6. POHŘBÍVAT MRTVÉ

6. Pohřbívat mrtvé

Úvod
„Následujícího dne – byl totiž už nejvyšší čas – šli Judovi lidé posbírat těla padlých, aby je za účasti příbuzných uložili v hrobech otců.“ (2 Mak 12,39)

Text dokumentu

Z katechismu kardinála Tomáška:

Zúčastnit se zbožně pohřbu je skutek milosrdný prokázaný jak zemřelému, tak pozůstalým.

Preface z Římského misálu

V Ježíši Kristu nám zazářila naděje, 
že vstaneme z mrtvých: 
Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, 
ale utěšuje nás zaslíbení věčného života; 
vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, 
ale ve smrti se naplňuje, 
a když se rozpadne naše pozemské obydlí, 
dostaneme u tebe domov věčný.
 

podle Úvodu k Ordo exsequiarum 

převzato z www.vira.cz

K životu každého z nás patří skutečnost, že kdykoliv a kdekoliv můžeme zemřít. Proč existuje smrt, kde se vzala?! „Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí,“ praví Bible. Smrt totiž odporuje plánům Boha Stvořitele a je následkem odvrácení člověka od Boha – dárce života. Když do světa odvráceného od Boha přišel jeho Syn, Ježíš Kristus, ukázal, že smrt nemá poslední slovo. Svou smrtí na kříži smrt přemohl, a když byl vzkříšen z mrtvých, obnovil život navždy. A nám všem otevřel cestu k naplněnému životu, neboť přišel, abychom „měli život a měli ho v hojnosti“ (Jan 10,10). Žádný člověk se již nemusí bát. Nikdo není určen k zániku a nicotě. Každý může žít plnohodnotný život bez konce. Cesta k němu vede skrze vzkříšeného Ježíše Krista.

Proto při pohřbu svých věřících slaví církev s důvěrou Kristovo velikonoční tajemství, aby ti, kteří byli přivtěleni křtem ke Kristu zemřelému a vzkříšenému, smrtí s ním vešli do života. Jejich duše má dosáhnout očištění a společenství svatých a vyvolených v nebi a jejich tělo očekává blaženou naději Kristova příchodu a vzkříšení mrtvých. Proto církev přináší za zemřelé velikonoční eucharistickou Kristovu oběť a koná za ně prosebné modlitby. Chce zemřelým vyprosit duchovní pomoc, živým pak poskytnout útěchu naděje: vždyť všechny části mystického těla Kristova tvoří jedno společenství.

KKC 1683

Církev, která jako matka nosila svátostným způsobem křesťana ve svém lůně během jeho pozemského putování, ho doprovází na konci jeho pouti, aby ho předala „do rukou Otce“. Odevzdává Otci v Kristu dítě jeho milosti a v naději ukládá do země semeno těla, které vstane z mrtvých ve slávě. Toto odevzdání se plně slaví při eucharistické oběti; žehnání, jež předcházejí a následují, jsou svátostiny.

KKC 1684

Křesťanský pohřeb je liturgickým obřadem církve. Služba církve se v tomto případě zaměřuje na to, aby vyjádřila se zesnulým účinné společenství, aby se na něm podílela obec věřících, shromážděná na pohřbu, a aby byl zvěstován věčný život.

KKC 2300

S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou ve víře a v naději na vzkříšení. Pohřbívání mrtvých je jeden ze skutků tělesného milosrdenství; vzdává čest Božím dětem, chrámům Ducha svatého.

KKC 2301

Pitva mrtvých může být mravně přípustná kvůli soudnímu řízení nebo kvůli vědeckému bádání. Nezištné darování orgánů po smrti je oprávněné a může být záslužné. Církev dovoluje kremaci, jestliže taková volba nezpochybňuje víru ve vzkříšení z mrtvých.

