Paříž

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V podvečer 15. dubna 2019 katedrálu zachvátil ničivý požár. Její střecha téměř zcela shořela, centrální sanktusová věž s menším zvonem se v 19:53 zřítila a propadla se část klenby, většina cenných artefaktů v interiéru však zkáze unikla.  Kaplan z planoucího chrámu totiž vynesl trnovou korunu Ježíše Krista a další artefakty nevyčíslitelné hodnoty. Právě probíhající mše byla ukončena a návštěvníci byli bez zranění vyvedeni z chrámu.

 

Pařížská katedrála hraje hlavní roli v románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži.

 

Zpátky z ostrovů jsme se dostali přes most port Saint Luis a Port Luis Philippe. Zamířili jsme na náměstí Bastili, kde už ale žádná věznice nestojí. Na památku je tady vysoký sloup uprostřed kruhového objezdu.

Bastila byla pařížská pevnost postavená v letech 1370-1383 na obranu proti Angličanům ve stoleté válce, která se od 15.století používala jako věznice. Její správný název zněl Bastille Saint-Antoine. Dobytí Bastilly dne 14. července 1789 znamenalo začátek Velké francouzské revoluce. Po zboření pevnosti na jejím místě vzniklo náměstí Place de la Bastille. Bastila sloužila mj. jako vězení pro královské vězně (šlechtu, vyšší měšťanstvo), kteří zde měli větší pohodlí než v jiných věznicích. Měli k dispozici velké pokoje, jídlo, sluhu, nábytek a kamna na vytápění. Měli svolení udržovat písemný styk s vnějším světem, přijímat návštěvy a relativně volně se pohybovat po pevnosti, např. Markýz de Sade zde strávil pět a půl roku. Ovšem počet vězňů obvykle nepřekračoval 45 najednou.  Bastila měla rovněž od konce 17.století část mnohem méně vybavenou pro obyčejné vězně umístěnou šest metrů v podzemí, a která sloužila jako trest pro neukázněné vězně. Pevnost napadli Pařížané, aby získali střelný prach, který jim chyběl do zbraní ukořistěnými ve zbrojnici v Invalidovně. Guvernér de Launay odmítl s delegací měšťanů vyjednávat. Bitva o Bastilu trvala pět hodin. Při střelbě z mušket zemřelo 83 Pařížanů a obránci byli zabiti jen tři včetně velitele, protože se jich většina vzdala. Pařížané při drancování pevnosti vyházeli do příkopu veškerý archiv, který byl následujícího dne opět sebrán a v roce 1798 uložen v Bibliotheque de lArsenal. Ve věznici se toho dne nacházelo pouze sedm odsouzenců, žádný z nich nebyl politický vězeň. Čtyři z nich byli padělatelé, dva z nich byli šílenci, kteří byli po osvobození opět internování v blázinci a poslední byl hrabě z Solages internovaný na žádost rodiny pro obvinění z incestu.

 

Červencový sloup je pamětní sloup na náměstí Place de la Bastille. Upomíná na Červencovou revoluci v roce 1830, která vedla k pádu Karla X. a nastolení konstituční monarchie v čele s Ludvíkem Filipem tzv. Červencové monarchie. Nebyl tedy vztyčen na památku Francouzské revoluce z roku 1789, jak se někdy mylně prezentuje. V základech sloupu byly vybudovány pohřební komory pro ostatky 504 obětí revolučních dnů roku 1830. Kromě nich sem byla uložena těla téměř 200 obětí revoluce v roce 1848. Pomník byl inspirován  Trajánovým sloupem v Římě.

Červencová revoluce byla třídenní revoluce, která v červenci 1830 vedla k pádu dynastie Bourbonů a k ustavení liberálnějšího království v čele s Ludvíkem Filipem. Když se král Král X. pokusil rozpustit parlament, povstali v Paříži řemeslníci, dělníci a studenti a donutili krále k abdikaci. Ten poté emigroval do Anglie. Ve francouzských dějinách se jedná o předěl mezi Restaurací Bourbonů a Červencovou monarchií.

Situace před rokem 1830 - Období Restaurace Bourbonů bylo ve vnitřní politice ovlivňováno neustálými spory mezi liberály, chránícími dosažené občanské svobody a monarchisty, kteří požadovali návrat poměrů před Velkou francouzskou revolucí. Politická síla liberálů během 20. let rostla, měli zastoupení v poslanecké sněmovně. V roce 1824 nastoupil na francouzský trůn král Karel X., který podporoval monarchisty, kteří odmítali konstituční monarchii, prosadili zákon o restituci veškerého majetku šlechty zabaveného za revoluce a zákon zakazující kritiku církve. Kromě politiky narůstaly i sociální problémy spojené s probíhající průmyslovou revolucí. Liberálové sice v roce 1827 vyhráli volby, ale Karel X. odmítl jejich výsledky zcela respektovat a jmenoval premiérem Jeana Baptistu Sylvèra Gaye, vikomta de Martignac, který byl zčásti liberálem, zčásti podporoval monarchisty. Na jaře 1830 se politická situace vyhrotila. V březnu sepsali králi poslanci protestní petici a panovník 16. května sněmovnu rozpustil a vypsal nové volby. V té době bylo dobyto Alžírsko a značná část francouzské armády věrné králi zůstala vázána v zahraničí. Obdobně jako v roce 1789 se spojili liberálové s dalšími opozičními skupinami (především se zakázanými bonapartisty), hlavním činitelem byl šéfredaktor liberálních novin Le National Adolphe Thiers, který se stal v následujících vládách jedním z nejvýznamnějších francouzských politiků. V nových volbách opět zvítězili opoziční liberálové.

Průběh - Bezprostředním impulsem k červencové revoluci se staly tzv. Ordonance ze Saint Cloud (nazývané též jako Červencové ordonance) vydané 26. července. V nich král stanovil čtyři body:

zavedení cenzury a omezení svobody tisku, 

rozpuštění poslanecké sněmovny (podruhé během 70 dnů), 

úprava volebního práva, 

datum nových voleb ve dnech 6. a 18. září

Následujícího dne 27. července začali protestovat poslanci a další liberálové, k nimž se připojili i řemeslníci a dělníci. Začaly růst barikády a 28. července demonstranti dobyli pařížskou radnici a vojenskou zbrojnici. Po třech dnech bojů na barikádách byl král donucen k abdikaci a k odjezdu ze země. Exil našel ve Velké Británii. Do čela revoluce se postavili liberálové, kteří potlačili nepokoje proletářských vrstev a zatlačili do pozadí i bonapartisty. Ti se nemohli prosadit z toho důvodu, že republikánská Francie by měla obtíže v mezinárodní politice a musela by čelit intervenci Svaté aliance. Liberálové sestavili prozatímní vládu a začali připravovat novou  ústavu. Namísto sesazeného Karla X. byl novým panovníkem zvolen Ludvík Filip z orleánské královské větve Bourbonů. 9. srpna byla prohlášena nová konstituční monarchie, která vstoupila do dějin jako Červencová.

Následky - Nově zavedená ústava zaručovala dodržování občanských práv a umožňovala podporu podnikání. Revoluce měla ovšem vliv i na zbytek Evropy. Především dala podnět liberálnímu hnutí v dalších zemích, kde se rovněž přijímaly ústavy, např. v německých zemích Saské království, Hannoverské království, Hesenské velkovojvodství nebo Brunšvické vévodství. Také v italských státech jako Parma nebo Modena proběhly nepokoje, ale zejména devítiměsíční Listopadové povstání roku 1831 v Kongresovém Polsku rozděleném po Vídeňském kongresu mezi Prusko, Rakousko a Rusko. I v bezprostřední blízkosti Francie byly následky: jižní Nizozemsko se vzbouřilo proti severní nadvládě (Belgická revoluce) a v listopadu 1830 získalo nezávislost a bylo vyhlášeno Belgické království.Revoluce tak dlouhodobě posilovala liberální a demokratické hnutí v Evropě, které mělo pokračování v revolucích roku 1848.

 

 

 

 

Dali jsme si kávičku naproti našeho hotelu a jdem se ubytovat. Chvíli jsme si dali odpočinek a pak jsme vyrazili na objevnou cestu po Paříži podruhé.

 

 

Vydali jsme se přes náměstí Republiky, nedaleko našeho ubytování

Place de la République je náměstí v Paříži. Pod náměstím se nachází jedna z nejrozsáhlejších stanic zdejšího metra Republique. Uprostřed náměstí se nachází pomník Republiky (Monument à la République). Památník se skládá z kolosální bronzové sochy Marianny vysoké 9,50 m stojící na kamenném sloupu o výšce 15 m. Na něm jsou umístěny alegorie Svobody, Rovnosti a Bratrství. Náměstí Republiky je z důvodu svého názvu a symboliky s ním související jedním z obvyklých míst demonstrací v Paříži, nejčastěji z podnětu levicových stran nebo odborů. Náměstí je osvětleno bohatě zdobenými pouličními lampami se symboly Francouzské republiky.

 

 

 

 

Prošli přes ostrov na druhou stranu Séiny. Šli jsme dlouho podél řeky.

Seina (výslovnost: [séna]) je řeka v severní Francii, dlouhá 776 km. Řeka je hlavní dopravní tepnou Francie. Vodní doprava je možná až do města Troyes. Do ústí řeky lodě z důvodu vysokých přílivů vplouvají přes Tancarvilleský kanál. Námořní lodě s ponorem do 6,5 m mohou plout do vzdálenosti 120 km od moře do Rouenu, dále do Paříže s ponorem do 3,2 m a výše s ponorem do 1,3 m. Hlavní přístavy na řece jsou již jmenované Paříž, Rouen a Le Havre. Řeka je významnou vodní cestou spojující Pařížskou aglomeraci nejen s mořem ale  i s dalšími řekami. Do roku 2025 má být vybudována velkokapacitní vodní cesta Seina – Severní Evropa, která řeku napojí na síť evropských vodních cest.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Došli k Eifelovce, ještě bylo světlo. Zdádla se nám docela malá, oba jsme si ji představovali větší. Viděli jsme tady nedaleko pravoslavný kostel se zlatými kopulemi, je to ruská katedrála svaté trojice, ale byla zavřená.

