8. TĚŠIT ZARMOUCENÉ

23.12.2016 02:00

8. Těšit zarmoucené

 

Úvod

„Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem... potěšit všechny truchlící.“ (Iz 61,1–2)

 

Text dokumentu

 

Papež František: Misericordiae Vultus

 

3. …Na tíži hříchu odpovídá Bůh plností odpuštění. Milosrdenství bude vždycky větší než každý hřích, a nikdo nemůže klást omezení Boží lásce, která odpouští. Na slavnost Neposkvrněného Početí 2015 budu mít to potěšení otevřít Svatou bránu. V tomto případě půjde o bránu Milosrdenství, kde bude moci každý, kdo vstoupí, zakusit lásku Boha, který potěšuje, odpouští a dodává naději…

 

8. S pohledem upřeným na Ježíše a na Jeho milosrdnou tvář můžeme zachytit lásku Nejsvětější Trojice. Posláním, které Ježíš obdržel od Otce, bylo zjevit tajemství božské lásky v jeho plnosti. „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16) prohlašuje evangelista Jan poprvé a jako jediný v celém Písmu svatém. Tato láska je nyní viditelná a hmatatelná v celém Ježíšově životě. Jeho osoba není nic než láska, nezištně se dávající láska. Jeho vztahy k lidem, kteří jej obklopují, vyjevují něco jedinečného a neopakovatelného. Znamení, která činí, zejména vůči hříšníkům, chudým, vyloučeným, nemocným a trpícím lidem, jsou znamením milosrdenství. Všechno v Něm mluví o milosrdenství. Nic v Něm nepostrádá soucit.

Ježíš před množstvím lidí, kteří jej následovali, a když pozoroval jejich únavu
a vysílení, skleslost a dezorientaci, zakoušel k nim v hloubi srdce silný soucit (srov. Mt 9,36). Silou této soucitné lásky uzdravoval nemocné, kteří mu byli přinášeni (srov. Mt 14,14), a několika chleby a rybami sytil velké zástupy (srov. Mt 15,37). Ve všech těchto okolnostech bylo Ježíšovo srdce pohnuto právě milosrdenstvím, kterým četl v srdci těch, s nimiž mluvil, a odpovídal na jejich nejopravdovější potřeby. Když potkal vdovu z Naim, která provázela svého jediného zesnulého syna ke hrobu, zakusil obrovský soucit s nezměrnou bolestí této plačící matky a jejího syna vzkřísil, aby jí ho vrátil (srov. Lk 7,15). Poté co vysvobodil posedlého v Geraze, pověřil jej posláním: „Jdi domů ke své rodině a vypravuj jim, jak veliké dobrodiní ti Pán prokázal a jak se nad tebou smiloval“ (Mk 5,19). Také Matoušovo povolání zapadá do perspektivy milosrdenství. Když Ježíš procházel kolem Matoušovy celnice, jejich zraky se střetly. Pohledem plným milosrdenství odpustil Ježíš tomuto muži hříchy, překonal odpor ostatních učedníků a vybral si jeho, hříšníka a celníka,
za jednoho z Dvanácti. Svatý Beda Ctihodný, když tuto evangelní scénu komentoval, napsal, že Ježíš pohlédl na Matouše se slitováním a vyvolil jej: miserando atque eligendo. (tj. s láskou pohleděl a povolal). Tato slova mne vždycky oslovovala, takže jsem si je vzal za své motto.

 

KKC 45

Člověk je stvořen, aby žil ve společenství s Bohem, v němž nachází své štěstí: „Když se k tobě přimknu celou svou bytostí, nečeká mne nikde bolest ani námaha; a můj život bude živý, naprosto plný tebe.“

 

KKC 2728

Konečně náš boj musí čelit tomu, co zakoušíme jako své neúspěchy v modlitbě: malomyslnost nad naší vyprahlostí; smutek nad tím, že nedáváme Pánu všechno, protože máme „mnoho majetku“; zklamání z toho, že jsme nebyli vyslyšeni podle své vůle; naše zraněná pýcha, která se vzpírá připustit, že jsme nehodní hříšníci; přecitlivělost, že nejsme hodni se modlit atd. Závěr je vždycky stejný: Proč se modlit? Abychom překonali tyto překážky, je nutno usilovat o pokoru, důvěru a vytrvalost.

 

Vlastní téma

 

„Lidem je třeba povzbuzení. Jejich přirozené síly mají býti posilovány, ne oslabovány…. Místo stálého mluvení o jejich chybách, mluvte o jejich ctnostech. Snažte se vyšinout je z kolejí jejich špatných zvyků. Snažte se stavěti jim před oči jejich lepší já, jejich skutečné já, které se nebojí odvahy a činu
a zvítězí. ... Je-li člověk laskavý a úslužný, budou jeho sousedé zanedlouho také takoví. Ale jestliže se mračí, hubuje a kritizuje – jeho sousedé mu oplatí jeho škaredění škareděním, a to i s úroky… Hledáte-li zlé, očekáváte-li je, dostane se vám ho. Jste-li plně přesvědčeni, že najdete dobro – najdete je.“ (E. H. Porterová – „Pollyanna“).

