Po cestě nás z historie příjemně vyrušovali rackové, které jsme krmili a fotili. Rackové křičeli až krákali.     Došli jsme až k místu, kde se nachází střed Říma, kde se sbíhají všechny cesty, odsud vychází miliarium aureum, na němž stával kuželovitý umbiculus urbis tzv. Pupek města Říma, od něho byly měřeny všechny  vzdálenosti důležitých měst říše i délka římských silnic, odsud pochází přísloví, že všechny cesty vedou do Říma.

    Potom jsme odcházeli, čekalo se ještě na lidi, co si zde odskočili na wc, a zjistili jsme, že nám jeden pán chybí, tak ho jiný  šel hledat. Když jsme přešli silnici, hned vedle bylo Nervovo forum, kde stával chrám bohyně Minervy.

    Pak jsme šli okolo fora Augustova, které bylo vybudováno na oslavu bitvy u Fillipi v r. 42 př.n.l. kde císař Augustus porazil Césarovy vrahy Bruta i Cassia.

    Je tam ještě Trajánovo forum ( forum znamená náměstí) a Trajánova tržnice, kde stojí Trajánův sloup  40 m. vysoký, měřeno bez podstavce. Na sloupu je znázorněno 3 tisíce postav, prý je vyřezal jediný neznámý umělec. V podstavci je hrobka do níž byl ve zlaté urně uložen císařův popel, nahoře stojí socha sv. Petra, jsou zde dva kostely Jména Panny Marie a Panna Maria na kopečku.

    Potom jsme se přemístili příjemnými uličkami kolem papežské university k fontáně de Trevi. Všimla jsem si jak často jsou zde domy zdobeny mariánskou soškou či obrazem. To už u nás vidět není, ale všimla jsem si toho na Praze 1., kde jsou také staré významné budovy.

    Fontana de Trevi je zrekonstruovaná, nechal ji postavit Klement  XII.

 

     Říká se, že kdo hodí do fontány minci, zase se do Říma vrátí, a mě se to potvrdilo :) . Kdysy vedla voda z fontány de Trevi do Panthaleonu. Fontána znázorňuje bohyni čistoty a hygieny. Zde na náměstíčku u fontány de Trevi je kostel sv. Vincenta a Anastazia, byl zde oltář o. Pia , mé oblíbené sv. Rity. Moje sourozenectvo už focení moc nebavilo, byla to fuška sehnat je dohromady, aby postáli a nechali se společně vyfotit, protože paní nás nejdřív  vyfotila, ale nebyla tam vidět vůbec fontána, to mě  dost mrzelo, a tak ještě jednou, no tak přece něco ... byla zde malá pauza v které jsem si stačila sednout do zmrzliny. Jedna starší paní z našeho zájezdu se na mě kouká, usmívá se, ale neřekne pozor, sedáš si do rozteklé zmrzliny, naštěstí se to pod dlouhou košilí schovalo.

    Potom jsme pokračovali cestou  kolem  sloupu Marka Aurelia, nahoře na sloupu je sv. Pavel, je tady znázorněn boj s markomany, což jsou  kmeny, které žily na našem území, na území jižní moravy, uvnitř jsou schody stejně jako v Trajánovově sloupu. Na dalším náměstíčku, u jiného sloupu stávkovali policisté, došli jsme ke specializovanému obchůdku s  kávou, byla jsem tam mezi první třetinou, ale nikdo se sourozenců nešel, vyjdu ven a brácha říká, že tu frontu stát nebude a tak jsme se posunuli dál bez kafe a prohlídli si zatím Panthaleon, který je zasvěcen Panně Marii a všem  svatým mučedníkům. Panthaleon byl původně chrám všech Bohů, je to nejzachovalejší stavba ze všech antických chrámů na světě. Byla postavena v roce 27 př. N.l., v roce 609 jej papež Bonifác IV. zasvětil P.M. a všem svatým mučedníkům a díky tomu se chrám zachoval dodnes, je vysoký 43,3 metru, přičemž polovina je kopule. Bronzová vstupní socha je z 2. st. Středový otvor má 9 metrů, kopule je zhotovena pravděpodobně z prvního betonu vůbec . Mohutná  kopule je nejvyšší v Římě. Jsou zde ostatky umělců, i královského rodu, bylo to tam moc pěkné, Panna Maria mi hodně připomínala tu Czenstochovskou, moc pěkný ambit, kopule působila majestátně, a je zde moc pěkná  křížová cesta.

    Když jsme se opět sešli, procházeli jsme kolem parlamentu, mají zde nejmladšího italského premiéra, má jen 41 roků.

    Vojáčci s obřími samopaly všude hlídali. Dost mi to připomíná  komunismus, jak po Moravě chodili Rusáci se zbraněmi a dokazovali nám tu jejich sílu nad nám. Dokonce jsem tehdy viděla tank v Prostějově, jak jel přes město a od pásů mu odlítaval asfalt. Taky se tehdy říkalo, že nás chránili. A skutečnost byla jiná, dnes je to velmi podobné. Přece je na nás jasně vidět, že nejsme teroristi, kontrolovat by snad měl i araby a ne nás, evropany, nemůžu si pomoct, chybí mi tu ta důvěra v Pána, něco prohnilého je ve státě, který se zve Evropská Unie.

    Došli jsme ke kostelu sv. Ludvíka,ochránce francouzů,hned vedle je francouzská ambasáda. Mám sv. Ludvíka moc ráda, mám slabost na askety. Psala jsem o něm článek do orlovského časopisu,  teď jsem byla přímo v jeho kostele. Kostel byl moc krásně zdobený. Byla tu i kaple sv. Denise, dalšího milého francouze.