 

 

 

 

 

 

 

 

Katedrála Nejsvětější Trojice je pravoslavný chrám v Paříži nedaleko Eifelovky. Na pozemku se do roku 2010 nacházelo sídlo francouzské meteorologické služby Méteo France, jejíž budovy zde byly postaveny koncem 40. let 20. století. V roce 2009 nabídl francouzský stát pozemek ke koupi. Mezi zájemci byla vedle Ruska též Čína, Saudsá Arábie a Kanada. O rok později koupilo pozemek Rusko, neboť francouzský prezident Nicolas Sarkózy v roce 2007 přislíbil moskevskému patriarchovi, že umožní výstavbu nového kostela v Paříži. V roce 2013 byla zahájena výstavba. Náklady na výstavbu ve výši 100 milionů eur převzal ruský stát. Slavnostní otevření proběhlo 18.října 2016. Na otevření měl přiletět ruský prezident Vladimír Putin, kvůli napětí mezi Ruskem a Francií kvůli ruské angažovanosti v občanské válce v Sýrii a válce na Ukrajině, ale návštěvu odřekl. Slavnostní akt proběhl též bez přítomnosti členů francouzské vlády.  Katedrála je vysoká stavba ze světlého kamene. Půdorys budovy je přibližně čtvercový. Podle staré ruské tradice má chrám pět pozlacených cibulových kopulí, z nichž největší, centrální, symbolizuje Ježíše Krista a čtyři menší evangelisty Nového Zákona.Vedle chrámu pro chersonskou diecézi zahrnuje centrum též rusko-francouzskou základní školu, kulturní centrum a kulturní oddělení ruského velvyslanectví.

Již před zahájením stavby vznikly mezi francouzskými úředníky obavy z bezpečnosti, neboť v těsné blízkosti novostavby se nachází palác Alma, v němž sídlí Nejvyšší soudní rada a mají zde pracovny a byty vedoucí zaměstnanci prezidentské kanceláře. Tato situace vyvolala znepokojení francouzských zpravodajských služeb, neboť bezprostředně sousedící palác Palais de l'Alma slouží kanceláři prezidentského úřadu. Média následně informovala, že kontrarozvědka rozmístila kolem ruského domu rušící zařízení, jež mají znemožnit případné odposlouchávání. Ruská diaspora ve Francii má silné historické kořeny. Azurové pobřeží bylo oblíbenou rekreační destinací ruské šlechty v devatenáctém století. Carevna Alexandra Fjodorovna nechala v roce 1856 postavit ruský kostel v Nice, který i s pozemkem patří ruskému státu dodnes. Během ruské revoluce roku 1917 uprchlo do Francie na čtyřista tisíc ruských emigrantů, kteří se zde usadili. Počet pravoslavných věřících ve Francii se v současnosti odhaduje na dvě stě tisíc.

  

Palais de l'Alma je palác v majetku Francouzské republiky. Jeho název je odvozen od bitvy na řece Almě během Krymské války v roce 1854. Stavba je od roku 2002 chráněná jako historická památka. Propojení nejvyššího vedení Kremlu a ruské pravoslavné církve není ničím novým. Prezident Vladimír Putin a jeho nejbližší okolí církev využívá jako jeden z hlavních nástrojů, jak formovat názory veřejnosti. Dobře se to ukázalo například po zahájení ofenzivy Ruska v Sýrii. Spáry ruských pravoslavných popů však sahají také daleko za hranice přímého vlivu Kremlu. Velký vliv mají v postsovětských republikách, překvapivě se však v posledních letech rozšiřuje také do zemí, kde by to čekal jen málokdo. Dobře patrné je to ve Francii, píše server The New York Times.

 

 

 

A pak jsem měla příšerný zážitek s otravnými černochy, kteří mi proti mé vůli i synovi omotali barevný provázek kolem ruky chtěli za to pět euro, papír, jako deset za oba, mě to tak strašně rozčilovalo a nechtěla jsem jim dát nic, ale Danik je měkota a chtěl ať jim peníze dám, že mi to proplatí a tak jsem jim je dala. Mimochodem řekli, že jsem jako africká máma, protože mám čtyři děti. Ouva. Měli jsme už docela hlad a tak jsme si zašli na večeři do nedaleké velice příjemné restaurace Le Champ de Mars. Mezitím se setmělo. A tak jsme po jídle šli opět k Eifelovce, abychom ji viděli nočně osvícenou.

Eiffelova věž je ocelová věž v Paříži, v současnosti nejznámější pařížská dominanta. Byla postavena v letech 1887-1889 a až do roku 1930, kdy byl dostavěn Chrysler Building, byla s výškou 300,65 metrů nejvyšší stavbou světa. Dnes měří včetně antény na vrcholu 324 metrů. Je pojmenována po svém konstruktérovi Gustavu Eiffelovi.

Eiffelova věž byla postavena u příležitosti stého výročí velké francouzské revoluce a Světové výstavy, která se v roce 1889 v Paříži konala, a měla zde původně stát jen 20 let do roku 1909. Ovšem kvůli svému významu coby meteorologická stanice a později i rozhlasový a televizní vysílač byla zachována. Pařížané tuto stavbu nejprve nenáviděli a označovali ji za trn v oku. Spisovatel Guy de Maupassant pravidelně navštěvoval v ní umístěnou restauraci s tím, že je jediným místem v Paříži, odkud se na věž nemusí dívat. Mezi kritiky stavby patřili také Émile Zola nebo Alexandr Dumas. V návaznosti na nákladnou údržbu věže se ji český podvodník Viktor Lustig pokusil v roce 1925 dvakrát fingovaně prodat do šrotu.V současnosti je věž významným turistickým cílem, na nějž jsou Pařížané hrdí a který ročně navštíví asi 7 milionů lidí (2014) z celého světa. Eiffelova věž se stala jednou z nejnavštěvovanějších památek světa.

Věž má tři plošiny, první je ve výšce 57 metrů, druhá ve výšce 115 metrů a třetí ve výšce 276 metrů. Třemi nohami věže jezdí lanovky do prvního a druhého patra, ve čtvrté noze jsou schodiště pro pěší. Z druhého patra pak vedou výtahy do třetího patra. Maximální oscilace vrcholu i při velmi silném větru je 12 centimetrů, výška může vlivem teplot kolísat až o 18 centimetrů. Při optimální viditelnosti lze z vrcholu dohlédnout až do vzdálenosti 67 kilometrů. Pod věží se nachází busta Gustava Eiffela. Pod balkonem první plošiny se po celém obvodu nachází nápis složený ze 72 jmen významných vědců. Těž byla předlohou mnoha imitací, například i pro Petřínskou rozhlednu či Blackpool Tower.

 

 

 

 

 

 

 

Viktor Lustig (4.1.1890-11.3.1947) byl český profesionální podvodník, který páchal podvody v různých zemích, avšak nejvíce se proslavil jako „Muž, který prodal Eiffelovu věž, dvakrát.“ Viktor Lustig se narodil v Čechách, ale brzy se vydal na západ. Byl nenucený a okouzlující člověk a mluvil plynně několika jazyky. Zařídil se jako podvodník na zaoceánských parnících mezi New Yorkem a Paříží. Lustigův první podvod se točil okolo „stroje, který tiskl peníze“. Klientům demonstroval schopnosti malé krabičky a celou dobu nadával, že jí trvá šest hodin vytisknout $100 bankovku. Klient, který vycítil možnost velkého zisku, si stroj koupil za vysokou cenu, většinou za víc než $30.000. Za následujících 12 hodin stroj vytiskl dvě $100 bankovky, avšak potom už tiskl jen prázdné papírky. Když klient poznal, že byl podveden, Lustig už byl dávno pryč.

 

 

V roce 1925 se Francie vzpamatovala z první světové války, Paříž vzkvétala a byla skvělým prostředím pro podvodníky. Lustiga jeho mistrovský podfuk napadl jednoho jarního dne, když si přečetl v novinách článek, ve kterém se psalo, jakým problémem je spravování Eiffelovy věže. Dokonce i samotný nátěr byl velmi drahý a věž se stávala trochu ošuntělou. Lustig vycítil možnost a připravil pozoruhodný plán.Lustig si nechal u padělatele vyrobit falešnou vládní pozvánku a pozval šest obchodníků s kovovým odpadem do Hotelu de Crillon (jeden z nejstarších a nejprestižnějších hotelů v Paříži) na důvěrnou schůzku, aby prodiskutovali možný obchod. Všech šest se dostavilo. Lustig se představil jako zástupce ředitele Ministerstva pošty a telegrafů. Vysvětlil, že byli vybráni na základě své dobré reputace jako poctiví obchodníci, a pak jim řekl svou bombu. Lustig řekl skupince, že údržba Eiffelovy věže je tak nákladná, že si to město nemůže už déle dovolit a chce ji prodat do šrotu. Kvůli jistému pobouření společnosti, pokračoval, má být vše drženo v tajnosti, dokud nebudou všechny detaily vyřešeny. Lustig řekl, že jemu byla dána odpovědnost vybrat obchodníka na tuto zakázku. Tato myšlenka nebyla tehdy tak nepravděpodobná, jak by se zdála dnes. Eiffelovka byla postavena pro pařížskou světovou výstavu v roce 1889 a neměla ve městě zůstat trvale. V roce 1909 měla být přemístěna někam jinam, protože se nehodila k ostatním pařížským stavbám jako gotické katedrály a Vítězný oblouk a tehdy byla opravdu v ubohém stavu. Poté vzal Lustig všechny na inspekci k věži, což mu dalo příležitost zjistit, který z nich je nejnadšenější a nejdůvěřivější. Lustig poté požádal, aby mu do příštího dne poslali svoje nabídky a připomněl, že celá věc je státní tajemství. Ve skutečnosti Lustig již věděl, od kterého kupce nabídku přijme. „Šťastlivcem“ se měl stát Andre Poisson. (Zajímavé je, že poisson znamená ve francouzštině ryba a v angličtině se používá jako hanlivé označení pro někoho, kdo je velmi důvěřivý, až naivní) Poisson se totiž cítil vystrčený z vnitřních kruhů pařížské komunity obchodníků a doufal, že koupí Eiffelovky se dostane do „vyšší ligy“. Nicméně Poissonova žena byla nedůvěřivá a přemýšlela, kdo je tento úředník, proč bylo všechno tak tajné a tak narychlo dělané. Aby toto Lustig vyřešil, svolal další schůzku, kde se „přiznal“. Jako zástupce ředitele prý nevydělával dost peněz, aby žil tak, jak by chtěl a hledal cesty, jak by si vylepšil svůj příjem. To znamenalo, že jeho obchody vyžadovaly jistou míru diskrétnosti. Poisson rychle pochopil – měl co do činění s dalším zkorumpovaným vládním úředníkem, který chtěl úplatek. To Poissona uklidnilo, protože znal takovéto typy a neměl problém s nimi obchodovat. Takže Lustig nejenže dostal peníze za Eiffelovu věž, ale ještě tučný úplatek. Lustig a jeho osobní sekretář Robert Arthur Tourbillon (také známý jako Dan Collins) rychle nasedli na vlak do Vídně s kufříkem plným peněz.

