Neděle 22.7.2018 - Maspalomas

Ráno jsme hodně posnídali a vypravili se za naší polovinou party, domlouvali jsme se na desátou. Dnešní plán byl prozkoumat Maspalomas. Je neděle, začínáme kostelem San Fernando. Celý jsme si jej prohlídli. Venku byl moc pěkný parčík. Vevnitř měli i svatou Martu, u které jsme se my obě Marty nechaly vyfotit. Schola měla zkoušku, zajímavé bylo, že to byli spíše senioři. My Marty a padre Pedro jsme si sedli spolu. A naši bezvěrci Zbyněk a Eva seděli vzadu u východu z kostela. To je pro nevěřící typické, co kdyby kostel padal, ať jsou první venku. :) :) 

Bohoslužba probíhala dobře, Petr i Marta mi střídavě překládali kázání, bylo o tom, že naše cesta - náš životní plán se musí podřizovat potřebám druhého člověka, který potřebuje naši pomoc. Všimla jsem si, že je zvykem u místních žen, nosit do kostela vějíř a během bohoslužby se jím ovívat. Moc se mi to líbilo. To asi zavedu doma. 

 

 

 

Po mši jsme si zašly na oběd, Marta sháněla menú del día, a do konce zájezdu nekupovala nic jiného. Mám její frázi o menú del día, silně vrytou do paměti. Zeptala se jedné paní, farnice, která nám ukázala cestu k ulici s mnoha restauracemi, a dokonce nám ukázala i dům, kde bydlí. Byl nedaleko kostela, holky si daly dětské menu. Docela se za sebe stydím, že žeru jako rakovina. Ale děcké menu mě opravu nestačí. Taky podle toho vypadám. Ach jo. Po jídle jsme se vydali na pláž v Maspalomas okolo pouštních dun. Byl docela dost teplý den. Obdivovaly jsme nádhernou květenu, kaktusy a vůbec přírodu, která u nás neroste. Jak já vidím růst palmy, jsem nejšťastnější člověk na světě. Pláž byla dlouhatánská, několik kilometrů a žlutá. Bylo tu dost lidí, šli jsme dlouho, protože jsme se chtěli dostat k místům, kde je těch lidí míň, došli jsme až k zatáčce pouště. Tady bylo lidí míň, ale bylo tady taky dost nudistů. Hráli třeba tenis a penis se jim klimbal. Říkám bráchovi, že jim to nevadí, že se jim lulan houpá. A brácha na to, že to jsou Honolulani.

 

 

No a to už nudistům zůstalo. Byl to náš krycí název pro nudisty. Prostě jsme jim říkali Honolulani a Honolulanky. Šli jsme se vykoupat a pohoupat ve vlnách. Když jsme se dost vycachtali, měli jsme docela problém, najít naše ručníky. Potom jsme šli dál, protože jsme za rohem viděli maják. Zajímalo nás jestli se na něj dá vylézt. Mezitím jsme obcházeli duny a tak jsme my tři věřící na ně vylezli a udělali pár fotek. Eva zná duny z dovolených v Tunisu a tak o lezení po vařícím písku neměla zájem a čekala na nás. Zbyněk ji viděl, že na duny neleze, tak tam zůstal s ní. Vznikla z nich skupinka těch "rozumnějších", naopak od nás bláznů, kteří jsme chtěli všechno prozkoumat, vyzkoušet a zažít i když to třeba nebylo úplně příjemné. Písek pálil jako čert. Došli jsme k majáku. Maják má výhled na populární 12 kilometrů podél pláže Maspalomas. Maják Faro de Maspalomas je na úplném jihu ostrova a ohraničuje západní okraj dun u Maspalomas. Světlo majáku je umístěno ve výšce cca 60 metrů a jeho světlo bylo vidět až ze vzdálenosti 19 mil. Byl dostavěn v roce 1890 a v roce 2005 byl prohlášen národní památkou. Maják Faro de Maspalomas je dokonce tak známý, že spolu s monolity z Caldera de Tejeda slouží po celém světě jako značka ostrova Gran Canaria. Na východ od majáku se duny Maspalomas rozkládají po vnitrozemí až k Playa del Inglés. Během šedesátých a sedmdesátých let začala výstavba hotelů a turistického střediska zasahovat na duny, poškozovala přírodní stanoviště a v roce 1994 byla 4 km2 (1,5 km čtverečních) oblast dun vyhlášena přírodní rezervací na ochranu přirozené přírody.

 El Charco je přírodní laguna na okraji dun, která přitahuje mnoho druhů ptáků, úhořů a pavích oček. Na severu Maspalomas San Fernando a El Tablero byly postaveno bydlení pro lidi pracující v turistickém průmyslu. Řada velkých satelitních antén viditelných na kopci od Meloneras je stanice Maspalomas, pozemní stanice ESA, která podporuje několik kosmických misí NASA, včetně programu Mercury, programu Gemini, přistání Apollo 11 Moon a Skylab. Maspalomas má autobusové nádraží Faro de Maspalomas provozované dopravním úřadem Gran Canaria, který se nachází v blízkosti majáku na konci Avenida Cristobal Colon. Autobusová doprava provozovaná společností Global Transport poskytuje spojení s dalšími turistickými středisky a městy na jihu ostrova, včetně Playa del Inglés, Mogán, stejně jako měst podél východního pobřeží a hlavního města ostrova Las Palmas. Existovaly plány na několik let, postavit železniční spojení, nazvaný Tren de Gran Canaria, spojoval by Maspalomas ke Gran Canaria letišti a Las Palmas. Terminál je plánován v Meloneras pod Av. Cristóbal Colón, v blízkosti majáku. Systém, který se odhaduje na 1 500 milionů EUR, nebyl potvrzen kvůli problémům s financováním. My jsme si bohužel pronajali auto, takže jsem tentokrát neměla možnost prozkoumat místní dopravu. A neovládám tudiž ani žádné spojení, odkud kam to jezdí. Snad někdy příště. 

 

 

Maják byl bohužel v rekonstrukci, takže se nyní nedalo vylézt nahoru, ale jindy to možné je. Nějaký chlapík tu měl uplácané z písku moc pěkné sochy, napříklat i Homera Simsona. Kousek od majáku bylo kasíno, které mělo věžičky jako kostel. Udělali jsme zase nějaké fotky a rozhodli se, že se teď pokusíme najít auto. Cesta zpět byla dlouhá a horká. Protože jsme se nikde nemohli osprchovat, naše slaná stehna dřela o sebe a docela to bolelo. Za chvíli jsme s holkama chodily jako ... no to si dokážete přestavit ne? Můj bývalý manžel říkával jako naprcané bělice. Strčila jsem si mezi stehna mokrý ručník, úúf to byla úleva. Holky se tomu smáli, kluci zpočátku nevěděli, co se děje, čemu se smějeme. Ručník pod mými šaty nebyl ani tak moc vidět, no občas mi vypanul. Potkali jsme suvenýrový obchůdek, měl tam i nějaké potraviny, drogérii a tak. Eva koupila děcké kapesníčky na prdýlku a tak jsme si stehna pořádně vytřeli, aby nasolená kůže přestala zlobit. Brácha si koupil Cocacolu, bo nedostatek kofeinu v těle se ozýval. Obcházeli jsme Maspalomas zase z jiné strany, rostlinstvo úplná nádhera, pohádka na zemi, koryto řeky vyschlé. U všech rostlin jsou hadičky, všechno je zavlažované uměle. Auto jsme díky Martině navigaci skutečně našli. Zastavili jsme se u holek skontrolovat, jaké to tam mají pěkné, jak mají veliký bazén pod okny a pak už jsme jeli domů, do našeho švédského apartmánu.

 

foto

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pondělí 23.7.2018 - Střed ostrova - Roque Bentaiga, Tejeda, Pico de las Nievas, Roque Nueblo

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Střed ostrova je hornatý, nachází se zde ovšem řada výhledů na krásnou krajinu. Nejvyhledávanější vyhlídkou je Cruz de Tejeda ve výšce 1 463 m, odkud se nabízí panorama skalních formací (posvátná místa domorodých Guančů) - skalnatý vrchol Roque Nublo (1 817 m) a vrchol Roque Bentaiga.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Druhý den na ostrově jsme se rozhodli prozkoumat hory. 

Vyjeli jsme o něco dřív než včera a na každé vyhlídce zastavovali a kochali se.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

První zastávka byl větrný mlýn, další Mirador el Mulato. Na skálách byly občas i kříže. Obrovské propasti pod náma, serpentýny. Ne nadarmo se říká o Gran Canarii, že je to evropský Grand Caňon. No evropský, zeměpisně je to podle mě už Afrika. Zase někde zastavujeme, je tu cedule Cruz de San Antonio. Pěkná vyhlídka, pár fotek a jedeme dál. Dojeli jsme někam, kde už rostou kanárské borovice. Zhora je vidět dole jezera, Presa Las niňas. Úplná plesa jako v Tatrách, zemský ráj to napohled.

 

 

 

 

Každý, kdo hledá kout přírody k příjemnému strávení dne, nalezne u vodní nádrže Las Niñas dokonalou enklávu. 

 

 

 

 

 

 

Umělé jezero roubené kanárskými borovicemi nabízí široké piknikové možnosti. K nabídce služeb patří mimo jiné stoly, ohniště, toalety a parkoviště. Nechybí zde ani místo pro kempování. Oblastí probíhá několik stezek. Vydáte-li se po nich, užijete si jezero Las Niñas a její okolí z jiného pohledu. 

Přehradní nádrž Las Niñas je doslova opředená legendami a záhadami. V její blízkosti roste 400 let stará borovice, svědek tragického příběhu. Přímo pod korunou stromu kdysi v plamenech zemřela mladá žena. 

Připomeňme, že borovice, jejíž silueta zřetelně vyniká v nádherné krajině kolem nádrže Las Niñas, sama za svůj dlouhý život přestála několik požárů.

 

 

Nějací chlapíci v plátěných stáncích nabízejí svoje produkty. Dali nám všechno ochutnat. Je to příjemná degustovací zastávka. Koupili jsme si flašku, je to něco jako koňak, a banány. Holky taky nakupujou. Víme, že musíme tu kořalku vypít, protože přes Ryanar to neprojde. Jakmile zastavuje další auto trhovci opět vybíhají a nabízejí čerstvě nakrájené ovoce a štamprličku. Dojeli jsme k jezírku, kde je i camp a kde jsou záchodky s uklízečkou, která nám vysvětluje, kudy se dostaneme na Tejedu, protože cesta po které jedeme je dále uzavřená a není možné jet jinudy. Rozhodli jsme se, že pojedeme cestou, kterou jsme ještě nejeli. Ona sama nám tvrdila, že tuhle trasu by si nevybrala, ale my se chtěli pokochat. Po příjezdu do civilizace jsme zastavili u první hospody s názvem starý dům – La casa Vieja a dali jsme si opravdu vydatný oběd o několika chodech. Masa bylo tolik, že jsme si nechali udělat výslužku a vzali si ji domů. Dojídali jsme to ještě druhý den. A pak jsme se opět vydali neuvěřitelně hornatou krajinou se silnicí občas dole v údolí, jindy vysoko na kopcích. Stejně mi nejde do hlavy, jak tady v těch obřích horách natahovali asfaltku. Občas chyběly svodidla, no to jsem se hodně bála. Když člověk vidí tu propast pod sebou, no hrůza. Moc pěkné vyhlídky. Jeli jsme okolo farmy s velbloudy. Na další vyhlídce bylo mnoho kaktusů. Dojeli jsme do městečka San Bartolomé de Tirajana, kterému místní říkají Tunte. Prohlídli jsme si kostel. Měli tu moc pěkného apoštola, svatého Jakuba, maurobíjce připraveného k procesí. Koupili jsme si nějaké občerstvení a prohlídli si náměstíčko. Kanárské domečky jsou tak krásné! Jsou tu všude ukazatele na trasy pro pěší tůry. To by stálo za to to prochodit. Našli jsme i nějaké místní napajedlo, kde tekla voda a kde kdysy napájeli dobytek a prali prádlo, prostě se u vody žilo. San Bartolomé de Tirajana je obec a v jihovýchodní části ostrova Gran Canaria. Obec obsahuje velká plážová letoviska Maspalomas, včetně Playa del Ingles a San Agustin, a přírodní park Pilancones. Vesnice San Bartolome de Tirajana se nachází v horách, 17 km od pobřeží a 27 km jihozápadně od Las Palmas, asi 900 m n.m. Většina obyvatel žije podél pobřeží Atlantského oceánu. 

Popojeli jsme zase dál a zastavili u miradoru Degollada de la Cruz Grande. Rostly tu borovice i velké agávy. Projížděli jsme místem, kde byl dům Casa Melo. Zorientovali jsme kudy ke skále Bentaiga a jeli s nějakými dalšími  kochacími zastávkami dál. Byla tu pidikaplička, kterou jsme uviděly jen proto, že nás Marty fotil Zbyněk a my uviděli kapličku schovanou v roští, za jeho zády. Eva zase objevila slepici a kohoutka, kteří tady randili. Kvetly tu moc krásné bodláky, a zase pár moc pěkných vyhlídek a Roque Bentaiga se blížila. 

