v Anglii

14.01.2019 13:07

 

Anglie


 

Chtěla jsem navštívit kluky a ukecala jsem dceru a bráchu, aby letěli se mnou. Chtěla jsem je navštívit hlavně proto, že Filip měl právě 30 let. Danek to sice příliš nechápal, byl nervozní z toho, že tam ještě není úplně zabydlený. Je v Anglii krátce a řeší si ještě svoje nedořešené věci a tak reagoval dost nevrle. Myslela jsem, že prostě přespíme někdo u Filipa a někdo u Danka, ale Danik s tím nesouhlasil. Prý nám raději zaplatí hotel. No a že Filip zaplatí taxíka z letiště. Připadalo mi to od kluků dost galatní. Brácha to komentoval slovy, že jim tedy zaplatíme večeři. Koupila jsem letenky na Standsted. Byly levné – Ryanair. Jenže teď se to začalo komplikovat. Filip mi vzkazoval, že kdybych letěla British Airways, že to bude blíž a tudíž neutratíme tolik za taxíka. Danek vzkazoval, že je hotel dost drahý, že by uvítal příplatek. Nakonec z toho vyplynulo, že se složíme všichni účastníci já, brácha, Teru, a kluci na ten hotel. Tudíž Filip neplatil ten taxík, a my večeře klukům. I tak měl Filip pocit, že nechápe, proč nám má přispívat na hotel. No a já to zase komentovala slovy, že jsem na hotel nechtěla, že jsem si myslela, že přespíme u nich. No prostě tragégie pro některé jedince. Pochopila jsem, že kluci o galantnosti netuší nic. Že to byla odemně přehnaná myšlenka. Terka se také tvářila dost divně, když slyšela, že tedy musí všechno platit. Bylo mi to líto. Nabídla jsem jí, že jí třeba něco zaplatím. Těšila jsem se na to, že Terku svezu poprvé letadlem. Před časem mi říkala, že se bojí letět. A já jí dávala rady, že je mladá ženská a že by tenhle svůj strach měla překonat, a že ho překoná tím, že jednou začne. Petr přijel do Prahy večer před odletem. Měli jsme už mít novou manželskou postel, jenže měli v nábytku měsíc zpoždění s dodávkou a tak jsme spali na obývací pohovce my, a Petr bohužel musel přespat na tý naší starý posteli. Trošku jsem se bála, že ho ta postel bude tlačit, ale prý to šlo. Filmeček



 

14.1.2019 – den první Reading

 


 

Vstávali jsme brzy ráno, Zbyněk říkal, že nás bude sledovat na internetu. Měl odpolední. Přeposílali jsem si s Terkou fotky snídaní. S Petrem jsme vyrazili autobusem na letiště, jezdily ještě noční tramvaje. A počkali se na letišti na terminálu jedna. Z jedničky jsem ještě nikdy neletěla. Je to terminál odkud se lítá mimo unii, ikdyž bylo ještě před Brexitem. Prošli jsme kontrolou a hledali naši bránu, nejprve jsme se vydali špatným směrem a tak jsme se museli vrátit, ale nakonec jsme ten náš nástup našli. Terka byla příjemná, ještě se na mě usmívala. Seděla vedle mě v letadle. Myslela jsem si, že bude projevovat větší nadšení z letu. Nahrála si celý start, ale pak dělala, že spí. Nechápu to. Já svůj první let prožívala mnohem víc emočně. Let probíhal dobře, pilot s námi docela buchnul o přistávací dráhu. Terce špatně nebylo. 

 

 

V londýnském letišti jsme se museli představit nějakému celníkovi. Čekali jsme docela dlouho ve frontě. 


Když jsem se dostala k okýnku, ptal se mě jestli jsem přijela na holyday, kývala jsem hlavou, že ano, pak ještě něco říkal, nevím sice co, a tak jsem zase kývala, načež mě pustil do Anglie. Mezitím nám volal ten kluk z taxíku, kterého objednal Filip.

 

 

 

Vyšli jsme jen ven a on během chvilky přijel a my nastoupili. Petr si sedl dopředu a hned jsme měli změnu, protože volant byl na druhé straně než je obvyklé. Jsme v Anglii a tady se prostě jezdí naopak. Bylo to pro našince velice neobvyklá jízda. Na každém kruhovém objezdu jsme měli pocit, že se musíme každou chvíli vybourat. Anglie na mě od samého začátku působila jako Haná. Louky pole mírně zvlněné kopce, žádné velké stoupáky. Cihlové baráky. No téměř jako na Hané, asi bych to tady pojmenovala západní Haná. Je mi docela jasné, že se tady mým synům líbí. Vždyť si tu musí připadat jako doma. Jeli jsme docela dlouho. A kluci se ozývali, máme dát vědět, že už jsme před Readingem, příjdou nám naproti. Dojeli jsme do Readingu a Filip zaplatil taxíka, s tím, že mi pomůže vybrat z bankomatu a já mu to pak vrátím. Jeli jsme totiž téměř bez peněz. Filip tvrdil, že je to zbytečný měnit, když si to vyberu z bankomatu a zvolím si poplatky své banky. A tak jsem se tak domluvili. Ubytovali jsme se a vyrazili objevovat město Reading.

Reading je anglické město v hrabství Berkshire. Město se nachází na soutoku řek Temže a Kennet, mezi Londýnem a Swindonem. Dle údajů z roku 2001 zde žije 143 096 obyvatel. Výslovnost města je [ˈɾɛdɪŋ], ne jako reading,  slovesa to read, který je [ˈɾiːdɪŋ]. Reading byl ve středověku důležitité město; nacházel se v něm klášter, jenž měl vazby na královskou rodinu. Jeho moc upadla po sérii ekonomických krizí v 17.století. V současnosti se jedná o důležité ekonomické centrum jižní Anglie. Historie města spadá minimálně do 8.století, kdy je město známo jako Readingum.

Toto významné univerzitní mesto, které stojí uprostred krásné krajiny údolí Temže, vdecí za svou rychlou expanzi v 19. století za príchod železnic. Dnes je to prosperující obchodní a obchodní centrum s vynikajícími volnocasovými a zábavními zarízeními a navzdory modernímu vývoji si zachovává pozoruhodnou architekturu a historické budovy. Díky blízkosti Londýna a dobrým dopravním spojením je také atraktivní základnou pro dojíždející pracující v hlavním meste. V 18. století došlo k príchodu železáren a rustu pivovarského obchodu, pro který se mesto proslavilo.

