ŽIVOT Z VÍRY - SKUTKY MILOSRDENSTVÍ - úvod

ŽIVOT Z VÍRY

SKUTKY MILOSRDENSTVÍ

11. TEMATICKÝ TEXTKE SPOLEČNÉMU ROZJÍMÁNÍ PRO SPOLEČENSTVÍ

VYDALO Biskupství ostravsko-opavské 2015

Připravili:

P. Mons. Adam Rucki, P. Mgr. Vít Zatloukal, P. Rudolf Friedl,
P. Petr Šustáček, P. Mgr. Marcin Kieras, Mgr. Aleš Ligocký

Slovo biskupa na úvod

Bratři a sestry,

zdá se mi, že v životě církve je v posledních letech jedno zvlášť nosné téma: Boží milosrdenství. Poselství, které o něm přinesla svatá Faustyna Kowalská, pontifikát svatého Jana Pavla II. – to vše jakoby chtělo upoutat naši pozornost k tomuto tajemství Boží lásky. Ve světě, který se stále více stává místem násilí a nenávisti, je zvěst Božího milosrdenství odpovědí milujícího Otce na jednání člověka. V Písmu i v učení církve to není jistě téma nové, jen se s ohledem na poměry doby ozývá s novou naléhavostí. Papež František vyhlásil Rok milosrdenství, který započne 8. 12. 2015. Je to výzva pro nás pro všechny, abychom se tomuto tajemství nově přiblížili,
ale především, abychom jím sami žili. Materiál, který je již tradičně připraven jako nabídka pro společenství, nabízí možnost zamyslet se nad jednotlivými skutky milosrdenství. Porozumět jim, přijmout je za vlastní. Přeji všem, kdo se budou nad jednotlivými tématy zamýšlet, aby znovu objevili Boží milosrdnou lásku ve svém životě a poznali, že sami se mají stát odleskem i pramenem této lásky pro druhé.
Kéž vám k tomu Bůh žehná.

Mons. František Václav Lobkowicz
biskup ostravsko-opavský

Pokyny pro vlastní setkání

Snahou bylo připravit text, který by nás přiblížil pojmu Božího milosrdenství a zejména jednotlivým skutkům tělesného a duchovního milosrdenství. Materiál obsahuje úvodní téma a pak deset kapitol, do kterých jsou rozděleny jednotlivé skutky milosrdenství. V některých kapitolách je spojeno více skutků. S ohledem na obsažnost tématu bude potřeba setkání předem pečlivě připravit. Téma obsahuje: úvod (citát z Písma sv.), text oficiálního dokumentu církve i Katechismu katolické církve, a „vlastní téma“, ve které je přiblížen jednotlivý skutek. K rozjímání poslouží úryvky Písma svatého (jistě lze použít i text dokumentu) a jako podnět k diskusi navržené otázky. Na závěr je připojeno svědectví či jiný vhodný text, který má pomoci upevnit probírané téma. Nechybí také konkrétní podnět pro praktický užitek ze setkání. Celkově je však na vedoucím společenství, jak materiál k setkání připraví a využije.

K vlastnímu setkání:

• Je potřeba, aby vedoucí či moderátor setkání si k tématu předem prostudoval text dokumentu církve a KKC, dovedl přiblížit dané téma a vybral úryvky Písma svatého ke společnému zamyšlení.

• Materiál je pomůckou, má umožnit přiblížit téma a uvědomit si vlastní postoje.

• Členové budou potřebovat Bibli, nejlépe každý člen společenství.

• Každý má mít svobodu vyjádřit se nebo mlčet. Osobní sdělení ať zůstanou uvnitř společenství a nevynáší se ven.

• Setkání je vhodné zakončit společnou modlitbou.

Úvod: Boží milosrdenství je nezměrné

Skutky tělesného milosrdenství

1. Sytit hladové, Napájet žíznivé

2. Přijímat pocestné

3. Odívat chudé (nahé)

4. Navštěvovat nemocné, Navštěvovat vězněné

5. Osvobozovat zajaté

6. Pohřbívat mrtvé

Skutky duchovního milosrdenství

7. Napomínat hřešící, učit nevědomé, 

dobře radit pochybujícím

8. Těšit zarmoucené

9. Trpělivě snášet křivdy, ochotně 

odpouštět ubližujícím

    10. Modlit se za živé a mrtvé

Úvod: Boží milosrdenství je nezměrné

Ve starém katechismu kardinála Tomáška jsou uvedeny definice některých důležitých Božích vlastností. Na otázku, co to znamená, že Bůh je nejvýš spravedlivý, následuje odpověď: „Všechno dobré odměňuje a všechno zlé trestá“. Co to znamená, že Bůh je nejvýš milosrdný? „Odpouští hříchy každému, kdo jich opravdu lituje“. Někdy se nám zdá, jako by to nešlo sloučit, že je Bůh zároveň nejvýš spravedlivý i nejvýš milosrdný.