Vlastní téma

Být bez pohřbu se považovalo za veliké neštěstí pro zemřelého, a to jak v národě izraelském, tak i u jiných národů, např. u Egypťanů. Ti věnovali většinu svého majetku na hrob a pohřební i rozmanité zádušní obřady (Mika Waltari – „Egypťan Sinuhet“). Pohřbívání bylo posvátnou povinností synů zemřelého a jedním ze skutků zbožnosti bojovníků v době války a vůbec to byla povinnost každého Izraelity. Velký důraz na tuto službu se klade v biblické knize Tobiáš. Chtějí-li proroci pohrozit nějakým zvlášť velkým trestem, pak hrozí smrtí bez pohřbení. „Bude pohřben, jako se pohřbívá osel, bude vyvlečen a odhozen ven za jeruzalémské brány.“ (Jer 22,19) Ježíš klade povolání k následování a službu evangelia nad posvátnou povinnost pohřbít vlastního otce. „Jiný z učedníků mu řekl: Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce. Ale Ježíš mu odpověděl: Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“ (Mt 8, 21–22). Ježíš však přímo neodmítá zvyk pohřbívání. Sám přijímá pomazání od hříšnice jako předzvěst své smrti a pohřbu. „Ona učinila, co měla, už napřed pomazala mé tělo k pohřbu“ (Mk 14,8). Ježíšovo tělo je, na rozdíl od mrtvých lotrů, pohřbeno v hrobě. „Josef z Arimatie koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil do hrobu, který byl vytesán ve skále, a ke vchodu do hrobu přivalil kámen“ (Mk 15,46). Proto také křesťané pochovávají své mrtvé. Pod Římem jsou podzemní pohřebiště zvané katakomby, kam Ježíšovi stoupenci rádi pohřbívali své mučedníky a na jejich hrobech slavili Eucharistii. Objevuje se zvyk uchovávat kosti světců jako posvátné relikvie a vkládat je do oltářů. Na hrobech světců se stávaly zázraky, a to jak v dávných dobách, tak i dnes. Mezi takové hroby patří hrob sv. Antonína v Padově, hrob libanonského světce Šarbela Machlúfa, či hrob Leopolda Mandiče. Těla některých světců se nerozpadla. Např. když bylo vyzdviženo tělo sv. Bernadetty Soubirous, bylo neporušené. Proto bylo vystaveno ve skleněné skříni v kostele v Nevers, kde světice žila jako řeholnice.

Křesťanský pohřeb znamená důstojné rozloučení se zemřelým, které je zároveň i příležitostí k modlitbám za něj. Také vyjadřujeme vděčnost za to, co nám zemřelý v životě prokázal. Pozůstalí projevují dík i tak, že kladou kolem rakve a pak na hrob květiny. Pohřeb je vhodnou chvílí pro odpuštění, protože tváří v tvář smrti se nám jeví různé spory jako malicherné. Křesťanský pohřeb se může stát i povzbuzením pro přítomné. Vždyť zatímco je loučení smutným okamžikem (i Pán zaplakal před Lazarovým hrobem), je zde i nádech radostné naděje. O tom píše apoštol Pavel: „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději.“
(1 Sol 4,13) Radost a naděje se objevují i v žalmech, které při pohřbu zpíváme, např. věty: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina, v zemi živých“, „abych požíval Hospodinovy něhy, po všechny dny mého života a patřil na jeho tvář“. Bohužel však musíme konstatovat to, co jsme řekli již při úvaze o navštěvování nemocných. Ti, kdo mají rádi svého blízkého, jej spěchají potěšit, když leží v nemocnici. Ti také dovedou vypravit i důstojný pohřeb, kdy se se zemřelým rozloučí. Mnoho lidí v dnešní společnosti však má hlavu plnou jiných zájmů a nemají čas ani na nemocné, ani na zemřelé. Proto někdy rozloučení jen letmé, nebo žádné. Stojí v rozpacích, jak uzavřít životní příběh našeho blízkého, rodinného příslušníka. V obřady křesťanské nevěří ani jim nerozumí, obřady civilní jim zavánějí jakousi formálností a prázdnotou. Snad tedy krátké zastavení v obřadní síni a poslech vybrané písně, při které se pomalu vzdaluje rakev. Jak velká je naděje těch, kdo věří ve věčný život a vzkříšení. K pohřbívání zemřelých patří také péče o místo, kam jsme zemřelého uložili, tedy o hrob. Při procházce po hřbitově vidíme některé hroby pěkně udržované, s pomníčkem, kde jsou napsána jména zde pohřbených, s živými květinami
a případně i nějakým věncem. Někde hoří svíčky, a to ne pouze o „dušičkových“ dnech. Některé hroby jsou neudržované, zapomenuté. Kdo má dnes čas se starat o hroby?! A tak je často na rozptylovém paloučku odvát nejen popel z těla zemřelého, ale i vzpomínky na něho. Nemá hrob, nemusím tam přicházet
a o hrob se starat, zapomínám. Jsou však naopak i mnohé pomníky velmi honosné a okázalé. Procházíme-li se po hřbitovech velkých měst, objevujeme velkolepé rodinné hrobky bohatých měšťanů. Může se tu skrývat nedůvěra v život po smrti. Pochybuji o tom, že budu žít na věčnosti. Proto ať mám alespoň velkolepý pomník. Ať tak „žiji“ skrze kámen, na kterém je vyryto moje jméno. Kdo zavítá na hřbitov v Hodslavicích, může se ocitnout u hrobu zdejšího faráře P. Ignáce Künstlera, který se zasloužil o vybudování zděného kostela Nejsvětějšího Srdce Páně. Na hrobě je v kameni zhotoven tento nápis: „Poutníče, hledáš pomník? Ohlédni se.“ Když se ohlédnete, vidíte ten nový chrám. Mnozí lidé mají tedy na hrobě jen menší pomníček, ale dobro, které vykonali, je pomníkem trvalým. Lidé jsou dnes osamělí, i když bydlí jeden vedle druhého v celých domovních blocích. Každý je ve svém bytě a nezná toho, kdo žije vedle něj. Úděl osamělosti se projeví pak i při pohřbu. Když kdysi někdo zemřel na vesnici, každý, kdo mohl, šel se s ním rozloučit, šel na pohřeb. Tak k tomu i nabádala církev a obyvatelé vesnice cítili i ve svědomí, že je jejich povinností, vyprovodit souseda „na poslední cestě“. Pěkná je tradice řeholních komunit, kdy se po obědě vzpomene a pomodlí za ty řeholníky, kteří o tomto datu zemřeli. Někteří zemřelí žádný hrob nemají. Můj strýc Jindřich, ještě jako mladík, udělal něco, co ho stálo život. V novinách byl obrázek Hitlera a on mu propíchl oči. Kdosi ho udal a byl odvlečen kamsi k Berlínu. Pak už jen přišla zpráva, že je mrtvý. Umučen v hitlerovském vězení někde v Berlíně 26. října 1943 ve věku 19 let. Jediné místo, které ho připomíná, je pomníček se jmény těch, kteří zahynuli za války. Stojí ve vesnici Kosov, nedaleko tamější kaple. Zde tedy rozsvěcujeme svíčku.