Toto významné univerzitní mesto, které stojí uprostred krásné krajiny údolí Temže, vdecí za svou rychlou expanzi v 19. století za príchod železnic. 
Dnes je to prosperující obchodní a obchodní centrum s vynikajícími volnocasovými a zábavními zarízeními a navzdory modernímu vývoji si zachovává pozoruhodnou architekturu a
 historické budovy. Díky blízkosti Londýna a dobrým dopravním spojením je také atraktivní základnou pro dojíždející pracující v hlavním meste.
 
V 18. století došlo k príchodu železáren a rustu pivovarského obchodu, pro který se mesto proslavilo.

 

 

 

 

 

 

 

Významní rodáci


 

Zastavili jsme se u Danika na kafe. A potom vyrazili dál do města. Naproti Dankova baráku je tzv. Dankova hospoda. Kousek dál prodejna rakví. Pak jsme přišli k místnímu anglikánskému kostelu a jeden pán byl velice vstřícný a vyprávěl nám o jeho historii, něco o královně Elfrídě, a historie tohoto místa je stará víc jak tisíc let. Pán pochválil Dankovu dobrou angličtinu. A poradil mu, aby nás vzal někde k ruinám kláštera. Petr s klukama kouřil, dost mě tím rozčiluje, prý začla letos na Kanárech. Pořád mu říkám, ať s tím skončí. Procházíme centrem města. Je tady socha britské královny Viktorie. Procházeli jsme okolo cihlové radnice, byl to velký rohový cihlový městský barák. Potom kolem kostela sv. Vavřince, a došli jsme do parku, kde byla socha velkého lva. Byla tu tekoucí fontánka. Bylo docela teplo. Petr si bral teplou budnu a podvlíkačky, říkám mu proč, vždyť v Anglii je tepleji než u nás. A to se potvrdilo. Tu teplou péřovku měl celou domu v hotelovém šatníku a chodil jen v teplé mikině. Za parkem byly ruiny benediktinského opatství.

Město Reading je slavné a staré, pochází z dávných dob krále Ethelreda, kdy Dánové zakotvili se svými válečnými loďmi v Kennetu a vyrazili z Readingu, aby zpustošili celé území Wessexu. Zde Etheired se svým bratrem Alfrédem bojovali a porazili Dány, při čemž Ethelred si vzal na starost modlení a Alfréd bojování. V pozdějších letech se Reading, jak se zdá, stal příhodným místem, kam utéci, když se poměry v Londýně stávaly nepříjemné. Parlament se obyčejně přihnal do Readingu, kdykoliv ve Westminsteru propukl mor, a v roce 1625 ho tam následovala i spravedlnost a všechny soudy se odbývaly v Readingu. Londýnu se jistě vyplatilo opatřit si občas docela obyčejný mor a tak se zbavit jak právníků, tak parlamentu. Za bojů parlamentu proti králi byl Reading obléhán earlem z Essexu a o čtvrt století později princ Oranžský zde porazil vojsko krále Jakuba. Jindřich I. je pochován v Readingu, v benediktinském opatství, které sám založil a jehož zříceniny stále ještě můžete vidět. V tomto opatství měl veliký Jan z Gauntu svatbu s lady Blanche.

 

Deset zajímavostí Readingu

 

Oscar Wilde byl uveznen v Readingské veznici v pozdním devatenáctém století pro homosexualitu. Zatímco tam pobýval, psal De Profundis a po svém propuštení napsal Baladu na Redingskou veznici. V roce 2016 hostila veznice radu umelcu, mezi nimi Patti Smith a Ralph Fiennes, kterí porádali verejná ctení De Profundis (v Readingském vezení), aby poukázali na utrpení, které zde zažil Wilde.

Abbey Reading byl postaven Kingem Henrym I. jako jeho místo posledního odpocinku. Opatství v jeho okázalosti bylo jednou z nejimpozantnejších budov v Evrope. Zrícenina opatství znovu otevrela v roce 2018 po významném projektu ochrany prírody. Mezitím na míste pokracuje hledání pozustatku posledního nenalezeného krále Anglie.

 Jane Austenová byla školacka v Reading Ladies Boarding School. Na organizovaných prohlídkách je možné navštívit Abbey Gateway, ve které sídlí škola.

 Reading má nejdelší rícní prucelí místního úradu (Reading Borough Council) podél Temže.

 Reading je domovem nejdéle fungujícího rockového festivalu na svete (Reading Festival). 

Vize na rok 2050 stanovuje pro Reading ambice, aby se do roku 2050 stalo mestem rek a parku, kulturou a rozmanitostí a inteligentním, udržitelným místem pro život, práci a návštevu. 

Univerzita Readinga byla založena v 19. století jako vysoká škola univerzity v Oxfordu. To je zaradilo jako jednu z top 200 univerzit na svete. 

Reading se muže pochlubit prací nekterých z nejvetších britských viktoriánských architektu - sir John Soane, sir George Gilbert Scott, Augustus Pugin a Alfred Waterhouse. 

Reading byl známý pro 3B - pivo, žárovky a sušenky (anglicky - beer, bulbs a biscuits) - který podporilo jeho prumysl behem prumyslové revoluci. Huntley a Palmerova továrna na sušenky byla nejvetší ve svete v rozkvetu 19. století.

Kate Middletonová, vévodkyne z Cambridge, se narodila v nemocnici Reading's Royal Berkshire Hospital - Kate sdílí Reading jako její místo narození s Ricky Gervais, Kate Winslett, Marianne Faithful a Jacqueline Bissett a dalšími.