Zcela nečekaně se však nic nestalo. Poisson byl moc ponížený na to, aby se přiznal policii. O měsíc později se Lustig vrátil do Paříže a znovu se pokusil Eiffelovu věž prodat. Avšak tentokrát Lustigova oběť nahlásila vše na policii, ještě než obchod uzavřeli, nicméně Lustig a Tourbillon zatčení unikli. Později, Lustig přemluvil Al Caponeho, aby investoval $50.000 do akcií. Lustig měl u sebe Caponeho peníze dva měsíce, a pak mu je vrátil a řekl, že se obchod nepovedl. Ohromen Lustigovou čestností, Capone mu dal $5.000, což bylo to jediné, o co Lustigovi celou dobu šlo. V roce 1934 byl Lustig zatčen federálními agenty a obviněn z padělání. Den před soudem se mu povedlo uprchnout z vazby, avšak byl znovu chycen o 27 dní později v Pittsburghu. Lustig se přiznal a byl odsouzen k 20 letům v Alcatrazu. Odseděl si více než 11 let. Dne 9. března 1947 dostal zápal plic a zemřel o dva dny později ve Zdravotnickém zařízení pro vězně ve Springfieldu, Missouri. Na úmrtním listu měl vyplněné povolání „učeň prodavače“.

 

 

 

Viděli jsme kopuli katedrály Saint Louis des Invalides, dovnitř jsme bohužel nešli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Invalidovna - název je odvozen zkrácením původního hôpital des invalides (nemocnice pro invalidy) je komplex budov zahrnující Muzeum Armády, které se vztahuje k francouzské vojenské historii, dále pak vojenskou nemocnici a domov pro válečné veterány, což byl i původní účel budov. Dnes je to také místo, kde jsou pohřbeni někteří z největších válečných hrdinů Francie. Zdejší Dóm je katedrálním kostelem francouzského vojenského ordinariátu. Ordinariátem se myslí úřad a kancelář diecézního biskupa.

 

Ludvík XIV. inicioval vznik domu pro staré či nemocné vojáky rozkazem z 24. listopadu 1670. Celý komplex měl 15 nádvoří, největší cour d'honneur (čestné nádvoří) bylo určeno k vojenským přehlídkám.

Kaple je známá jako Église Saint-Louis des Invalides. Krátce po dostavbě kaple pro veterány Ludvík XIV. přikázal Mansartovi vybudovat oddělenou soukromou královskou kapli, všeobecně nazývanou podle nejvýraznějšího znaku Église du Dôme (Kostel s kopulí). Tato stavba, dokončená 1708, je považována za triumf francouzské barokní architektury, vzorem byla Bazilika svatého Petra v Římě. Malby znázorňují tehdejší představu vesmíru. Nejvýznamnější hrobkou Invalidovny je hrobka Napoleona Bonaparteho. Napoleon byl po bitvě u Waterloo internován na ostrově Svatá Helena, kde r. 1821 i zemřel a byl pochován. Devatenáct let po jeho smrti však král Ludvík Filip umožnil návrat ostatků zpět do Francie a jejich uložení v kapli sv. Jeronýma v Paříži. Jelikož renovace Invalidovny trvala mnoho let, byly Napoleonovy ostatky přesunuty na honosnější místo pod kopulí až v roce 1861. Návrat ostatků Napoleonových do Francie byl obrovskou událostí, jak dokládá literatura: Na Svaté Heleně císař svým druhům předpověděl: „Znovu uslyšíte, jak v Paříži křičí Ať žije císař!“ A dav, když spatřil, jak za rakví pochodují veteráni slávy, zdravil je křikem, před nímž se kdysi na bojištích třásli nepřátelé, neboť jim oznamoval, že Napoleon je tady – a že je porazí: „Ať žije císař!“ Granátníci, myslivci ze staré gardy, císařovnini dragouni, dragouni de la mort, červení kopiníci, ti všichni pochodovali, vypínali prsa a zvedali hlavu k této poslední přehlídce, k tomuto defilé duchů. A jejich srdce bilo o překot, zatímco doprovázeli císaře k dómu zářícímu zlatem, který bude od nynějška chránit jeho věčný spánek. Maršál Moncey, správce Invalidovny, se ve věku osmdesáti sedmi let nechal donést ke katafalku. Už týden prosil svého lékaře: „Doktore, dám Vám polovinu svého majetku, jen když se dožiji chvíle, vidět zase císaře.“ U vchodu do dómu vykročil naproti průvodu král Ludvík-Filip. Na jeho žádost položil Bertrand Napoleonův meč na rakev a Gourgaud k němu přidal legendární Napoleonův klobouk. Když dlouhá mše skončila, Moncey zašeptal: „A teď se vraťme zemřít …“, Napoleon Bonaparte, André Castelot.

Zvláštní je, že to byl vlastně takový Hitler své doby, a je tolik ve Francii ctěn. Tomu příliš nerozumím.

  V Invalidovně není pohřben jen Napoleon, jsou zde pochováni také někteří členové jeho rodiny, několik důstojníků, kteří sloužili pod jeho velením a další francouzští vojenští hrdinové.

A také byl vidět ten mrakodrap Tour Montparnasse, kterého je prý hezký výhled na Eifelovku, bohužel jsme byli za ten den už dost utahaní a tak jsme spíš mysleli na to, jak se co nejkratší cestou dostat zase zpátky.

Tour Montparnasse, též Tour Maine-Montparnasse je 210 m vysoký mrakodrap v centru Paříže. Po jeho dokončení v roce 1973 se stal nejvyšší budovou ve městě, ale o toto prvenství přišel v roce 2011, kdy jej překonal nově zrekonstruovaný mrakodrap Tour First. Budova má především administrativní využití; v jejích 58 patrech sídlí většinou kanceláře. Dvě nejvyšší poschodí pak slouží pro veřejnost, dostupná je vyhlídková plošina a restaurace. Ve své době se jednalo o nejvyšší budovu v Evropě. Z věže je viditelnost až do 40km vzdálenosti; za jasného dne je vidět i provoz na vzdáleném letišti Orly. Střechu stavby lze přebudovat během několika minut tak, aby zde mohl přistát vrtulník. Tour Montparnasse vzhledem ke svému unikátnímu postavení v centru města (na rozdíl od jiných mrakodrapů, které byly vybudovány na La Défense) bývá často terčem kritiky za narušení historického rázu města. Dva roky po otevření stavby byla například městskými úřady stavba dalších podobně vysokých budov v centru města zastavena.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po cestě jsme potkali ještě nočně osvícený, krásně zbarvený do modra - kostel svatého Františka Xaverského.

V roce 1842 byla založena farnost sv. Františka Xaverského zahraničních misií (Saint-François-Xavier-des-Missions-Étrangères). Před stavbou kostela používala kapli Pařížských misií umístěnou v ulici Rue du Bac. Výstavba vlastního kostela začala v roce 1861 a vedl ji architekt Louis-Adrien Lusson. Po jeho smrti v roce 1864 na stavbu dohlížel architekt Toussaint Uchard. Stavba kostela byla dokončena v roce 1873. Kostel byl vysvěcen 23. května 1894. Na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova 19.6.2009 bylo do kostela přeneseno tělo svaté Madeleine-Sophie Baratové, která v roce 1800 založila Kongregaci sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Přenesení do tohoto kostela bylo uskutečněno na žádost kongregace, neboť Madeleine-Sophie Barat žila v nedalekém paláci Biron, kde bylo sídlo kongregace (dnes musée Rodin).

 

Došli jsme až k mostu Montebello, viděli jsme noční Notre Damme, ale je bohužel v opravě a tak není ani osvícený. Už byla docela tma. Ještě tady mají na mnohých místech vánoční osvětlení, procházeli jsme i kolem prodejny specializované na čokoládu. No a pak už jsme došli domů, do našeho hotýlku poblíž náměstí Republiky. Docela nás všechno bolelo z dlouhého pochodování po městě, tak jsme se opláchli a šli spát. Pokojíček jsme měli malý, ale bylo tam velice příjemné teploučko.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

foto

 

 

 

Den 14.1.2020 – úterý

 

Druhý den ráno jsme si zašli na snídani zase do naší již už oblíbené hospůdky Le Petit Centre naproti našeho hotelu, vydali jsme se opět směrem k Seině, k turistickému místu s fontánkami 

Igor Stravinský, ale protože je leden tak nebyly v provozu a tudíž to nebylo ono. Náměstí zabírá prostor bývalého bloku domů, kde se ve středověku provozovala prostituce. Domy byly v rámci hygienických opatření strženy v letech 1934-1936. Dne 21. listopadu 1979 získalo náměstí své dnešní jméno na počest ruského skladatele Igora Fjodoroviče Stravinského. Fontána se nachází na Place Igor Stravinski mezi Centre Georges Pompidou, Institut de Recherche et Coordination Acoustique/Musique neboli IRCAM (Výzkumný a koordinační ústav pro akustiku a hudbu) a kostelem sv. Mederika. Fontána se skládá ze 16 pohyblivých plastik. Většina soch je barevných a při pohybu rozstřikují vodu.