Zarmoucení a nešťastní lidé jsou ti, které něco trápí. Zármutek mohou způsobit těžkosti, s nimiž se setkáváme v životě. Mezi takové zlé události patří třeba smrt někoho blízkého, nevyléčitelná nemoc, rozchod s někým, na kom mi záleží, např. životní partner, potomek, kamarád, blízký příbuzný, který spáchá zločin, syn, z něhož se stává narkoman. Ale starosti nám dělají třeba i dluhy, finanční problémy, jednání sousedů či spolupracovníků a jiné problémy v mezilidských vztazích. Smutek na nás přichází, když i sami stárneme a jsme vážně nemocní, když jsme osamoceni a málokdo si na nás vzpomene.

Silný bývá zármutek, když se stane něco zlého zcela nečekaně. Takové tragické události se dějí často. Protože se však týkají jen určité skupiny lidí, ostatní se sice zachvějí, ale brzy se vrátí k obvyklým myšlenkám. Viz vlakové neštěstí
ve Studénce, oběti šílených střelců na mnoha místech. Ale i automobilová nehoda, která zasáhne rodinu a přátele. Při takových smutných událostech bývají přítomni psychologové, kteří se snaží těšit zdrcené pozůstalé. Při tomto utěšování je důležité vrátit zarmouceným naději, aby nepropadli zoufalství, v němž by mohli reagovat nesprávně, např. vzít si život. Psychologové mohou nabídnout smysl života zde na zemi, ale vztah k Bohu nabízí víc.

 

Velkým nebezpečím je sebelítost. Je třeba se chovat statečně a tuto chorobnou sebelítost zahánět. Zde je důležitá pomoc přátel, aby vytáhli sklíčeného „ z jámy“ tj. jakési hluboké deprese, a dodali sílu k zápasu. Kdo ví o Bohu, má velkou výhodu, když na něj dolehne neštěstí, i když trpí také. Viz utrpení Joba
a jeho pomyšlení na Hospodina: „Já vím, že můj Vykupitel je živ …“ (Job 19,25). Bohem posílaní proroci napomínali lid, když vyvolený národ hřešil, ale také lid těšili, když národ trpěl. „Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu.“ (Ž 40, 1–4) „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse“ (Ž 42). Skutek duchovního milosrdenství „těšit zarmoucené“ v sobě obsahuje i hlásání víry v Boha
a hlásání evangelia. Věřící člověk žijící v „Slzavém údolí“ ví, že tento život je jakýmsi provizoriem, kde se máme osvědčit, jako ti, kdo svou naději vložili v Hospodina. A tak i když zde trpíme a cítíme různé ztráty, přece víme, že to nejkrásnější, co je nám slíbeno, je před námi – Boží království. „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků… Jdu, abych vám připravil místo“ (Jan 14, 1–2). Tak nám v trápení pomáhá pomyšlení na budoucnost, neboť utrpení tohoto času není nic ve srovnání s budoucí slávou. Potěšit může také vzpomínka na minulost, pokud poznává zkoušený člověk, že jeho život byl vyplněn dobrými skutky. Je jakousi svatou povinností, aby ten, kdo je díky své víře silnější, dodával útěchu těm slabým. Z mnoha příkladů lze vzpomenout na minoritského kněze Maxmiliána Kolbeho, o kterém se nám dostává svědectví, že když byl s dalšími vězni uzavřen v bunkru smrti v koncentračním táboře Osvětim, že se z toho temného místa ozývaly zpěvy a modlitby. To Kolbe povzbudil odsouzence na smrt, aby místo pláče a bědování, jak tomu v tom bunkru smrti bývalo v jiných případech, raději vložili svou naději v Pána a připravili se na setkání s ním. Podobnou naději chtěl jistě dát zděšeným mužům v Lidicích jejich farář P. Josef Štemberka, když s nimi zůstal a přijal stejný úděl jako oni. Zarmoucení
a sklíčení lidé po útěše touží. Potřebují ji. Proto i Pán Ježíš těší apoštoly a slibuje jim, že je nenechá jako sirotky, ale pošle jim Utěšitele Ducha svatého. Lazarova sestra Marta vyčítá Pánu: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel“ (Jan 11,21). Díky rozhovoru s Ježíšem se jí dostává útěchy, takže závěr této rozmluvy již vyznívá mnohem nadějněji: „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět“ (Jan 11,27). Kromě útěchy, která člověka pozvedá a posiluje, máme i falešné utěšování, které zarmoucenému nepomůže, ale uškodí. Člověka v zármutku může na chvíli utěšit nějaká náhražka, např. alkohol, drogy, parta s nedobrým zaměřením, nevěstinec a jiná světská lákadla. Takto člověk padá níž a níž a opouští prostor, v němž je přitahován, byť někdy už jen velmi slabě, k Bohu, a přechází tam, kde se již člověka zmocňují temné síly.