 

 


 

 

 

 

 

 

 

Důkladně jsme si to tady prohlídli. Měli to zde moc pěkně upravené. Filip říkal, že tady byl kdysy na kole, ještě než mu ho o silvestru ukradli. A Danek říkal, že tady ještě nebyl. Za ruinami byla supermoderní stavba se špicí a tvořila s těmi ruinami zajímavý kontrast. Pak jsme šli podél řeky dál. Začali jsem mít hlad. Problém byl v tom, že jsme se nemohli dohodnout na čase, kdy budeme jíst. Někdo chtěl hned, někdo později. Nedokázali jsme se zasynchronizovat, a to nám kazilo společnou prohlídku. Nakonec jsme vlezli k McDonaldovi. Z mého nového svetru padaly chuchvalce vlny, vůbec jsem to nechápala. 

Tohle se mi nikdy nestalo. Byly za mnou plné cestičky pavučin. Terka to těžce nesla. My si z toho spíš dělali srandu. Petr se to snažil přeložit do angličtiny. Ten bordel padá z jejího svetru. Kluci nám ukázali jednolibrový obchod, a tak jsem si tam nakoupili něco na snídaně večeře a šampon a podobně .je tady docela dost polských obchodů. Procházeli jsme kolem hospody s velkým bažantem na štítu a kluci říkali, že je to hospoda, kde prý nemají rádi imigranty a tak tam nechodí.

 

 Odnesli jsme si nákup domů a vydali se obhlížet readingské parky. Všímám si, že sedíme jako vlaštovky vůbec se sebe nedotýkáme, neobjímáme se kolem ramen, nedokážeme si stoupnout vedle sebe a zapózovat na fotku. U readingských jezírek byla spousta vodního ptactva. Mnohé z nich ani neznám, zapadalo sluníčko. 

 

 Šli jsme kolem spousty pěkných anglických domečků a kluci vyprávěli, že tady nikomu nikdo nekouká do baráku, co tam má, co nemá, a jak žijí. Filip si sedl na zápraží a kouřil a nikdo z místních se neotočil a nepodíval se dovnitř do domu. Rostou jim tady i palmy. Už se rozsvěcovala noční světýlka. Sedli jsme si do Filipovy hospody, bohužel jsme šli okolo jeho domu, ale Filip nám ho neukázal. 

Hospoda byla velice příjemná, poseděli jsme popili měli tu i pivo San Miguela. Pak nás Dankův kamarád přivezl do hotelu, protože to bylo ještě tři kilometry a my už jsme byli unaveni. Filip nám ještě přinesl kávu, která mu tam zbyla po Borůvcích, turka. Ze mě pořád opadávaly ty chuchvalce, a Terka se za mě styděla .uvědomila jsem si, že to tady není vůbec pohoda, jak jsem zvyklá z našich dovolených. S děckami to objevování světa drhne. Je zajímají jiné věci než mě, oni znají jiné filmy a seriály než já, jiné písničky, nemáme téměř nic společného. Tolik se snažím, aby naše rodina fungovala a Danek mi nakonec řekl, že vlastně už jak dlouho vůbec nefunguje. Tak nevím, co mám dělat, mám se jít oběsit?? Při sprchování na hotelu jsme zjistili, že ta plachta propouští vodu. Bylo tam spousty ručníků, tak to Teru vytřela. Všude po pokoji byly ty moje chuchvalce z mé mikiny. Ach jo

Fotky
 

 

 

15.1.2019 – den druhý Salisbury a Avebury

 

 


Druhý den nás Dankův kamarád Honza vezl na výlet, který sám vymyslel. Ale bohužel se nám nevlezl do auta Fila a tak zůstal doma. To mědocela mrzelo. Ale nechtěla jsem odmítnout připravený výlet. Odjížděli jsme od hotelu a naproti v kostele byla v deset byla bohoslužba, kterou jsme kvůli výletu nestíhali. Jiný den už tam nebude až v neděli a to už budeme pryč. Pochopila jsem, že si v Anglii bohoslužbu musím odpustit, jsem stejně na protestanském území a těžko bychom hledali katolíky. Ikdyž tady určitě nějací jsou, ale v menšině. Kostel je Ježíšův - Christ church Reading. Nebylo kdy se podívat dovnitř, přestože z venku vypadá kostel moc hezky a historicky Je tohle dost jiné, cestování s mými dětmi znamená bez mší. Je to kruté, ale je to tak, buď rodina nebo Ježíš. Možná proto se naše rodina rozpadá, protože je nestmeluje Ježíš. Trpím kvůli tomu jako pes. Dojeli jsme do Salisbury. Území v okolí Salisbury bylo osídleno již v době železné a bylo vybráno pro dostatek vodních zdrojů. Římané tuto osadu nazývali Sorviodunum. V pozemkové knize z doby Normanů je toto měst označováno jako Salesberie.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Salisburská katedrála - První katedrála byla postavena na místě původního města (také označované Old Sarum) biskupem Osmundem v letech 1075 - 1092. Zhoršující se vztahy mezi církví a vojáky vedly roku 1219 biskupa Richarda Pooreho k rozhodnutí založit nové město a postavit novou katedrálu na pozemcích, které vlastnila církev, asi 3 km od původní osady v údolí řeky Avon. Výstavba nového města byla zahájena roku 1220. Stavba hlavní budovy katedrály byla zahájena roku 1221, byla dokončena za 38 let a je považována za mistrovský příklad raně anglické architektury. Věž katedrály, vysoká 123 m, je jednou z nejvyšších ve Velké Británii. Ve sbírkách její knihovny je uschován jeden z mála dochovaných exponátů Magny Charty. Velké mechanické hodiny, jedny z nejstarších dochovaných ve Velké Británii, byly na katedrálu instalovány roku 1386. Město se rychle rozvíjelo a ve 14.století bylo hlavním centrem Wiltshire. Městské hradby byly postaveny ve 14.století a obsahují čtyři brány, z nichž čtyři, High Street Gate, St Ann's Gate, Queen's Gate a St Nicholas's Gate, jsou původní a pátá, byla vybudována v 19.století. V době velkého moru roku 1665 král Karel II. Stuart sem přestěhoval svůj dvůr.


