlé chvilky, kdy jsem cítila, že to mohu s Boží pomocí zvládnout, a pak propady, kdy jsem si připadala navždy ztracená, zatracená.

Jedna z kamarádek mi domluvila setkání s věřící psycholožkou. Byla prvním psychologem, který mi věřil. I když jsem chtěla věřit, že Bůh mě v tom nenechá, říkala jsem si, že možná jsem skutečně navždy prokletá. V tomto stavu jsem se rozjela za knězem, který se modlí za osvobození. Musela se mnou jet kamarádka. Sama bych tam nikdy nedojela. Co bylo potom, se nedá popsat.


Ani zdaleka jsem si neuměla představit, jak je svoboda krásná. Zažila jsem tolik bolesti, tolik utrpení, ale nic z toho nebylo zbytečné. Vím, že mě Bůh skutečně miluje, to On mě skrze tohoto kněze osvobodil. Poprvé za všechny roky mého života se cítím volná. Mám skutečně svobodnou vůli (dosud jsem nevěděla, co to znamená). Poprvé vnímám skutečnost jako skutečnou, poprvé se mě to, co vidím, slyším a cítím, skutečně dotýká. Cítím se tak lidsky. Jsem svobodná a šťastná. Necítím to vnitřní napětí. Cítím obrovskou lásku a vděčnost, touhu modlit se, děkovat a chválit. Jsem svobodná. Nic mi nesvazuje ruce a srdce. Mohu žít. Doopravdy žít.


V současné době jsem již pokřtěná, šťastně vdaná, mám dvě děti a pracuji na svém dalším životě s Bohem. Mám všechno to, o čem mnozí psychiatři a psychologové tvrdili, že nikdy mít nebudu, život bez léků a bez projevů psychické nemoci, rodinu, přátele, prostě normální život. Jsem šťastná, a i když přicházejí starosti; jsou to starosti lidské, které se dají s Boží pomocí zvládnout.

 

Svědectví vězňů z 50 let

(P. Friedl)

 

Mnozí byli zcela nevinní a dostali mnoho let. Konali těžkou práci, která jim ničila zdraví – např. pracovali v uranových dolech, brousili křišťál, museli splnit určenou normu. Tehdy bylo zcela nemožné takového vězně vysvobodit. Už to byl skutek milosrdenství, když někdo, kdo s nimi pracoval, ale nebyl vězeň, jim mohl nenápadně něco dát, nebo od nich převzít lístek se zprávou, jen aby to neviděl dozorce. Už to byl skutek milosrdenství, když někdo našel odvahu
a nepřidal se k davu, který podepisoval rozmanité pamflety o potrestání nevinného ale režimem předem odsouzeného. Velkou odvahu projevili ti, kdo
u sebe ukrývali člověka, kterého hledala policie, aby ho zavřela. Takovou statečnost projevila i sestra boromejka Matka Vojtěcha. Ta ukrývala v Prachaticích v domě, kde pobývaly sestry boromejky, františkána Remigia Janču, který při zrušení mužských klášterů unikl zatčení a skrýval se před Státní bezpečností. Po udání byli oba v r. 1952 zatčeni. Matka Vojtěcha byla v r. 1953 odsouzena k 8 letům vězení. Téměř celou tuto dobu si odseděla. Byla propuštěna na všeobecnou amnestii a kvůli tuberkulóze jen o čtyři měsíce dříve, než zněl soudní rozsudek. Podobně se v padesátých letech minulého století ukrýval před totalitním režimem kněz P. Josef Kacálek. Vydržel v úkrytu od r. 1950 do r. 1959. Pobýval na půdě domu manželů Pacholíkových v horách na samotě Zabylí
u Poniklé nad Jizerou. Také zde byl vyzrazen a odnesl to nejen on, ale i ti, kdo ho tu skrývali.

 

 

 

 

 

 

 

—————

Zpět