Roque Bentayga je jednou z nejunikátnějších geologických formací na ostrově Gran Canaria. Je to uvnitř sopečné kaldery Tejeda, v obci stejného jména, v srdci ostrova. Roque Bentayga je považován za archeologickou památku, protože obsahuje "almogarén" tzn. specifický termín místních jmen na Gran Canaria, a odkazuje na místa, kde původní obyvatelé dělali své rituální a náboženské obřady. V blízkosti Roque Bentayga jsou starobylé kanárské domorodé osady Cuevas del Rey a Roque Camello, které se skládají ze sto jeskyní s místnostmi s účelem pohřbívání, jako sila, jako obranná hradba atd.

 

Dojeli jsme pod ni a dobře jsme udělali, že jsme si tuto skálu vybrali jako první. Byl tam hlídač a říkál nám, že máme hodinku na prohlídnutí skaliska Bentaiga, že potom zavírá dole závoru. Ale že na nás počká. Martě a Pedrovi vysvětloval cestu jak se odsud co nejlépe dostat na další zajímavá místa v nejbližsím okolí. Například ke skále Roque Nublo, na kterou jsme již koukali. Vylezli jsme tedy nahoru a kochali pohledy do kraje. Pod námi jsme mohli pozorovat osadu Tejeda. Na opačném konci obrovského kráteru jsme mohli pozorovat obec Artenaru. Výhledy byly moc krásné, rostly tu nezralé mandle ve svých chlupatých kožíšcích. V dáli jsme mohli pozorovat ostrov Tenerife. Marta mi udělala pár pěkných fotek se Zbyňkem. S pánem tu byl pes, pán hlídač už si startoval mopeda, když viděl, že už scházíme dolů. Potom jsme sjeli dolů do Tejedy na kterou jsme se před chvílí dívali shora a prohlídli si ji a její vyhlídky. Byl tu obchůdek a tak jsme neododlali a udělali si večerní nákup. Abysme se už nemuseli nikde jinde zastavovat. Kostelíček měli zavřený, dole pod ním byl bazén plný domorodců, kteří se tady občerstvovali. Moc příjemná vesnička s typickou kanárskou architekturou a se spoustou květeny. V Tejedě mají kříž, který symbolizuje střed ostrova. A přenádherný výhled na obě skály Roque Bentaiga a Roque Nublo. Přes Tejedu vede trasa svatého Jakuba. Směrem za Roque Bentaigou byl vidět ostrov Tenerife, zahalený do mraků. 

V samotném srdci ostrova Gran Canaria leží městečko Tejeda, které nese stejný název jako celý region. Vyrostlo na dně propadlého kráteru a kolem dokola je lemováno vysokými skalami, které jsou jeho pozůstatky. Na těchto skalách se vytvořily ještě osamělé kamenné monolity, proto to vypadá, jakoby Tejeda ležela uprostřed obrovské královské koruny.Tejeda láká návštěvníky nejen svou polohou uprostřed krásné přírody, ale také svými kulturními a historickými zajímavostmi. V ulicích města jsou ukryta mnohá muzea, k těm nejlákavějším patří Museum soch Abrahama Cárdenese, Národopisné museum nebo Centrum léčivých rostlin. V centru města stojí farní kostel Nuestra Seňora del Socorro, který se pyšní krásnou vnitřní výzdobou. V Tejedě se pravidelně konají oblíbené trhy, které jsou velkým lákadlem pro turisty. Nakoupíte zde tradiční barevné oblečky, nejrůznější suvenýry, ale také výtečné sýry a další pochutiny. V okolí Tejedy se rozkládá působivá krajina a z města se nabízí výhled na úchvatné přírodní scenérie. Mezi největší turistická lákadla oblasti patří horský průsmyk Cruz de Tejeda (1500 m. n. m.) s kamenným křížem, který označuje geografický střed ostrova Gran Canaria. Je jedním z nejpopulárnějších vyhlídkových míst na ostrově. Jelikož je zde počítáno s velkou koncentrací turistů, vyrostlo zde hned několik restaurací, prodejen suvenýrů a různých místních specialit. Děti se zde dokonce mohou povozit na oslíkovi. Od Cruz de Tejeda se naskýtá krásný výhled na okolní krajinu, zelené kopce, kříže a věže, které zde byly v průběhu staletí postaveny.

Další naše trasa vedla na Pico del Nieves, což je nejvyšší hora Gran Canárie. Jeho výška je 1,949 metrů nad hladinou moře. Původ je sopečný. Je to nejvyšší nadmořská výška provincie Las Palmas a třetí nejvyšší hora na Kanárských ostrovech. Z ostatních Kanárských ostrovů mají vyšší vrcholy pouze Tenerife a La Palma. Název znamená „hora sněhu“ 

a odkazuje na skutečnost, že několik krytých jám pro držení sněhu bylo postaveno přímo do hor. (Alternativní teorie říká, že jméno dostala jako hora s nejvyšší četností sněžení na ostrově.) Většina z nejvyšší náhorní plošiny je obsazena vojenskou základnou, včetně velkého radaru ve tvaru koule. Civilní návštěvníci mohou vstoupit na plošinu pod základnou, ze které je vidět polovina ostrova a Pico del Teide na Tenerife případě dobrého počasí. Nejvýraznějším rysem je monolit Roque Nublo, druhý nejvyšší vrchol ostrova. Vrchol mohl být přístupný autem, protože tam je silnice používaná armádou. Vrchol se nachází mezi obcemi Tejeda, Vega de San Mateo a San Bartolomé de Tirajana. 

Pokali jsme tu skupinku mladých lidí, kteří právě slízali zhora a byl mezi nimi i jeden kluk z Čech. Nahoře byl párek Italů se psem. Výhled byl odsud až k moři. Na jednom kameni jsme s Martou našly Ježíše na kříži, ale jen malá socha to byla. Je tu nějaká vojenská stavba, dost mi to připomína Velký Javor. Sluníčko začalo zapadat. Petr prohodil s Italy pár slov. A my se rychle přemístili na cestu k Roque Nublo. 

Roque Nublo Roque Nublo, bizarní čedičový monument, se majestátně vypíná do nebeských výšek z vrcholku skalního masívu v samém srdci ostrova Gran Canaria. Tento prazvláštní kamenný útvar vysoký 80 metrů vymodelovala v minulosti eroze a přiřkla mu posvátnou sílu. Za horšího počasí se celá tato nádhera zahaluje do mlžného oparu z mraků a připravuje tak dokonalou kulisu fotografům k jejich památečním i uměleckým fotografiím. Není proto divu, že se tento překrásný přírodní úkaz stal jedním ze symbolů ostrova.

Byla jsem moc ráda, že je to poslední akce dneška, byla jsem už k smrti unavená. Všichni mi utekli daleko dopředu. Sbírala jsem poslední síly k poslednímu dnešnímu výstupu. Vyhlídky byly ovšem nádherné a tak jsem si dodávala kuráže a šla dál. V lese rostly zvláštní rostliny. Cesta byla kamenitá, svítil už měsíc, a skály tvořily zajímavé stíny. Jedna vypadala jako obrovské kamenné srdce. Lidé tvořili na fotkách již zajímavé siluety. Večerní panorama bylo víc než kouzelné. Sluníčko zapadalo za obzor a bylo vidět horu Pico del Teide. Mezi námi a Tenerifem, se držely nad mořem mraky. Hráli jsme si se sluncem a fotili ho. Sluníčko zapadlo obzor a ten nádherně zčervenal. Vesničky pod námi svítily. Rozhodla jsem se, co nejdříve vrátit zpět, protože jsem tušila, že brzy bude úplná tma a na té kamenité cestě, jsme se nechtěli přizabít. Eva se rozhodla, že jde se mnou. Když jsme došli k autu, tma byla už mnohem větší. Štastně jsme dojeli domů do našich městeček. Zítra jedeme objevovat západ.

 

foto

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úterý 24.7.2018 - Západ ostrova - Los Azulejos, La Aldea de San Nicolás, Puerto de las Nieves

svátek má svatý Šarbel

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zbyněk byl zřejmě podobně utahaný jako já a rozhodl se, že si dá dneska pauzu. Dala jsem mu za úkol něco přeprat, protože nevyužitý chlap to není dobrý. :) Měli jsme alespoň s Evou více místa v zádu. Znovu jsme dnes projížděli u toho mlýna, jak jsme se tu včera fotili. A první, co nás překvapilo byly krásně barevné skály. Fuente de los Azuleios je neobvyklý skalní útvar na ostrově Gran Canaria. Jméno znamená Fontána dlaždic, protože barvy skal připmínají portugalské dlaždice. Tyto barvy jsou způsobeny procesem oxidace. 

Nejdramatičtější událost v sopečné historii Gran Canaria se odehrála před 14,1 miliony lety, kdy výbuch sopečného výbuchu vyslal do vzduchu asi 80 kubických kilometrů popela, skalních úlomků a hořících mraků rozmělněných magmatů, pokrývajících 400 km2 ostrova. Během několika hodin byla zničena štítová sopka, která tvořila základnu Gran Canaria, a na jejím místě se vytvořila eliptická kaldera o rozměrech 18 x 28 kilometrů a hloubce 1000 metrů; Caldera de Tejeda. Během příštích miliónů roků, nahoru až do asi 13 miliónů roků, výbušné erupce pokračovaly, a velmi vyplňovali kalderu a pokrývaly ​​až 20 vrstvami lávových proudů. Je to známé jako Mogan formace. Poslední z těchto erupcí zahrnutých do Mogan formace jsou známé jako Montaña Horno formace, kteréžto skály tvoří Azulejos (tyrkysové skály) a část skal nad nimi, které vznikaly okolo 13 milionů před n.l. Nejvýrazněji to můžeme pozorovat právě v Los Azulejos, na cestě z Moganu do San Nicolas de Tolentino. Zde lze vidět, že různé barevné vrstvy jsou postupně nakloněny dolů do kaldery a směrem nahoru, což ukazuje, jak byla postupně zaplněna kaldera, přičemž těžká pyroklastická ložiska svírají stěnu kaldery. Barevné vrstvy se skládají z hydrotermálně pozměněných pemzových ložisek, které jsou opatřeny tenkými vrstvami láv. 

 

Byla tu zase spousta krásných vyhlídek a zajímavých rostlin kvetoucích i nekvertoucích. Barevná skála a rostliny tvořily nádherné fotky. Projeli jsme mnoho a mnoho serpentýn, ono to není daleko, ale je to velice klikatá cesta. Krásné panoramata a výhledy na hory a k moři. Na jedné vyhlídce jsme potkali párek mladých tlouštíků, byli tu na svatební cestě. Byli to tuším Noři. Blížili jsme se k městečku, kterému já říkám San Nikolas a Marta mu říká Aldea. Ve skutečnostii se jmenuje La Aldea de San Nicolas. La Aldea de San Nicolás je nejzápadnější obec ostrova Gran Canarie. Jeho celé jméno bylo  La Aldea de San Nicolás de Tolentino, a místní obyvatelé ho jednoduše nazývají La Aldea . Jeho počet obyvatel je asi 8 000 a rozloha je 123,58 km².  Jeho výška je asi 33m n.m. La Aldea de San Nicolás se nachází asi 38 km jihozápadně od hlavního města ostrova Las Palmas. Nachází se mezi zalesněnými horskými údolími s výhledem na Atlantik a většina rodin pracuje na rajských farmách, stejně jako pěstování brambor a jiné zeleniny a ovoce, zavlažované zásobníky, které sbírají zimní déšť. Cestovní ruch je také významný průmysl, i když ne tolik jako na jihu ostrova. San Nicolás je rodištěm Román Rodrígués Rodrígués, prezident Kanárských ostrovů v letech 1999 - 2003. 

 

 

 

 

Puerto de las Nieves se nachází na severozápadním pobřeží kanárského ostrova Gran Canaria. Městečko není příliš zasaženo masovým turistickým ruchem a vládne zde klid a pohoda. Asi 3 km od Puerto de las Nieves se nachází živé městečko Agaete se spoustou obchodů a s možnostmi rozmanité večerní zábavy. Agaete je také skvělým výchozím místem pro túry do hor. Centrum Puerto de las Nieves je poseto obchůdky, restauracemi a tavernami. Najdete zde krásný rybářský přístav, který určitě stojí za návštěvu. V posledních letech prošel přístav velkým rozvojem a vznikla zde kilometr dlouhá promenáda Paseo de los Poetas. Ta začíná přímo v centru městečka a končí u přírodních bazénů, které byly vybudovány přímo v oceánu. Z tohoto přístavu jezdí pravidelně katamarány na sousední ostrov Tenerife. Katamarány vlastní společnost Fred Olsen, která se pyšní tím, že zajišťuje nejrychlejší lodní spojení mezi ostrovy Gran Canaria a Tenerife. Plavba katamaránem zabere asi hodinu.