Procházíme anglickým městečkem, a přicházíme k obrovské katedrále. Je katolická. Visí tu nějaké koule znamenající světlo světa. Gotické oblouky, sochy, moc pěkná katedrála. Uvnitř je to teprve gotické pokocháníčko. Mají tu uvnitř obrovský vánoční strom. Je tu maketa katedrály jak vypadala dřív. Uvnitř kostela nějaká fontána s tekoucí vodou, něco jako křtitelnice? Mozaiky v oknech, několik poschodí oblouků, vidím tu věnečky s vlčím mákem, které se tu dávají válečným veteránům, kteří tu mají náhrobky. Angličani si na válečné veterány hodně potrpí. Tady je alespoň jasné kdo je kdo, ne jako u nás, kde se mezi válečnými veterány skrývají i agenti stb. Hnus, ta naše země. Katedrála je opravdu impozantní. Když jsem si myslela, že jsme na konci, zjistila jsem, že jsme vlastně v půli. Občas je ve sloupech schovaná malá pidikaplička. Místa, kde sedávali králové. Náhrobky významných osob. Zaujaly mě i vánoční ozdoby a kaple Archanděla Michaela s velice starým oltářem. Když jsme se našli a když jsme už málem vycházeli ven z kostela, náhle tu byla kaple Magna Charta byly tu podušky s vyšitými jmény svatých. Byla tu jedna paní v senniorském věku, která nám povyprávěla o místním významu. O smlouvě, kterou tady v 11 století vyhlásili proti zlému králi Janovi. Danik překládal. Bylo to velice zajímavé a já jsem pochopila, proč jsou na západě pořád o sto let dál. Protože k nám se význam této smlouvy o rovnoprávností, o právech chudého před soudy stejně jako bohatého ještě nedostal. Že z této smlouvy vznikla i dohoda OSN. Listina práv, zde byla až do nedávna, než ji nějaký blázen chtěl zničit nebo ukrást, a tak originál schovali a mají vystavenou kopii. Byla jsem moc ráda, že nás sem kluci vzali, Magna Charta se úplně ideálně hodí do sbírání mých informací o skutečné pravdě, ne o tom paskvilu, který nás učí v našich školách podle vášnivých vlastenců, kteří si historická fakta výrazně překroutili. Takže se vlastně v našich školách učí lži. Nepamatuju si, že by jsem se ve škole učila o Magna Chartě, tak důležité úmluvě pro lidstvo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Magna charta libertatum, také Magna Carta (dle středověké latiny), nebo také Velká listina práv a svobod, je anglický právní dokument původně vydaný roku 1215. Omezoval některé panovníkovy pravomoci, vyžadoval, aby respektoval zákonné procedury a aby akceptoval, že jeho rozhodování bude omezeno zákonem. Výslovně vyjmenovával některá práva jeho poddaných, z nichž nejdůležitější bylo právo odvolání se proti nezákonnému uvěznění. Magna charta byl první dokument omezující pravomoci panovníka vůči jeho poddaným na základě zákona. Jejím předchůdcem byla Listina svobod (Charter of Liberties) z roku 1100, kterou Jindřich I.dobrovolně podřídil svou moc zákonům. Magna charta prakticky ve středověku nijak výrazně neomezovala pravomoci panovníka, ale v době občanské války se stala důležitým symbolem pro ty, kteří chtěli zdůraznit, že jednání krále podléhá zákonům. Tato listina je nejvýznamnějším raným dokumentem v dlouhodobém historickém procesu vedoucím k současnému ústavnímu právu. Magna charta ovlivnila vývoj zvykového práva a mnoha ústavních dokumentů jako například Ústavu Spojených států amerických. V průběhu středověku bylo mnoho článků charty renovováno a tento proces probíhal až do konce 18.století. Ve druhé polovině 19.století byla většina původních ustanovení z anglického práva zrušena. Běžně je chápána jako dokument vydaný roku 1215 (jsou dochovány 4 exempláře a jeden z nich je uložen v Salisbury).V následujících letech však byly vydány další upravené verze tohoto dokumentu a verze, která je vystavena v muzeu ve Washingtonu D.C., pochází z roku 1297. Po ovládnutí Anglie Normany roku 1066 a v letech následujících se anglický král stal mocným a vlivným panovníkem v rámci Evropy. Faktory, které k tomu vedly, byla organizovaná centralizovaná vláda založená na normandském systému správy a rozsáhlé vlastnictví půdy v Normandii. Po korunovaci krále Jana na počátku 13.století vedla série neúspěchů v domácí a zahraniční politice ke vzpouře baronů a k jejich pokusu omezit pravomoci panovníka zákony. Janovy akce ve Francii byly hlavní příčinou nespokojenosti. Po smrti krále Richarda I. Nebylo nástupnictví na anglický trůn zcela jasné. 

Král Jan byl korunován na úkor Richardova synovce Artura. Protože Artur měl nárok na panství Anjou, potřeboval Jan souhlas francouzského krále  Filipa. Aby ho získal, odstoupil mu velkou část francouzského území v Anjou. Po porážce Janových vojsk v Bitvě u Bouvines Filip obsadil všechna území na severu Francie včetně Normandie. Tyto vojenské neúspěchy, v nichž Anglie přišla o příjmy z bohaté kolonie, měly vliv na Janovu neoblíbenost. Místo aby snížil své náklady, vyhlásil nové daně. Dalším důvodem nespokojenosti byly spory mezi mnichy canterburského biskupství, kteří chtěli získat kontrolu nad volbou arcibiskupa canterburského, a králem Janem, který prosazoval svého kandidáta.

Roku 1215 některým vlivným šlechticům došla trpělivost a vstoupili 10.června 1215 do Londýna s vojenskou silou a měšťané jim vyjádřili podporu tím, že jim otevřeli brány města. Tato akce neskončila vzpourou, ale šlechtici přinutili krále Jana souhlasit s Articles of the Barons, ke kterým byla připojena jeho pečeť, na louce u Runnymede 15.června 1215. Na oplátku šlechtici obnovili 19.června přísahu věrnosti králi Janovi. Formální dokument, na němž je zachycena tato dohoda, byl zpracován královským archívem 15.července a tato listina je originální Magnou chartou. Byl zhotoven i neznámý počet kopií, které byly rozeslány na úřední místa jako biskupství a královským šerifům. Nejdůležitější klauzulí pro krále Jana byl článek 61, známý jako bezpečnostní klauzule, nejdelší část dokumentu. Ta ustanovila výbor 25 baronů, kteří se mohli kdykoli sejít a zrušit rozhodnutí krále a to i za použití síly k obsazení královských hradů. Toto ustanovení neutralizovalo Janovu moc a poté, co šlechtici opustili Londýn, je odvolal, což vyústilo v první válku baronů. Opatření omezující moc krále anuloval i papež Innocenc III. Král Jan zemřel v průběhu občanské války 19.října 1216 na úplavici. Po jeho smrti byl králem korunován jeho devítiletý syn Jindřich III. Plantagenet. Jeho regenti vydali novou verzi Magny charty bez kontroverzního článku 61 a po dosažení Jindřichových 18 let vydal král obnovenou verzi, která obsahovala pouze 37 článků. Magna charta byla původně psaná v latinském jazyce. Velká část byla převzata z Listiny svobod Jindřicha I. z roku 1100, kterou vydal po svém nástupu na trůn a která svazovala pravomoci panovníka určitými zákony s ohledem na zájmy církevních hodnostářů a šlechty. Tento dokument zajišťoval určité svobody církvi a šlechticům.

