9. TRPĚLIVĚ SNÁŠET KŘIVDY OCHOTNĚ ODPOUŠTĚT UBLIŽUJÍCÍM

9. Trpělivě snášet křivdy
ochotně odpouštět ubližujícím

„Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající“ (Iz 42, 2–3).

Pastorální konstituce: Gaudium et spes

Úcta k lidské osobě

27 Koncil nyní přistupuje k naléhavějším praktickým důsledkům a zdůrazňuje úctu k člověku: každý musí považovat bližního, nikoho nevyjímaje, za „druhé já“ a musí mít ohled především na jeho život a prostředky nutné k životu důstojnému člověka (srov. Jak 2,15–16), jinak by se podobal onomu boháči, který vůbec nedbal o chudého Lazara. Zvláště v dnešní době máme naléhavou povinnost chovat se jako bližní vůbec ke každému člověku, a kdekoli se s ním potkáme, poskytnout mu účinnou službu, ať je to ode všech opuštěný starý člověk, ať nespravedlivě přehlížený pracující cizinec, ať vyhnanec,
ať nemanželské dítě nezaslouženě trpící za hřích, kterého se nedopustilo,
ať hladovějící, který se dovolává našeho svědomí a připomíná tím slova Páně: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 15,40).

Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.

Úcta a láska k odpůrcům

28 Úcta a láska se musí vztahovat také na ty, kdo ve věcech sociálních, politických nebo i náboženských smýšlejí a jednají jinak než my. Čím důvěrněji se totiž, s dobrotou a láskou, seznámíme s jejich způsobem myšlení, tím snadněji budeme moci začít s nimi rozhovor.

Láska a přívětivost nás ovšem nesmí učinit lhostejnými k pravdě a k dobru. Právě naopak, láska pobízí Kristovy učedníky k tomu, aby všem lidem zvěstovali pravdu o spáse. Je však třeba dělat rozdíl mezi bludem, který se musí vždycky odmítat, a mezi bloudícím, který si stále zachovává osobní důstojnost,
i když jeho náboženské názory jsou mylné nebo ne zcela správné. Jen Bůh je soudce a zkoumá lidské srdce, a proto nám zakazuje vynášet soud o vnitřní vině kohokoliv. (srov. Lk 6,37–38; Mt 7,1–2; Řím 2,1–11; 14,10–12) 

Kristovo učení také vyžaduje, (srov. Mt 5,45–47) abychom odpouštěli příkoří, a rozšiřuje na všechny nepřátele příkaz lásky, který je přikázáním Nového zákona: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Miluj svého bližního a měj
v nenávisti svého nepřítele’. Ale já vám říkám: „Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pronásledují
a pomlouvají“ (Mt 5,43–44).

Jan Pavel II.: Dives in Misericordia

14. Kristus s takovou naléhavostí zdůrazňuje nutnost odpouštět, že Petrovi, který se ho ptá, kolikrát je povinen odpustit bližnímu, odpovídá symbolickým číslem: „Sedmasedmdesátkrát“.  Tím chce naznačit, že je třeba odpustit každému a pokaždé. Samozřejmě toto požadované štědré odpouštění neodstraňuje objektivní požadavky spravedlnosti. Správně chápaná spravedlnost je vlastně cílem odpuštění. Na žádném místě evangelijního poselství neznamená odpuštění ani milosrdenství, které je jeho zdrojem, shovívavost vůči zlu, pohoršení, bezpráví nebo urážce. V každém případě je podmínkou odpuštění vždy náprava zla či pohoršení, odstranění bezpráví, zadostiučinění za urážku.

Tedy základ spravedlnosti a její struktura tak vždy zasahují do oblasti milosrdenství. To dává spravedlnosti nový význam, který je prostě a hluboce vyjádřen v odpuštění. Odpuštění totiž ukazuje, že za celým procesem „vyrovnání“ nebo „příměří“, který je spravedlnosti vlastní, nutně musí být láska, aby člověk potvrdil, že je člověkem. Podmínky spravedlnosti musí být splněny proto, aby láska v co největší míře odhalila svou tvář. Když jsme rozebírali podobenství o marnotratném synu, všimli jsme si této úvahy: ten, kdo odpouští, i ten, komu se odpouští, se setkávají v jednom základním bodě, kterým je důstojnost člověka jako jeho přirozená hodnota. Ta se nikdy nemůže ztratit a její rozvinutí nebo znovunalezení je pak pramenem největší radosti. Právem tedy církev považuje za svou povinnost, za úkol svého poslání, střežit opravdovost odpuštění jak v životě a v jednání, tak i ve výchově a pastoraci. Střeží je tím, že uchová jeho zdroj, totiž tajemství Božího milosrdenství, zjevené v Ježíši Kristu.