 

 

 

 

 

 Významnou místní církevní památkou je kaple Ermita de las 

Nieves, která ukrývá triptych znázorňující Pannu Marii s dítětem. Triptych namaloval slavný vlámský malíř Joose Van Cleve. Během konání svátku Fiesta de la Rama je kopie tohoto díla nesená dlouhým procesím až do farního kostela v sousedním Agaete. Uvnitř kaple stojí za vidění také přepychový mobiliář a modely plachetnic. V letovisku naleznete i malé pláže, které jsou tvořeny tmavými oblázky. Mají pozvolné svažování do moře a jsou tak vhodné i pro malé dětí a neplavce. Atlantský oceán je zde krásně čistý, přístav chrání pláže před mohutnými vlnami. Až do roku 2005 patřil k nepřehlédnutelným dominantám městečka Puerto de las Nieves tzv. Boží prst – el Dedo de Dios. Šlo o skalnatý čedičový útvar, který trčel z moře do výšky 30 metrů. V roce 2005 však byla část tohoto monolitu zničena hurikánem Delta.  El Dedo de Dios ( Boží prst ) je asi 30 m vysoký mořský komín v Atlantském oceánu, který se nachází mimo severní část ostrova GC. Byla to jedna z mnoha přírodních památek Kanárských ostrovů u pobřežní města Agaete, na severu ostrova Gran Canaria. Podivuhodně tvarovaná skála byla inspirací pro mnoho umělců, autor Domingo Doreste byl první, kdo to pojmenoval Boží prst. Geologicky je tato oblast nejstarší na ostrově Gran Canaria, která se začala tvořit asi před 14 miliony lety. Zvláštně tvarovaná památka byla vytvořena z čediče. Poté, co se „Boží prst“ odtrhl, začalo vyšetřování, co se má udělat. Nakonec, komise odborníků, zřízená městem Agaete, v březnu 2006 poradila neopravovat tuto přírodní památku a navrhla vytvořit plán na zachování toho, co zbylo ze symbolické skály.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Městečko je nádherné kvetoucí a mají otevřený kostel, takže se to vydáváme prozkoumat. U dveří tu sedí jako vrátná sestřička z nějakého řádu a dává informace. Řekla nám kdy mají bohoslužby, ale tento čas nám moc nevyhovuje. Ježíš namalovaný na plátně na zdi nad oltářem vypadal velice zajímavě. A pak už jsme se blížili k moři. Moře má tady nádherně modrou barvu. Pak už se blížíme k moři smeřujeme k Agaete na pláž Puerto de las Nieves. Má tu být prst boží – Dedo de Dios, jenže zjišťujeme, že už se ulomil a nevypadá tak jako dřív. Šli jsme prozkoumat místní kostel. Po bocích jsou tu vystavené modely lodí. Mše se zde odsloužit nemůže, kněz který by mohl dát povolení, není přítomen. A kostel se na siestu zavírá. Tak tedy jdeme dál podél moře. Jsou ty cvičící stroje a pěkná promenáda. Fouká silný vítr. Došli jsme ke skalním bazénům Las Salinas.

  Přírodní koupaliště s lávovými tunely pro celou rodinu Koupaliště připomínající středověkou pevnost, ale plné příjemné mořské vody, se nachází na ostrově Gran Canaria v oblasti Las Salinas. Tři krásné přírodní bazény chráněné před otevřeným mořem napodobují svými jedinečnými betonovými piloty cimbuří, které ještě účinněji pomáhá tlumit sílu vlnobití. Laguny propojené lávovými tunely mají všechno, abyste si mohli vychutnat odpočinkové koupání s celou rodinou i výhledy na severozápadní pobřeží plné útesů. Přístup z významného přístavu a vesnice Koupaliště nabízí sluneční terasu, podmořské potápění a snadný přístup z blízkého přístavu Agaete, významného místa pro spojení s ostrovem Tenerife a proslulého svými restauracemi. Dostanete se k němu pěšky nebo autem z ulice El Muelle. Nachází se zde parkoviště, palmové háje a zahrady, tvořící zelený kontrast a násobící kouzlo tohoto místa. Vesnice vzdálená pouhých pět minut jízdy a její etnografický věhlas tak zakončují stavbu tohoto hradu, který není z písku, ale z nádherné slané vody.

 

 

 

 

 

 

Původně jsme se tam chtěli koupat, ale nějak nás to nenadchlo a spíš odradilo. Bylo tam i dost lidí. Zašli jsme se podívat na katamarán, který jezdí hodně rychle. Prý je do hodiny na Tenerife a je tak veliký, že je schopný převést i několik aut. Zašli jsme si na jídlo a dali si s Petrem murénu. Byla strašně kostnatá, měla v kůži kosti. Nevěděla jsem, jak se to jí. Chuťově to dost připomínalo škvarky. Ty kosti jsem pořád cítila v puse ještě na druhý den. Nějak mi nesedla. 

 

Teď ty serpentýny zpět. Cítila jsem se pořád, že je mi tak nějak šoufl. Petrovi nic nebylo. Když to hodnotíme zpětně, pravděpodobně to byl můj první žlučníkový záchvat. Vlastně mi to ta potvora Muréna spustila.  Docela dlouho jsme plavali v moři u prstu božího zlomeného. Bylo tam oblázkové moře. Zjistili jsme, že Marta plave jako akvarijní rybička do čtverce. Petr asi 18x říkal – Marta se vrací. :) U hřbitova v San Nikolas jsme si odsloužili svoji malou mši. 

Petr odvážel holky, které se na chvíli zastavili u nás v apartmánu na internet. A my byli se Zbyňkem posláni na pláž, že tam Petr za náma příje. Šli jsme prozkoumat tu žlutou pláž, je to vlastně už v Tauru, což je hned vedle nás. Ale byly tam podivné obydlí, jako cikánské mi připadalo a tak jsme se vrátili na tu naši černou, mezitím se Petr vrátil z Puerta Rica a šel za námi. Zaplavali jsme si i Zbynin. Ikdyž on šel do vody jen jednou, a my s Petrem dvakrát. Vzniká ten název pouštní zvíře. Zbyněk je ve znamení lva a ti vodu k životu nepotřebují. Na moři je lodička. Vracíme se zpátky na hotel.

 

Středa 25.7.2018 - Severozápad ostrova - Cenobio de Valeron, Santa María de Guía, Galdár

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dnes má svátek sv. Jakub, apoštol hlavní patron Španělska. Jedeme do Galdáru, kde má být velké procesí. Ukazujeme po cestě Zbyňkovi barevné skály, kolem kterých opět jedeme. Jedeme opět západní stranou ostrova, kde je strašná spousta serpentýn, a cesta je prostě klikatá jako had. Sezení vzadu ve třech není moc pohodlné. 

 

Projíždíme městečkem Guía a míříme si to k zajímavým skalním dírám, které se jmenují Cenobio de Valeron. Lidé si myslí, že to tady sloužilo Guančům jako poustevny, někdo si myslí, že v tom přímo bydleli, jiní že to tady vydloubili jako sýpky pro úrodu. Vyberte si. Je tady hodně skal, je vidět až k moři a skála na vás působí dojmem, že se drobí. V těchto skalách rostou sukulenty a lišejníky olivové barvy. Je tady docela chladno, bereme si mikiny a bundy. Procházíme vstupenkami a jdeme se podívat na tuhle místní zajímavůstku.  Obrovský jeskynní komplex Cenobio de Valerón připomíná skalní kláštery prvních křesťanů, snad to kdysi i klášter býval. V každém případě se jedná o nejobdivovanější stavbu starých Kanářanů, kterou rozhodně během dovolené na Kanárských ostrovech stojí za to vidět. Cenobio de Valerón se rozkládá poblíž městečka Santa María de Guía na severu ostrova Gran Canaria. Z Las Palmas se sem dostanete pohodlně po dálnici. Areál je turistům otevřený po celý rok od 10 hodin (s výjimkou pondělí).

 

Svatyně, nebo zásobárna obilí? Podle vyprávění ve starých pramenech se prý kdysi Cenobio de Valerón svým návštěvníkům prezentovalo ještě daleko působivěji než dnes. Hovoří se o obrovském kulatém oblouku, nepočitatelném množství cel a věží, později vedoucích k domněnce, že tu bylo sídlo Harimaguadas. Tak se nazývaly svaté panny Guančů, které podobně jako římské vestálky žily jako nedotknutelné kněžky a těšily se nejvyšší úctě. Podle novějších výzkumů byl komplex s 298 jeskyněmi systémem sýpek na obilí. Člověku se tají dech, když pohlédne na skalní stěnu s komůrkami vypadající jako plástev medu a na vrcholek s místem, kde se konala shromáždění.

 

 

V pokladně mají sošky velmi podobné věstonickým venuším, holky se ptaly, co to symbolizují, prý je to symbol guančské ženské krásy. Řeknu vám, to jsem se uklidnila. 

Moje prdelatá postava tam perfektně zapadá :). Ještě v dalších dnech jsme často zahlédli tyto symboly ženské krásy třeba jen jako jednoduchou malbu na zdi. Přímo pod jeskyněma rostly dračince. Studujeme informační tabule, kde se píše, kde všude se tady na Gran canarii dají najít podobné jeskyně. Kocháme se pohledem na ementálové skály i výhledy do dáli. Děláme fotky. Lítá tady hodně holubů. Tito ptáci to vnímají za obří holubník, další možnost využití. Co říká průvodce? Na severu Gran Canaria se nachází jedno, z co do rozlohy nejúžasnějších archeologických nalezišť na Kanárských ostrovech: Cenobio de Valerón. Je to obrovská kolektivní sýpka, kterou staří obyvatelé Kanárských ostrovů využívali pro skladování obilí, jež bylo základem jejich stravy. Jedná se o celek více než 300 sil provrtaných v měkké skále, jež jsou mezi sebou propojena na několika úrovních. Toto dílo prehistorického inženýrství má obrovskou památkovou a kulturní hodnotu pro ostrov a stojí za návštěvu.

 

Zastavili jsme se ještě v městečku Santa Maria de Guía, zkráceně se říká Guía, kde jsme si nakoupili nějaké pečivo, nanuky. Jsou tu moc pěkné uličky s barevnými domy s jedinečnými balkonky, (kostelíček San Antonio, u kterého holky zapozovaly.) Byl tu i kostel sv. Rocha, ale také zavřený. Objevili jsme informace, kde si Eva vždycky najde nějaký ten zajímavý letáček. Omrkli jsme místní kostel, kdy tu bude bohoslužba. A protože byl kostel zavřený, vydali jsme se rovnou do Galdáru. Je to tady blízko u sebe.

 

 Na náměstí Santiago to už žilo. Všechno bylo nádherně vyzdobeno. Všude svatojakubské kříže, kanárské, španělské a galdárské vlajky, fáborky. Houfovali se tu lidi, muzikanti různých hudebních stylů a uniforem. Také úplně malí chlapečkové s dětskými hudebními nástroji. Především s bubínky. A pak už to začalo. Z kostela vycházelo procesí se sochou svaté Jakuba – Maurobíjce. Mezi mnoha kněžími šel i místní biskup. Zajímavé bylo, že vůbec nežehnal svým ovečkám, jako to dělají naši biskupové. To mě docela zamrzelo. Na soše sv. Jakuba byly ozdoby květin a také jakésy zvláštní lampy asi pro případ večerního procesí. Vojáci i vojandy se zbraněmi pochodovali velice sehraně. Za sochou sv. Jakuba šel pár mladých lidí s hůlkou zakončenou mušlí.  Procesí se pohybovalo velmi pomalu a obcházelo okolními uličkami. Mohli jsme si tedy v klidu prohlídnout poloprázdný kostel. Byl nádherně vyzdobený květinami. Mnoho zajímavých sousoší.Gáldar je bývalým královstvím ostrova Gran Canaria. Králem tohoto království zvaného Guanarteme byl rodák z ostrova. Před dobytím Špaňely v roce 1483 plnil Gáldar už funkci, která mu zůstala do dnes. Na náměstí Santiago Apostol je krásný kostel jménem Santiago de Los Caballeros, který je se svými třemi hlavními loděmi a patnácti kaplemi největším kostelem Gran Canaria. Na návštěvníky určitě zapůsobí úžasným dojmem. Podařilo se mi objevit značku, že tudy prochází Camino de Santiago. Zbyňkovi se podařil moc pěkný záběr zrychlujících vojáčků.  

Galdár byl moc pěkně vyzdobený, všude byly připravené restaurace, ale mnoho jich bylo zaplněno. Přece se nám nakonec podařilo sehnat místa na náměstí Santiaga a poobědvat. Dali jsme si pivko, a papas, maso. 

 

 

 

 

Po nasycení těla jsme se vydali hledat tu barevnou či malovanou jeskyni Cueva Pintas. Vzhledem k tomu, že dnes byl veliký svátek, sv. Apoštol Jakub je patronem celého Španělska, tak byl vstup zdarma. Tak to nás potěšilo. Prohlídli jsme si barevnou jeskyni, kde bylo zakázáno fotit, a jsem to jako jediná porušila, protože se mi to nedoneslo. Stejně se mi fotka vůbec nepovedla. Prohlídli jsme si obydlí Guančů v jakýchsy jurtách. Bylo to docela útulné. Vyděsil mě plakát, kde bylo poznamenáno, že na Kanárech existuje komunistická skupina. Hrůza. Ve Španělsku skutečně funguje komunistická strana? Bože, co se děje? Pomóc! Gáldar bylo původně hlavní město severního království a najdeme zde početná archeologická naleziště. Povinnou návštěvou je centrum městečka a rozsáhlé naleziště tzv. Cueva Pintada. 