Pak jsem pokračovali na námětí Navona s třemi moc krásnými fontánami, kde jsme si naše sourozenectvo dali docela drahé kafíčko, ale co už. Malíři tady na náměstí měli malované velmi krásné obrazy,  vypadly téměř jako fotka, mám ráda tohle to umění.

    Náměstí Navona patří k nejkrásněj-ším v Rímě, původně zde stával stadion , kde se napouštěla voda a pořádali se tady také námořní bitvy. Dnes tu stojí fontána znázorňující čtyři řeky Gangu,jako Asii, Nil jako Afriku, Dunaj jako Evropu a Rio della Plata jako Ameriku. Na jihu je Mouřenínova fontána a na severu Neptunova. 

 

 

    Uprostřed stojí kostel Anežky Římské. Je tu také kostel Panny Marie s duší v očistci a ve druhé kapli je oltář se sv. Janem Nepomuckým. Zřejmě to zde stavili němečtí stavitelé. Pak je zde ještě kostel Panny Marie, královny míru.

    Přecházeli jsme k řece Tibeře a mířili k soudu přes most a stáčeli to k Andělskému hradu, ten má nahoře na střeše sochu sv. Archanděla Gabriela, který schovává meč do pochvy. Znamená to  konec  moru. Je zde muzeum vojenství. Andělským mostem  se nechal inspirovat Karel IV. a dle jeho předlohy nechal postavit  svůj karlův most v Praze, místo andělů použil sochy svatých.

    Andělský hrad bylo Hadriánovo mauzoleum, podle pověsti se zde zjevil Archanděl Gabriel na znamení , že skončila morová epidemie, je tam klenotnice s papežskými kostelními poklady.

 

    A tak jsme došli  k počátku cesty ke svaté bráně ve Svatopetrské katedrále. Prošli jsme opět kontrolou a dostali kříž se znakem Božího milosrdenství, mohli bychom dostat certifikát, ale bohužel jsme neměli tolik času najít to místo,  kde ho dávají. Chodníček měl i pěkně vyhrazený pro poutníky, mimo chodník, ale i mimo silnici. Vypadalo to opravdu jako taková  svatá cesta, první zastavení bylo u kostela Panny Marie, zpívali jsme, modlili se, četli  se žalmy, o.Petr celou dobu nesl kříž, pustili nás dovnitř, opět další kontrola, společná fotka na schodišti, průchod svatopetrskou branou i v katedrále byla vyhrazená poutní cesta pro poutníky od svaté brány  k oltáři  sv. Petra, 

 

 

 

    Úplně mě to dojímalo, přestávám zpívat, selhává mi hlas. Spíše fotím a nahrávám, v duchu pronáším své díky , Ano prošli jsme svatou branou ve Vatikánu a stojíme a zpíváme hymnus milosrdenství u hrobu sv. Petra, co víc si může věřící člověk přát?  Vyšli jsme ven, odskočili si a vrátili se zpět a prošli si katakomby, co jsou pod oltářem, okolo těch náhrobků všech slavných papežů včetně toho prvního, svatého Petra.

    Prošli jsme bazilikou, kde nás pustili, moc toho nebylo, k soše sv. Václava se nedalo dostat vůbec. Pak jsme vyšli ven z Vatikánu a šli do kostela Trinidářů pa alle fornaci. Je to řád, který vykupoval křesťanské otroky z muslimského zajetí, a bylo li třeba, byli ochotni nabídnout sami sebe na výměnu za svobodu křesťana. Možná tenhle řád bude už brzy zase potřeba.

     Přišlo mi to velmi symbolické právě jsme prošli sv. bránou a osvobodili se z otroctví hříchu a nyní jdeme za to všechno, za tento den, za tuto skutečnost poděkovat do kostela, právě tohoto řádu, který se specializuje na vykupování otroků.

     Dnes měl mši děkan Svatopluk, bylo tu mé oblíbené Božské Srdce, je pořád se mnou. Dnes ještě nekončíme, prošli jsme Římem při večerním osvětlení ke kostelu v římské čtvrti Trastevere. Večerní osvětlení bylo fantastické. Je tady první oficiální křesťanský kostel v Římě. Založil ho papež sv. Kalist v r. 221, mozaiková výzdoba je z 12.století.

     Procházkou večerním Římem, jsem se nemohla dokochat, přešli jsme další most, viděli zdáli osvětlený Vatikán, cesta podél Tibery byla romantická, škoda jen, že nebylo více času na prohlídku kostela s ústy pravdy, kam bych ráda zašla, ale autobus už na nás čekal, a tak jsme nastupovali, následovala večeře, 

vínko tentokrát bílé, večeře o třech chodech, pasta, kuřátko, puding, mňam mňam dobrou noc

https://martaann.rajce.idnes.cz/Rim_2.den/

 

 

Vatikánské pouťování – den třetí 24.2.2016

    Ráno jsme přijeli do Vatikánu na audienci, prošli jsme detektory terorismu,  posedali si okolo cest pro papamobil, už tam seděla docela velká parta z Brazilie.
 Nějací mladí tam drželi balonky ve tvaru padesátky a bylo to zlaté. Vrtalo nám to hlavou, jestli má papež nějaké výročí. Petr to nevydržel a šel se jich zeptat, prý jejich babička a děda mají výročí 50 let svatby,  stejně jako naši rodiče, kteří mají výročí zlaté svatby v létě. Po stranách sloupů na střechách jsme pozorovali odstřelovače, jak tam hlídkují. Pak se před nás posadila velká skupinka slováků, Někteří se dali do řeči. Když projížděl okolo papež nestihla jsem si pohlídat svou pozici a tak jsem byla z fotek, co jsem s papežem udělala, moc zklamaná, mohlo to být lepší. Ale přece jsem ho na jedný fotce stihla, měla jsem velké štěstí, že brazilec nestačil máchnout vlajkou, Pak četli všechny přítomné a nás četli hned za Italy, a tak jsme křičeli, ze všech sil, že jsme tady. Následovala dlouhá přednáška. Petrovi se to zhruba dařilo překládat, ale ne všechno. Je to na stánkách : https://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23302