Písmo svaté

• 2 Sam 2,4–6 Muži z Jabeše pochovali Saula.

• Tobiáš 2,1–8 Tobiáš pohřbívá mrtvé.

• Tobiáš 12, 6–12 Milosrdenství vytrhuje ze smrti.

• Gen 50,1–14 Jakubův pohřeb.

• Mt 8, 18–23 Nech, ať mrtví pochovávají mrtvé (příp. Lk 9, 57–62).

• Mk 15,37–47 Ježíš skonal, Josef z Arimatie jej pohřbil.

• 1 Kor 15,35–54 Pomíjitelné musí obléci nepomíjitelnost.

Otázky

• Chápeme smrt jako nevyhnutelný okamžik svého života nebo vytěsňujeme myšlenku na ni?

• Proč chodíme na pohřeb?

• Jak vnímáš smysl křesťanského pohřbu?

• Je pohřeb skutkem milosrdenství jen pro zemřelého nebo i pro pozůstalé?

• Účast na pohřbu – příležitost k odpuštění a smíření?

• Vnímáme, že jsme povoláni ke vzkříšení mrtvých?

• O čem svědčí proměna „kultury“ pohřbívání dnes?

Konkrétní podnět

• Napiš svou závěť (součástí může být i tvá představa o posledním rozloučení).

• Navštiv hroby blízkých zesnulých.

• Zamysli se, zda můžeš upravit nějaký zanedbaný hrob.

Svědectví, poučení

Pohřeb sv. Jana Pavla II.

Pohřeb jako slavnost. Pamatujeme si, jak slavnostní okamžik to byl. Mnozí jsme to sledovali s pohnutím, protože jsme ho milovali a věděli, že on miluje nás. Jeho pohřeb byl okamžikem setkání i nepřátel a shromáždil mnoho zástupců církví a náboženství. Byl jedinečným svědectvím o svatosti zesnulého.