 Dříve nebo později opustíme hlavní silnici, abychom se přiblížili k archeologické oblasti Sardina a El Agujero, kde se nachází významná koncentrace domů, vykopávek a náhrobků prapůvodních obyvatel ostrova. Ve stejné oblasti se také nachází prapůvodní pohřebiště, ve kterých se doposud dochovaly původní hřbitovní mohyly a náhrobky, tak význačné pro Kanárské ostrovy. Téměř vedle Gáldaru se nachází městečko Santa María de Guía. Zde nemůžeme opomenout zakoupit květinový sýr – queso de flor – vyrobený z ovčího mléka a syrovátky obohacené o květ divokého bodláku; a navštívit místní kostel, kde se nachází jedny z nejvýznamnějších církevních obrazů na ostrově. Ačkoliv toho do konce dne mnoho již nestihneme, doporučujeme si tato dvě městečka projít. 

 

 

Vrátili jsme se zpátky do kostela v Guia na mši v 19 hodin. Kostel byl již otevřený a tak jsme si ho mohli prohlídnout. My křesťani jsme šli na mši, pohani na nás čekali venku. Vraceli jsme se opačnou stranou ostrova po dálnici. Přesto mi nebylo moc dobře. Dnes jsem přiotrávená zMurény není mi dobře. Alespoň si to tím vysvětluji. Často myslím na kosti, které jsem u Murény kousala a je mi to velice nepříjemné. Vraceli jsme se už za tmy. Některým se nelíbilo, že chceme jít na mši, a mě se zase velmi nelíbilo, že nejdeme na mši v Galdáru. Ach jo, začínám pociťovat tu nevýhodu, že je nás hodně na shodu pro plán dne. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. Čtvrtek 26.7.2018 – Hlavní město - Las Palmas

 

 

 

 

 

 

 

Dnes má svátek sv. Anna, mají ze katerálu sv. Anny a s tím spojené dnešní procesí, byli jsme zde večer na bohoslužbě. Mamě jsme se nedovolali. - katedrála sv. Anny vstup na věž 1,5 €. Las Palmas je hlavním a zároveň největším městem Kanárských ostrovů. Leží na severovýchodním pobřeží Gran Canarie a čítá více než 370 tisíc obyvatel, což je zhruba polovina celého ostrova. Vegueta je historickou částí hlavního města Las Palmas, které okouzluje návštěvníky svými starobylými dlážděnými uličkami, velkopanskými domy a obrovskou, ohromující katedrálou Santana. Vegueta je nejstarší částí města, zde bylo v roce 1478 město Las Palmas založeno pod názvem Ciudad Real de las Palmas de Gran Canaria (královské město palem) kapitánem Juanem Rejónem. Právě tady přistál a hned dal postavit první kapli, která byla pojmenována na počest svaté ochránkyně Santa Any. V roce 1497 byla postavena současná katedrála, která je stále rozšiřována a restaurována. Proto je nádherný pětilodní biskupský kostel Santa Ana kombinací hned několika stylů: gotický, renesanční a klasicistní. Před nádvořím mohutné katedrály je také bývalá radnice, starý biskupský palác a sídlo Casa Regental, postavené v renesančním stylu. Ve starém městě se také nachází impozantní dvoupatrový dům Kryštofa Kolumba "Casa de Colón". 

 Vstup do Casa de Colon je za 4 €. V roce 1492 sem Kryštof Kolumbus připlul se svými třemi loděmi a za krátký čas se vypravil pokračovat v objevování Nového světa. Na památku velkého mořeplavce tu vyprávějí jeho příběh, vystavují starobylé navigační přístroje a mapy, stejně jako podobu velitelské Kolumbovy kajuty.

Také Kanárské muzeum "Museo Canario" má ve Veguetě své místo a stojí na náměstí Espiritu Santo. Můžete si zde prohlédnout různé archeologické nálezy, jako nástroje, keramiku a kosterní pozůstatky. Las Palmas je hlavním městem ostrova Gran Canaria, provincie a společně se Santa Cruz také hlavní město celé autonomní oblasti Kanárské ostrovy. Kromě historických památek ve staré čtvrti Vegueta si nemůžete nechat ujít jeden z největších přístavů na světě a nakoupit několik nezbytností na nákupní třídě Triana. Tato lokalita je vyhledávána především klientelou z řad obchodníků, kteří na ostrovy spíše než kvůli dovolené letí kvůli pracovním záležitostem. To ovšem neznaméná, že byste si zde nemohli užívat dovolenkového ráje. I zde naleznete kvalitní hotely v těsné blízkosti jedné z nejhezčích pláží na ostrově - Playa las Canteras.

Přestože jeho kořeny sahají až do roku 1478, městu dominuje velké množství moderních budov a obchodních středisek. Nachází se zde spousta luxusních hotelů, restaurací, barů, denních i nočních zábavních podniků. V Las Palmas to zkrátka žije ve dne i v noci. Nejlidnatějším místem, zejména v noci, je náměstí Plaza de Espaňa. Příjemně si odpočinout a relaxovat můžete na jemných písečných plážích, kde kromě nabídky tradičních vodních sportů mají turisté možnost zaplatit si výlet lodí za pozorováním velryb. Velryby ale nejsou jedinými zvířaty, která zde zatraktivňují pobyt turistům. V Las Palmas se můžete projet i na velbloudech. Na své i zde přijdou rovněž milovníci golfu a tenisu. Las Palmas tvoří dvě rozdílné části. První z nich je klidné, historické jádro města se spoustou architektonických památek. Středověké budovy připomínají atmosféru koloniální, andaluzské éry. Oproti tomu čilý turistický ruch panuje převážně v druhé, přístavní části města.  Město je známé také svými četnými slavnostmi, které se zde konají po celý rok (např. Zimní hudební festival nebo Mezinárodní přehlídka filmů v Las Palmas). Zároveň je ale také pověstné problémy s parkováním.

 

 

 

 

 

 

Přijeli jsme tedy po dálnici do hlavního města Gran Canarie – Las Palmas. Zaparkovali si auto a nejprve šli najít  katedrálu sv. Anny. Měli jsme docela čas a tak jsme se rozhodli první vylézt na věž a podívat se na město shora. Bylo vidět až k moři. Byly tu zvláštní loďě, nechápali jsme co to je zač, jako by těžařské a co tu těžili z moře? Netušíme. Včera komunisti, dneska ropa - článek z novin.

Casa de Colon - vstup 4 eura

 

 

Po prohlídce věže jsme se vydali prohlídnout si kostelíček San Antonio Abad, kde se modlil před cestou do Ameriky Kryštov Kolumbus, ale kostel byl zavřený, otevřeno bylo jen místní muzeum s uměním. Prohlídli jsme si muzeum i městečko v tomto okolí a objevili dům Kryštofa Kolumba, který nás všechny velice zaujal. Byl dělaný jako historická loď a byla tam spousta zajímavých map, kudy Kryštof Kolumbus plul, a podle kterých se řídil, makety lodí, interiér středověké lodi, stropy byly nádherně vyřezávané a osvícené. Dům byl na dvě patra a měl i sklepení. Viděli jsme hvězdnou oblohu, podle které se středověcí plavci řídili. Globusy a děla, a na čtvercovém dvorku, lemovaném dřevěnými terasami, rostly palmy, papyrus a mezi tím živí papoušci Ara, kteří tomu dodávali tu správnou atmosféru. Dům Kryštofa Kolumba jsme si opravdu hodně užili. Byla tam plastická maketa ostrova, kde si Marta všimla, kráteru Bandama, který jsme potom zapasovali do našeho poznávacího zájezdu. Dali jsme si oběd – oblíbené Martino menu del día. Bylo toho opravdu hodně. Pochutnali jsme si. I desert jsme dostali. Potom jsme popojeli kousek dál a šli jsme se podívat na místní tvrz - Castilo de la Luz, okolo byl moc pěkný zelený a kvetoucí park s různými palmami, ale zvážili jsme čas a tak jsme jen hrádek Castillo de la Luz našli, ale nevešli dovnitř, chtěli jsme stihnout ještě koupání na místní pláži. Tak jsme jej jen obešli a zamířili k pláži. 

 

 

 

 

 

 

A koupání tady bylo úplně nádherné. Měli tu i pár soch ze žlutého písku. Pláž byla dlouhá a voda teplá. Playa de las Canteras. Byl tu komfort sprch, záchodů v podzemí, za dobrovolnou cenu. Bylo tu několik soch Guančů. Jedna z nejlepších městských pláží v Evropě Na severovýchodě ostrova Gran Canaria ve městě Las Palmas de Gran Canaria se nachází jedna z nejznámějších městských pláží v Evropě – pláž Las Canteras. Dobrou pověst si vysloužila nejen díky svému přírodnímu kouzlu, ale také díky kvalitě služeb a zdejší třídě plné života, která se nachází v samém srdci města. Na pláži Las Canteras si můžete během celého roku užít příjemné klima a klidné moře. Její charakteristická písčina zastupuje vlnolam a nabízí celou řadu oblastí plných podmořského života, ideálních pro šnorchlování. Pláž se zlatým pískem ve městě Las Palmas de Gran Canaria. Las Canteras je pláž, kde se můžete dlouze procházet po více než dvou kilometrech zlatého písku. Ve dne si můžete půjčit lehátka a slunečníky a užívat si slunce poblíž písečných soch nebo surfovat na jižním konci pláže. Děti si mezitím můžou hrát na břehu s velmi malým výskytem vln, v dětských parcích nebo ve sportovních oblastech. Pláž je vybavena přístupem pro osoby s omezenou pohyblivostí, parkovištěm, sprchami a šatnami. Po západu slunce je příjemné pozorovat, jak se třída rozsvěcí nočním životem na terasách, v hospodách a restauracích.

 

 

 

 

 

 

 

Koupání jsme si užili. Potom jsme se přemístili zpátky ke katedrále a šli na mši s procesím. Procesí na Kanárských ostrovech. Před katedrálou byly sochy psů. Přichystané pódium, kde zkoušeli místní kapely a co mě přěkvapilo, že do rytmu kapel zvonily zvony katedrály. To jsem ještě nikde neviděla a neslyšela. V katedrále se mi strašně líbil strop. Nádherné žebrování. Procesní socha již byla připravená, ozdobená květinami a leskla se zlatě. Pokoušela jsem se dát do kasičky nejaký drobný peníz, ale bylo to ucpané, tak mě Marta vyfotila, jak se hluboce skláním před sv. Annou ale ... Oproti včerejšímu Galdaru to bylo dnes skromnější, ale přesto tu bylo dost lidí, ale ne tlačenice, a také tu byli vojáci a duchovní, co nežehnají. Počkali jsme na procesí, které obcházelo náměstí. Petr měl dlouhý telefonát, tak jsme čekali než ho dokončí. A potom jsme jeli ještě nakupovat do Dina, protože jsme se vraceli po dálnici okolo letiště a tady je hodně supermarketů. Také jsme tady vždycky pozorovali přistávání letadel, které lítaly tak blízko a byly tak obrovské. Nechápu jak se takový mnohatunový kolos může udržet ve vzduchu, a oni vám tady dosedali na zem strašně pomalinku a lehce. To prostě můj rozum ohledně fyzických zákonů nebere. Jeli jsme se ještě s Petrem večer podívat, jestli se to dá projet od nás do Puerta Mogán, ale nedá, cesta je skutečně uzavřená, něco tam opravujou, budeme to muset objet po dálnici zítra, jako informovaly dálniční světelné informace. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pátek 27.7.2018 - Jih ostrova - "Kanárské Benátky" - Puerto de Mogán, Playa Amadores, Puetro Rico

 

 

Puerto de Mogán - Vzhledem k tomu, že se zde nachází velké množství vodních kanálů, přezdívá se mu také „kanárské Benátky“, "Malé Benátky" nebo "Benátky jihu". Původně šlo o maličkou rybářskou vesničku, která byla, do ještě relativně nedávné doby, téměř odříznutá od turistického ruchu. Ještě před několika desítkami let k ní totiž vedly pouze horské stezky. Dnes je její součástí vyhledávaný jachetní přístav a pořádají se zde i mezinárodní setkání jachtařů doslova všech národností. 

 

Přesto si Mogán stále statečně uchovává okouzlující atmosféru tradiční rybářské vesnice s působivou architekturou bílých domů, s romantickými uličkami a maličkými obchůdky. Pyšnit se může rovněž 300 m dlouhou světlou písečnou pláží. Kousek od městečka Mogán se nachází letovisko Puerto de Mogán, poslední přístupné místo na pobřeží. Díky příznivému klimatu zde panuje téměř po celý rok nádherné slunečné počasí. Kromě luxusních hotelů se zde nachází také velké množství malých penziónků se zaměřením na individuální návštěvníky. Puerto de Mogán je přístavní místo na jihu ostrova Gran Canaria, které vyrostlo kolem přístavu města Mogán v letech 1983 - 1988 podle návrhu Raphaela Nevilla. 

 

 

 

 

Četné malé uličky, které vedou přes obec, dotvářejí jeho vzhled. V posledních letech se tu hodně stavělo, ale i přes post-moderní architekturu bylo částečně zachováno původní kouzlo rybářské vesnice. Vláda Gran Canarie totiž zakázala přímo v Puertu stavět více než 2-patrové budovy. 