 

    Po audienci jsme šli  k vatikánským muzeím, jako poutníky nás to stálo 8 euro. Měli jsme štěstí, nebyla tam vůbec žádná fronta. Nejdříve jsme šli na nádvoří, kde jsou na nástěnce vyfocené všechny malby ze sixtínské kaple, kde se nesmí fotit ani mluvit. V sixtínské kapli se volí papežové, je celá vymalovaná na jedné straně motivy ze starého zákona, na druhé z nového. A vzájemně to má spojitost. Většinu toho namaloval Michelangelo. Tenhle umělec byl stejně neuvěřitelně geniální. Na straně u Kristových nohou sedí sv. Vavřinec a sv. Bartoloměj se staženou lidskou kůží a hlava na té kůži je umělcův autoportrét. Všechny tyto malby ve vatikánských muzeích jsou obrovské a obsahují velké množství postav. Člověk by si musel ke každému obrazu sednout a prohlížet a strávil by tak roky, možná i desetiletí než by vše pořádně doprohlížel a pochopil všechny souvislosti.

    Pokračovali jsme u antických soch, potom místem, kde byly staré římské vany nádherně zdobené, a pak jsme procházeli mnoha a mnoha sály s neuvěřitelným počtem soch, maleb, ozdobených mozaikových podlah, a stropů, s výhledy do vatikánských zahrad, na zdi pověšených vzácných gobelínů a koberců, všude biblické motivy s velice mnoha postavami, 

se starými mapami, které zaplňovaly další sály, poznala jsem mapu Benátek, Korsiky a mnohé další. Nejnádhernější mi připadaly krásně osvícené stropy a těch obrazů, to se nedá dokoukat. Je tu sál krále Sobieského s obrazy, o tom jak vyhrál nad Turky u Vídně, a zastavil tím invazi muslimů do Evropy. Sál Konstantinův, Rafalovy sály, a mnohé další, prohlídka končila Sixtínskou kapli. Veřejnosti je přístupná 7km dlouhá trasa, není divu, že mě nohy už tak bolely. Ani jsem to už příliš neprohlížela. Uviděla jsem volné místo a sedla jsem  si a jen se koukala  ke stropu kam až moje oko dohlídlo a byla jsem moc ráda, že konečně sedím. Pak se okolo nás sešlo pár našich lidiček, včetně mojí sestry, kteří se také usadili okolo mě a pak jsme čekali až někdo zavelí, že se jde ven. Po chvíli se objevili ostatní a vydali jsme  se ven úplně jinými dveřmi než jsem původně pochopila. To je ten můj problém s pravou a levou stranou. Naštěstí jsem si hlídala vedoucího zájezdu a tak jsem nebloudila ...

Potom jsme se chystali do kopule na vyhlídku. Ne všichni. Mí sourozenci mě opustili, s tím, že oni už nahoře byli. Nehodlala  jsem se vyhlídky vzdát a tak jsem šla nahoru s ostatními, nechajíc ty, co už tam byli, dole. Někteří čekali na výtah, vyšlápla jsem si to po svých, ono ten výtah stejně nejede až nahoru. A je to navíc o dvě eura levnější. Mě vyšel lístek na šest eur. Když jsme vyšli až nahoru do kopule kostela, stěny byly vykládané mozaikou. Vypadalo to moc pěkně, pan děkan mě nad kopulí vyfotil. Myslela jsem si, že je to všechno, ale jedna spolupoutnice tvrdila, že se odsud dá vyjít až na střechu, s výhledem ven. No to by bylo skvělý, to mě nadchlo, začali jsme hledat kudy tudy nahoru. A skutečně docela nenápadná dvířka nás  vedla schodištěm, které bylo už kvůli oblovitému tvaru kopule,  zahnuté a lidé obzvláště vysocí  tam museli být ohnutí, aby prošli. Lidem, co trpí fobiemi z malých prostor, nedoporučuju. Byla tam docela zácpa, postupovali jsme nahoru pomalu, místy to bylo opravdu uzoučké, napadlo mě, že kdyby se tudy někdo vracel, tak by se skrze nás neprotlačil, muselo se slízat dolů jinudy, usoudila jsem. Nakonec se podařilo vystoupat až na střechu, bylo to snad 300 schodů, ani nevím. A nahoře na nejvyšším místě, tam byla obzvlášť tlačenice! Obešla jsem to jen jednou dokola, možná jsem mohla  vícekrát, ale já se obávala, že to bude dlouho trvat než zase slezeme dolů.  Museli jste si vystát zase frontu aby jste se odsud dostat ven. Bylo krásné počasí a tak tady bylo opravdu hodně lidí. Jak říkám, lidi s fobiemi z davu lidí, by tu dostali kolaps. Svým způsobem jsem se cítila uvězněná na nejvyšším vrcholku Vatikánu. Po mnoha minutách se řada posunula a dolu na střechu jsem se dostala, bylo tam dokonce wc, to se mi docela hodilo. Wécko na střeše jsem ještě nikde nezažila :). Na střeše jsem se chvíli zdržela a obešla si to až k sochám, cokoukají na vatikánské náměstí, a tam jsem potkala jednoho pána z našeho zájezdu s kterým jsme se vzájemně vyfotili. A pak jsme sešli po širokém prostorném schodišti dolů, kde už mnoho lidí nebylo, někteří  využili výtahu,který končil na střeše a odsud se svezli dolů.
 