 

IRCAM je zkratka pro Institut de recherche et coordination acoustique/musique (v překladu Výzkumný a koordinační ústav pro akustiku a hudbu). Je součástí Centre Georges Pompidou. Institut patří k významným výzkumným institucím v Evropě v oblasti hudby a zvuku. Institut založil v roce 1974 hudební skladatel Pierre Boulez s podporou tehdejšího francouzského prezidenta Georgese Pompidoua. Dějiny institutu jsou úzce spjaté s Centrem Pompidou, obě stavby, které projektovali architekti Renco Piano a Richard Rogers, byly realizovány současně v letech 1971-1977. V roce 1978 byl zprovozněn experimentální sál o rozloze 375 m2 s variabilními akustickými vlastnostmi. Budova se nachází naproti Centre Georges-Pompidou vedle Stravinského fontány. Pierre Boulez založil ústav pro zkoumání elektronické hudby. Z toho vychází náplň činnosti ústavu. Zabývá se teorií o kompozičních možnostech elektro-akustických materiálů, zkoumá hudbu v interdisciplinárních souvislostech (lingvistika, teorie informací, komunikační vědy a hudební analýza), zkoumá nové využití tradičních způsobů (např.hudební nástroje). IRCAM mj. koordinuje výzkum mezi jinými obdobnými institucemi. Výzkum probíhá v týmové práci skladatelů, techniků a vědců, zatímco skládání jednotlivých děl nebo jejich realizace zůstává individuálním tvůrčím procesem. IRCAM se rovněž podílí na vývoji softwaru jako jMAX (volná verze Max/MSP), OpenMusic, SDIF nebo Agnula. IRCAM rovněž pořádá hudební festival Agora.

Procházeli jsme kousek místy jako včera, a došli jsme ke kostelu svatého Eustacha. To byla opravdu gotická nádhera.

Počátky kostela sv. Eustacha sahají až do začátku 13.století, kdy zde byla postavena kaple svaté Anežky. Krypta tohoto zasvěcení se dosud nachází na východní straně kostela. Tuto kapli nechal vystavit pařížský měšťan Jean Alais, jako vděk za privilegium, které obdržel od francouzského krále Filipa II. Augusta, vybírat denár z každého koše ryb dovezených do pařížské tržnice. 

 

 

 

 

 

V roce 1223 byla kaple povýšena na farnost a patrocinium bylo změněno na svatého Eustacha. 

Důvodem nového zasvěcení byl nejspíš přesun relikvie mučedníka Eustacha do nového kostela z opatství Saint Denis. Kostel byl postupně několikrát přestavěn a rozšířen, jak se zvyšoval počet obyvatel ve čtvrti. V roce 1532 bylo nakonec rozhodnuto postavit zcela nový kostel. Základní kámen budovy položil 19. srpna téhož roku pařížský prevót Jean de la Barre. Kostel byl postaven v gotickém slohu, ale již pod vlivem renesance. Výstavba kostela postupovala pomalu kvůli častým finančním potížím. 

 

 

 

 

 

 

Po několika přerušení stavby byl kostel dokončen v roce 1633. Staré západní průčelí Saint-Eustache, jehož jižní věž zůstala nedostavěná, bylo omezeno výstavbou dvou kaplí v roce 1665. Navíc bylo rozhodnuto jej přestavět. Základní kámen přestavby položil až 22. května 1754 Ludvík Filip II: Orleánský. Stavba se vlekla pro nedostatek prostředků. Stavbu dokončil architekt Pierre-Louis Moreau-Desproux. Pravá věž zůstala přesto dodnes nedokončena. Kostel získal na významu díky tomu, že se nacházel v blízkosti královského paláce Louvre. Byli zde pokřtěni Ludvík XIV. stejně jako Moliére a madame de Pompadour. Pohřbeni zde byli ministr Colbert (1683), skladatel Jean Philippe Rameau 1764, generál François de Chevert 1769, admirál Anne Hilarion de Costentin de Tourville (1701), básník Vincent Voiture (1648) nebo spisovatel Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux (1763). Pohřební obřady zde měli básník Jean de La Fontaine 1695, politik Honoré Gabriel Riqueti de Mirabeau 1791 a Anna Maria Mozartová 1778, Mozartova matka, která byla pohřbena na přilehlém hřbitově. Ve třetí kapli v ambitu vlevo se nachází obraz Tobiáš a anděl (1575) florentského malíře Santi di Tito 1536-1603. Zdejší varhany jsou se svými více než 8 000 píšťalami a 101 rejstříkem největšími ve Francii, před varhanami v katedrále Notre-Dame (111 rejstříků, asi 8 000 píšťal) a kostele Saint Sulpice (102 rejstříky, asi 7 500 píšťal).

 

Pak jsme šli opět přes most na pařížské ostrovy v Seině, je tam Svatá Kaple, nevím co od toho očekávat a vybírá se tam vstupné, a tak jsme šli dál.

 

Sainte-Chapelle (česky Svatá kaple) je dvoupatrová gotická kaple postavená v letech 1243-1248 na přání francouzského krále Ludvíka IX.  jako jeho palácová kaple. Dnes se nachází uvnitř komplexu Justičního paláce na pařížském ostrově Ile de la Cité. V roce 2007 byla s téměř 900 tisíci návštěvníky 13. nejnavštěvovanější památkou v Paříži. Původním účelem kaple bylo přechovávání vzácných relikvií, především trnové koruny, kterou Ludvík IX. získal díky složité obchodní transakci. Trnová koruna patřila zchudlému latinskému císaři Balduinovi, který ji francouzskému panovníkovi nabídl. Poslové však po příjezdu do Konstantinopole zjistili, že vzácná relikvie se dostala zástavou do rukou benátského kupce. Ludvíkovi se podařilo korunu vykoupit, stálo jej to však nemalé jmění. Do Paříže byla přivezena roku 1241 a roku 1248 byla kaple v podobě relikviáře dokončena a vysvěcena. Podobné kaple vznikaly i v dalších královských palácích, například v Sait-Germain-en-Laye, Několika posvátnými trny z Kristovy mučednické koruny obdaroval Ludvík IX. i další mocné evropské vládce. Jedním z obdarovaných byl i český král Přemysl Otakar II., kterého dar inspiroval ke stavbě cisterciáckého kláštera kláštera Sancta Corona. 

Když francouzští králové přestali sídlit na ostrově, ztrácela Sainte Chapelle svoje dynastické funkce a zůstala jen poutním místem. Roku 1787, dva roky před revolucí, zakázal král Ludvík XVI. všechny pohřební obřady a za revoluce se horní kaple stala skladištěm, dolní sídlem poslaneckého klubu. Většina soch byla odvezena, některé zničeny a zbytky klenotů a relikviářů se ztratily. Kaple byla ve velmi špatném stavu a mnoho nechybělo, aby byla v rámci výstavby soudního paláce zbořena. Teprve po roce 1830 se vzdělaná veřejnost pod vlivem Prospera Mérimée a hlavně románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži začíná o kapli zajímat a vznikají plány na její obnovu. Důkladná rekonstrukce proběhla v letech 1836-1863 a byla do značné míry průkopnickým dílem: s tak rozsáhlými rekonstrukcemi středověkých staveb nebyly téměř žádné zkušenosti. Architekti F. Duban a J.-B. Lassus se velmi snažili obnovit kapli v její středověké podobě a opírali se přitom i o důkladné expertízy a chemické rozbory, barevnost obnovených stěn přesto spíš odpovídá vkusu 19. než 13. století. Kaple je jednolodní ve dvou patrech, se strmou sedlovou střechou a je 36 m dlouhá, 17 m široká a 42,5 m vysoká. štíhlá věžička na střeše sahá do výšky 75,75 m. Zvenčí je – kromě kamenných plastik – poměrně strohá, opěrný systém je uspořádán tak, aby co nejméně omezoval plochu oken a přispíval k dojmu lehkosti a štíhlé výšky. Rozdělení do pater je i zvenčí zřetelně patrné a horní kostel se výrazně liší tím, jak velkou část plochy stěn zaujímají okna s vitrážemi. Západní průčelí zdobí velká rozeta z 15. století a dvě štíhlé věžičky po stranách, kolem střechy jsou i další kamenné hroty, které tvoří jakousi balustrádu.

 

 

Opět jsme potkali obchod specializovaný na čokolády. Jedna figurka přes třicet euro. Došli jsme ke kostelu svatý Germain des Prés. Tam byl dokonce polský nápis. Klášter byl docela veliký, ani jsem netušila, s jak velikou historií.

 

 

Klášter Saint-Germain-des-Prés je bývalé benediktinské opatství v Paříži a zároveň pohřebiště merovejských králů Neustrie. Klášter založil v polovině 6. století král Childebert I. Klášter byl uzavřen v roce  1792 za Velké francouzské revoluce. Odehrála se zde jedna z nejkrutějších epizod Velké francouzské revoluce, když zde 3. září 1792 bylo rozsekáno na kusy 318 kněží. Od roku 1803 jeho klášterní kostel Saint-Germain-des-Prés slouží jako farní kostel. Spolu s dochovaným opatským palácem je od roku 1953 chráněn jako historická památka. Ještě před samotným založením kláštera na tomto místě stál v římské době chrám zasvěcený pravděpodobně bohyni Isis. Toto kultovní místo těžilo z vyvýšené polohy (dnes již nezřetelné, neboť prostor byl částečně zarovnán), čímž bylo chráněno před každoročními záplavami a navíc se nacházelo u cesty vedoucí na západ podél Seiny, v dostatečné vzdálenosti od řeky mimo mokřady známé do 10. století pod názvem Clos de Laas. V roce 542 Childebert I.uskutečnil vojenskou výpravu proti vizigotskému králi Amalarichovi, který utiskoval svou manželku Klotildu, Childebertovu sestru. Amalarich byl arián, zatímco Klotilda křesťanka. Při té příležitosti Childebert ukořistil v Zaragoze tuniku svatého Vincenta a zlatý kříž z Toleda. K jejich uložení nechal v roce 543 postavil baziliku Saint-Vincent-Sainte-Croix. Jí také v roce 553 daroval pozemky zvané Clos de Laas. Baziliku vysvětil v roce 558 biskup sv. Germain, bývalý mnich z opatství Saint-Symphorien v Autunu, odkud sem pozval mnichy, aby založili klášter.