KKC 2227

Děti pak přispívají k růstu svých rodičů ve svatosti. Všichni si mají velkodušně a neúnavně navzájem odpouštět urážky, hádky, křivdy a nedostatek pozornosti, jak k tomu nabádá vzájemná láska a jak to Kristova láska vyžaduje.

Vlastní téma

Trpělivost obdivovali a snažili se o ni již antičtí filozofové. Je však třeba rozlišovat mezi trpělivostí a netečností. Flegmatik, kterému je všechno jedno, ještě není trpělivý. Nejde totiž jen o pouhou pasivitu. Křesťanská trpělivost se liší od té antické tím, že člověk nespoléhá jen na vlastní síly, ví, že k trpělivosti je třeba Božího obdarování. K tomuto „charismatu“ od Boha pak je třeba přidat i ze strany člověka velké úsilí. Jde o velké hrdinství, i když to není vidět na první pohled. Trpělivost potřebujeme, když žijeme s druhými lidmi, protože jsme nedokonalí. Trpěliví musí být tedy ti, kdo se starají o nemocné, přestárlé
a mentálně postižené. Trpělivost je nezbytná v rodinách, manželstvích, na pracovištích a vůbec všude, kde se setkáváme s hříšným člověkem. Jak vybízí apoštol Pavel, máme nést břemena jedni druhých a tak naplnit zákon Kristův. Trpěliví však musíme být také každý sám se sebou, se svou hříšností, nedokonalostí, povahou, zlozvyky a se vším tím, co často tak obtížně odstraňujeme, co se vrací, i když jsme si mysleli, že jsme se té chyby již zbavili. Když byl sv. Izidor ze Sevilly ještě mladý, býval lenivý. Nerad slyšel, když ho starší bratr napomínal. Jednou po takovém napomenutí seděl zamračený na obrubni studny. Tu si všimnul, jak je žulová deska vyhloubena od vody. Drobné kapky stálým dopadáním vyhloubily v tvrdém kameni dolíček. Toto poznání, že totiž i slabá kapka, pokud vytrvale působí, zanechá vyhloubenou jamku, se mu stalo povzbuzením. Považoval se také za slabého a chabého. Když však neustanu a budu trpělivě pokračovat, snad také dosáhnu výsledku. Začal tedy studovat, a protože byl trpělivý a vytrvalý, stal se po čase učeným a svatým mužem.