Jan Pavel II.: Dives in Misericordia

4. Boží milosrdenství vyjadřuje Starý zákon mnoha výrazy různého obsahu, které však jakoby ze všech stran směřují k jednomu základnímu významu, aby tak vyjádřily transcendentní bohatství milosrdenství a zároveň ho mnohotvárně přibližovaly člověku. Starý zákon povzbuzuje lidi v neštěstí, zvláště ty, kteří jsou obtíženi hříchem, i celý Izrael, který měl smlouvu s Bohem, aby se odvolával na Boží milosrdenství, dovoluje mu, aby mu naprosto důvěřoval, připomíná mu je v dobách úpadku a zoufalství. Potom zase za milosrdenství děkuje a oslavuje Boha, kdykoliv se projevilo a naplnilo v životě národa nebo některého jednotlivce.

Tímto způsobem je milosrdenství jakoby stavěno do protikladu k Boží spravedlnosti a velmi často se ukazuje nejen jako silnější, ale i hlubší než ona. Již Starý zákon učí, že spravedlnost je sice opravdovou ctností u člověka a u Boha znamená jeho transcendentní dokonalost, ale láska je přesto „dokonalejší“, to znamená větší v tom smyslu, že je prvotní a základní. Láska umírňuje spravedlnost a spravedlnost jí v konečném důsledku slouží. Prvenství a přednost lásky před spravedlností (což je charakteristické pro celé Zjevení) se projevuje právě skrze milosrdenství. Žalmistům a prorokům se to jevilo tak zřetelně, že sám výraz spravedlnost u nich znamená spásu uskutečněnou Bohem a jeho milosrdenstvím. Milosrdenství se tedy liší od spravedlnosti, ale neodporuje jí, jestliže v dějinách člověka – jak to dělá už Starý zákon – předpokládáme přítomnost Boha, který se jako Stvořitel spojuje jedinečnou láskou se svým stvořením. Ze své povahy pak láska vylučuje nenávist a přání něčeho špatného vůči tomu, čemu jednou sama sebe darovala: „Neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil“. Tato slova odkrývají nejhlubší základ vztahu mezi Boží spravedlností a milosrdenstvím vzhledem k člověku a ke světu. Kromě toho zdůrazňují, že životodárné kořeny a nejhlubší důvody tohoto vztahu musíme hledat hluboko u počátku, v samotném tajemství stvoření. Předpovídají také již v souvislostech Starého zákona plné zjevení Boha, který „je láska“.

7. Velikonoční tajemství je vrcholným bodem právě tohoto zjevení a uskutečnění milosrdenství, které může člověka ospravedlnit a znovu nastolit vlastní spravedlnost, ve smyslu řádu spásy, který Bůh od počátku chtěl
v člověku a skrze něho ve světě. Trpící Kristus zvláštním způsobem oslovuje člověka, a to nejen věřícího. Také nevěřící člověk v něm bude moci nalézt výmluvný vztah a spoluúčast na lidském údělu, jakož i dokonalou plnost nezištné odevzdanosti věci každého člověka, pravdě a lásce. Božský rozměr velikonočního tajemství sahá však ještě hlouběji. Kříž vztyčený na Kalvárii, na němž Kristus vede svůj poslední rozhovor s Otcem, vyrůstá jakoby ze samotné podstaty lásky, jakou byl podle věčného Božího úradku obdařen i člověk, stvořený k obrazu a podobě Boha. Bůh, kterého zjevil Kristus, je nejen spojen úzce se světem jakožto Stvořitel a jeho prvotní zdroj života, ale je to zároveň
i Otec, kterého s člověkem, jehož povolal k životu ve viditelném světě, pojí pouto ještě těsnější než pouto stvoření, totiž láska, která nejen vytváří dobro, ale přivádí je k dokonalosti v účasti na životě samotného Boha: Otce i Syna i Ducha svatého. Kdo totiž miluje, touží sám sebe darovat.

KKC 2447

Skutky milosrdenství jsou činy lásky, kterými pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách. Učit, radit, těšit, posilovat — to jsou skutky duchovního milosrdenství, stejně jako odpouštět a trpělivě vše snášet. Skutky tělesného milosrdenství spočívají obzvláště v tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad; že hostíme toho, kdo nemá střechu nad hlavou; že odíváme toho, kdo nemá co na sebe; že navštěvujeme nemocné a vězněné; že pohřbíváme zesnulé. Dávat almužnu chudým je mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky; je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně“ (Lk 3,11). „Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu a pak vám bude všechno čisté“ (Lk 11,41). „Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ‘Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se’ — ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je (jim) to platné?“ (Jak 2,15–16).