V listině ze 6. prosince 558 Childebert I. oznamuje: začal jsem stavět kostel..., což umožňuje datovat založení samotného kláštera k roku 557. Merovejský král zde byl pohřben 23. prosince 558 mezi 2. a 3. jižní pilíř a následně i několik dalších členů královské rodiny. Samotný biskup Germain byl pohřben v přilehlé kapli Saint-Symphorien. Od 6. století se klášter Saint-Germain rozvíjel vedle kostela Saint-Vincent-Sainte-Croix. Od 7. století byl název Saint-Germain ztotožňován též pro kostel. V roce 756 za přítomnosti Pipina Krátkého a jeho syna, pozdějšího Karla Velikého, bylo tělo sv. Germaina přeneseno z kaple Saint-Symphorien do samotného kostela za hlavní oltář. Kostel byl nyní nazýván Saint-Germain-des-Prés.

Mniši přišlí z Autunu se řídili regulí sv. Bazila. Karel Veliký nechal v opatství zavést regule sv. Benedikta Klášter se rozšiřoval a bohatl díky pozemkovým darům, ovšem v 9. století podlehl několikrát nájezdu Normanů – v letech 845 a 856 se vyplenění vyhnul díky vysokému výkupnému, ale roku 861 byl zničen požárem. V roce 869 byl obnoven, ale v letech 885-886 během obléhání Paříže opět vyrabován a vypálen. Ostatky sv. Germaina, několikrát přemisťovány kvůli ochraně do bezpečí městských hradeb, byly na své místo definitivně navráceny v roce 888. Kolem roku 1000 nechal opat Morard přestavět kostel i věž. V roce 1024 klášter přijal clunyjskou reformu. Ve 13. století probíhal rovněž dlouhý spor mezi klášterem a Pařížskou universitou o pozemky zvané Pré-aux-Clercs, který byl ukončen až v roce 1278. Ve 14. století byl klášter opevněn. V roce 368 francouzský král Karel V. vybudoval nové hradby na pravém břehu a nařídil klášteru, aby své hradby opatřil příkopem napájeným vodou ze Seiny. Vodu přiváděl vodní kanál široký 27 m nazývaný Petite Seine (Malá Seina) v prostoru dnešní ulice Rue Bonaparte. Když v roce 1561 ve městě vypukla morová rána, ukryl se král Karel IX. a jeho matka Kateřina Medicejská v klášteře. V roce 1586 nechal opat a kardinál Karel Bourbonský postavil opatský palác z cihel a kamene (dnes domy v Rue de l'Abbaye). Během obléhání Paříže v roce 1590 si Jindřich IV. vybral klášter jako pozorovatelnu na město. Zdejší opat byl jedním z duchovních, kteří později pomáhali při konverzi budoucího krále. Od roku 1631 bylo opatství jedním z hlavních duchovních center Francouzského království. Tehdy Kongregace svatého Maura (sjednocující všechny benediktinské kláštery ve Francii) stanovila klášter Saint-Germain-des-Prés za své mateřské opatství. Maurini sehráli významnou roli v tzv. Diplomatických válkách, především Jean Mabillon, který položil základy kritické interpretace historických pramenů. Díky tomu se zdejší knihovna stala bohatá na staré tisky i rukopisy. V 18. století se mnohé budovy nacházely v nevyhovujícím stavu. Opravami byl pověřen architekt Jacques Hardouin-Mansart de Sagonne (1711-1778). 

Další radikální přestavbou prošel palác v 70. letech 20. století. Po smrti opata hraběte z Clermontu v roce 1771 Ludvík XV. rozhodl nejmenovat nového opata a ekonomickou správu kláštera převzal královský úřad. Teprve v roce 1774, kdy nastoupil na trůn Ludvík XVI., byl jmenován Charles-Antoine de La Roche-Aymar, který se stal posledním opatem v Saint-Germain-des-Prés. Po jeho smrti v roce 1777 totiž opatství opět spravoval královský úřad a tato situace trvala až do Velké francouzské revoluce. Náboženská komunita byla poté rozpuštěna, klášter byl 13. února 1792 uzavřen a budovy byly prodány jako národní majetek za sumu 8120 liber, čímž začala zkáza kláštera. Značnou část sbírky rukopisů z klášterní knihovny zakoupil (a tím zachránil) ruský diplomat Piotr Dubrovskij (1754-1816). Většina merovejských náhrobků byla zničena, stejně jako baldachýn z roku 1704 nad hlavním oltářem a pozlacený relikviář sv. Germaina z roku 1408.

V klášterním kostele existovala v letech 1794-1802 továrna na ledek a klášterní budovy armáda přeměnila na sklad střelného prachu a na výrobnu kanónů. Dne 19. srpna 1794 došlo k explozi uskladněného prachu a budovy opatství byly zničeny včetně kabinetu kuriozit a zbývající klášterní knihovny. Na jejich místě dnes prochází Boulevard Saint-Germain. Kapli Panny Marie bylo pro náboženské účely povoleno užívat dekretem z 31. května 1795. V roce 1802 byla kaple zbořena a v roce 1803 byl klášterní kostel vrácen církvi.

 

Při stavbě dnešní ulice Rue de l'Abbaye v roce 1802 byla zbořena křížová chodba a roku 1804 byla na místě klášterní zahrady vybudována ulice Rue Bonaparte. Z celého rozsáhlého areálu kláštera se tak dochoval jen opatský palác v Rue l'Abbaye a klášterní kostel s románskou věží a lodí (11.-12. století), který patří k nejstarším dochovaným církevním stavbám v Paříži. Tyto zbývající stavby jsou chráněny od roku 1953 jako historická památka. Zachované originály sochařského umění z kláštera se dnes nachází rovněž v Louvru, Národním muzeu středověku a v bazilice Saint Denis. Věž byla obnovena kolem roku 1000. Po přeměně kláštera na výrobnu ledku zde uskladněný ledek silně narušil základy. Věž byla renovována v polovině 19. století a záchranné práce v letech 1975-1978 umožnily datovat čtvrté podlaží věže do 2. poloviny 11. století. Románský portál datovaný do poloviny 12. století byl poničen v letech 1607-1608 přidáním vstupní branky na západní straně věže. Jeho ozdobné sloupy v podobě soch byly zničeny roku 1793, neboť se věřilo, že zobrazují francouzské krále, nicméně překlad s vyobrazením Poslední večeře Páně je stále patrný. 

Kostel má dále románskou loď připisovanou opatovi Ingonovi († 1025), chór a chórový ochoz. Kaple Saint-Symphorien vpravo od vchodu byla postavena ve stejné době jako původní věž v merovejské době a po její obnově ji vysvětil František Saleský 28. dubna 1619. Varhany pocházejí z roku 1973. Opatský palác se dnes nachází v ulici Rue de l'Abbaye č. 3-5. V 70. letech byl restaurován a nyní zde sídlí pedagogická fakulta Katolického institutu a další vzdělávací katolická zařízení. 

Interiér paláce byl přestavěn na moderní účely (posluchárny, kanceláře), takže z původního účelu mnoho nezůstalo. Poprvé jej nechal přestavět kardinál Guillaume-Egon de Furstenberg po schválení velkou radou 21. srpna 1698, poté hrabě z Clermontu v letech 1737-1741 architektem Jacquesem Hardouin-Mansartem de Sagonne. Ve 20. století palác přestavěl architekt Roland Simounnet. V bývalých konírnách  je dnes umístěno Musée Delacroix.

• René Descartes – v boční kapli sv. Benedikta 

• Fredegunda – náhrobek v podobě mozaiky z mramoru a mědi je od roku 1816 umístěn v bazilice Saint-Denis

• svatý Vincent

• Childebert I. – náhrobek je od roku 1817 umístěn v Saint-Denis

• Chlothar II.

• Jan Kazimír Vasa (jeho srdce) – polský král a opat

 

 

 

Chtěla jsem jít hlavně na poutní místo svaté medalílky, ale bohužel se rekonstruovalo. Zrovna od 6 do 24. ledna, takže jsme tady v úplně blbý čas. Takže ani Notre Dame ani Medailka. Ach jooo. Nějak se k nám ta Paříž přívětivě nechová.

 

Kaple Notre-Dame-de-la-Médaille-miraculeuse (tj. Zázračné medaile Panny Marie) též nazývaná Chapelle de la rue du Bac je kaple v Paříži v ulici Rue du Bac č. 140, kde v roce 1830 došlo k zjevení Panny Marie svaté Catherine Labouré (1806-1876). Tato kaple je dnes významným poutním místem. Řádová sestra Catherine Labouré se v noci z 19. července 1830 setkala s Pannou Marií a podruhé 27. listopadu téhož roku, kdy jí světice svěřila medaili. Zjevení v kapli bylo uznáno Vatikánem po šetření, které provedl pařížský arcibiskup Hyacinthe Louis de Quélen o původu a účincích medaile. V Římě v roce 1846 potvrdil závěry papež Řehoř XVI. V roce 1933 bylo tělo Catherine Labouré přeneseno do kaple. Řádová sestra Catherine Labouré vypověděla, že ji v noci  19. července 1830 probudilo malé dítě, které jí řeklo, aby šla do kaple, kde ji čeká Panna Marie. Vstala a v kapli se setkala s Pannou Marií, která jí sdělila, že pro ni má Bůh důležitý úkol. Dne 27. listopadu 1830 za Catherine Labouré přišla Panna Marie při večerní meditaci. Panna stála na glóbu šlapající po hadovi a ukázala Catherine medaili. Na jejím reversu bylo velké M (iniciála Marie) a nad ním kříž. Pod ním dvě srdce: Ježíšovo korunované trny a Mariino, probodnuté mečem a po obvodu medaile dvanáct hvězd. Catherine tuto medaili poté donesla svému zpovědníkovi, jak jí Panna Marie přikázala. Po dvou letech vyšetřování a sledování chování Catherine kněz informoval pařížského arcibiskupa Quélena aniž by odhalil totožnost Catherine. Žádost byla schválena a medaile byly vyraženy a staly se velmi populární. Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie nebylo tehdy oficiální, ale medaile obsahovala slova „počata bez hříchu“, což ovlivnilo papeže Pia IX., který 8. prosince 1854 toto dogma vyhlásil. Catherine zemřela 46 let po této události, aniž by své tajemství někomu prozradila, jen svému zpovědníkovi. Kaple, ve které ke zjevení došlo, získala patrocinium Notre Dame de la Médaille miraculeuse. V roce 1933 byla provedena exhumace Catherine Labouré a její tělo bylo přeneseno do kaple, kde je umístěno v průhledné rakvi.