 Dokument označovaný jako Magna charta není původní dokument z roku 1215, ale pozdější verze z roku 1225 a obvykle bývá předváděn dokument z roku 1297, kdy byla odsouhlasena Eduardem I. Charta z roku 1215 obsahovala mnoho bodů, které nebyly míněny jako dlouhodobé závazky panovníka, ale měly poukázat na současné problémy. Dalších 200 let pak každý panovník potvrdil závazek uznávat tato ustanovení vydáním vlastní verze dokumentu. Magna charta obsahuje 63 článků, ve kterých je uveden například slib o svolávání zástupců šlechty a měst kvůli daním, svobodná volba biskupů a opatů, dodržování zvykového práva, zavedení jednotných měr a vah či povolení přístupu cizím obchodníkům na území Anglie. Pro moderní dobu je nejdůležitějším ustanovením Charty habeas corpus – právo na legitimní a důstojné zacházení. Tato ustanovení jsou odvozena z článků 36, 38, 39 a 40 dokumentu z roku 1215. Dalšími odstavci, které jsou uplatňovány v současném právu Anglie a Walesu, je odstavec 1 garantující nezávislost Anglikánské církve, článek 9 zaručující středověké svobody londýnské City a článek 29 garantující právo na řádný soud. Velký význam pro ústavní právo měly články 14 a 61, které povolovaly zřízení rady sestávající z nejvlivnějších mužů království. Tato rada měla fungovat spíše pro blaho země, než k omezení pravomocí panovníka. Její členové měli právo v některých zvláštních případech odvolat přísahu věrnosti panovníkovi a vyjádřit věrnost této radě. Tato rada byla zodpovědná za vyhlašování daní a byla první institucí, kterou bylo možno nazvat parlamentem, i když jeho pravomoci měly daleko do oprávnění současného Parlamentu Spojeného království. Pokus o krádež - 26. října 2018 se jistý 45letý „muž s útočnou zbraní“ pokoušel rozbít vitrínu a ukrást Magnu chartu, jež je v expozici v katedrále anglického Salisbury.

Mám moc ráda čtvercové kláštery, ráda bych v takovém klášteře někdy žila. Procházeli jsme potom městečkem Salisbury a hledali kde bychom se tak mohli najíst. Procházeli jsme kolem nějaké kamenné stavby, nakonec jsme vešli do typické anglické hospody. A já si vůbec nedokázala poradit s jídelním lístkem, Danek mi pak vyčítal, že jsem to zbytečně natahovala. Nechápu to, copak to nemužu ani zkusit, oni byli na mě naštvaní, že jsem si neobjednala hned a nebo že jsem to nenechala na Dankovi hned, no já se nejdřív pokoušela přeložit si to, ale nic mi to nepomohlo nakonec jsem vládu nad mým jídlem musela nechat na Dankovi a měli jedovaté poznámky všichni mimo Honzy. Měli tam úplně úžasné wécko a mrzelo mě, že jsme si nesedli nahoru, bylo to tam moc pěkné a měli bychom tam více soukromí, ale stejně se spolu pořádně nedomluvíme, tak k čemu soukromí ah jo. Když jsme šli k autu všimla jsem si, že jdeme okolo domu pro poutníky. Sedli jsme do auta a přemístili se do Averbury, bylo to docela daleko. Jeli jsme tam hodinu. Nejprve jsme se zastavili v místním kostelíčku, kde jsme si vše důkladně prohlídli. Byl zasvěcen svatému Jakubovi. A byl opravdu velmi starý z roku 1000. Měli tu hezký betlémek, a oltář mi nešel vyfotit, byla tady příliš velká tma. Měli tady vyšívanou vlajku se znaky santiágského poutníka. Domečky v Averbury měly zvláštní přírodní střechy, vypadaly ty domečky jako z pohádky pro trpaslíky. Poprchávalo. Prošli jsme kolem nějakého upraveného statku, kde bylo i posezení. Vydali jsme se k těm místním kamenům. Kluci rozhodli, že jsou prý mnohem zajímavější a starší než známé Stonehenge. Světoznámá památka Stonehenge, nacházející se asi 13 km na severovýchod od Salisbury.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Avebury je neolitická památka. Jedná se o tři kamenné kruhy – henge, které se nachází v okolí stejnojmenné vesnice v anglickém hrabství Wiltshire. Památka je zapsána na seznamu světového dědictví Unesco. Podle radiokarbonové metody datování byly násyp a kamenné kruhy vytvořeny v letech 2 900 až 2 600 př. n. l. Lidé je využívali pravděpodobně až do roku 1 800 př. n. l. V 17. a 18. století byla památka předmětem zájmu spisovatele Johna Aubreyho, architekta Iniga Jonese a lékaře a amatérského archeologa Wiliama Stukeleyho. Tomu se podařilo Avebury nakreslit ještě předtím, než místní obyvatelé začali megality používat na stavbu svých domů. Mezi roky 1908 až 1922 zde probíhal rozsáhlý archeologický výzkum. Ve 30. letech 20. století zde archeolog Alexander Keiller nechal odstranit stromy a některé budovy. Dnes Avebury rozdělují domy stejnojmenné vesnice spolu se silnicí. Ve druhém desetiletí 21. století je areál hojně navštěvován turisty, kterých sem dorazí stovky tisíc ročně. Památka má velký význam i pro příznivce novopohanství. Kameny jsou umístěny na násypu, který je ohraničen příkopem o délce 1,3 km a hloubce až 6 metrů. Celkově jich bylo 180. Tvořily jeden větší a dva menší kruhy, které ležely uvnitř kruhu většího. Ten byl největším megalitickým kruhem na světě. Nacházelo se v něm zhruba sto kamenů, v menších kruzích jich bylo okolo třiceti. Další megality byly vztyčeny uprostřed areálu. Největší z nich váží přes čtyřicet tun.Během několika posledních století používali místní obyvatelé kameny jako stavební materiál a tak se jich dochovala asi čtvrtina. V minulosti zde ještě ležely dvě kamenné ulice. Zbytky jedné se v Avebury nacházejí dodnes. Vedou k Overton Hillu, kde byl dříve další kamenný kruh.