Šla jsem hledat sourozence a už se to šikovalo na našem rohu vatikánského náměstí, kde má naše skupinka vždycky sraz. Byli jsme zavedeni do uliček, kde se dají koupit nějaké suvenýry, vyšel čásek i na kafíčko. Tady byl náš bratr ve stavu hledání otce Antonia, proto s námi nešel, průběžně se pořád někdo ztrácel a někdo jej zase hledal, ale nakonec se vždycky všichni našli. A potom jsme šli na mši ,tak jako včera k PM Fornaci, k řádu Trinidářů. Dnes sloužil mši otec Antonio. Čtení dnes četla Maru.

Po mši jsme čekali v podzemních garážích na autobus a přišel tam takový malý chlapec s harmonikou a s dospělými žebráky. Jednou rukou hrál a druhou vybíral peníze do plechovky. Šikula! Nás tím vyprovokoval ke zpěvu. Také jsme spustili, padre Pedro křičel zpíval až se garáže zelenaly. A chlapi říkají, ať jde zase Pedro vybírak k žebrákům, jak jsme jim to pěkně zaspívali. No nešel. Ale oni se stáhli, viděli, že jsme možná lepší zpěváci než oni a chystali se na jiný autobus. celý ten náš sborový zpěv ukončil až náš autobus svým příjzdem. ještě před večeří jsme se zašli podívat na světovou raritu.  

 

 

 

 

Řím má jako jediný na světě svatou bránu pro bezdomovce, ale nechtěli nás pustit dovnitř prý večeří, prý se máme předem ohlásit. Tak jsme bránou neprošli, ale alespoň jsme ji viděli. Je to poblíž našeho hotelu, a tak jsme s  pak už vraceli pěšky na naši večeři.

To byl zase narvaný den co? Dobrou

 

 

https://martaann.rajce.idnes.cz/Rim_3.den/

 

Římské pouťování - den čtvrtý 25.2.2016

Ráno po snídni jsme opět odjížděli směr Vatikán. Sv.Petr byl ukřižován právě na tomto náměstí dnešního vatikánu. 

 

 Prošli jsme opět svatou branou a čekali na mši. Bazilika sv. Petra není přístupná všude, to je krásné, že vám rozdají letáčky, který oltář je komu zasvěcen, ale k oltáři svatého Václava mě nepustili. Jedině kdybych se chtěla  zpovídat. Černoch hlídač byl neoblomný, ani na jednu fotku mě nepustil. Nebyla jsem na zpověď připravená a nechtěla jsem lhát. Ale tolik mě ten svatý Václav mrzel.Obešla jsem jen něco. 

Až jsme se po Mexikáncích, kteří krapet přetahovali, dostali k hrobu J.P.II. Mši sloužil Děkan Svatopluk. Jak přeložit do italštiny Svatopluka.... Možná Padre Sancto :). Během té mše svaté, začal po bazilice jezdit takový ten čistič podlah, jak to znáte ze supermarketu nebo z vlakového nádraží, hučelo to jako sekačka na trávu. Mě to tak vytáčelo! Cítila jsem se úplně navztekaná, s otázkou , proč to nečistí před otevřením baziliky, proč to dělají  v tu dobu, kdy se slouží mše svaté. Bublalo to ve mě, napadlo mě, že nám to jako slovanům možná dělají naschvál. Tento vztek jsem ze sebe celou mši nedokázala dostat. Napadlo mě, že tohle je nejslabší chvíle našeho jinak krásného až dokonalého poutního zájezdu. To byla  moje úplně první  mše  ve vatikánské bazilice. Tohle, to je ve Vatikánu špatně. Oni si hlídají ty jejich siesty a zpovědní prostory a podobně, ale to, že nám hučí sekačka při mši svaté, to je pro ně v pořádku. 

 

Byla  jsem z toho tak znechucená. Můj vztek pominul, až když jsme se vyfotili se sestrou s pozadím svatopetrského oltáře. Svatý Jane Pavle II. promiň, vůbec jsem se nedokázala uklidnit. A už jsme odcházeli a do Vatikánu už jsme se vracet neměli a bylo mi to líto, že to takhle dopadlo. Kupodivu bratr to takhle vůbec nevnímal, a divil se proč jsem tak rozčílená. Jak říkal potom u zpovědi otec v Praze, máme každý ten kotel nastavený jinak..

V obelisku před bazilikou jsou ostatky Svatého Kříže, a sloupy jsou eliptické a mají dvě ohniska. Je to celkově zvláštně postavené. Potom jak  jsem se zklidnila jsem odjížděla z Vatikánu spíše s radostí než s nostalgií.a těšila  jsem se na zbývající 

svaté brány.

Přijeli jsme až za starořímské hradby, kde je kostel Stětí sv. Pavla.

 V kostele jsme byli téměř sami.Je tu sloup na kterém sv. Pavlu sťaly hlavu, a podle pověsti hlava 3x odskočila a na těchto místech vytryskl pramen. Proto se to jmenuje Tre fontane..Byly tu obrazy a sochy ze života sv. Petra a Pavla. Zaspívali jsme si při kytaře. V kostele byla pokladnička na úmysly ke mši sv. Tak jsem si sedla do koutku a vypsala  všechno, co jsem měla  na srdci a s pětieurovkou vhodila dovnitř. 

 

Vedle kostela byl krámek s ikonami, kde byla opět u ikony s Madonou ošatka na úmysly.

 Takže jsem to znovu zopakovala a všimly si toho holky z naší pouti a napodobily mě a začaly si také vypisovat svoje úmysly. Vraceli jsme se ke kostelu S.Maria Scala Coeli. Kde jsou schody do nebe. Sv. Bernard měl zde, na tomto místě vidění, jak vyvádí z očistce duše po žebříku, je to postavené v místě domku, kde trávil noc před svou popravou sv. Pavel., proto zde byl také tento kostel postaven. A skutečně strop tohoto chrámu byl modrý s hvězdami a působil jako byste měli nebe nad hlavou. Jsou zde ostatky svatého Zenona.