 

Jdeme zpátky přes řeku do zámku Louvre s typickou skleněnou pyramidkou. Ono jich tam bylo více, těch pyramidek. Potkáváme i palmy, hlavně před hotely. Přes zámek Louvre normálně jezdily auta, byla tam hodně rušná křižovatka, očekávala bych zde pěší zónu. Paříž je strašně hlučné město. Až mám chvílemi pocit, že mě z toho všeho hluku už brzy musí rozbolet hlava. Prošli jsme se po nádvoří a hledali chvíli záchod, ale asi tady nebyl. Lidé tu nejsou vůbec milí, ještě jsem nikde nezaznamenala francouzskou zdvořilost. Je to velice hrubé město. Lidé na chodníku jdou a vubec vám neuhnou. Na ulicích nehraje žádná hudba, která by dokreslovala atmosféru, kterou znám z jiných metropolích - z Říma,  Mnichova,  Vídně,  Londýna, ale tady? Nevím je to velice zvláštní město, nepůsobí na mě vůbec mile a útulně. Nic z toho, co jsem sem šla hledat, jsem zatím nenašla. S Danikem se bavíme tím, že já mu říkám, jak se co řekne španělsky a on mi to zase říká finsky. Danek prohlásil, že nemá cenu mluvit francouzsky, když hlavní město přejde za jeden den. Je také z Anglie zvyklý na jakousy míru slušnosti mezi lidmi, a já zase z jižních zemí, kterou tady oba naprosto postrádáme. Z Louvru jdeme přes park, směrem na vítězný oblouk.

 

 

Palais du Louvre je bývalý královský palác na pravém břehu řeky Seiny, umístěný mezi bývalým palácem Tuileries a kostelem Saint Germain l´Auxerrois. Jeho historie sahá téměř tisíc let do minulosti a do dnešní podoby se vyvinul přibližně v 16. století. Louvre, který pochází z franského slova leovar či leower, znamenal opevněné místo, podle francouzského historika Henri Sauvala byl centrem moci za vlády francouzského krále Ludvíka XIV., který roku 1682 svůj dvůr přestěhoval do Vesailles. Louvre zůstal sídlem vlády až do konce aristokratického a politického systému Francouzského království.

 

 Středověký Louvre - První královský „Hrad Louvre“ - první zmínka o Louvru pochází z roku 1198 - byl vybudován na okraji středověké Paříže za vlády krále Filipa II. Augusta jako královské sídlo a zároveň součást opevnění, určeného pro obranu západní části města na pravém břehu řeky. Hrad sestával z pravoúhlých obdélníkových hradeb s věžemi v rozích a v prostředku zdí a dvou silných bran. Král Karel V. hrad předělal a přistavěl několik skvostných apartmánů. Pozdější králové František I. a Jindřich II. původní hrad přebudovávali na renesanční sídlo.

 

 

 

 

 Renesance - V roce 1535 se začalo s rekonstrukcí první nadzemní části Palais du Louvre. Architekt Pierre Lescot, který pracoval i na zámcích na řece Loiře, v Paříži představil nový umělecký sloh, renesanci. Jím přistavěné první křídlo pro královský hrad bylo definováno svým charakterem jako první mezi královskými paláci. Další slavný francouzský architekt, pocházející ze stavitelské rodiny Jacques Androuet du Cerceau také pracoval na Louvru. Během své vlády král Jindřich IV. (1589-1610), nechal přidělat Velkou galerii (Grande Galerie). Více než čtvrt míle dlouhá a stovku stop široká, tak obrovská byla přístavba na břehu Seiny. V době dokončení této stavební úpravy byl tak Louvre nejdelší budovou svého druhu na světě. Jindřich IV., který byl ctitelem umění, pozval stovky výtvarníků a řemeslníků, aby pracovali na nižších poschodích paláce a tato tradice pokračovala po dalších dvě stě let, až do vlády císaře Napoleona III.

 

 

 

Za vlády krále Ludvíka XIII. (1610-1643), bylo dokončeno křídlo paláce, které se dnes jmenuje Denonovo křídlo, podle Dominiqua Vivanta, baron z Denonu, které se začalo stavět za vlády Kateřiny Medicejské vroce 1560. V dnešní době bylo křídlo opraveno v rámci Velkého Louverského renovačního programu. Za vlády Ludvíka XIII. bylo vystavěno také Richelieuovo křídlo, to bylo nejprve 8. listopadu 1793, během Velké fracouzské revoluce, otevřeno pro veřejnost jako muzeum. Stavební práce probíhaly na Louvru i za vlády Napoleona III. Jeho nové křídlo, které vybudovali architekti Visconti a Hector Lefuel, reprezentuje architektonický styl Novobaroko, plné detailů a sochařských prací. Práce pokračovaly až do roku 1876.¨

 

 

 

 

 

Louvre je muzeum v Paříži. Na ploše 72 tisíc m2 vystavuje přes 35 tisíc exponátů (z celkové sbírky asi 554 tisíc) od pravěku po 19. století. V roce 2012 Louvre navštívilo deset milionů lidí, v roce 2017 jejich počet klesl na 8,1 milionu, v roce 2018 však opět stoupl na rekordních 10,2 milionu; muzeum tak bylo nejnavštěvovanějším muzeem na světě. Co do výstavní plochy je třetím největším na světě, po Metropolitním muzeu umění v New Yorku a petrohradské Ermitráži Sídlí v palácovém komplexu Palais du Louvre, bývalém sídle francouzských králů. Leží na pravém břehu řeky Seiny obklopen ulicí Rue de Rivoli ze severu, Tuilerijskými zahradami ze západu a kostelem Saint Germain l´Auxerrois z východu. Ve sbírkách lze volně filmovat a fotografovat (bez blesku). Od roku 2012 má galerie také pobočku Louvre Lens v severní Francii a od roku 2017 pobočku Louvre Abú Zábí ve Spojených arabských emirátech.

 

 

Na konci parku jsme našli velice příjemnou restauraci, kde bylo teplo a příjemné posezení. Café Médicis, dali jsme si menu a byli spokojeni až do chvíle, kdy mělo dojít na platbu. Přestože nás neustále obsluhoval bílý číšník, zkasírovat nás přišel černoch a ošidil nás o 50 euro. Danik opět nechtěl nic řešit a tak to zaplatil. Řeknu vám ještě dlouho jsme tohle rozdýchávala. Po návštěvě Paříže mám na černochy docela velký vztek. V jižních zemích jsem tyto zkušenosti s černochy neměla, tam se chovali vždycky slušně, tady jsou to obrovští zloději, kterým se propříště budu ve Francii vyhýbat. 

Vydali jsme se na cestu podél Seiny po břehu, po kterém jsme ještě nešli a byly tady moc pěkné výhledy na Eifelovku. Došli jsme k vítěznému oblouku. Nedá se k němu dojít jinak než přes kruhový objezd, uprostřed kterého je. No a tak jsme až úplně k němu nešli a obešli to raději dookola, a vydali se zase dál.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vítězný oblouk v Paříži nechal postavit Napoleon Bonaparte na paměť svého vítězství v bitvě u Slavkova. Oblouk byl vybudován v letech 1806-1836 a stojí uprostřed náměstí Place Charles de Gaulle. Uvnitř stavby je malé muzeum zaměřené na historii objektu. 

 

Každý rok bývá u oblouku zakončen cyklistický závod Tour de France. Přístup k památníku je podzemní chodbou.  (Aha, tak tu jsme tedy nenašli.) 

Na jeho střeše je vyhlídková terasa. Je předlohou pro Dianin chrám. Když v roce 1810 přijel Napoleon se svou nevěstou Marií Luisou do Paříže, byly pilíře oblouku teprve ve výšece jeden metr. Byla proto postavena dřevěná maketakompletního oblouku. V roce 1811, zemřeli oba architekti. I přes pozdější Napoleonovy neúspěchy v rusku 1812, a koaliční vojska ve Francii 1814, byla stavba dokončena k obloukům. Ludvík XVIII. Obnovil stavbu až v roce 1824. V roce 1830 král Ludvík Filip ajeho ministerský předseda Adolf Thiers rozhodli o sochařské výzdobě oblouku, která měla zahrnovat úspěchy francouzské armády z let 1792-1815. Oblouk byl dokončen až v roce 1836 a slavnostně otevřen v červenci u příležitosti 6.výročí Červencové revoluce. Dne 6.února 1896 byla stavba zapsána mezi historické památky.

 

• Vítězné odznaky na severu (autor François Joseph Bosio) - scény z bitev u Slavkova, Jeny, Friedlandu, Ulmu, Wagramu a Jílového

• Vítězné odznaky na jihu (Gérard) - scény z bitev u Marenga, Rivoli, Arcole a Lodi

• Vítězné odznaky na východě (Valcher) - scény z bitev u Alexandrie, Pyramid, Abukiru a Héliopolisu

• Vítězné odznaky na západě (Jean-Joseph Espercieux) - scény z bitev u Jemmapes a Fleurus

Pod obloukem se nachází hrob neznámého vojína. Celý památník je obehnán stovkou sloupků symbolizujících Stodenní císařství.

Sto dnů nebo také Napoleonových sto dnů či stodenní císařství je období mezi Napoleonovým příchodem z exilu na Elbě do Paříže 20.března 1815 a 8.července 1815, kdy se Ludvík XVIII: podruhé vrátil na trůn. Spojení sto dnů použil poprvé pařížský prefekt ve své uvítací řeči k Ludvíků XVIII.

 

 

 

Procházeli jsme kolem Americké katedrály.