Těžké je snášet chyby své i druhých. Nejtěžší je však trpělivě snášet od druhých křivdy. Křesťanovi může pomoci vzpomínka na utrpení Kristovo. Z evangelií poznáváme, že Ježíš při svém utrpení projevoval i trpělivost spojenou s odpuštěním. Sám Bůh je trpělivý vůči hříšnému lidstvu. Nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ. Podobá se tak hospodáři z podobenství, který zasel obilí a trpělivě čeká na den sklizně. Mnozí s něčím začnou, ale nemají dost trpělivosti, aby to dotáhli až do konce. Většinou se nezmění ti, kdo nám ubližují, i když vidí, jak trpělivě snášíme křivdy, kterých se nám od nich dostává. Tak sv. Ignác Antiochijský popisuje svou cestu do Říma, kde je pak umučen, že vojáci, kteří ho do Říma provázejí, jsou jako šelmy, a čím lépe se k nim snaží chovat, tím jsou horší. Jako by to dobré jednání, kterým se odpovídá na zlo, ještě více dráždilo ty nenávistné lidi. Někdy se však přece jen stane, že trpělivé snášení křivd přivede někoho z nepřátel k zamyšlení a případně i ke změně života. Tak se stalo konečně i setníkovi, který dohlížel na Ježíšovo ukřižování. K trpělivému snášení křivd je třeba hodně pokory. Ze života sv. Klementa Marie Hofbauera se vypravuje, že když prosil v jedné varšavské hospodě o příspěvek pro sirotky, o které se tam redemptoristé starali, jeden muž mu plivnul do obličeje. Světec tuto potupu snesl a řekl: „To bylo pro mě. A teď něco pro naše sirotky.“ Mnozí přítomní se zastyděli, přemýšleli o tomto knězi a dali i dosti
na onu finanční sbírku. Víme, že lze něčeho dosáhnout spíš po dobrém než
po zlém. O tom je i bajka. Slunce a vítr se vsadily o to, kdo z nich shodí klobouk z hlavy jednoho pocestného. Vypadalo to, že vyhraje vítr, který začal silně vát
a už by byl klobouk z hlavy sletěl, kdyby si jej pocestný nedržel rukama na hlavě. Ať vítr foukal, jak chtěl, nic mu to nepomohlo. Musel přiznat, že prohrál. Pak začalo slunce silně pálit a svítit, že nastalo vedro. Pocestný si sám sundal z hlavy klobouk, nemohl už vedro vydržet. Vítr nám představuje hněv a slunce trpělivou mírnost. Násilím se člověk ještě zatvrdí, po dobrém se někdy obrátí, jak celník Zacheus. Velikým skutkem duchovního milosrdenství je také odpustit těm, kdo nám ubližují. Jestliže se považujeme za Ježíšovy učedníky, pak je třeba pozorně poznávat, jaké je to Ježíšovo učení. Ježíš nás učí odpouštět. Petr si myslel, že je hodně šlechetný, když odpustí až sedm krát. Ježíš mu však řekne, že ne sedmkrát ale až sedmasedmdesátkrát, to je pokaždé. I v modlitbě, kterou Ježíš naučil apoštoly, se klade důraz na odpouštění. Tak tobě Bůh odpustí, jak ty odpouštíš bližním. Viz též podobenství o nemilosrdném služebníkovi (Mt 18, 23–35). Jistý kněz při přípravě snoubenců se jich tázal: „Už jste se pohádali?“ Když se divili, že se jich takto dotazuje, řekl jim: „Důležité je, zda si umíte vzájemně odpustit. A to poznáte tehdy, když se pohádáte, a pak se vidí, zda dovedete odpustit a smířit se. Lepší je ten z vás, který nečeká, až ten druhý požádá o odpuštění, ale naopak je sám tím, kdo se smířením začne. Vítězem není ten, kdo si řekne: přišel za mnou a chce, abych mu odpustila. Ten zvítězil, kdo druhému usnadňuje ono vzájemné smíření.“ Není snadné odpustit tomu, kdo nám ublížil v něčem příliš významném a velkém. Těžko odpouštějí staří rodiče vrahovi své dcery, svého vnuka. Obtížně se odpouští nějakému nekajícímu recidivistovi. Odpustit ovšem neznamená, že si máme nechat všechno líbit. Ježíš nás učí odpouštět, sám odpouští a také v životě světců nalézáme tuto vzácnou dokonalost. Sv. Štěpán prosí za ty, kdo ho kamenují
a v životě sv. Václava se připomínají jeho slova, když ho bratr Boleslav se svými sluhy přepadl u kostelních vrat: „Bůh ti odpusť, bratře.“ Co říci těm, kdo nemají sílu něco moc zlého odpustit? Mohou se modlit „Otčenáš“? Snad bychom jim mohli říci toto: zatím to nedokážeš, ale alespoň neříkej „to ti nikdy neodpustím“. Raději pros Boha: „Pane, já to teď nedovedu. Lhal bych sám sobě, že jsem odpustil, ale v nitru bych cítil, že ne. Až se trochu uklidním, až přejde nějaký čas, pak doufám, že s tvou pomocí to dokážu odpustit.“

„Za dobré odplácet zlým je ďábelské. Za zlé odplácet zlým je zvířecí. Dobré odplácet dobrým je lidské. Zlé odplácet dobrým je křesťanské. Buďme křesťany i svým jednáním, odpouštějme vždy a každému.“ (Stanislav Novák – „Milníky života“) Okusil jsem také to velké dobrodiní, kterým je odpuštění? Vím, že jsem mnohým ublížil, a doufám, že tito lidé mi po nějakém čase odpustili, projevili shovívavost a slitování. Doufám, že i spravedlivý Soudce mi odpustil hříchy především díky svátosti smíření. Proto volám se žalmistou: „budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, panovníku? Ale u tebe je odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo“ (Žlm 130, 3–5).