 

 

 

 

Puerto de Mogán je oblíbeným cílem výletů, a ačkoliv je silně ovlivněno cestovním ruchem, je kontrast s hotelovými betonovými bloky a turistickými "hrady" v Playa de Inglés nebo Puerto Rico, nepřehlédnutelný. Pěkné malé domky jsou láskyplně restaurovány a téměř každý z nich má také pěstěnou střešní zahradu. Na ulicích jsou protější domy spojeny kamennými oblouky porostlými ibiškem a bougainviliemi. Romantické malé mosty přes kanály a malé kavárny a restaurace kolem přístavu s jachtami jenom dotvářejí tento romantický obrázek. V samotném přístavu kotví jachty z celé Evropy a někdy i ze vzdálenějších míst. Mezi Puertem a letoviskem Arguineguin vyplouvají několikrát za den výletní lodě Lineas Salmon. Cesta trvá asi půl hodiny a je to poměrně zajímavě výhodné potěšení. Dražší jsou naproti tomu čtyřiceti minutové plavby s Yellow Submarine, dobře vybavenou potápěčskou lodí nebo v jednom ze člunů se skleněným dnem. Pobřežní vody jsou světoznámou destinací pro hlubinný rybolov. Konkrétně je tento rybolov v určitých ročních obdobích zaměřen na obří modré mečouny. Na pláži Mogán Playa lemované kavárnami a restauracemi sice zatím není rozšířeno "karibské" prostředí jako na plážích Amadores a Patalavaca, ale působí na vás daleko méně uměle. Příjemná pláž je ideálním místem pro slunění a koupání. Vlnolam, který je před ní umístěn, umožňuje bezpečné koupání pro děti. Každý rok v červenci se tu koná slavnost Fiesta del Carmen, při níž se socha Panny Marie v malebném procesí vozí na pestře zdobených lodích podél pobřeží.

 

 

Když jsem došla k nějakému autobusovému nádraží. Zeptala jsem se, kde je mar a oni mě posílali zpátky, také jsem si říkala, že se hory tady uzavírají místo aby se rozvíraly,. 

Nakonec si šel Petr pro něco do auta, tak jsme se potkali a pak se chvíli váleli u moře, a chvíli plavali. Pak se Petr rozhodl, že pojede pro Zbyňka, holky byly ještě na trzích. Pláže tady v Puerto Mogán jsou nejkrásnější na ostrově. Jsou to skutečné Kanárské Benátky, domečky, lodičky, palmy. Je to tady schované za skálama, asi jako na Tenerife Los Gigantes, a je tady poměrně veliké horko. Mezitím došly holky a Petr přivezl Zbyňka. Zbyněk měl velikou radost, že jsme tady objevili mnichovské pivo Paulaner. Poobědvali jsme pizzu. Tentokrát se šly holky opalovat a plavat, a my si prohlíželi tuto malebnou vesničku. Fakt nádhera. Všechno tu kvete, v kanálech plavou ryby. Je tu spousta hospůdek, hlavně lodí, sochy, obchůdků a všechno, uplně všechno, tu kvete. Je to skutečně nejkrásnější městečko na ostrově. My tři kafaři jsme si zašli na kafe. Pak jsme se přemístili zpátky k nám do Playa del Cura a holky si vzaly auto a my si udělali procházku k nim do Puerta Rica. Nejhorší bylo vyškrábat se na ten tu skálu, co byla mezi naší pláží a pláží Amadores, pak už to bylo dost pěkná procházka pobřežní promenádou. Nejprve jsme objevili minigolgové hřiště s pěknými mořskými sochami, například mušle, či mořský koník. Pak byla pláž Amadores, kterou Petr nazval masňácká pláž, Zbyněk to pak pořád řikal. A já mu na to, proč to říkáš, vždyť ty sám jsi masńák , protože potřebuješ k dovolené komfort. Zbyněk rád cestuje s Petrem, ale není ochotný snášet nepohodlí, a to je to, co se nám na dovolených rve. Ten rozpor. Já jsem poutník, jsem zvyklá snášet nepohodlí pro trochu pokochání se. Proto jsem vzala partu lidí sebou abych se dostala do vody zaplavat si. A to se nám zatím daří. Kdybych tu byla jen se Zbyňkem moc bych si nezaplavala. Já se kochám pohledem na pláž Amadores, a ti dva chlapi zdrhají předemnou. 

Oblast pláže Amadores leží v jihozápadní části ostrova u městečka Puerto Rico. Tato pláž karibského typu byla uměle vytvořena v roce 2005 a nabízí Vám jedinečný bílý písek a klidné koupání téměř bez vln, což bude vyhovovat těm nejmenším. Přímo na pláži Amadores naleznete množství restaurací, kaváren a krámků. Za návštěvu rozhodně stojí místní Beach Club, který se pyšní skvělou restauraci, sluneční terasou, masážemi a v nejbližší době také bazénem. Ty sportovnější z Vás si zajisté rádi vyzkouší místní minigolf. Pláž v Playa Amadores vyniká především svým jedinečným tvarem. Připomíná podkovu nebo jakýsi půlměsíc a je pokryta jemným zlatavým pískem, který sem byl zčásti uměle navezen.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Díky tomu si můžete být jisti jeho kvalitou a už se jen směle oddávat plážovým aktivitám, slunění, volejbalu nebo stavění hradů a pískových sousoší jen tak pro zábavu. K zpříjemnění relaxace poslouží lehátka a slunečníky, ale také převlékací kabiny a sprchy. Kolem pláže se táhne pěkná promenáda s bary, obchody a občerstvením.  Téměř kilometr dlouhá pláž v Playa Amadores je navíc ze dvou stran chráněna skalnatým pobřežním pásem, který formuje malebnou zátoku, díky níž je zajištěno zcela bezpečné plavání a koupání. Voda je tu klidná, teplá a dno velmi mírně svažité, takže poskytuje dokonalé brouzdaliště pro děti, neplavce a ty, kteří neholdují velkým plaveckým výkonům. Není snad ani třeba dodávat, že voda je dokonale průzračná a čistá, přičemž tuto skutečnost stvrzuje ocenění Evropské unie za výstavní kvalitu zvané „modrá vlajka EU“. Pláž Amadores je s turistickým letoviskem Puerto Rico spojená kilometr dlouhou plážovou promenádou, kterou je možné pohodlně přejít.

Ráda bych si tuhle cestu užila, ale oni nasadili pochové tempo. Mířili jsme k plážím v Puertu ricu. Promenáda okolo skal, kvetlo to tady, běhaly tu ještěrky, pěkně macaté, a dole u moře krabi. Moře bylo nádherně modré a lesklo se. Popínavé rostliny kvetly a byly tady i veliké trsy kaktusů. Původně mě napadlo, že bychom ten okraj mohli obeplavat, jenže mezi kraby by se mi teda chodit nechtělo. U vody byli rybáři. V jednom místě tu byl výtah z hotelu, který byl vysoko nad námi, a to už jsme vcházeli do Puerta Rica, a obcházeli pláž. Puerto je spíš město, oproti naší vestnici Playa del Cura. Je to poznat. V některých místech je dost rušno, lidí i auta. Mnoho a mnoho obchodů, restaurací, když nám došlo pečivo jeli jsme večer právě sem a vždycky jsme něco sehnali. Objevili jsme tu Spar, který se stal našim stěžejním obchodem. Jdeme tak nějak intuitivně a hotel holek brzy objevíme, po zdolání několika schodišť. Je to od moře možná rychlejší než autem. U holek na pokoji odsloužíme bohoslužbu. Eva si píše. Zbyněk si lebedí. Zašli jsme s Petrem do bazénu, co tu mají holky a zaplavali si. Když už jsme byli unavení, jeli jsme domů. Terka mi psala, že je nějaké veliké zatmění slunce. A nám se zdálo, že to slunko dnes nějak divně svítí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sobota 28.7.2018 - odpočinkový den - Playa del Cura, Playa Tauro

Dneska jsme na nátlak lenošivějších jedinců udělali volný den. Byla jsem ovšem také ráda, protože vůbec nestíhám dopisovat zápisky z cesty a přepočítávat peníze, kolik Petrovi dlužíme nebo kolik dluží on nám. Zase jako obvykle se očekává, že účetní budu dělat já. Byli jsme si zaplavat na našich plážích, Petrovi se líbila ta žlutá pláž, prý není tolik masňácká. Je to vlastně už v sousedství v Playa de Tauro. Playa Tauro je poměrně mladé letovisko, na stejnojmenné pláži. Je důkazem toho, že Kanárské ostrovy nejsou pouze oslnivá letoviska přeplněná turisty. Celá oblast Lago Taurito patří nejen k nejteplejším, ale i k nejklidnějším na ostrově Gran Canaria. Leží v jihozápadním rohu ostrova, trochu stranou od živějších přímořských letovisek, přesto se ani zde návštěvníci nenudí. Playa Tauro je ideální pro rodiny s malými dětmi. Nabízí totiž čistou, písčitou pláž, pozvolna se svažující do moře, v podstatě bezpečné dno a čistou vodu. Pochopitelně zde najdete také nejrůznější možnosti sportovního využití. Na své si zde přijdou zejména milovníci potápění a vodních sportů. Pokud by se vám snad na chvíli přece jen zastesklo po rušném společenském životě, můžete vyrazit na nákupy a za zábavou do některého z okolních přímořských letovisek. Do lidnatějšího rekreačního střediska Puerto Rico je to odtud pouhé tři kilometry. 

 

Ještě blíže leží přístav Puerto Mogan, původně rybářská vesnice, do nedávné doby zpřístupněna turistům pouze po horských stezkách. Pokud ale opravdu nechcete dělat nic jiného, než se válet u moře, opalovat se, užívat si klidu pro čtení knížek a relaxaci, a hledáte opravdu to nejklidnější místo na ostrově Gran Canaria, pak jste ho našli. Playa Tauro, to je doslova pouze moře, písek a palmy. Kouzlu této méně známější destinace podlehla i movitější část obyvatel naší planety, a tak není divu, že i zde, doslova jako houby po dešti, začínají "vyrůstat" soukromá výletní sídla a rezidence tuzemské i zahraniční smetánky.

Chtěli jsme si zajít s chlapama na oběd do našich restaurací v Playa del Cura, jenže byly všechny zavřené. Otevřená byla jen jakásy pivna, ale my si chtěli dát normální oběd. Tak jsme se nakonec zajeli podívat do městečka k holkám. Zašli jsme si na oběd k mexikáncům s lákavým názvem Steak House a Petr si objednal dvojnásobný oběd aniž to tušil a číšníci se pořád smáli a my nechápali čemu, až když to jídlo přinesli, tak nám to teprve došlo. Nicméně Petr to všechno snědl, objednali jsme si ještě pití, Zbyněk si dal pivo a já Sangrii, což je španělská alkoholová specialita, výborná a završili jsme to zmrzlinou. Tuhle tu dovolenou si to užívám se vším všudy, už žádné šetření na jídle. Je to paráda objevovat i kulinářské speciality. Tenhle ten oběd nás dohoromady vyšel za skoro 70 euro, hlavně díky bráchově dvojnásobné porci. Potom jsme zašli nakoupit na večer, koupila jsem i naší Vali šatečky, no nevím, jestli jí ještě nebudou velké. No co, však do nich doroste. Odpoledne se naopak zase k nám přemísťovaly holky po trase, kterou jsme šli včera. Podle fotek si to určitě víc užívaly, zastavovaly se u velkých kamenů na naší pláži a na minigolfovém hřišti. To jsem jim trošku záviděla, protože mě chlapi táhli jako na pochodovém cvičení. No a pak jsme oslavily svátek naší patronky Marty na naší terase. Připravili jsme občerstveníčko, a popíjeli vínko. Užívali si krásného dne beze shonu. Dnes jsme bohužel nestihli nikde bohoslužbu. Což je věc, která mě mrzela nejvíc. Ale vím, že jsem jiná a že ostatní neznají tuhle tu mou potřebu, tak ve vztahu k těmto ostatním, co nepotřebují, zajít každý den na mši, trochu trpím. Jenže nevím, jak jinak to vyřešit. Ale uvědomuju si, že nestačí mít sebou kněze. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Neděle 29.7.2018 - Teror, největší poutní místo Gran Canarie a severovýchod - Santa Brígida, Utiaca, Vega de San Mateo, Caldera de Bandama

svátek má svatá Marta

 

 

 

 

 

Vyjížděli jsme brzy ráno, bo jsme chtěli stihnout brzy bohoslužbu a zahájit tak náš den sv. Marty. Jeli jsme na největší poutní místo Gran Canarie – Teror. Teror je jedna z typických vesnic Gran Canarie, která si uchovala svou jedinečnou atmosféru a vzhled. Leží v překrásných horách v severní části ostrova, obklopená borovicovým lesem. Vesnice je oblíbeným místem výletů. Obdivovat zde můžete především ucelenou zástavbu typických starých domů se zdobenými dřevěnými balkóny. 

 

Balkóny jsou vyrobené z borového dřeva vytěženého v okolních horách. Mají bohatou ornamentální výzdobu. 