Pak tu je také zármutek, že jsme hříšníci, že jsme promarnili mnoho času, který jsme mohli lépe využít, že jsme druhým ublížili a dali jim špatný příklad. Smutek z toho, že jsme zapomínali na Pána Boha, nesetkávali se s ním v důvěrné modlitbě, ale podléhali ruchu světa.

Jen víra ve Spasitele může zachránit toho, kdo propadá malomyslnosti
a zoufalství. Proto by měly být pro nás zpovědnice místem, kde nacházíme útěchu v setkání s Božím milosrdenstvím. Tak jak do zpovědnice vstupujeme se zármutkem hříšníka, máme zpovědnici opouštět s radostí toho, komu Bůh odpustil tak, že došlo ke smíření. Zde platí Ježíšův příslib, že zármutek se obrátí v radost.

Pro mě byla po jistou dobu sestrou těšitelkou boromejka Ilumináta. Bylo to v době, kdy jsem teprve začínal jako kaplan, a to u nepříjemného děkana. Bylo třeba vydržet to zlé zacházení. Právě povzbuzování sestry Ilumináty bylo to,
co mne posilovalo v tomto obtížném období.

 

Písmo svaté

  • Pláč 3 kap. Jeremiáš líčí svůj úděl jako příklad naděje.

  • J 11,17–26 Tvůj bratr vstane, Já jsem vzkříšení a život.

  • Sk 16,25–34 Žalářník v beznadějné situaci přijal víru.

  • 2 Kor 1,2–6 On nás potěšuje v soužení, abychom mohli těšit druhé.

  • 2 Kor 7,6–7 Bůh skrze nás těší druhé.

  • 1 Sol 5,14 Těšte malomyslné.

  • Řím 15,12–16 Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.

  • 2 Tim 1,16–18 Příchod Onezifora potěšil Pavla.

 

Otázky

  • Zažil jsi již někdy tragickou událost? Utěšil tě někdo?

  • Koho zavoláš, když se ti něco stane?

  • Máš nějaký způsob, kterým řešíš vlastní smutek?

  • Jak rozumíš pojmu duchovní útěcha?

  • Jakým způsobem můžeme potěšit druhého?

  • Co způsobuje lhostejnost, nezájem o bližního?

  • Jak rozlišit smutek a stav vyžadující pomoc lékaře?

 

Konkrétní podnět

  • Promedituj 4., 6. a 8. zastavení křížové cesty.

  • Zpytuj svědomí v oblasti vnímavého způsobu chování k nejbližším.

Svědectví, poučení

 

Bratříček (Bruno Ferrero: Květiny pro duši, Portál 2009, str.12)

 

Jedna mladá matka čekala své druhé dítě. Když se dozvěděla, že to bude holčička, naučila svého prvorozeného synka Michala, aby si položil hlavičku
na její kulaté břicho a zpíval spolu s ní ukolébavku sestřičce, která se měla narodit. Písnička začínala slovy: „Hvězdo, hvězdičko, blíží se noc“
a Michalovi se velmi líbila, takže si ji zpíval častěji. Porod byl však předčasný
a těžký. Novorozenou holčičku museli dát do inkubátoru a intenzivně o ni pečovat. Rozechvělí rodiče byli připraveni na nejhorší – byla jen velmi malá možnost, že jejich holčička přežije. Malý Michal maminku a tatínka prosil: „Chci ji vidět! Musím ji nutně vidět!“ Po týdnu se stav holčičky ještě zhoršil. Tehdy se maminka rozhodla, že Michala vezme do porodnice na jednotku intenzivní péče s sebou. Sestra se jim v tom snažila zabránit, ale žena byla rozhodnuta a doprovodila synka až k postýlce, plné drátků a hadiček, kde holčička bojovala o život. U postýlky své sestřičky Michal instinktivně přiblížil svůj obličej k její tvářičce a začal potichounku zpívat: „Hvězdo, hvězdičko…“ Holčička okamžitě zareagovala. Začala klidně a bez námahy dýchat. Maminka se slzami v očích šeptala: „Pokračuj, Míšo, pokračuj!“ Michal zpíval dál. Holčička začala pohybovat malinkýma ručičkama. Maminka i tatínek se smáli a plakali zároveň, zatímco zdravotní sestra nevěřícně pozorovala celou scénu.
Za několik dní přinesla maminka maličkou domů a Michal dával hlučně najevo svou radost. Ohromení lékaři na klinice jen těžko hledali slova. Maminka a tatínek věděli, že to byl prostě zázrak. Zázrak bratrovy lásky k tolik očekávané sestřičce.