O pohřbu, hrobu a hřbitově:

Z katechismu kardinála Tomáška

Zemřelý v rakvi. – Zemřelému se zvoní umíráčkem. Umíráček oznamuje jeho smrt a prosí o modlitbu. Mrtvé tělo bylo příbytkem duše, živým chrámem Božím a je určeno k slavnému vzkříšení. Proto zasluhuje naši úctu. Tělo svátečně oděné se položí do rakve. Do rukou se vloží křížek. Křížek připomíná: Dokud zemřelý žil, měl rád Pána Ježíše. Opravdu ho měl rád, kdo těžce nehřešil, nebo se alespoň smířil s Pánem Bohem dobrou svatou zpovědí anebo při náhlém úmrtí upřímně litoval svých hříchů z lásky k Bohu s touhou po svaté zpovědi. Ruce se ovinou růžencem. Ovinutý růženec všem připomíná: Rád se modli a měj rád Pannu Marii. Ber do rukou růženec, dokud jsi zdráv, rád se ho modli, aby ti jej po tvé smrti mohli bez rozpaků ovinout kolem tvých ztuhlých rukou. U rakve hoří svíce jako by vybízela k modlitbě: „A světlo věčné ať mu svítí!“ Jako by chtěla říci: „Nezhaslo mu světlo víry a milosti posvěcující, a proto se může radovat ve světle věčném – u Pána Boha.“ K rakvi se postaví také nádobka se svěcenou vodou; do ní se vloží větvička k pokropení zemřelého, aby modlitby Církve prospěly jeho duši. Do rakve klademe obrázky Pána Ježíše, Panny Marie a svatých. Tak přejeme jeho duši, aby se dostala k Pánu Ježíši a mezi svaté do nebe.

Církevní pohřeb. – Kněz kropí zesnulého svěcenou vodou. Při tom říká: „Rosou nebeskou kéž občerství duši tvou Bůh, Otec, Syn i Duch svatý!“ Rosou nebeskou rozumíme Boží smilování. Jménem zesnulého se zpívá kající žalm: „Smiluj se nade mnou, Bože!“ Hořící svíce při pohřbu neseme na znamení,
že zemřelému vyprošujeme světlo věčné blaženosti. Jako vonný dým kadidla má ze srdce stoupat k nebi naše přímluvná modlitba. Mši svaté za zemřelé říkáme zádušní mše svatá (za duši zemřelého) neboli „Rekviem“, protože začíná tímto latinským slovem. („Odpočinutí věčné dej jim, ó Pane!“) Zúčastnit se zbožně pohřbu je skutek milosrdný, prokázaný jak zemřelému, tak pozůstalým.

Hrob. – Mrtvé tělo katolického křesťana se pohřbívá do země. Tam se rozkládá v prach a to způsobem – nikoli násilným a viditelným, nýbrž přirozeně a skrytě. Do hrobu byli pohřbeni i Pán Ježíš, Panna Maria i první křesťané. Při tomto způsobu pohřbívání do země zůstává Církev dodnes.

Hřbitov. – Za prvních křesťanských dob se pochovávalo tam, kde se věřící scházeli na bohoslužby. Bylo to v době pronásledování v podzemních chodbách – v katakombách. Později se pohřbívalo kolem kostela, neboť věřící toužili být i po smrti co nejblíže oltáři. A živí chtěli mít své zesnulé stále blízko, aby na ně při bohoslužbách tím více pamatovali.

Chodívej rád na hřbitov, zvláště v neděli. Vykonáš milosrdný skutek, když se tam za zemřelé pomodlíš. Myšlenka na mrtvé ti připomene i tvé poslední věci. Mrtví nám připomínají: „Co jste vy, byli jsme my. Co jsme my, budete i vy.“

Ve vydání katechismu z roku 1968 je změna u pohřbu žehem: „Mimořádně též dovoluje Církev pohřeb žehem.“ Pravdivost obřadu vyžaduje shodu s modlitbou: „Prokaž, prosíme, Hospodine, tomuto zemřelému svému služebníku milosrdenství, aby nedošel za své skutky trestů, a poněvadž si přál konat Tvou vůli, aby jej Tvé milosrdenství přidružilo ke sborům andělským, jakož pravá víra pojila jej se zástupy věřících. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.“  Svatý  Řehoř Veliký lidi těšil i varoval: „Kdo činil v životě svém, co činit povinen byl, spoléhej pevně na milosrdenství Boží, že ho zajisté neopustí. Kdo ale nečinil,
co by činit měl, ten na ně nespoléhej, neboť se klameš.“