Vyhlášené jsou zdejší nedělní trhy, které jsou největšími na Gran Canarii. Pořádají se na náměstíčku před kostelem a v přilehlých uličkách. Nabízí se zde zemědělské produkty, domácí chléb, víno a další zboží. 

 

 

Bazilika v Teroru byla zrekonstruována, nebo spíše znovu postavena v 18. stol.. Původní kostel byl zničen a zbyla z něho jen část věže. 

 

V kostele je uložena socha Virgen del Pino, která je patronkou ostrova. Město Teror je jednou z nejstarších obydlených osad na všech sedmi Kanárských ostrovech. 

 

 

Bylo založeno po zjevení Madony v roce 1481 a zasvěceno Madoně koncem 16. století. Teror se může pochlubit bohatým církevním dědictvím zahrnujícím baziliku, kláštery a domy šlechtických rodin. Ulice Real de la Plaza je již pět set let společenským i obchodním epicentrem celé lokality. Obavy z názvu Teror nejsou na místě, protože když se Teror přeloží z řeči původních obyvatel Kanárských ostrovů – Guančů – do češtiny, vyjde nám voda. Už při příjezdu mě zaujalo požehnání na domě, kde mají kavárnu. Dios bendiga cada rincón de esta casa. Procházíme kolem baru Paco. Vesnička Teror je moc krásná, téměř každý dům má jedinečný dřevěný balkonek. Rostou tu kanárské borovice. Chystá se tu trh, prodávají tu velká kola domácích sýrů, sladkosti, uzeniny a církevní suvenýry. Koupila jsem si malé požehnáníčko na ledničku, má otevírací okno. Obešli jsme si pěkné městečko. Prohlídli jsme si také místní baziliku dříve než začala bohoslužba. Stíháme ještě dřívější bohoslužbu než jsme zamýšleli. Je jich tu dneska šest. Oltáře jsou krásně vyzdobené, španělský styl. Pěkný pohled do kopule, nejkrásnější je poutní socha Panny Marie v hlavním oltáři. Fotíme se s Martou u něj. Po mši jsme ihned vyrazili ven a vydali se na další cestu podél agáví vysokých s květem přes dva metry. Kvetly tu krásné modré bodláky. Zajeli jjsme si na další vyhlídku a fotili se. Hory na protějších kopcích byly mírně v oparu. Ptáček štěstí už odkvétal. Pozorovali jsme místní políčka a vesničky v kopcích. Opuncie tady rostly ve velikých seskupeních a tvořili obrovskou zeď po příkopách. Po cestě jsme objevili dva menší kostelíčky, Utiaca a Vega de San Mateo, mrkli jsme dovnitř a frčeli zase dál. Až jsme dojeli do Santa Brigita. To byla kochací krása tohleto nenápadné městečko. 

 

 

 

 

 

Ve vnitrozemí severovýchodní části ostrova Gran Canaria se rozkládá městečko Santa Brígida, které bylo v minulosti prvním osídleným místem na ostrově. Může za to okolní atraktivní krajina, která je díky četnosti vodních zdrojů velmi úrodná. Lidé se zde proto mohli věnovat zemědělství i chovu dobytka, čímž si zajistili obživu. Santa Brígida ovšem není jen městečko, ale stejný název nese celý vnitrozemní okres na ostrově Gran Canaria, ve kterém obec leží. Jde o nejmenší okres na ostrově, což mu ale nijak neubírá na jeho kráse. Nachází se zde například Národní park Bandama, který je oblíbeným cílem geologů, botaniků i archeologů. Celá oblast se vyznačuje o něco chladnějším klimatem, než panuje na pobřeží, může za to vyšší nadmořská výška. O to je zde zase mnohem pestřejší vegetace. I když Santa Brígida není přímořským letoviskem, dokáže návštěvníkům poskytnout spoustu jiných lákadel. Turistický ruch se v obci začal rozvíjet už poměrně dávno a dnes zde proto návštěvníci najdou vše potřebné pro pohodovou dovolenou. Městečko je rozeseto na svazích kopce, v nadmořské výšce 500 metrů. Je tvořeno nízkými bílými domky, které jsou typické pro celou oblast Kanárských ostrovů. Můžete zde obdivovat elegantní vilky, které byly v minulosti postaveny bohatými britskými rodinami, které sem na ostrov emigrovaly. Také dnes právě v této provincii žije nejvíce emigrantů z Velké Británie. Krajinu v okolí Santa Brígida charakterizují kromě stálezelených kopců také rozsáhlé vinice. 

 

 

 

 

 

Městečko leží jihozápadně od hlavního města Las Palmas a je jedno z nejdůležitějších v této oblasti.

Sousedí s mnoha významnými městečky, které rozhodně stojí za návštěvu. Jde například o Telde, Vega de San Mateo nebo Valsequillo.  

Díky své poloze je Santa Brígida rovněž ideálním výchozím místem k uskutečnění řady zajímavých výletů. 

Rádi sem přijíždějí například milovníci golfu, kteří oceňují blízkost golfového rezortu Real Club de Golf de Las Palmas. Jde o první golfové hřiště, které bylo založeno na španělském území. Zasloužili se o to Britové již v roce 1891. Dá se proto říct, že Santa Brígida lákala turisty k návštěvě již v předminulém století. Zjistila jsem, že to není ta známá svatá Brigita Švédská, tohle to je sv. Brigita z Irska, kterou pokřtil sv. Patrik.

 Městečko sv. Brigita bylo vyzdobeno plody, které se právě sklízely, něco jako žně. Bylo to krásné. Před kostelem byly tři zvony, a seděli u nich místní pantátové. Marta s nimi pokecala. Prohlídli jsme si kostel sv. Brigity Irky. Zaujal mě ambon s názvem Escucha – Poslouchej. Venku za kostelem byl krásný výhled do kraje a sochy. Tady na ostrově je spousta soch ve stejném stylu. Barevné domečky s balkonky a kameny v omítce, to je taková nádhera. Já tu španělsko-kanárskou architekturu prostě miluju, je to tady na každém kroku. Prošli jsme javorovým a palmovým hájem a objevili restauraci, kde jsme si dali kafčo. Odsud jsme zamířili na Pico de Bandama, kde byla vyhlídka až do hlavního města, kde bylo vidět i ty ropné lodě. Mlžný opar v dáli, ještě úplně nezmizel. Byl tu moc pěkný výhled na kráter Bandama. Nad kráterem byla krásně světle zelená oáza – vesnička. A to už jsme se přemístili k největšímu kráteru Gran Canarie. Nápad na tento výlet vznikl v domě Kryštofa Kolumba. Kráter se dá obejít i dokola. Shora tam byla vidět cestička, ale my se rozhodli pro cestu dolů do kráteru. Camino Fondo de Caldera. Neměla jsem na to úplně dobré boty, takže jsem šla jen pomalu, aby mi nepodklouzly nohy. Zaparkovali jsme u místního zavřeného pidikostelíčku a vydali se nejprve pěknou upravenu cestou lemovanou lávovými kameny, byly tu vydlážděné schody. Nad hlavou jsme měli trsy a stromy z opuncií, agáv a různé druhy tlustic. Cesta se brzy proměnila v prašnou cestu, která klesala hlouběji. A různé úhly pohledu poskytovaly různé pohledy. Tu pohled na borovice, tu na černé stráně, jinde byla skála zvětralá a zhnědlá, jinde zase moc pěkné palmy. Nečekala jsem, že cesta sem bude tolik pěkná. Dole byly nějaké domy, něco jako hospodářské budovy. Ale upravené na pokoukání pro turisty.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na severovýchodě ostrova Gran Canaria se v chráněné krajinné oblasti Tafira rozkládá kráter Caldera de Bandama. Je asi kilometr široký a kolem 200 metrů hluboký. 

Nejvyšší bod kaldery dosahuje nadmořské výšky 569 metrů. Oblast Caldery de Bandama vyhledávají především golfisté, protože se nachází jen pár kroků od skvělého golfového hřiště. Caldera de Bandama je ideálním místem pro dovolenou s golfem.

Ke kráteru Caldera de Bandama se dá dostat po silnici vinoucí se přes kopcovitou vinařskou oblast El Monte. Krajina je zde úžasná a výhled z výšky 569 metrů nad mořem je okouzlující. Při hezkém počasí je možné si prohlédnout východní pobřeží ostrova Gran Canaria s hlavním městem Las Palmas, které je odtud vzdáleno cca 15 kilometrů. Přímo pod vámi se rozkládá 200 metrů hluboký dech beroucí kráter. Kráter obklopuje jedinečná příroda. Kdo má zájem, může se vypravit i na dno kráteru, což zabere asi půl hodiny pěší chůzí. Na dně se pak můžete seznámit s řadou endemických druhů flóry. Rostou zde mimo jiné palmy a mimózy. Zajímavý je také sopečný popel, který se zde nachází v mnoha barevných odstínech.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V těsné blízkosti okraje kráteru, založili britští kolonisté na konci 19. století osmnácti-jamkové golfové hřiště. Tehdy šlo o vůbec první golfové hřiště ve Španělsku. Zdejší golfový klub Real Club de Golf de Las Palmas je tak nejstarším nejen na Kanárských ostrovech, ale v celé zemi. 

Původně sice sídlil v Lomo de Polvo, ale v roce 1956 byl přestěhován ke kráteru Bandama. Samotné hřiště je vkusně usazeno do zdejšího nerovného lávového terénu. Bylo vybudováno tak, aby nedošlo k narušení původního rázu krajiny a jakémukoliv poškození zdejší unikátní přírody.

 

 

 

 

 

 

No a pak už jsme jeli domů. Zašli jsme si zaplavat do našeho moře – Playa del Cura. Na terase jsme si dávali vínko, jako téměř každý den. 

Dnes jsme jedli jen svačinku a doma. Nezbyl nějak čas na restauraci, spěchali jsme, ať si můžeme ještě zaplavat v moři.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pondělí 30.7.2018 - Sever ostrova - Goya, Los Tilos de Moya, Moya, Firgas, Arucas

 

 

 

 

 

 

 

 

Petr si byl ráno zaplavat v moři a beze mě. Dost mě to na něho zamrzelo, ale on zase říkal, že si chtěl vyzkoušet, jestli to sthne, a že já bych ho zdržovala, no a stihnul, jenže to už víckrát nezopakoval. Ach jo. Posnídali jsme a jeli vyzvednout holky. Přijeli jsme do místa Goya, které nebylo v plánu, podle včerejší domluvy. Ale bylo tam krásně. Hned na začátku nás uvítaly obrovské Hortenzie. Kostel měl krásné dvě věže se zvony. Obešly jsme ho, a za ním byla úžasná vyhlídka. Dohlídli jsme až k moři a pod námi veliké barranco, které se táhlo celým údolím.

 

 

 

 

 

 

Dole v rokli bylo zeleno, jinak působí Gran Canaria dost vyprahle oproti tenerifskému klima.

Na stěnách barranca jsou řídce rostoucí keře možná i stromy. Kostel vypadá moc pěkně, ale je zavřený. U kostela bylo auto na odběr krve. Petr se hned hlásil, že by šel, ale, že byl nedávno, tak to neprošlo. Domy s dřevěnými balkonky byly i tady. Na jednom balkonku měli v omítce naaranžované všechny Kanárské ostrovy. Je to tady dost často vidět. Rostly tu na keři fialové plody, nevím, co to je, že by fíky? Na náměstíčku tu seděla socha - žena prodávající syrečky, že by tvarůžky? 

Dozvěděli jsme se, že je možnost otevření kostela, ale, že ten člověk, co to má na starosti, odjel někam s turisty, rozhodli jsme se pokračovat v cestě s tím, že se sem vrátíme. Odjeli jsme tedy kousek dál na malou pěší tůru Los Tilos de Moya. Nejprve jsme to přejeli a dojeli k nějakému malému kostelíku a tam nás místní člověk poslal zpět. Všechno tam kvetlo, bylo to kouzelné zelené místo. Je tam i delší etapa, pro příště. Kvetoucí opuncie, různé druhy tlustic. Cestička byla dobře upravená, se zábradlím. Mnoho a mnoho opuncií, tlustic, skály, stromy, bodláky, malá jeskyňka, než jsme se nadáli, byli jsme zpátky. Při cestě zpět jsme viděli na Moyaský kostel na takovém vršíčku, moc krásný pohled. Veliká průrva pod městečkem Moya byla úchvatná. 

Dojeli jsme zpátky do Moya a našli člověka, který nás provedl místním kostelem, kde byla Panna Maria Candelárská, má prý svátek na Hromnice. Takže je to vlastně Panna Maria Hromničková. 