Vlastní téma

Podle rabínského komentáře k 1. knize Mojžíšově, je ve jménu „Bůh“ zdůrazněna více spravedlnost a všemohoucnost, Bůh jako vládce a soudce. Bůh mocný Elohím. V onom komentáři se říká, že Bůh věděl, že by člověk nemohl existovat bez Božího slitování a shovívavosti, a proto přidává v Gen 2,4 své jméno Adonaj – Milosrdný, aby nás poučil, že spravedlnost vyváží slitováním. Je tedy pro nás dobré, když čteme Písmo svaté, se zastavovat na těch místech, kde se ukazuje Boží milosrdenství. Mezi taková silná vyjádření patří i to, co sděluje Ježíš, skoro jen potichu a v noci, Nikodémovi: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen“ (Jan 3,16–17). Boží milosrdenství je v Písmu často vyjadřováno pomocí příběhů. Působivé je líčení o proroku Jonášovi a jeho kázání ve městě  Ninive, které má být za své hříšné jednání vyvráceno. Město je však zachráněno, protože obyvatelé Ninive konají pokání. Bůh je v tomto příběhu mnohem milosrdnější než člověk – Jonáš, který si přeje záhubu města
a zlobí se na Pána Boha, že odvolal své hrozby. Na uschlém keříku, kterého je Jonášovi líto, ukazuje Bůh, že i jemu je líto lidí a je rád, když se obrátí a místo záhuby může přijít záchrana. Člověk se někdy zlobí na Boha a vyčítá mu, že je příliš milosrdný, že by měl být spravedlivější a přísnější. Viz podobenství
o marnotratném synu, kde starší syn je uražen a nechce ani jít domů, když slyší, že otec byl vůči jeho mladšímu bratrovi tak milosrdný a projevil takovou radost z jeho návratu. Podobně apoštolové by byli rádi, kdyby Ježíš potrestal samařskou vesnici, která je vyhnala, ale Ježíš je vůči Samařanům shovívavý
a napomíná spíš své učedníky: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit“ (Luk 9,55–56). Již ve starozákonní době, kdy lidé ještě toužili po spravedlnosti bez milosrdenství, zaznívají útěšná slova, že Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ. Spravedlnost bez milosrdenství, to je smýšlení, jaké Kristus odmítá a varuje před ním. Je třeba se varovat kvasu farizejského, tj. jejich učení. Nebude-li spravedlnost Ježíšových učedníků mnohem dokonalejší, než spravedlnost farizeů a zákoníků, nevejdou do Božího království. Jestliže nám Boží zjevení přináší naději, že Pán Bůh k nám bude milosrdný, pak se zároveň objevuje výzva: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Luk 6,36). Chce-li člověk pocítit Boží dobrotu, má
i sám být dobrý k druhým. Tato myšlenka zaznívá velmi silně v podobenství
o nemilosrdném služebníku (viz Mt 18,23–35). Je obsažena i v modlitbě Páně: „ Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (Mt 6,12). Jak máme tedy jednat? I mezi křesťany se v dějinách,
ba i v současnosti, objevují lidé, kteří mají jiného ducha než Pán. Byli to přísní vládci, dobyvatelé, učenci s duchem zákoníků, boháči bez milosrdenství apod. Kde by byla naše společnost, kdyby křesťané lépe napodobovali a následovali Spasitele. Ten něco takového očekává. Viz jeho poučování při poslední večeři, když říká: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“ (Jan 13,14–15). Ze zkušenosti víme, že pokud si dáváme nějaké předsevzetí, např. v souvislosti se svátostí smíření, ale nekonkretizujeme je, zůstaneme pouze u toho pomyšlení, že se napravíme, většinou ale nějakou změnu k dobrému nepocítíme. Proto má být předsevzetí opravdové a k tomu náleží, určit si konkrétně, v čem se má snaha projeví. Podobně tomu je
i v předsevzetí trochu se podobat nebeskému Otci v jeho milosrdné lásce. Tedy ne pouze slíbit, že budu více milosrdný ke druhým, ale v čem to bude spočívat
a jak to chci realizovat. A právě zde nám pomáhá církev, když určuje sedm skutků tělesného a sedm skutků duchovního milosrdenství. Ne že by už mimo tyto seznamy nebyly žádné další možnosti, ale přece zde máme jakousi základní nabídku, která se za dlouhou dobu osvědčila. Skutky duchovního milosrdenství jsou tyto: napomínat hřešící, učit nevědomé, dobře radit pochybujícím, těšit zarmoucené, trpělivě snášet křivdy, odpouštět těm, kteří nám ublížili, modlit se za živé i zemřelé.