Písmo svaté

• J 18,19–23 Ježíš strážci – proč mě biješ?

• Mt 5,38–48 Nastavit druhou tvář …

• Mt 18, 21–35 Kolikrát mám odpustit svému bratru?

• Mt 20,1–16 Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil si se mnou denár?

• 1 Kor 6,7–8 Proč raději netrpíte křivdu?

• 1 Kor 13 kap. Velepíseň lásky.

Otázky

• Jak se zachovat ve chvíli křivdy? Promluvte si o pocitech ukřivděnosti.

• Co lze chápat jako křivdu?

• Proč bychom měli snášet křivdy?

• Jak se dívat na křivdy způsobené v rámci církve?

• Co znamená odpustit?

• Znáš nějaký příklad odpuštění, nesení křivdy?

• Kde je hranice mezi snášením křivdy a spravedlivou sebeobhajobou?

Konkrétní podnět

• Přečti: Deset rad papeže Františka pro dobrý život (Paulínky).

• Kroť svůj jazyk při posuzování druhých.

Svědectví, poučení

Kardinál Henri de Lubac – příklad trpělivého snášení (Mons. Rucki)

Je pokládán za jednoho z nejvlivnějších teologů 20. století. Jeho spisy a studie sehrály klíčovou roli při utváření II. vatikánského koncilu. Stejně jako kard. Congar byl na indexu, nesměl publikovat, dokonce v jezuitském klášteře byl izolován. Jediný, kdo měl možnost ho navštěvovat, byl kardinál Montini, který velmi obdivoval jeho díla. Jednoho dne slyší jezuité radostný pláč z cely de Lubaca. Uslyšel z rozhlasu, že kardinál Montini byl zvolen papežem, který přijal jméno Pavel VI. Tušil, že jeho pokoření může být zvoleným papežem ukončeno. Pavel VI. jmenoval de Lubaca členem koncilní teologické komise. Na společném snímku koncilních otců je vidět de Lubaca po pravici papeže.
I tímto gestem mu projevil přízeň a uznání. Také ho chtěl jmenovat kardinálem, ale de Lubac odmítal tento titul z důvodu, že není biskupem. Do hodnosti kardinálské ho vynesl Jan Pavel II. v 1987 roce. Kardinálský klobouk už nepřijal, protože den před slavností „utekl“ do nebe.

Odpuštění je silnější

z knihy Lewis B. Smedes: Odpusť a zapomeň

Marcii opustil manžel, a tak zůstala bez peněz, bez dostatečné pracovní kvalifikace, bez sebeúcty. Připadala si nemilovaná a nehodná lásky. Zeptejte se jí, co jí nejvíce pomohlo dostat se z tekutých písků jejího zoufalství, získat potřebnou kvalifikaci a uspět v práci, kterou si našla. Marcie vám řekne: „Chtěla jsem tomu mizerovi ukázat, že mi nemůže ublížit. Tu sílu mi dala nenávist.“
Co může stoupenec odpuštění říci tomuto svědectví? Toto: nenávist poskytuje okamžitou energii, ale ta po skončení utrpení vyschne. Nenávist nás může udržet v chodu, dokud cítíme rány, ale jakmile muka pominou, tato síla postupem času odumírá. Potom nenávist obrátí svoji sílu proti svému nositeli. Vysává energii duše a zanechává ji slabší než dřív, příliš slabou, než aby po odeznění bolesti dokázala vytvořit lepší život. Nenávist je pro okamžiky nouze asi jako rychlé nabití baterie; je rychlým řešením jako heroin. Jako dlouhodobý zdroj energie je však nespolehlivá – a nakonec zabíjí. Na delší trati je odpuštění silnější než nenávist.
Za odpuštěním se skrývá láska. Ne jako rozbředlý cit, který druhým nechá všechno projít. Láska nás nedává všanc lidem, kteří nám nespravedlivě ubližují. Láska odpouští, ale jen proto, že je mocná.