 

 

To se u nás neslaví. Měli ji tam na procesních nosítkách. Měli zde ozdobený oltář liliemi. Oltář tvořil jen kříž. Zajímavý byl i lustr. Měli tu několik soch Pannen Marií, škapulířovou, bolestnou. Nejvíc se mi líbila právě ta candelárská, protože tu doma nemáme, a taky mi připomíná městečko Candelárii na Tenerife. No a Pak už jsme dojeli do Firgasu, to bylo další kouzelné místo. Uvítal nás honák s krávou – socha. Prohlídli jsme si místní muzeum Molino de Gofio, na zpracování mléka a mléčných výrobků. Jak to dělali předci kanářanů. Takový obyčejný venkov, jako to znám ze svého dětství, jen tehdy nikoho nenapadlo z toho starého harampádí na půdě udělat muzeum. Prodávali tady zmrzlinu z kozího mléka. Kostel svatého Rocha, mého oblíbence. :) Celá ulice zase věnována tématu všech Kanárských ostrovů. Ke každému plasticky ztvárněnému ostrovu tu byla poznámka o počtu obyvatel, nejvyšší hoře a kilometrech čtverečných. Mimo to tady byl ke každému ostrovu jeho erb. Takže Gran Canaria má rozlohu 1532 m2, nejvyšší hora má 1950 m.n.m. A počet obyvatel z roku 1996 je 714 139. Nad každým takovýmto popiskem je zobrazení přírody daného ostrovu. Gran Canarii vévodí Pico Nueblo – což znamená hora mraků. Lanzarote má 862 km2, nejvyšší hora má 671 m.n.m. a počet obyvatel z téhož roku je 77 233. Obrázek zobrazuje zelené palmy rostoucí z černé půdy. Naproti tomu Fuerteventuru zobrazuje pouštní žlutá krajina. Nejvyšší fuertenventurský kopec má 807 m.n.m., rozloha je 1662 km2 a počet obyvatel 41 629. Naše milované Tenerife tu mělo obraz samozřejmě s Picem del Teide s výškou 3718 m.n.m a s piniovými lesy, které jsou na Tenerife opravdu nádherné. Tenerifská rozloha je 2036 km2 a počet obyvatel 665 562.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

La Palma má rozlohu 706km2, počet obyvatel 81 521 a nejvyšší horu 2423 m.n.m. Obrázek ukazoval nějaké město. 

A ve znaku měli anděla s váhami. Tak nevím proč . To musím prozkoumat v příštích letech.

 

La gomera má rozlohu 373 km2 a nejvyšší kopec 1484 m.n.m. Počet obyvatel je 16 978. krajina je docela zelená. El hierro má rozlohu 287 km2, nejvyšší kopec je 1501 m.n.m. a počet lidí 8338. Všechny tyto poznávací znaky lemují džbány se znaky, které tu používali kdysy dávno Guančové. 

 

Jdou to různé geometrické trojúhelníčky. Na nejhornějším džbánu byla opět ta kanárská věstonická Venuše, jak už ji známe z Galdaru. Na Tenerife byla všude Panna Maria Candelárská, tady mají zase všude Pannu Marii de Pino. Prý je to Panna Maria, co se zjevila pod nebo u borovic, ale nevím jestli na Gran Canarii nebo jinde. To už jsme dostali hlad, proto jsme si zašli na jídlo. Objevili jsme tu park s fontánkami. Bylo tady hodně různých palem. Miluju palmy. Firgas znamená pramenitá voda, mají to i jako značku, dávají si místo Mattony Firgas. Aloe tu rostly v obrovských trsech. Šli jsme se podívat na mirador – vyhlídku de la Capellania. Je tu i svatojakubská cesta, kterou jsme bohužel neměli čas projít. Snad se k těmto plánům vrátím alespoň v důchodu. Výhled do kraje byl dost podobný jako v Moya, ale bylo to tady dál od moře. 

 

To barancco se tady jmenuje Las Madres – matky? Chtěli jsme se podívat na Pico del Teide, ale místní paní nám říkala, že ne vždy je to vidět, že spíše na večer než v poledne.  

 

To se tvoří opar nad mořem. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V místním kostelíku mají oltář s ukřížovaným Ježíšem a ten má po pravici apoštola Jakuba v poutnickém oblečení a po levici Pannu Marii. Nejkrásnější na Firgasu je fontána tekoucí přes celou ulici po schodech. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tuto ulici lemují lavice žluto modře pokachlíkované. Každá lavice má své místní gran canárské město, které zobrazuje a zastupuje či sponzoruje. Na konci fontány rostly papyrusy. Fontána na místo kruhového objezdu má po okraji kamenné žáby chrlící vodu. 

Pak jsme jeli objevovat nějaké bývalé lázně, hotel s názvem Azuaje, jenže to byly betonové trosky, nic pěkného. Pěkný je tu pouze poled na kamenný most .Vede tu také nějaké turistická stezka, jenže na to nemáme moc času, jedeme dál. To už přijíždíme do Arucasu. Přivítala nás velice zvláštní socha, těžko říct, co představuje. Těšila jsem se, že se sem podíváme na bohoslužbu, ale zaslechla jsem poznámky, že jsme to měli říct dřív, že chceme na mši. Já myslela, že budeme mít mše každý den, když už si sebou vezeme faráře, no bohužel, se to vůbec nedaří a to je to, co mi na téhle pouti vadí, že jsme neměli mši každý den. Je nás proště příliš moc pohromadě, než aby se vyhovělo všem. Nestihli jsme proto arucaskou palírnu. Kostel byl novogotický nádherný zasvěcený svatému Janu Křtiteli. Je tu i socha Ježíše přijíždějícícho na oslátku, a dokonce sv. Rita. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Socha pohřbeného Ježíše je jako živá. Krásná květinová výzdoba laděná do bílorůžova. Zašli jsme si na kafe. A koukáme na katedrálu, má majestátní zjev. Uličky v Arucasu jsou také moc pěkné. Prohlídli jsme si místní městský park, podobající se botanické zahradě, vedle byla radnice. Pěkná stavba. Z parku je vidět na veliký komín s nápisem Arucas, který patří místní slavné palírně. Zde se pálí slavný arucaský rum. Mše byla zádušní za někoho a dali nám i lísteček, kde byl jeho stručný životopis. V kostele bylo plno. Po mši jsme zajeli na vyhlídku, kde byl obrovský kříž, už zapadalo slunce. Krásně jsme dohlídli na hlavní město, které bylo odsud moc pěkně vidět i s plážemi, na kterých jsme se v neděli koupali. Směrem na druhou stranu byla vidět hora, která velmi připomínala Pico del Teide, ale byl to kopeček v Galdaru. Katedrála v Arucasu velice vyčnívala nad ostatní domy. Petr poznamenal, že to vypadá jako katedrála Svaté Rodiny v Barceloně. No a pak už jsme jeli domu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úterý 31.7.2018 - Východ ostrova - El Guriette, Santa Lucia, Aguimes, Baranco de Guayadeque, Ingenio, Playa de Barraro

Zbyněk zůstal doma, dnes beze mše.

Dnes jsme jeli směr na východ. První zastávka byla na vyhlídce El Guriette. Přijeli sem turisté, tuším, že to byli Němci. Na čtyřkolkách bylo jich opravdu hodně. Ale brzy to místo opustili a my se vrhli do prohlížení zdejší prolákliny. Obdivovali jsme tady veliké skály a hluboké propasti. Vše působilo velice suše a pouštně. Udělali jsme si fotozastávku a jelo se dál. Jelo se dost úzkými serpentýnami. Přijeli jsme do velice půvabného městečka Santa Lucia. Byla to velice příjemná krásná zelená oáza v tom pouštním prostoru. Bylo tu hodně palem, pěkný kostelík. Který jsme si také prohlédli. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsme sem dojížděli, předjeli jsme jednu cyklistku. Všichni byli přesvědčeni, že to byla Martina Sáblíková. Tak nevím, protože, když jsme čekali na náměstíčku jestli nás dojede, už nepřijela, vydala se jinou cestou. Na náměstíčku, tady bylo několik fontánek v provozu. Velice příjemné v tom teple. Měli tu zastávku ti turisté s čtyřkolkami. Sousoší Guančského páru zdobilo místní náměstíčko. Mnoho kvetoucích opuncíí. Na zdi byla mozaika modernějšího obrazu z roku 1969 s tématem procesí s Pannou Mariíí. Tento kostel byl zvláštní tím, že neměl hlavní oltář, jen malbu s balkonkem, na kterém byla socha sv. Lucie stoupající do nebe. V kostele byla také Panna Maria škapulířová i s Ježíškem. Měli tady miniaturu kostela, a také že v roce 2014 měla tato farnost již 200 let. Zajímavé byly dřevěný vyřezávaný ambon, oltářní stůl. V okolí kostela bylo zase mnoho těchto místních soch, připravených pro turisty k focení. Tak jsme si s nimi udělali fotky. Obdivujeme balkonky, a vede tu několik turistických tras. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

To by stálo za to přijet sem vyloženě na turistiku, ale v jiném ročním období. V letě jsou tu fakt parna. Moc se mi líbí ty jejich kanárské omítky, v jedné barvě se spoustou nepravidených kamenů. Vypadá to moc pěkně, ten jejich styl. Pokochali jsme se náležitě také rostlinstvem. Pak jsme se vydali dále a zase jsme jeli pouštní krajinou s bizárními skálami, s chuchvalci zelinkavých keřů. Pozorovali shora vesničky ve svazích. Všechny domky byly bílé a měly červenou střechu. Přijeli jsme do Aguimesu. Prohlídli si kostel sv. Sebastiána. Zde byl pěkný zlatý oltář vysoký až ke stropu, jak je ve Španělsku obvyklé. Na ambonu bylo napsáno Habla seňor - mluví Pán. Spousta pěkných bočních oltářů, sloupoví, obraz s tématem očistce. Tohleto miluju na španělské zbožnosti. Aguimes je městečko s mnoha sochami, čekajícími na další fotku. Prozkoumali jsme i místní malé muzeum. Uličky tohoto místečka byly velice půvabné. Stromy, sochy, a také krásný velký kříž v kůře měl vytvarované srdíčko. 

Pak jsme si to zamířili k jeskynním domečkům v baranco de Guayadeque... Byly tam úchvatné výhledy. Propasti, vysoké rostliny, skály, jeskynni domečky. Mnoho rostlinstva. Zaparkovali jsme u jeskynní restaurace a šli se podívat dál. Kvetla tu například ve velkém trnová koruna. Bylo dost parno. Šli jsme neustále dál kam až nás to pustilo. Až jsme přišli do horní restaurace, kde tomu šéfovala jedna Češka. Bydlí tady už 20 let a je o rok starší než já. Vylezli jsme ještě prohlídnout malinkou kapličku nahoře, výš už to nešlo. Museli jsme přitom přelézt plot. Dali jsme si k snědku sýr a pivo, a samozřejmě papas. Prohlídli jsme si místní suvenýry. Nakoukli do jiné hospůdky, kde bylo vše jako v jeskyni, vypadalo to moc pěkně. Jako u Flinstounů doma. Pak jsme prozkoumali flinstounskou kapličku, která byla ve stejném stylu, vykotlaná ve skále. Přemístili jsme se do dalšího městečka, které je nalepené na Aguimes a to Ingenio. A dále jsme si prohlíželi toto městečko. S jejich kostelem, který opět zasvěcen Panně Marii Candelárské a sochama, především s prasátkama. Věděla jsem, že tady někde musí byt. a byly hned za vyvýšeným prostorem zdejšího náměstí. 

 

 

 

 

 

Uličky zde byly také moc pěkné, ikdyž v Aguimar možná více turistické, tady bylo vidět, že zde bydlí i normální usedlíci.

 A pak už jsme jeli na východní pláž – Playa de Barraro. Byl příšerně velký vítr, vlny z toho byly rozdivočené a já vím, že jsem udělala dobře, že jsem neobjednala ubytování zde na východě. Na jihu je přece jen lepší počasí. Do moře jsme vlezli, zaplavali si, ale vítr stříkal vodu jako by nad vlnami pršelo a to ještě nebylo nic v porovnání s pískem, který nám působil bolesti. Nazvali jsme to bičování pískem. Vrátili jsme se domů a šli plavat každý na svoji pláž, Zbyněk do vody nevlezl, a já si ukopla palec a prsty na noze. Shodila mě velká vlna. Strašně to bolelo. Takové malé prstíky a jak dokážou bolet. Měla jsem pak modřinu na palci několik dní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Středa 1.8.2018 - Artenara a západ - Tamadaba, Playa de la Aldea

 

 

 

 

 

 

 

 

Tak jsme ráno vyrazili opět naši známou západní cestou okolo ostrova. Holky si fotili na první zastávce banánovník s banány. Byly krásně zelené, typické kanárské. Projížděli jsme okolo nám již známých duhových skal, zastavili jsme se u malého domečku, něco jako mlýn nebo rozhledna,  kde byla vidět hluboko pod námi nádrž či přehrada na vodu, která byla, ale velmi špinavá. Pozorovala jsem vysoko v kopcích stromy, které byly strašně maličké, aby ukázaly ten rozdíl, jak jsou zdejší skály mohutné a obří. Na protější skále byla vidět silnice, to musela být ukrutná práce udělat tady v těchto horách silnici. Bylo odsud krásně slavnou skálu Benchitu a Pico Nublo. Bylo odsud vidět krásné panoramata, právě s těmito symboly Gran Canarie. Když jsme se vydali dál objevili jsme malinkou osadu Acusa s kostelem kde byla opět panna maria candelárská ale byl zavřený. Tak jsme ho jen obešli dokola rozhlídli se po kraji a jeli dál .vedla zde také turistická stezka do Artenary. Byli jsme skoro tisíc mertrů nad mořem. Jeli sme směreme tamadaba, krajina se občas zazelenala a já říkala holkám, že takhle to vypadá na tenerife. Tamadaba

Zastavili jsme a šli se vydat trošku do kopečku. Bylo tu dokonce i chladno, Petr si vzal bundu, Eva svetr, já nic, vím, že se cestou do kopce vždycky zahřeju. Tam, kde rostou kanárské borovice, tam se cítím velice dobře. Na stromech tu rostly ty zelené vlasy, jako jsme to zažili na Tenerife v Orotavě. Rostlo tu mnoho krásných druhů mechů. A když jsme se dostali na kopeček, viděli jsme krásné lestnaté kopce, dole hluboko pod námi bylo nějaké modré jezero. Bylo hodně zataženo a mraky tady dost rychle plavaly po obloze, občas jsme zahlídli sousední ostrov Tenerife. Je odsud vidět až dolu k moři. Byla tu železná rozhledna, ale bohužel se na ni nedalo vylézt. Dlouho jsme se bavili tím, že jsme čekali až se mrak protrhne a my spatříme Pico del Teide. 