 

 

 

 

 

 

 

Vydali jsme se tedy na obhlídku kolem kamenů, bylo pošmourno. Cestičky upravené, tak jsme to obešli celé dokola. Pak už se stmívalo a domečky krásně svítily. Zaujala mě hospudka červený lev. Bylo to tady v anglii všude, zřejmě nějaká frančíza. A tak jsme se tady zastavili na kafíčku. Večer jsme potom šli do Dankové hospody, kde už s námi seděl i Fila. Fotky


 

 

 

 

 

Den třetí - 16.1.2019 – Londýn


 

Brzy ráno jsme jeli s Filou na autobusové nádraží, kde měl jet bus do Londýna ale nejel. Takže jsme se nakonec rozhodli, že pojedeme vlakem. Přijeli jsme na stanoviště Paddington


 

 

 

 

 

 

 

Londýn  je hlavní město Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ležící na jihovýchodě země 80 km od ústí řeky Temže. Produkuje 20 % HDP Spojeného království a londýnská City je jedním z největších světových obchodních center. Žije zde přibližně 8,788 milionu obyvatel. Londýn se spolu s městy New York a Tokio řadí k nejdůležitějším městům světa. Pojem Londýn se používá pro území vymezené jako jeden z anglických regionů – Velký Londýn. Nejprve jsme procházeli ulicí, kde měl pamětní desku Alexandr Fleming – vynálezce penicilínu. https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexander_Fleming

Pak jsme pokračovali částí, kde bylo mnoho obchodů i bank popsáno arabským písmem. Hrál tady na chodníku hodně dobrý muzikant. Petr nás dovedl ke katolickému kostelu Panny Marie Růžencové, kde se ještě před časem sloužily mše v češtině. A kde Petr bydlel, při svém minulém a prvním pobytu v Anglii. S Petrem jsem si kostelík prohlídli. Ostatní mé děti na nás čekaly venku. A to nás provázelo celý tento den. Bavily mě anglické přechody přes silnici, kde měli šipky s nápisy: Dívej se do leva, dívej se do prava, dívej se na oba směry. Potkaly jsme další anglikánský kostel sv. Jakuba. My si jej s Petrem prohlíželi mládežníci nikoli. Potom jsme se vydali do slavného Hyde Parku.

 Hyde Park je jeden z největších parků v centru Londýna v obvodu Westminster a jeden z královských parků v Londýně. Park je rozdělen Serpentinovým jezerem na dvě poloviny. Hyde Park sousedí s Kensingtonskými zahradami, které jsou často považovány za součást Hyde Parku. Hranici mezi oběma parky tvoří West Carriage Drive. Plocha Hyde Parku činí 1,4 km² a Kensingtonských zahrad 1,1 km². Nejstarší část parku patřila panství Ebury. Plocha této části byla jeden hide (plocha 0,24–0,49 km²) a z tohoto slova pochází název parku. Pozemek získal Jindřich VIII. V roce 1536 od mnichů z Westminsterského opatství. Autorem většiny vybavení parku je architekt Decimus Burton. Park byl původním místem, kde stál Křišťálový palác, navržený Josefem Paxtonem pro Velkou výstavu v roce 1851. Park se také stal dějištěm několika velkých koncertů včetně Rolling Stones (1969), Pink Floyd (1970), Queen (1976) a Red Hot Chili Peppers (2004). Později se zde konal koncert Live 8. Autorem návrhu Velké brány byl Decimus Burton. Obsahuje několik ionských sloupů se třemi oblouky pro vjezd vozidel a dvěma pro pěší. Brána je vyrobena z železa, pokryta bronzem a uchycena do pilířů kruhy z materiálů používaného pro výrobu děl. Je ozdobena řeckými zimolezovými ornamenty.

Speakers´ Corner – veřejné prostranství, kde je povoleno vyjadřovat se na jakékoli téma. Nachází se v severovýchodní části poblíž Mramorového oblouku. Právě od tohoto místa a možnosti zde volně promluvit je odvozen i název pořadu ČT24 Hyde park.

Rotten Row – široká dráha vytvářejícií jižní hranici parku, používaná dříve pro projížďky na koních.

Hyde Park Corner – hlavní křižovatka parku na jihovýchodě.

 

Bombový útok v Hyde Parku a Regent's Parku se odehrál 20. července 1982 v Londýně. Členové Prozatímní irské republikánské armády odpálili dvě nálože během vojenských přehlídek Britské armády v Hyde Parku a Regent's Parku v centru Londýna.

Exploze celkem usmrtily 11 vojáků: čtyři příslušníky královské jezdecké stráže v Hyde Parku a sedm členů vojenské kapely Královských zelenokabátníků v Regent's Parku. Při útoku v Hyde Parku bylo usmrceno také sedm koní. Celkově bylo při útocích zraněno osmnáct vojáků, jeden policista a tři civilisté. V roce 1987 byl z útoku v Hyde Parku usvědčen Gilbert „Danny“ McNamee a odsouzen k 25 letům vězení. Po dvanácti letech věznění byl propuštěn na základě Velkopáteční dohody a jeho usvědčení anulováno. V roce 2013 byl z vražd v Hyde Parku obviněn John Downey. Soudní líčení ale uvázlo poté, co Downey prokázal, že mu severoirská policie omylem přislíbila, že za své činy nebude stíhán. Za výbuch v Regent's Parku nebyl zatím nikdo stíhán. Památník Diany, princezny z Walesu – oválná kamenná kruhová fontána postavená na jih od Serpentinového jezera. Zpřístupněna byla 6. července 2004.