Další kostel vypadal starší, je zasvěcen sv. Vincenzovi a  Anastaziovi, je také větší a patří trapistům, kteří zde sídlí. 

 

Trapisté se reformovali z benediktinů, jedou taky podle benediktovy řehole.. Kostel vypadal moc hezky, působil goticky, mám ráda takového stavby více než ty baroktní. Trapisté mají zde obchůdek se svými výrobky z eukaliptu, pivo, likéry, kosmetiku, kilové čokolády. Moc se mi tu líbilo, všechno tu kvetlo, vážně jsem si to tu užívala.U východu tohoto areálu byla kavárnička, dala jsem si kafíčko a zákusek, po chvíli se objevilo moje sourozenectvo, tak si přisedli a dali si také kafe. Maru si koupila tu kilovou čokoládu.  Motal se nám tu kolem nohou krásný, huňatý kocourek.

Pak jsme jen přešli silnici a došli jsme k místu, kde se zjevila v roce  1947 Panna Maria komunistovi. Který brojil proti církvi a, obzvláště proti Panně Marii. Toto zjevení ,ale způsobilo jeho konverzi. Byla  tu malá jeskyňka s P.M. A chodby, kde byly uložené votivní dary za splněné přání a prosby. Římské nevěsty sem vozí svatební kytice jako prosbu o požehnání jejich manželstvím. Bylo to rozhodně zajímavé, o tomto zjevení jsem nikdy neslyšela, a je vidět, že prosby ke komunistické  Panně Marii mají sílu.

 No a pak už jsme jeli k chrámu sv. Pavla  za hradbami, je to nádherná stavba, druhá největší římská bazilika. Kostel se mi hned od začátku zalíbil, působil jako ty antické stavby. Měl spoustu sloupů,čelo hlavní budovy pozlacenou fresku, která krásně září do dálky. V průčelí chrámu stáli čtyři prorokové symbolizující starý zákon, Daniel, Ezechiel, Izaiáš ...a ten čtvrtý? Nemůžu si  vzpomenout. Procházeli jsme opět antiterostickou kontrolou, v nádvoří se tyčí nadživotní socha svatého Pavla. Vcházeli do další svaté brány, s modlitbou papeže Františka a se zpěvy hymnusu. 

Sv. Pavel zde má svůj hrob, nad kterým bylo tohle všechno postaveno.

 

 Bazilika byla prostorná několi k řad sloupů nahoře nad sloupy byly po celé délce medailonky papežů. Traduje se, že až nebude kam dávat medailony papežů, kteří lemují celý kostel, tehdy nastane końec světa. Zajímavé je, že při pontifikátu Jana Pavla II. zbývalo místo už jen na dva medailonky, to by znamenalo, že po Benediktu XVI. by byl papež František  ten poslední, ale Jan Pavel II. tam nechal udělat ještě další prostor, takže papežů by mělo být ještě do konce věku několik.

 Stejně z toho mám divný pocit. Co když je František opravdu poslední papež?

V kostele byly nadživotní sochy všech apoštolů.obrovské sloupy vypadaly úchvatně, prostor byl tak obrovský. Interiér se člení na pět lodí. Na vítězném sloupu je zachová frezka z 5.století. v kapli sv. Kříže složil v r. 1541 řeholní slib zakladatel Jezuitů sv. Ignác z Loyloly. Okna byly zajímavé, působily na mě jako dřevo. Pod oltářem byl hrob světce. Po stranách obří sochy sv. Petra a Pavla, Boční oltáře z Malchitu největšího na světě, který věnoval ruský car. Za oltářem příčná loď, z které byly vedeny čtyři kaple.. Naše parta zpívala písničky, a já si prohlížela kaple , jednu po druhé – první byla  sv. Benedikta, druhá sv. Vavřince (Lorenza), třetí kaple Nejsvětější  Svátosti a čtvrtá svatého Štěpána.

Nenašla  jsem to místo, kam se mají ještě vejít ti budoucí papežové, ale prý to tam někde bylo. Tak uvidíme jak to dopadne, vzhledem k tomu třetímu fatimskému proroctví , co se má stát, stane se!

Venku byl obchůdek se suvenýry a pak jsme šli do autobusu, zbývala poslední římská svatá brána.

Tento antický chrám na mě ze všeho nejvíc zapůsobil. Strašně moc se mi to tu líbilo. Nádherné, proto i těch fotek tu mám nejvíc.

Po vstoupení z autobusu jsme došli do blízké baziliky sv. Praxedy, kostel byl postaven v 8.století a v 13 přestavěn. Tento kostel je pro nás  Moravany zajímavý tím, že zde při svém římském pobytu bydleli sv. Cyril a Metoděj. Sv.Praxeda a její sestra Pudenciána byly mučednice prvního století, které sbíraly ostatky prvních křesťanských mučedníků, hlavně z Colossea. V tomto kostele  jich je na 2000 osob. Sv. Petr sloužil mše na stole  a ta deska toho jeho obětního stolu je v tomto oltáři tohoto kostela sv. Praxedy. Objevují se tu náhrobky v podlaze a jsou tu krásné mozaiky. Kosti dvoutisících mučedníků jsou pod oltářem. Je tu kaple sv. Zenona, který tu má ostatky, před námi tu byli francoužští poutníci, čekala  jsem než malinkou kapličku opustí,

 

 moc lidí se tam nevejde.Naši zase pěli Pánu chvály. A v této kapli je část Sloup z Jeruzaléma, u kterého měl být bičován Kristus, přivezl v roce 1223 kardinál Giovanni Colonna, tehdejší titulář baziliky, který byl apoštolským legátem v Sýrii v době V. křížové výpravy. Dodnes je k vidění v bočním prostoru kaple sv. Zenona. 