 

Potom jsme dojeli do Artenary, což je vesnice na kopci, takže jsme to tam celé prolezli. 

Měli tu opět kapli ve skále, Kostel sv. Matyáše, který jsme si prohlídli, a stihli to než nám se siestou kostel zase zavřeli. Byl to pět kostel bez hlavního oltáře, ale byly tu veliké nástěnné malby s biblickými tématy, Ježíšovo Nanebevstoupení, Panny Marie nanebevzetí a starozákonní Eliáš se svým slunečním vozem, a strop byl krásný dřevěný, vyřežávaný.

 Vydali jsme se objevovat další místa tohoto místečka v Altenaře, první jsme objevili kapličku ve skále, na stropě tam rosl mech. 

 

 

 

 

 

A prorůstaly sem zelené lístky, vypadalo to velice podivně. sochu Ježíše, spoustu vyhlídek, my s chlapama jsme si zašli na jídlo do místní hospůdky vedle kostela, protože restaurace s vyhlídkou měla narváno a nepouštěla další lidi dovnitř. Holky šly nejprve do muzea domečků ve skálách. 

V těchto domečcích ve skálách bylo krásné bydlení ještě z minulého století, měli tam úplně všechno i šicí stroje i hračky pro dětti, staré fotografie, ukázku jak zpracovávali kukuřici, sýry, jak pekli chleba, vařili v kotlíkách. Sbírka hliněného nádobí, vyráběné tkaniny, postele za závěsy vypadaly velice útulně. Vyhlídka z těchto skalních bytečků je k nezaplacení. Úchvatné prostě. My jsme mezitím doobědvali, dali jsme si papas a maso, pivo, pohoda. Mezitím se vrátily holky z muzea, které nám prohlídku velmi doporučovaly a my se tam tedy šli podívat a zatímco ony šly na jídlo. Byla to nádherná symbioza kamene a rostlin, sbírek porcelánu. No opravdu zážitek. Vydali jsme se směrem k soše velkého Ježíše. Napadlo nás, že si dáme ještě kafe a tak jsme si jej dali v místní reastauraci s názvem Mirador la Cilla krásně se tu popínaly stromy podél skály, i v interiéru restaurace. Byly tam opět velice krásné výhledy do skalnatého kraje. Restaurace je pod sochou Ježíše a mysleli jsme, že se tam dá vyjít i odtamtud ale prý ne, tak jsme se museli vrátit kudy jsme přišli a kousíček za restaurací byly nenápadné schodky nahoru, vytesané z lávového kamene. A Když už jsme docházeli nahoru vidíme holky, které také vystupují nahoru a tak jsme se tady za veselé nálady všichni sešli, pod Ježíšem. 

 

 

 

 Ježíš má roztažené ruce a stojí na zeměkouli na které jsou znázorněné všechny kanárské ostrovy. Zeměkouli drží dva malí andělé. Je tu krásný výhled do kraje, fouká tu silný vítr. Sluníčko peče, je poledne. Jsou tu takové zvláštní místní přesličky, mající ze tři metry. Obrovské agávy a opuncie. Naproti vidíme jinou vyhlídku s obrovskou šponou, jdeme tam. Je to vyhlídka básníků. Jsou tu nějaké básničky a jména. Vylezli jsme ještě na jinou vyhlídku a pak už jsme jeli zase dál.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Protože naše dny byly velice natřískané - přeplánované, a mnozí účastníci reptali , zastavili jsme se na západní pláži Playa de la Aldea, byla krásná oblázková. Kameny měly barvu modravou fialovou šedou až bílou, byl tu tunel na pláž kousek dál,  s Martou jsme do vody vlezly ostatní ani ne; Petr se o to pokoušel, ale nakonec se rozhodl, že tam plavat nebude, že je to pro něho příliš studené. Zajímavé, že nejteplejší moře je na jihu, ani západ ani východ nás neohromil. Stihli jsme tu západ slunce. Skály, lesknoucí se moře, lodičky a malý maják, tunel ve skále, oblázky. Jsme prostě kochálisti. Pak jsme jeli ještě nakoupit do Dinosaura.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čtvrtek 2.8.2018 - Jih ostrova - Playa de Salinetas a Playa de Melenara, Telde, Jardín Botanico - botanická zahrada u hlavního města, Playa Amadores

 

Další den jsme si udělali výlet na pláže na východě s názvem Playa de Salinetas a Playa de Melenara. Prošli jsme se kolem po promenádě a všimli si, že je moře dvoubarevné. Blíže k pevnině bylo krásně modré a více do oceánu šedivé. Byla tady vyhlídka Juana Franca Betancora, kdo to byl, vůbec netuším. Bylo sice trošku zataženo, od toho se asi ovíjelo to šedívé moře, ale bylo tady i tak krásně. Jen foukal silný vítr. Ale tady na východě, ten vítr bude zřejmě pravidlo.

 

 

 

 Mraky se nakonec protrhaly nebo odletěly někam jinam, a byl docela krásný sluneční den. Pohybovali jsme se v okolí Telde. První v městečku jsem fotila fontánku s živými želvičkami. Kochali jsme se zase domečky s balkonky a barevnými fasádami. 

 

Blížili jsme se k teidskému kostelu, který vypadal tak, jak už od španělských kostelů očekávám, zlatý oltář až ke stropu. Kamenné sloupy a velké oblouky spousta krásných soch, obzvláště pěkná Panna Maria. Ježíš na oslátku. V oltáři byla spousta vyřezávaných postaviček s tématem narození Ježíše. Nahoře na oltáři obrovský kříž s ukřižovaným Ježíšem. Pěkné byly i mariánské boční oltáře. Moc pěkný kostelíček a krásné rostliny na teldském náměstí. Kašna s Guančem, menší kostel byl zavřený, tak jdeme dále, procházíme kolem domů, kde jsou v bílé omítce velké kříže, i na plotě velké zahrady s banánovníky, která je na prodej.

 

 

 

Přicházíme ke klášteru, jehož okolí je také pěkně upravené. Je to tady od roku 1610 františkánský klášter. Je tu náměstíčko s kašnou a velká vyhlídka do kraje, ale do kláštera jsme se nedostali. Možná měli jen siestu, to už nevím .

 

 Kochám se domky ozdobené borovicemi a palmami. No a pak jsme se vrátili k autu a přemístili se poblíž hlavního města do místní botanické zahrady. Byla tady velká spousta kaktusů, palem, a různých jiných rostlin, také úplný les dračinců. všechno to mělo gigantické rozměry. Trnové koruny, borovice i banánovníky, odkvetlé strecilie, byly tu i uměle vytvořené vodopády a jezírka. Shora od dračinců vedly kamenité cestičky a výhled tady byl do protějších kopců s místními vesničkami a také na kamenný most s mnoha oblouky. Funguje to tady jako městský park, vstup zdarma. Zdaleka jsme to celé neprošli. Naše méně aktivní skupinka se už bouřila a chtěli na pláž, takže jsme se sebrali a vydali se zpátky, a domluvili se, že půjdeme na pláž, která je mezi našimi letovisky. A to na pláž de Los Amadores. Byla velice pěkně upravená, Petr říkal, že masňácká, a mě příjde dost omezující uchylovat se k takovýmto prohlášením. Pláž lemovaly restaurace a obchůdky, zastřešené a to bylo příjemné v tom horku. Objevili jsme českou hospůdku se Švejkem tak jsme se tam zastavili na pivo, nakonec na jídlo, ale můžeme vám potvrdit, že to byla ta nejdražsí řestaurace na ostrově. Neseděl tam nikdo jen my, a obsluhoval tam Slovák, nebyl nadšen tou situací tady, nevím plánoval návrat do restaurací v Praze. Majiteli, jsou Češi, paní je tu 30 let a s tou včerejší se znají, Slovák je tu 3 roky a chce jet za prací do Prahy. Pak se tam s někým dohadovali a restauraci zavřeli, nevím jestli nějaká kontrola nebo co. Zašla jsem si s holkama zaplavat si v této nádherně upravené pláži, kde jsem se nemusela bát, že si zase urazím palec. No jo stárnu a pohodlním .. :)  Po návratu na náš hotel Peťa odsloužil bohoslužbu a získali jsme andělský odpustek.

 

 

 

 

 

 

 

 

Playa Amadores je přímořské letovisko, nacházející se na nejkrásnější stejnojmenné pláži ostrova Gran Canaria, v oblasti chráněného zálivu.

Pláž Playa Amadores je široká, rozsáhlá pláž s bílým pískem. Byla vytvořena uměle, v typicky karibském stylu, mezi skalisky. Proto splňuje požadavky i velmi náročných turistů. Její pozvolný vstup do moře však ocení zejména méně zkušení plavci a rodiny s dětmi. Velmi oblíbená je také její dlouhá promenáda se spoustou malých obchůdků, krámků, restaurací a barů. Letovisko Playa Amadores je nejen skvělým místem pro oddych a relaxaci s nejrůznějšími možnostmi trávení volného času, ale i ideálním výchozím bodem pro fakultativní výlety.

 

Tipy na výlety: 
Maspalomas - Maspalomaské duny se rozkládají na ploše čtyř kilometrů čtverečních. Některé z nich dosahují výšky deseti metrů. Jedná se o chráněnou oblast se spoustou vzácných rostlinných a živočišných druhů. Jsou také oblíbeným místem nudistů.

Puerto Rico – turisticky jedno z nejoblíbenějších přímořských měst, které získalo pověst Eldoráda pro rybáře. Od Playa Amadores je vzdáleno pouhé čtyři kilometry.

Mogán – romantický historický přístav. Malebná vesnička, donedávna zpřístupněna pouze po horských stezkách je vzdálená asi 7 km. Obě místa jsou dostupná i linkovými autobusy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pátek 3.8.2018 - odpočinkový den - Tauro, Puerto Rico, Playa de Cura

 

 

Zbyněk má dnes narozky a já výročí křtu ,

a je 1.pátek v měsíci, odpustek – bohoslužba u nás na pokoji

Dnes jsme se domluvili na společném obědě v restauraci Tauro, blízko našeho apartmánu. Na střeše mají velikou krávu a španělskou vlajku. Restaurace je velice pěkná z Lávových kamenů. Číšnice nám spojili dva stoly, židle proutěné, velice příjemné posezeníčko. Jako prostírání máme mapku s Gran Canarií a my vidíme, že jsme byli téměř všude. Dáváme si pívo, jídlo i zákusek.

 

 

Společný oběd v Tauro restauraci.

Koupání s Pedrem v Playa de Cura. S Petrem jsme si byli zaplavat, Petrův hlod, žralok se bojí zdechlého komára v síti, málem jsem se při tom smíchy utopila. Udělali jsme ještě nákupní výlet do Puerta Rica.

Koupila jsem pro Danika-tričko a štamprdle pro nás – v Puerta Rico. Ale nebyl z něho nadšený, ani Gábina z šatečků. Asi bych si tyhle dárečky, mohla odpustit. Už dávno neumím kupovat dárky. Začali jsme se balit, likvidovat plasty.  A naposledy jsme společně večeřeli na našem úžasném balkonku. 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sobota 4.8.2018 - Návrat z ráje domů

 

 

 

 

 

 

1.sobota v měsíci, 3.sobota na ostrově, brzy ráno odlet, vstáváme ve tři hodiny

Návrat domů byl velice náročný. Museli jsme vstávat velmi brzo. Vrátili jsme auto, našli naše letadlo. Marta dojídala všechno, co měli v ledničce, není divu, že se jí potom dělalo zle.  Letěli jsme domů pět hodin. Let pro většinu z nás probíhal dobře. Jen jsem nechala zase nechtěný tringelt Ryanairu.  A pak jsme se vraceli z Krakova zpět autem. Už po cestě se nám to zdálo příliš dlouhé a tak jsme se se Zbyňkem dohodli, že zůstaneme u Petra a přespíme jeden den, odpočineme si a vrátíme se do Prahy až pak. Petr doma v Jezernici odsloužil mši na poděkování za naši dovolenou. Holky potom odjeli směrem na Vlašim jejich žlutým autíčkem. Odpočinuli jsme si, dali si panáka slihovice, a druhý den jsme to do Prahy dojeli.

Bohoslužba v Jezernici - kostel sv. Martina - Bohu Díky!