Byly tam kašny, kachny, cestička princezny Diany, i její fontána hodně opravdu hodně moderní.

Památník Diany, princezny z Walesu je památník věnovaný Dianě, první manželce prince Charlese. Je umístěn na jihozápadním okraji Hyde Parku v Londýně, bezprostředně u Serpentinového jezera a na východ od Serpentinové galerie. Základy byly položeny v září 2003 a byl otevřen královnou Alžbětou II. 6. července 2004. Památník ve tvaru fontány navrhla americká krajinná architektka Kathryn Gustafsonová a náklady na jeho výstavbu dosáhly 3,5 miliónů liber. Jednotlivé části (celkový počet 545 kusů) z cornwallské žuly byly otesány speciálním, počítačově řízeným strojem. Toto opracování provedla společnost S McConnell and Sons z města Kilkeel v Severním Irsku.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Památník je označován jako fontána, ale ve skutečnosti jde o kamenné koryto o rozměrech 50 krát 80 m, obklopený zatravněnou plochou. Žulové koryto je široké od 3 do 6 metrů. V první části teče voda v poklidném proudu mírným spádem. V druhé části koryta jsou vytvořeny schůdky a oblouky, takže voda v těchto místech tvoří zajímavé obrazce. Tyto dvě různé strany mají zobrazovat dvě různé podoby Diany, jak tu šťastnou tak i tu nepokojnou. Jednou z charakteristických vlastností Diany byla i její vstřícnost k lidem. Tato její povahová vlastnost byla zachycena ve fontáně tím, že koryto bylo běžně přístupné. Krátce po otevření památníku, a poté, co byli tři lidé hospitalizováni se zraněním, byl přístup k fontáně uzavřen. Památník byl ohrazen zábradlím. V srpnu 2004 byl znovu zpřístupněn a je hlídán šesti strážci, kteří mají zabránit vstupu do koryta. Památník byl přístupný jen po část roku 2004. Protože počasí bylo v tomto roce suché, byl trávník v okolí památníku vyšlapán. Hrozilo, že po vydatném dešti bude okolí památníku blátivé a kluzké. V prosinci 2004 bylo proto okolí památníku odvodněno a část, kde je plocha zatížena chůzí návštěvníků nejvíce, byla osazena speciálním jílkovým trávníkem. Dopravní spojení – metro – stanice Hyde Park Corner, Lancaster Gate.

Už jim tady kvetly sněženky a malé bramboříčky. Bylo tu mnoho druhů hus a jiných ptáků. Sochy byly i zajíčci a myšky. Mladí si dávali kafe. Byla tam nějaká královská jízda s koňmi, vojáci byli v těch historických uniformách. Vypadali jako rytíři. Veverky byly hodně ochočené. Petr je lákal aby se co nejvíce přiblížily. A to už jsme se přiblížily buckhimskému paláci, nejprve jsme prošli kolem památníků válečných veteránů. Tady v anglii mají váleční veteráni velkou úctu u obyvatelstva. Je to vidět na každém kroku.

 

 

 

 

 

 

 

Buckinghamský palác je oficiální londýnské sídlo britského panovníka a největší královská pracovna na světě. Výraz Buckinghamský palác nebo jen palác je pojem používaný pro označení vyjádření pocházející od členů královské rodiny. Buckinghamský palác má funkci londýnské rezidence královny Alžběty II. , ale je i místem konání akcí státního významu, akcí pořádaných dvorem, místem oficiálních uvítání hlav států a velkou turistickou atrakcí. Je také místem, kde se Britové shromažďují v dobách národního veselí a krizí.

U buckinghamského paláce byl krásná zlatá brána. A před palácem socha královny Viktorie. Královna Viktorie, první panovník, který trvale bydlel v tomto paláci. Přestěhovala se sem ve věku 18 let po jeho rekonstrukci. Buckinghamský palác se stal hlavním královským sídlem roku 1837 s nástupem královny Viktorie. Zatímco státní komnaty hýřily zlatem a barvami, služební místnosti neoplývaly přílišným luxusem. Uvádí se, že komíny kouřily tak, že ohně v krbech musely být uhašeny a v paláci bylo chladno. Ventilace byla tak chatrná, že interiér zapáchal. Také personál byl nedbalý a líný. Po svatbě Viktorie s princem Albertem v roce 1840 se její manžel soustředil na reorganizaci chodu paláce a odstranění jeho nedostatků. Stavební práce s tím související byly dokončeny na konci roku 1840. Rozsáhlé křídlo směrem na Mall bylo postaveno po sňatku Viktorie s princem Albertem. V roce 1847 manželé zjistili, že je palác příliš malý pro dvorní život a jejich rozrůstající se rodinu. Rozhodli se ke stavbě nového křídla podle návrhu Eduarda Blora. Tato část uzavřela vnitřní dvoranu domu. Mramorový oblouk byl hlavním vstupem do paláce. Součástí této dostavby je i balkón, z něhož zdravili členové královské rodiny veřejnost při význačných příležitostech. V té době byl také postaven taneční sál a doplněny některé státní komnaty podle návrhu Nashova žáka Jamese Pennethorna. Před předčasnou smrtí prince Alberta královna Viktorie ráda pořádala společenské taneční a hudební akce a v Buckinghamském paláci hráli významní hudebníci té doby. Například zde třikrát koncertoval Felix Mendelsson Bartholdy a Johann Strauss mladší se svým orchestrem. Straussova Polka pro Alici zde byla poprvé předvedena na poctu královniny dcery princezny Alice. Během této doby se zde konaly časté maškarní bály i běžné královské ceremonie.