V postranním prostoru vpravo je od roku 1699. Právě tato vzácná relikvie zařadila baziliku sv. Praxedy mezi hlavní poutní zastavení Říma.Zajímavá bazilika.
 

A 

pak už jsme se hloučkovali u poslední římské svaté brány do chrámu Maria Maggiore. 

Před bazilikou stojí sloup se Svatou Pannou,čeká nás další antiteroristická procedura a jsme před bránou. Modlíme se, zpíváme, dostáváme požehnání a procházíme dovnitř. 

 Tento chrám má zdobený strop zlatem, který přivezl Kryštov Kolumbus  z Nové Země. Nad oltářem je obraz Panny Marie, nejvýznamnější mariánský obraz v Římě, který má zázračnou moc. Ddole pod oltářem stojí klečící socha v nadživotní velikosti  papeže Pia IX., který byl velký milovník Ježíšova dětství, dovezl z Betléma kousek dřeva z jesliček, kde byl Ježíšek po narození uložen. Dřevěné kousky jesliček jsou ukryty v bohatě zdobeném svatostánku (miniatuře kaple), který nesou čtyři andělé. Jenže to já se dozvěděla až později, když jsme tak s bratrem klečeli na klekátku před kouskem jesliček,

 celý v zlatě schovaném, šeptám klečíce bratrovi : Peťo koho tady uctíváme ?a bratr říká: já nevím, aha, to mi přišlo malinko legrační, v těch velkých množstvích památek a svatých pozůstatků jsme se pomalu začínali strácet. Hlavní oltář (papežský oltář) smí používat pouze papež nebo kněz, kterému papež udělil povolení.Okolo oltáře jsou náhrobní desky významných lidí například umělce Berniniho. Objevila jsem tu zpovědnici kde se dá zpovídat česky.nádherný kostel, kdybych se někdy odstěhovala do Říma, vím kam zajít J. V Paolínské kapli (nebo také kaple Borghese)jsou pohřebeni dva papežové, a to Pavel V. a jeho předchůdce Kliment VIII. Reliéfy na jejich náhrobcích zobrazují scény z jejich života.Podle tradice nechal kostel vystavit papež Liberius na místě, kde v plném létě, po zjevení Madony, napadl sníh. Takže je to tady vlastně Panna Maria Sněžná. Tento zázrak zobrazuje mozaika z konce 13 století. Vedle baziliky je nejvyšší římská zvonice 75 metrů. V Maria Maggiore sloužili mše sv. Cyril a Metoděj a byla zde schválená slovanská liturgie. Papež František se vždy před cestou modlí v Maria Maggiore.

Pak jsme si šli něco málo nakoupit na zítřejší cestu a sestra chtěla ještě navštívit kostel, kde přebýval sv.Filip Nerri. Vydali jsme se to všichni tři sourozenci hledat. Nejdřív nás zdržovala debata odnést nákup na hotel nebo ho nést sebou? Nemáme moc času do večeře, vymotat se z vlakového nádraží na autobusové, Termini : Koupit jízdenku a kam jedem? K psacímu stroji? Co tam jezdí? 40,64 a 60... já si nevšimla toho čísla 60, ale bratr se sestrou tvrdili, že 60 tam jede. No tak dobře, budu jim důvěřovat. Ale autobus do kterého jsme bez přemýšlení nastoupili měl označení 60L. Myslely jsme si, se sestrou, že se bratr zeptá řidiče. Nezeptal. Prý to neva, že je tam to L. Ptám se: Jistě? Petr se jen smál. Ještě štěstí, že Maru osvítil Duch Svatý, dívala se a sledovala názvy ulic. Přečetla název, ulice podívali jsme se do mapy, kterou jsme měli k dispozici a byla to poslední ulice, pak už mapa končila, místo do centra jsme se  vezli z Říma ven. Vystupujeme na první zastávce a jedeme zpět. Čas na legraci vypršel. Jdeme na večeři a dumáme, že to po večeři zkusíme znovu. Že zajdeme do centra pěšky, že bude noční osvětlení atd. Jenže člověk míní a Pán Bůh mění. Někde jsem slyšela, že se Bůh musí řehtat smíchy při našem plánování života. Po cestě na večeři si padre Pedro a padre Antonio hráli na Italy, opravdu by nikdo nepoznal, že to jsou maskovaní Slovani. Počasí to nakonec vyřešilo za nás, když jsme večeřeli byla venku průtrž mračen. Poprvé za našeho pobytu v Římě pršelo a fest. Povečeřeli jsme těstoviny, maso s hráškem a mrkví a ovocný salátek. A potom se spontálně vytvořil rozlučkový večírek, se zpěvem, vtipy o Hanácích a podobně, bylo to veselé příjemné rozloučení s Římem a celou naší skupinkou. Až se Řím otřásal :)

Někde jsem četla, že přes Řím vede několika kilometrová trasa Filipa Nerriho, asi 25 km, přes všechny papežské baziliky  v kterých jsou svaté brány, plus nějaké další k tomu přidané, přišlo mi to jako ten Maru nesplněný sen s kostelem Filipa Nerryho, spojit s touto poutí po Římě, mám zase důvod se sem vrátit ... líbila by se mi ta představa, že bydlíme někde u moře, je tam blízko letiště a do Říma zajíždíme emhádéčkem, ale to se mi nepodařilo zjistit jak to tam jezdí. Ale je to pro mě výzva. A co pro Vás  pane Miklas??