 

 

 

 

 

 

 

 

Americká katedrála v Paříži ( Cathédrale américaine de Paris, či American Cathedral in Paris), též Katedrála Nejsvětější Trojice (Cathédrale de la Sainte-Trinité, Cathedral of the Holy Trinity) je anglikánský katedrální kostel v Paříži z konce 19.století. Slouží jako katedrála pro Shromáždění amerických církví v Evropě Episkopální církve Spojených států amerických. Stavba katedrály byla zahájena v roce 1881 v novogotickém slohu podle plánů anglického architekta George Edmunda Streeta a byla otevřena v roce 1886. V katedrále je 42 vitráží, které zhotovil sklářJames Bell v letech 1883-1893 na téma Te Deum. V letech 1904-1906 byla stavba doplněna věžičkou, kterou navrhl Arthur Edmund Street, syn původního architekta. V roce 1911 byl přistavěn presbytář a v roce 1923 přibyl pomník americkým vojákům, kteří zemřeli během první světové války. Budova i zvonice byly 27. srpna 1997 zapsány mezi historické památky.

 

 

 

Potom jsme šli kolem domu, kterému architekt vymyslel odchlíplou omítku. Byly tady docela architektonicky zajímavé moderní domy. Pak jsme procházeli parkem, kde spousta lidí a dětí relaxovala. Dále kolem kostela Saint Marie des Batignolles. Kostel je zasvěcen Panně Marii Nazaretské a pojmenován po zdejsí čtvrti Batignolles. Výstavba kostela začala v roce 1828 díky daru krále Karla X. A Marie terezie bourbonské. Kostel získal své jméno Sainte Marie des Batignolles roku 1830, kdy karel X. Vytvořil novou obec Batignolles Monceaux oddělením obce Clichy la Garenne. Později se kostel rozšířil. Varhany pocházejí z roku 1923. od roku 1975 je chráněn jako historická památka.

 

 

 

 

 

 

 

A pak jsme se vyšplhali na kopeček nad Paříží, kde jsou krásné kostely, vyhlídky, uličky, restaurace a krámky – Svaté Srdce. Když jsme sem přišli byla už tma. Nejprve jsme vešli do kostela svatého Petra de Montmartre.

 

 

 

 

Kostel Saint Pierre de Montmartre je jeden z nejstarších kostelů ve městě. Nachází se na samotném vrcholku kopce Montmartre v těsné blízkosti baziliky Sacré Caeur. Kostel je od roku 1923 chráněn jako historická památka. Jednoduchý kostel zde stál již v 7.století na místě původního římského chrámu boha Marta. Kostel byl zpustočšen Normany v roce 885 a přestavěn v roce 944. Kolem roku 1096 byl přičleněn k převorství Saint Martin des Champs. V roce 1133 byl kostel ve velmi špatném stavu prodán králi Ludvíkovi VI. Tím začala stavba kostela pro ženský benediktinský klášter založený jeho manželkou, královnou Adélou Savojskou. Byl vysvěcen v roce 1147 papežem Evženem III.a je jediným pozůstatkem bývalého královského opatství na Montmartru. Za francouzské revoluce byl klášter zrušen. Poslední abatyše Marie Louise de Montmorency-Laval byla popravena gilotinou v roce 1794.

 

 Všechny budovy opatství Montmartre byly postupně prodávány a zbořeny. Kostel sv. Petra unikl ničení proto, že sloužil jako farní kostel. V roce 1794 byla nad kostelem postavena věž pro optický telegraf, který byl v provozu do roku 1844. během Pařížské komuny zřídila v kostele feministka Paule Minck veřejnou školu. Kostel byl v letech 1900-1905 restaurován. V roce 1923 byl zapsán mezi historické památky. Je zde hrobka královny Adély Savojské, zakladatelky opatství. Obraz Snímání z kříže je připisovaný španělskému malíři José de Riberovi (1591-1652). sloupy v lodi pocházejí z antického chrámu boha Marta.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A potom do slavné baziliky du Sacré Coeur de Montmartre. Toto místo jsme si důkladně prohlídli. Tady jsem také viděla jediného muzikanta, který zde hrál za celou Paříž. Byly tu zámky ověšené zábradlí.

 

 

Bazilika Sacré-Cœur tj. Bazilika Nejsvětějšího Srdce Ježíšova je římskokatolický farní kostel. Nachází se na vrcholku Montmartre a je tak jedním z nejviditelnějších pařížských monumentů. Architekt Paul Abadie jej postavil ve stylu, kterého dosáhl smíšením byzantského a románského slohu. Základní kámen stavby byl položen 16. června 1875, ale až do roku1914 zůstávala stavba nedokončena a bohoslužby byly zahájeny až po skončení 1. světová války v roce 1919. Už více než sto let zde probíhá nepřerušená eucharistická adorace, a proto je i významným poutním místem. Se svými 10,5 milióny poutníků a turistů ročně (2006, 2007) je po katedrále Notre Dame druhou nejnavštěvovanější pamětihodností.

Projekt na výstavbu baziliky zasvěcené Nejsvětějšímu Srdci Páně se poprvé objevil dne 4. září 1870, kdy byla po neúspěších v prusko-francouzské válce vyhlášená Třetí republika. Na konci roku 1872 Národní schromáždění zahájilo debatu o výstavbě Sacré-Cœur. Byl to jediný způsob, jak získat potřebné pozemky ve vlastnictví města a mnohých soukromníků. Po dlouhých jednáních byl zákon odhlasován 24. července 1873. Předpokládalo se, že kostel bude vybudován výhradně z veřejných sbírek a bude sloužit katolikům. Výstavba baziliky na Montmartru měla též odkaz k Pařížské komuně a měla představovat pokání za činy, které se během ní udály. Pozemek má symbolický význam v tom, že na jeho místě 18. března 1871 po vstupu do Paříže nechal Adolphe Thiers umístit kanóny k ostřelování města. Výstavba baziliky a její motivace byly námětem dlouhých parlamentních debat.

 

 

 

 

Základní kámen byl položen 16. června 1875. Interiér lodi byl otevřen v roce 1891, zvonice byla dokončená roku 1912. Celková stavba byla dokončená roku 1914, ale kvůli první světové válce byla vysvěcená až v roce 1919. Od roku 1995 se na žádost kardinála Lustigera o duchovní a materiální správu kostela stará kongregace benediktinek Sacré Ceaur de Montmartre.

Architektura - Bazilika má půdorys řeckého kříže. Čtyřhranná zvonice nacházející se v zadní části je vysoká 84 m a je v ní umístěn zvon Savoyarde (Savojanka), který je největším zvonem ve Francii. 

 

 

Byl vyroben roku 1891 v Annecy-le-Vieux, měří tři metry v průměru a váží 18 835 kg, jeho srdce váží 850 kg.

  Bílý kámen pochází z lomů v Chateau-Landon. Architekt Paul Abadie jej vybral pro jeho trvanlivost a samočistící schopnost při kontaktu s vodou. V interiéru je strop apsidy pokryt největší mozaikou ve Francii (rozloha 473,78 m2). Představuje Nejsvětější srdce Ježíšovo velebené katolickou církví a Francií. Krypta v podzemí má stejnou dispozici jako kostel. Dvě bronzové  jezdecké sochy umístěné před vstupem a představující významné postavy francouzské historie, krále Ludvíka IX. A Janu z Arcu. Od roku 1928 je v nice na fasádě velká kamenná socha Krista vysoká pět metrů. Velké varhany vytvořené v roce 1898 původně pro zámek barona Alberta de L'Espée byly po baronově smrti varhany prodány a po několika úpravách přeneseny do baziliky, kde byly dne 16. října 1919 zprovozněny.

 

 

 

 

Potom jsme už pomaly směřovali dolů domů do našeho hotelu přes náměstí Republiky. Na něm byla ústřední socha nasvícená v národních barvách, které mají Francouzi stejné s námi. Došli jsme do našeho hotelu a šli spát.

 

 

 

foto

 

Den 15.1.2020 – středa

 

Ráno jsme doplatili hotel a zašli si na snídani do naší již oblíbené hospůdky. Poté jsme se vydali kolem kanálu svatého Martina směrem na kopec Sacré Coeur. Chtěli jsme ho vidět za světla. Podél kanálu byly zajímavé mosty, a také jsem obdivovala jejich poloautomatické mobilní wc.

Canal Saint Martin je jeden z vodních kanálů v Paříži. Je dlouhý 4,55 km a spojuje kanál Bassin de la Villette na severovýchodě města a Bassin de l´Arsenal, který je propojen se Seinou z pravého břehu. Společně s dalšími kanály mají délku 130 km a všechny patří městu Paříži. Kanál je relativně úzký , nebooť byl původně vybudován pro přívot pitné vody do Paříže. Byl otevřen v roce 1825, má devět plavebních komor, neboť překonává výškový rozdíl 25 metrů. Vede přes něj několik silničních mostů, z nichž dva jsou otočné a také lávky pro pěší. Ještě na počátku 19.století měli Pařížané jen omezené dodávky pitné vody a to přes existenci akvaduktů a studen. Často se jednalo o nekvalitní vodu ze znečištěných řek Biévry a Seiny. Napoleon Bonaparte se rozhodl v roce 1802 k nápravě tohoto stavu, aby se předešlo epidemiím úplavice a cholery způsobených špatnou hygienou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pařížský prefekt Gaspard de Chabrol proto navrhl vykopat od řeky Ourcq zhruba 100 km severovýchodně od Paříže vodní kanál, jehož plány se datují již do 16. století. Výstavba probíhala poměrně rychle v letech 1802-1825 a byla financována novou daní na víno. Canal Saint-Martin dnes slouží především k turistickým vyhlídkovým plavbám a v malé míře i k přepravě zboží. Je otevřen 363 dny v roce a je oblíbeným vycházkovým cílem turistů i místních. Na zakrytém úseku kanálu byly vybudovány veřejné parky, dětská hřiště a promenády.