Růže (Bruno Ferrero:  Pro pohlazení dušičky)

Německý básník Rilke bydlel jistý čas v Paříži. Každý den, když chodil na univerzitu se svou francouzskou přítelkyní, procházel jednou velmi rušnou ulici. Na jednom rohu této ulice vídal pokaždé žebračku, která prosila chodce
o almužnu. Žena seděla bez hnutí jako socha vždycky na stejném místě s rukou nataženou a očima sklopenýma k zemi. Rilke jí nikdy nic nedal, zatímco jeho společnice ji pokaždé nějakým penízem podarovala. Mladé Francouzce to bylo divné, a tak se básníka jednou zeptala: „Proč té chudince nikdy nic nedáš?“…

„Měli bychom obdarovávat srdce, ne ruce,“ odpověděl básník. Dalšího dne přišel Rilke s nádhernou, čerstvě rozvitou růží. Vložil ji žebračce do ruky a chtěl odejít. A tu se stalo něco neočekávaného. Žebračka zvedla oči, pohlédla na básníka, namáhavě se zvedla ze země, uchopila jeho ruku a políbila ji. Růži přitiskla na prsa a pomalu odcházela. Celý týden ji nikdo neviděl. Ale za osm dní znovu seděla na svém obvyklém rohu ulice. Tiše a bez hnutí jako vždycky.
„Z čeho žila po celou tu dobu, kdy nic nedostávala?“ ptala se francouzská dívka.
„Z růže,“ odpověděl básník.

 

Sestry na technoparty Woodstock

Sborník svědectví: Kiedy Jezus przychodzi w glanach (Nakl. Przystanek Jezus)

 

V úterý jsme se dověděly o smrti Sebastiana. Oběsil se. Jdeme mezi mládež, rozhodly jsme. Je jich asi 150 000. Nás, kteří jsme přišli doprovázet ten dav, je kolem 800. Co když tam někdo udělá totéž. Je nutné být s nimi a ukázat, že Bůh je s nimi a miluje je takové, jací jsou. Obklopovali nás lidé, kteří nás děsili při prvním kontaktu. Zjistily jsme, že mnozí z nich si chtějí povídat s námi. Hábit byl pro ně překvapením, ale neděsil. Na sestru Veroniku někdo úmyslně vylil pivo a já jsem v životě neslyšela na svoji adresu tolik prokletí a sprostých slov. Moje reakce nebyla křesťanská, ale uvědomila jsem si, že mou zbraní je láska. Mnozí z nich prosili jako děti v mateřské škole: „Sestro, přijdi k nám.“ Poznala jsem, jak potřebují lásku! Chtějí velmi upoutat pozornost: dredy na hlavě, vykuchaný meloun na hlavě, dokonce promenáda v Adamově oblečení. Skvělá byla reakce sestry Veroniky při pohledu na šklebícího se satanistu: „Ty jsi ale krásný!“ Chlapci s barevným hřebenem na hlavě: „Poslyš, jak jsi to fantasticky vymodeloval!“ Na přijetí ubohá mládež reaguje skvěle. Ztracení, nechtění s takovou rozkoší poslouchají, že je Někdo má rád. Trochu si povídám se satanistou a zjišťuji, že čerti jsou brzy pryč. Poblouznění, protože to teď frčí atd. Děvče ze skupiny satanistů říká: „Já bych chtěla být jiná, chtěla bych žít normálně, jít ke zpovědi. Sestro, já nemám nikoho. Mojí rodiče se rozvedli, neměli mě rádi. Pouze Hetman, šéf mě má rád. Kvůli mně nepije. Proto jsem tady. On mě má rád. Sestro, většina z nich nemá rodinu.“ Denně rozdáváme tisíc bochníků chleba. Ptáme se  satanistů v černém oblečení, zda nemají hlad. Reakce jsou vždy stejné, hřejivý záblesk v jejich očích, někdo si mě všimnul, pro někoho jsem důležitý. Noc pokročila, tvrdý rock dále duní a 80 procent účastníků je opilých. Máme tři stany, které jsou nemocnicí. Všechny jsme naplnili bezvládně ležícími mladými lidmi. Mnozí mladí evangelizující jsou shromážděni pod velkým bílým křížem na okraji louky a modlí se. Někteří v tu noc adorují v nedalekém armádním kostele. Máme také svoje podium, kde hrají a zpívají evangelizační skupiny a vydávají svědectví. Velké množství mladých, různého ražení, naslouchá. Boj o duše trvá.

 

Sestra Tereza Szalkowska

 

 

 

 

 

—————

Zpět