Wikipedie:

Sedmikostelí : Filip Nerri oživil tradici pouti k sedmi významným bazilikám pocházejících z raně křesťanské doby a pojal ji jako protiváhu ke karnevalům. Trasa poutě byla dlouhá 25 kilometrů. K získání odpustků bylo potřeba vykonat celou cestu pěšky. Sedmikostelí tvořily čtyři větší basiliky: svatý Jan  z Lateránu, svatý Petr z Vatikánu, Panna Maria sněžná, svatý Pavel za hradbami a tři menší basiliky: svatý Kříž Jeruzalémský,  svatý Vavřinec za hradbami a S. Sebastian za hradbami.

Na hotelu jsme se sbalili a šli si schrupnout,  zítra jedem směrem na Assisi. 

https://martaann.rajce.idnes.cz/Rim_4.den/

 

 

Den pátý – putování do Assisi 26.2.2016

Ráno po snídani jsme se sbalili odevzdali vstupní kartu od pokojů a ovladače od televiz. Tv jepro mě zastaralé médium, vůbec ho k životu nepotřebuju. Škoda jen, že internet na pokojích nešel, člověk kvůli tomu musel do salonku na recepci. Nalodili jsme se do autobusu a přemísťovali se do Porcikuly, kde se svými bratřími žil a také zemřel sv. František. 

Toto místo je opatřeno odpustky i mimo svatý rok, kdykoliv jej navštívíte. Je to jakoby další svatá brána pro nás. Opět jsme procházeli protiteroristickou branou, která téměř vždy předchází významným církevním místům jako je tohle. 

Nad původním maličkým kostelíčkem stojí tato veliká bazilika. Mezi tímto malým původním kostelíčkem a oltářem je malá kaple, kde je místo, kde svatý František zemřel.

 

Vše bylo moc pěkně zdobené, malby, sochy klenby ani jsem si to nestačila prohlídnout celé a už jsme odcházeli do bočního vchodu, kde byly další prostory kláštera spolu s celou, kde sv. František žil. Byla strašně malinká, úplná jeskyňka. Porciunkula se mi moc líbila, kdyby nás tolik netlačil čas, ještě bych si to tady ráda prohlížela dál, měla jsem tady z toho místa dobrý pocit. A to přestože mě františkánská chudoba děsí. Jsem nastavená na bohatší benediktíny. Počasí tohoto dne vypadalo, že už možná přece jen zmoknem. Bylo silně zataženo, místy až černo. Už jsme se blížili k historickému městu na kopci.

 

 Assisi dalo světu dva významné světce: svatého Františka a svatou 

Kláru. Překvapilo mě, že se do historického městečka jede po eskalátorech, to jsem ještě nikde nezažila. Velice zajímavý vstup. Celé město Assisi je kamenné a zachovalo si historický ráz. Působí to tady jako jeden obrovský hrad.

 Ta spousta uliček se schody, krásně vyzdobených květinami, působila tak romanticky. Před katedrálou svaté Kláry byly kolotoče. Na kopci je vidět hrad. Vešli jsme dovnitř a uctili svatou Kláru v kryptě. Prohlídli si i malé muzeum, kde bylo oblečení v kterém tehdy chodili. Jedno z nich šila svatá Klára osobně. Přišli jsme k domu, kde svatý František bydlel, měli tam sousoší jeho rodiče.

 

 Na tomto domku je postavený další kostel. Uvnitř bylo i místo, kde otec Františka zavřel do domácího vězení, když mu rozprodal všechny látky a peníze rozdal chudým.

Vrátili jsme se na náměstíčko, a zašli si tam do kavárničky na jídlo. Kavárna byla několika patrová zajímavé pojetí a jídlo nebylo zase tak moc drahé. Dali jsme si i kafe. Vedle kavárny stál kostelík Panny Marie sopra Minerva, a hele než jsme pojedli, vyčasilo se. To mi hned zpravilo náladu. V tomto kostele jsem objevila sochu sv. Rity. A pak už jsme šli přes celé městečko k bazilice sv. Františka, další kontrola od ozbrojenců. Ach jo. Já už neříkám nic. Ale dostává ta naše svoboda na zadek. Se sluníčkem byl lepší výhled. Spousta příležitostí udělat fotku.  Prošli jsme kolem sv. brány a vešli do kláštera do krypty, kde jsme měli objednanou mši sv. Padre Pedro sloužil mši a já četla čtení. Byla to pro mě velká pocta na tomto svatém místě. 

Po mši jsme prošli svatou bránou jako obvykle modlitba, zpěv požehnání a procházení. Moc pěkný rituál.Došli jsme k místu, kde má sv. František ostatky, chvíli jsme setrvávali v silenciu a vyprošovali si svoje úmysly u sv. Františka. Dále jsme si prohlídli část baziliky, která byla bohatě vyzdobená a muzeum s modernějšími obrazy.

 Byl tam například obraz, kde byla namalovaná kočka. To mě zaujalo, kočky obvykle se svatými nejsou. Přála bych si mít kočku jako svůj svatý atribut ,kdybych se stala svatou. Nebo až se stanu svatou?JJ J Dále tu byl vystaven františkův obětní stůl, byl to takový brunátný kus skály. Na střeše kam jsme po chvíli vyšli bylo mokro, asi zase sprchlo, zatímco jsme byli uvnitř. Někteří už vyhlíželi wc, na které pan Miklas často zapomínal J J tak jsme ještě prošli jeden velký sál s obrovskými nástěnnými malbami a šli hromadně na wc. Tam byl nějaký podivný člověk a pouštěl nás dovnitř po jednom za padesáticentík. Usoudili jsme, že je to zřejmě nějaký podnikavý bezdomovec, který přišel na to, jak si dobře zarobit. Svatý František, se staral právě o takovéhle. J

Mraky nad obzory se trhaly a pak se zase zatáhlo a bylo černo. Procházeli jsme městečkem do centra. Hromadně jsme si prohlídli kostel vedle kavárny.  A zaspívali tam Panně Marii písničky. Když jsme  vyšli ven z kostela opět se vyčasilo a k našemu překvapení se nad celým Assisi klenula obrovská barevná ducha. Jako znamení, že za tolik projitých svatých bran, se nad námi Bůh slitoval a odpouští nám naše hříchy a potopu na svět nepošle, bude nám tento skutek víry a pokání přičten k dobru, až jednou budeme stát u nebeských bran.