 

 

 

 

Canal Saint-Martin v kultuře - Kanál inspiroval nejen v minulosti, ale i v současnosti umělce z mnoha oblastí. Canal Saint-Martin se jmenuje píseň skupiny Les Fatals Picards, která byla vydána v březnu 2009. Také se objevil v několika filmech. Ve snímku Hotel du Nord z roku 1938 byly ovšem záběry kanálu natáčeny ve filmových ateliérech. V reálných exteriérech se natáčel začátek komedie Život plný malérů (Les Malheurs d'Alfred) s Pierrem Richardem v hlavní roli (1972), kde se na mostě nad kanálem setkávají hlavní hrdinové filmu. Pravděpodobně nejznámější záběry pocházejí z filmu Amélie z Montmartru natočeném roku 2001.

 

 

Došli jsme k nějakému místu který se jmenoval Stalingrad.

Stalingrad je přestupní stanice pařížského metra mezi linkami 2,5 a 7. Linka 2 zde vede po viaduktu, zbývající linky jsou v podzemí. Vzhledem k tomuto uspořádání jsou jednotlivá nástupiště od sebe značně vzdálená. Stanice linky 2 byla otevřena pod názvem Aubervilliers podle sousedního města. Stanice linky 7 se nazývala Boulevard de la Villette podle ulice. Po sloučení obou stanic v roce 1942 se nazývala Aubervilliers – Boulevard de la Villette. 10. února 1946 dostala své současné jméno na paměť bitvy u Stalingradu. I poté, co bylo město Stalingrad přejmenováno na Volgograd, si stanice ponechala své jméno, neboť odkazuje na historickou událost, nikoliv na sovětské jméno města.

 

 

 

 

 

 

 

Je tam dnes nějaká horší hospoda.  Bassin de la Villette (česky Nádrž Villette) je jeden z umělých plavebních kanálů v Paříži. Propojuje kanál Saint Martin na jihu s kanály Ourcq, který míří na severovýchod a Saint Denis směřující na sever. Byl uveden do provozu 2. prosince 1808. Jeho název je odvozen od bývalé vesnice La Villette, která byla v roce 1860 připojena k Paříži.

Tady to nebylo příliš hezké. Byl tu nějaký kostel celý pod lešením. A pak už jsme vylezli na ten kopec se slavnou bazilikou a prohlédli si toto místo za světla. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Potom jsme šli dolu pod kopec na našli turistickou atrakci – zeď Miluji tě.

Zeď Miluji tě (francouzsky Le mur des je t'aime) je pomník v Paříži věnovaný lásce a zamilovaným. Nachází se v parku Square Jehan Rictus uprostřed náměstí Place des Abbesses na Montmartru. Dílo bylo zhotoveno v roce 2000. Představuje zeď, na které je v různých jazycích napsána věta Miluji tě. Autory díla jsou Frédéric Baron a Claire Kito, kteří jej navrhli jako místo setkání zamilovaných. Na zdi je zastoupeno 311 jazyků všech 192 členských států OSN. Zeď má plochu 40 m2 (10×4 m) a tvoří ji 612 dlaždic o velikosti 21×29,7 cm ze smaltové lávy. Formát desek připomíná listy papíru, na kterých jsou napsané věty a části rozlámaného srdce.

Vedle toho byl zajímavý kostel svatého Jana Evangelisty, zrovna hrála zvonkohra a tak jsem se nechala nalákat a prohlídla si interiér.

 

 

 

 

 

 

 

Kostel Saint-Jean de Montmartre (tj. kostel sv. Jana na Montmartru), též nazývaný kostel Saint-Jean des Abbesses (kostel sv. Jana od Abatyší) je katolický farní kostel v Paříži, v ulici Rue des Abbesses. Kostel je zasvěcený svatému Janu Evangelistovi a pojmenován podle kopce Montmartre. Výstavba kostela začala v roce 1894, ale kvůli nesplnění stavebních předpisů (stropní kosntrukce měla tloušťku jen 7 cm a pilíře měly průměr 50 cm oproti 25 metrům výšky), bylo zahájeno řízení o demolici, která neproběhla. Stavba byla na dlouhou dobu přerušena a pokračovala až v roce 1902. Roku 1904 byl kostel dokončen. Od roku 1966 je chráněný jako historická památka. Novogotický kostel byl prvním církevním objektem ve Francii postaveným za použití železobetonu, který byl v exteriéru doplněn cihlami a keramickou výzdobou s vlivem secese. Architekt Anatole de Baudot (1834-1915) použil beton jako hlavní stavební materiál. Hlavní průčelí z cihel je zdobené keramikou. Vnitřní prostor je členěný na hlavní loď a dvě boční lodě. Tři velké secesní vitráže v hlavní lodi vytvořil Jac Galland podle návrhů Ernesta Pascala Blancharda. Vitráže v chórovém ochozu pocházejí z roku 1901 a představují Ukřižování a čtyři evangelisty. Bronzové sochy a výzdobu hlavního oltáře vytvořil Pierre Roche (1855-1922). Ten je také autorem reliéfu v tympanonu představující sv. Jana Evangelistu obklopeného dvěma anděly. Z roku 2007 pochází nová křtitelnice. Zdejší varhany vyrobil Aristide Cavaillé Coll roku  1852 pro školu Sacré-Cœur de la Ferrandière v Lyonu. Do kostela byly převezeny v roce 1910.

A potom jsme si zašli opodál do moc pěkné hospůdky na výborný oběd. Seděli jsme tam skoro sami, potom přišli ozbrojení vojáci a také si zde dávali oběd. No a pak už jsme se vydali na nádraží Norte, koupili si jízdenku a jeli metrem na letiště.

Gare du Nord (Severní nádraží) je nejrušnější železniční stanice v Paříži, denně je zde odbaveno půl miliónu cestujících. Se svými 190 milióny cestujících ročně 2008 je zároveň největší nádraží v Evropě a třetí na světě. Architektem nádražní budovy, která je zapsaná na seznam historických památek, je Jacques Ignaz Hittorff. Předchůdcem dnešního Gare du Nord bylo Belgické nádraží otevřené 20.června 1846 pro společnost Chemin de Fer du Nord, kterou řídil Léonce Reynaud, profesor architektury na École Polytechnique v Paříži. Byl rovněž zahájen provoz na lince Paříž-Amiens-Lille. Nádraží ovšem brzy nedostačovalo vzrůstající železniční dopravě. Proto bylo v roce 1857 rozhodnuto postavit nádraží, které mělo být třikrát tak velké. Současně s tím měla proběhnout modernizace veškerého okolí nádraží. Budova byla částečně zbořena v roce 1860 a průčelí původního nádraží bylo přeneseno a umístěno v Lille. Prezident společnosti Chemin de Fer du Nord, James Mayer de Rothschild pověřil stavbou francouzského architekta Jacquesa Ignace Hittorffa, jehož spolupracovníkem byl německý architekt Heinrich Koehler. Stavební práce začaly v květnu 1861 a trvaly do prosince 1865, ovšem nové nádraží uvedeno do provozu už v roce 1864. I rozšířené nádraží však kapacitně přestalo dostačovat, proto roku 1884 přibylo pět dalších nástupišť. Interiér budovy byl kompletně přestavěn v roce 1889 a na východní straně vznikla část pro předměstské železniční linky.

 

 

 

 

 

 

 

21. dubna 1908 byla otevřena podzemní stanice metra Gare du Nord jako součást prvního úseku linky 4. Později byla tato stanice přestavěna tak, aby se zde mohla napojit i linka 5. K tomu došlo až 6. října 1942, kdy bylo otevřeno zdejší nástupiště a hned 12. října odtud linka 5 dále pokračovala do stanice Église de Pantin.

Od 70.let probíhala výstavba sítě RER, na kterou bylo napojeno i Gare du Nord. Byla vybudována podzemní nástupiště, která byla uvedena postupně do provozu 14. prosince 1980 a 18. července 1982. Další rozsáhlá přestavba proběhla souběžně s výstavbou vysokorychlostní trati TGV Nord. Po zprovoznění zejména Eurotunelu došlo k nárůstu počtu cestujících. Mimo jiné bylo pod nádražím vybudováno podzemní parkoviště pro 1300 aut.

Od zavedení vlaků Eurostar v roce 1994 platí nové rozdělení nástupišť:

• Nástupiště 1 a 2: služební nástupiště, pro veřejnost uzavřená

• Nástupiště 3 až 6: konečná zastávka Eurostaru z Londýna

• Nástupiště 7 a 8: vlaky Thalys do Belgie, Nizozemska a Německa

• Nástupiště 9 až 29: TGV Nord, vlaky hlavních linek a Picard TER

• Nástupiště 30 až 40: předměstské spoje Transilien

• Nástupiště 41 až 44: suterénní nástupiště pro spoje RER

 Jak název napovídá, z této stanice tradičně vyjíždějí vlaky do severní části Francie a do Belgie a Nizozemí, do severního Německa a Skandinávie. Od roku 1994 je na nádraží terminál Eurostar a je prostřednictvím Eurotunelu spojeno s Ashfordem v Kentu a londýnským nádražím St Pancras ve Velké Británii. Nádraží je výchozím bodem také v regionální dopravě. V podzemí stanici zastavují linky RER B a RER D. Odtud je rovněž možné podzemním spojovacím tunelem přestoupit i na linku RER E na nádraží Magenta. Podzemní stanice metra Gare du Nord slouží linkám 4. a 5. pařížského metra.

Zajímavosti

• Na fasádě jsou mezi stanicemi uvedena města Francfort a Amsterdam, ačkoliv vlaky do Frankfurtu a Amsterdamu vyjíždějí ze sousedního Východního nádraží.

• Nádraží se vyskytlo v mnoha filmech jako např. Agent bez minulosti, Amélie z Montmartru, Prostě spolu, Prázdniny pana Beana nebo Erasmus 2. 

Tam jsme si ještě dali kafčo a pivíčko. Měli jsme dost čas. Našli jsme to docela brzo. Ale moje letadlo mělo velké zpoždění. Takže jsem potom čekala i po odbavení. Rozloučili jsme se s Daninkem a letěli každý na svůj opačný konec Evropy. Psali jsme si cestou sms, a prakticky jsme se dostali domů málem současně. A tak skončila krátká dovolenka syna a mámy.

Tož bylo to zajímavé, ale můžu vám říct, jižní země mám raději, už pro tu jejich přívětivost. Nevšimla jsem si bohužel, slavné francouzské galantnosti, ta v Paříži zřejmě umřela.

foto