Emil Kapaun – Kněz v táboře smrti
(převzato z www. vira.cz)

Emil Kapaun – byl americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce 1951. Jeho služba zachránila mnoho ostatních zajatců před smrtí. Americký prezident Barack Obama ho posmrtně vyznamenal Medailí cti.

V zimě roku 1951, kdy v zajateckém táboře v Pjoktongu klesly teploty na dvacet, třicet a dokonce i čtyřicet stupňů pod nulu, každý den umírali vojáci vyhladověním, na zápal plic i proto, že to vzdali. Zemřít bylo snazší než žít. Z Pjoktongu se tak stal tábor smrti.  Během oné zimy zemřelo v Pjoktongu na 1300 mužů z celkového počtu tří až čtyř tisíc zajatců. Vojáky ničilo dlouhodobé hladovění, což vedlo i k nejrůznějším  nemocem. Pro mnohé to vypadalo beznadějně.

Každé ráno ale zajatci viděli otce Kapauna, jak  dělá něco praktického. Někdy je v pět hodin ráno probudily rány; to vousatý kněz ve špinavé uniformě vyklepával kus kovu kamenem, který svíral v dlani. Kapaun totiž posbíral kousky střešního plechu z vybombardovaných chýší a nyní z nich vyráběl jakési kastroly na vaření vody. Nádoby zhotovil tak zkušeně, že v podstatě netekly.  (Na farmě v Kansasu ho totiž otec naučil, jak vlastníma rukama vyrobit nebo opravit téměř cokoliv.)

Časně ráno Kapaun vždy natahal dříví, zapálil oheň a na něj postavil jednu ze svých podomácku vyrobených pánví, naplněných sněhem. Když voda začala vřít, hodil do ní pár sušených bobů. „Horká káva!“ volal pak na své druhy. Tím, že vodu přiváděl k varu, ji zbavoval bakterií, a tak pravděpodobně zachránil mnoho životů. Jeden ze zajatců – Joseph O’Connor také vyprávěl, že Kapaun touto převařenou vodou umýval těla a pral zašpiněné spodní prádlo raněných
a nemocných.

Kapaun se také tuto zimu zranil. Při sekání dříví mu do oka vlítla tříska a měl pak v něm infekci. Od té doby chodil stále s černou páskou přes oko.

Kapaun rozdával věci, které našel nebo vyrobil, vše, co měl – dokonce i kusy svého oděvu a porce ze svého přídělu. Když už neměl co rozdávat, dával požehnání. Jednou nesl Kapaun dvě kožená vědra na klacku, který měl hozený přes ramena. Potkal ho voják MacGhee a poprosil ho, aby mu dal napít. „Je mi líto, Davide,“ řekl mu kněz, „nemám žádnou vodu, pouze lásku Ježíše Krista.“

I když bylo těžké vyklouznout z důstojnického tábora a i když mu docházely síly, chodil i nadále obyčejným vojákům dodávat naději. Potom, co vykonal všechny praktické věci, na které si jen vzpomněl, se zeptal: „Chtěl by se někdo krátce pomodlit?“

Po desetiletích odborníci z Pentagonu prohlásili, že během války bylo v tomto zajateckém táboře mnohem méně úmrtí než v ostatních. Podle jednoho
ze zajatých lékařů na tom má největší zásluhu právě otec Kapaun.

Z dopisu spoluvězně:

Z dopisu jednoho spoluvězně rodičům Emila Kapauna: „V zajateckém táboře jsme žili s vaším synem v téže místnosti a já jsem spal hned vedle něj. Rád bych vám sdělil, že váš syn je jedním z nejstatečnějších mužů, které jsem kdy potkal. Prokázal obrovskou odvahu, věrnost své zemi a víru za nejriskantnějších podmínek. Viděl jsem, jak neohroženě stojí uprostřed palby, když přinášel útěchu a pomoc raněným vojákům. Svou laskavostí, slovy naděje a víry pak v zajateckém táboře pozvedal náladu těm, kteří byli zajati spolu s ním.“