 S radostí v srdci jsme spěchali ke kostelu sv. Rufinuse, kde byli oba assisští svatí pokřtění. Je zde stará zachovalá křtitelnice, muzeum Jana Pavla II.a samozřejmě jsme opět procházeli svatou bránou, v malém městečku Assisi jsou hned dvě.A protože byl postní pátek pomodlili jsme se tady křížovou cestu. Kolikrát v životě se vám stane abyste se v Assisi pomodlili křížovou cestu v posntní pátek ve tři hodiny? Považovala jsem to za velmi významný a důležitý prožitek na této pouti s následkem pro celý život. Venku se mezitím zešeřilo a nastala  tma. Sestra šla nám s bratrem koupit něco k snědku, a my dva šli nahoru na kopec, kde je ten hrad, který jsme chtěli vidět a při tomto večerním osvětlení. Uličky v té tmě byly tak krásné, lampičky svítili, to se nedá popsat, jaká to byla krása. Bylo to stále do kopce, jsem se docela dost  zadýchala. Netušili jsme, jak je to daleko,tak jsme docela spěchali, ale stačilo nám 20 minut. Hrad Rocca Maggiore vypadal v tom nočním osvětlení úchvatně a pohled na městečko Assisi také. Sestra se divila, že jsme tak brzy zpět, koupila nám pizzu. Bratr udělil dispenc na maso v tý pizze a šel si ještě koupit vodu. Noční Assisi  je kouzelné. Zakončili jsme to sestupem do kostela sv. Damiána, který už byl sice v tuhle dobu zavřený, ale to noční osvětlení stálo za to.

 

Zpívali jsme, loučili se, byla to naše poslední  bodka za Itálií.

Pak už jsme jen počkali na autobus a tradá do ČR. 

Cesta do a z Itálie není moc pohodlná bo je dlouhá a člověk to musí přetrpět. 

 

U fotek jsem vzpomínala, co všechno jsme spolu  zažili. 

Kam jsme se všude podívali a hodnotím to, jako úžasnou pouť, která se jen tak neopakuje.

 

Pouštěli nám film o sv. Františkovi  a pan Miklas nám rozdával certifikáty o projití svatými římskými branami ve svatém roce. Prošli jsme toho víc, jsem šťastná, že jsem jela. Se sourozenci jsme spolu plánovali pouť už dlouho, a teprve letos se nám tento termín povedl. A rovnou do Říma a v době, kdy dostal náš táta mrtvičku a v nemocnici zápasí s pohyblivostí. Doufáme, že jsme mu u Boha naší společnou poutí vyprosili ještě nějaký čas pro život a jeho elán.

Po návratu do Olomouce nás domů odvezl strýc. Ještě večer jsme spolu se sestrou zajely zpět do Olomouce na mši do Dómu, jenže tam nebyla, prošly jsme alespoň sv. bránou a pospíchaly k dominikánům, kde by mše svatá měla být. Po dlouhé době jsem uviděla otce Damiána. Usmíval se směrem k nám, tak nevím jestli mě poznal. Díky jemu nastalo  v mém životě osvobození, můj východ z Egypta do Izralské země – tj. do Orlové. Uběhlo deset let. A tato pouť spolu se mší s otcem Damiánem, dominikánem, jako by za touto mou životní etapou, kapitolou, udělala tečku.

https://martaann.rajce.idnes.cz/Assisi_-_5.den/

 

 

V neděli jsem se se sestrou a mámou rozloučila

 a zajela na ranní mši do Olomouce do Dómu,  protože jsem si ji prostě nechtěla nechat ujít a prošla přitom olomouckou svatou bránou a udělala závěrečnou tečku za italsko-moravskou pouťí po svatých branách. Navštívila jsem tátu, ten nás pěkně převezl. Vůbec nemá v plánu zůstat ležákem. Ukazoval mi jak už rozcvičil další prsty na ochrnutý ruce a pak přišla rehabilitační sestra a chodila s ním po chodbě. A já byla u toho. Měla jsem velikou radost, jak to tátovi jde. Říkal, že včera tu nohu za sebou jen tahal a dnes už mu ta ochrnutá noha pomáhá. A rehabka řekla, že to bude teď už jen den ode dne lepší. S velikou radostí jsem se vracela zpátky do Prahy za manželem. Cestou náš vlak provázel vrtulník. Jeli jsme ve vlaku s baníkovci. Trošku mě to polekalo, ale pán co byl se mnou v kupé tvrdil, že hrají se Slávií, a to mě uklidnilo. Bydlím totiž na sparťanské straně Vltavy. Zbyněk na mě čekal a já mu říkám, jak se dostaneme co nejdřív z centra, vezu Baníček. A Zbyněk povídá jedem krtkem, přestože on cestování metrem moc nemusí. A tak jsme baníkovským fanouškům ujeli. Jako všem ostatním z tohoto rázovitého kraje, který ale navždy zanechal hlubokou rýhu v mém srdci. Stejně tak budu vzpomínat na Římskou pouť, naši sourozeneckou pouť a na všechny poutníky z mého rodného kraje. Bylo to krásné příště pojedu znova.

https://martaann.rajce.idnes.cz/svata_brana_-_olomouc/