O skutcích tělesného milosrdenství sám Ježíš učí, jak bude při posledním soudu důležité, co člověk dělal a jak soucítil s bližním (viz Mt 27,31 –46). Král se mě dotazuje, zda jsem sytil hladové, napájel žíznivé, přijímal pocestné, šatil nahé, navštěvoval nemocné, chodil k vězněným. K tomu byl dodán ještě sedmý dobrý skutek – pohřbívat zemřelé. Zde vyjmenované skutky tělesného milosrdenství se podobají dobrým skutkům, k nimž se nabádá již v době starozákonní. „Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána.“ (Iz 58,6–8)

Člověk, který koná skutky milosrdenství, sklízí často nevděk a hmotnou ztrátu, může pocítit i zklamání. Známe lidové pořekadlo: „Za dobrotu, na žebrotu.“ Přece však nic dobrého, co člověk udělá, nepřijde nazmar. Vše zůstává před Pánem Bohem. I Ježíš přece učí: „Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou“ (Mt 6,20). Jsou i lidé „destruktivní“ po kterých zůstává jen spoušť, zkáza a pláč. Ti, kteří projevují milosrdenství, jsou lidé „konstruktivní“. Právě takoví lidé něco krásného budují, rozvíjejí a zanechávají v tomto světě světlou šlépěj. Mají ducha Páně a jeho svaté působení. Přes rozmanité nesnáze a protivenství jsou šťastní, protože mají dobré svědomí. Právě milosrdní lidé „dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7) a zaslechnou, jak je král zve k sobě: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa“ (Mt 25, 34).

Písmo svaté

• Ž 25, 6–22 Bože, pamatuj na své milosrdenství

• Ž 36,1–13 Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože

• Mt 9, 9–13 Milosrdenství chci, a ne oběť

• Mt 25,31–46 Co jste udělali či neudělali nejmenšímu z bratří

• Řím 12, 1–21 Pro Boží milosrdenství, přinášejte sebe jako oběť Bohu

Otázky

• Boží milosrdenství je nezměrné. Jak rozumíte hříchu opovážlivého spoléhání na Boží milosrdenství?

• Co mohou být projevy Božího milosrdenství v našem životě?

• Dovedu vnímat projevy Božího milosrdenství ve svém životě?

• Jak spojit spravedlnost a milosrdenství v našem lidském jednání?

Konkrétní podnět

• Při večerní modlitbě poděkuj za okamžiky, ve kterých jsi vnímal Boží lásku, a zpytuj svědomí, zda jsi žil skutky milosrdenství.

• Nauč se vyjmenovat skutky tělesného a duchovního milosrdenství.

Svědectví, poučení

Z knihy Mons. Jiřího Mikuláška: Kde by se vzalo to dobro?

Nebylo by asi dobré, kdybych si ráno sedl a začal vymýšlet, kterýpak velký skutek milosrdenství bych dnes mohl vykonat. Snad někoho zachránit z hořícího domu? Nebo tonoucího z řeky? Lepší asi bude vstát a vydat se vstříc malým skutkům milosrdenství, které se nám nabízejí téměř na každém kroku. Dovolím si pro inspiraci připojit malý seznam:

říct dobré slovo
opatrně zavírat dveře
být za všechno vděčný
křivé slovo nepovažovat hned za urážku
leccos umět milosrdně přehlédnout
uznat to dobré, co udělal druhý…

Bula papeže Františka k vyhlášení Svatého roku Milosrdenství (Misericordiae Vultus)

 

Nemůžeme utéci před Pánovými slovy, podle nichž budeme souzeni: zda dáme najíst hladovému a napít žíznivému; přijmeme cizince a oblečeme toho, kdo nemá, co na sebe; zda budeme mít čas být s tím, kdo je nemocný a ve vězení (srov. Mt 25,31–45). Stejně tak budeme tázáni, zda jsme pomáhali vyvádět
z pochybností, které stahují do strachu a často jsou zdrojem osamocení; zda jsme uměli přemáhat neznalost, v níž žijí miliony lidí, zejména děti, kterým se nedostává pomoci, aby mohly vyváznout z chudoby; zda jsme byli nablízku tomu, kdo je osamocen a sklíčen; zda jsme odpustili tomu, kdo nás uráží,
a odmítli každou formu zášti a nenávisti vedoucí k násilí; zda jsme byli trpěliví podle příkladu Boha, který má trpělivost s námi; a nakonec zda jsme Pánu v modlitbě svěřovali svoje bratry a sestry. V každém z těchto „nejmenších“ je přítomen sám Kristus. Jeho tělo se stává znovu viditelným jako tělo, které je zmučené, bolavé, bité, podvyživené a na útěku…, abychom jej rozpoznali, dotýkali se jej a poskytovali mu péči. Nezapomeňme na slova svatého Jana od Kříže: „Na sklonku života budeme souzeni podle lásky“.