Královna Viktorie nechala přemístit Mramorový oblouk na místo, kde se nachází dodnes do Hyde Parku. Po smrti prince Alberta roku 1861 se královna stáhla z veřejného života a k pobytu používala Windsorský hrad, Balmoralský hrad a Osborne House. Po mnoho let tak byl Buckinghamský palác používán jen zřídkakdy. Poté co byla královna po nátlaku veřejnosti nucena vrátit se do Londýna vyhýbala se dále Buckinghamskému paláci a dvorní záležitosti se odehrávaly na Windsorském zámku. V roce 1901 po nástupu Eduarda VII. se palác začal znovu používat jako královské sídlo. Nový král a královna nechali vyzdobit taneční sál, velké schodiště, velkou vstupní halu, mramorovou síň, vestibul a galerie ve stylu Belle epoque s převažujícími barvami smetanově žlutou a zlatou, vzhled který je uchován dodnes. Poslední významné stavební úpravy byly prováděny za krále Jiřího V., kdy Aston Webb upravil původní Blorovu fasádu z roku 1850 do podoby, která připomínala Lyme Park v Cheshire. Tato fasáda byla upravena tak, aby vytvářela vhodné pozadí k památníku královny Viktorie. Za vlády Jiřího V., který měl serióznější povahu než jeho otec, byl Buckinghamský palác spíše místem oficiálních aktivit než plesů a jiných radovánek. Jeho manželka královna Marie byla znalkyní umění a zajímala se o královské sbírky nábytku a umění a starala se o to aby byly udržované a doplňované. Postarala se také o výzdobu modrého salónu. V této místnosti, dlouhé 21 m dříve známé jako jižní salón, se nachází jedna z nejkrásnějších Nashových kazetových výzdob stropů, podle historika Olwena Hedleye ještě nádhernější než v trůnním sále. Východní křídlo Buckinghamského paláce bylo dokončeno roku 1850. Stav v roce 1910; do současné podoby bylo upraveno roku 1913. Uvádí se, že v roce 1999 měl Buckinghamský palác 19 státních komnat, 52 ložnic, 188 ložnic pro personál, 92 kanceláří a 78 koupelen. Ačkoli se to zdá jako velký počet ve srovnání s některými jinými královskými sídly například Carskoje selo, papežovu paláci v Římě nebo královským palácem v Madridu je relativně malý.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

První světovou válku přečkal palác, v té době domov krále Jiřího a královny Marie, bez úhony. Cennější exponáty byly přestěhovány do Windsorského zámku ale královská rodina dále bydlela v paláci. V době druhé světové války se stal palác sedmkrát terčem náletů. Jedna z leteckých pum dopadla do vnitřního čtvercového nádvoří v době kdy král Jiří VI. a královna Alžběta byli v paláci a ačkoli bylo rozbito mnoho oken, další velké škody nebyly zaznamenány. Největším poškozením paláce bylo zničení palácové kaple roku 1940. Dne 8. května 1945 byl Buckinghamský palác centrem britských oslav konce druhé světové války a král, královna, princezna Alžběta na pozadí se začerněnými okny zdravili z balkónu shromáždění na Mallu.

Když jsme se chtěli odsud dostat, zastavil nás policajt, který chtěl ať čekáme. A tak jsme čekali a procházela kolem nás šik vojáků a muzikantů a bylo to docela zajímavé. Hrála pochodová hudba a něco vykřikovali, Terka mě pobavila otázkou jestli volají Krléš! Poté jsme se mohli vydat dále. Došli jsme k

Westminsterská katedrála je hlavní kostel westminsterské arcidiecéze a celé katolické církve Anglie a Walesu. Byla vybudována na přelomu 19. a 20. století ve Westminsteru v novobyzantském stylu, inspirovaná katedrálou sv. Marka v Benátkách, ravenským San Vitale a cařihradským chrámem Hagia Sofia. Roku 1903 ji dokončil architekt John Francis Bentley. Vysvěcena byla ovšem až po zaplacení všech dluhů o sedm let později. Je největším katolickým kostelem v Anglii. Často bývá zaměňována s Westminsterským opatstvím, které však patří anglikánské církvi. V katedrále sloužil mši svatou při své návštěvě roku 1982 papež Jan Pavel II. a roku 1995 se účastnila ekumenické bohoslužby královna Alžběta II. Bylo to vůbec poprvé od doby vzniku anglikánské církve, kdy britský panovník vstoupil na půdu katolického kostela. Benedikt XVI. zde sloužil mši svatou 18. 9. 2010 za přítomnosti představitelů jiných církví, včetně canterburského arcibiskupa Williamse. Homilii papež zahájil odkazem na kříž, který dominuje lodi katedrály a znázorňuje Kristovo tělo zdrcené utrpením.

 

 

 

 

 

 

Po prohlídce kostela dosali někteří hlad a tak si šli něco koupit, to zkomlikovalo celý další plán , protože někteří byli najedlí a jiní ne. Otázka oběda byla velmi komplikovaná. Pochopila jsem, že moje děti se neohlíží na nikoho a jednají naprosto sólově a tudíš se s nimi nedá jezdit na dovolenou. Najedli jsme se v jednom fast foodu, nervozita mezi námi vrcholila. Filip mě ještě zavedl na náměstíčko kde byl malý Big Ben, prý když je ten velký pod lešením, tak abych také nějaký viděla. Pak už jsme procházeli kolem

Westminsterské opatství (Westminster Abbey) – oficiální označení Kolegiátní chrám svatého Petra ve Westminsteru (The Collegiate Church of St Peter, Westminster) je chrám Anglické církve ve stavebním tvaru katedrály, postavený převážně v gotickém slohu, nacházející se v Londýnském obvodu Westminster, nedaleko od Westminsterského paláce. Je tradičním místem korunovací, svateb a místem posledního odpočinku anglických panovníků. Na místě, kde stojí současné opatství a které bylo ve středověku známé jako Thorney Island, byla roku 616 postavena kaple. Uvádí se, že se tak stalo poté, co měl rybář na řece Temži vidění svatého Petra. Mnichové opatství dostávali po staletí od rybářů jako dar lososy. I když existence této kaple není historicky doložena, je jisté, že zde existovala komunita benediktinských mnichů ještě předtím, než zde v letech 1045 až 1050 nechal král Eduard III. Vyznavač postavit opatství. Jeho stavba započala poté, co král nedodržel slib vykonat pouť do Říma. Chrám byl vysvěcen 28. prosince 1065, týden před královou smrtí. Jediné zobrazení původního románského chrámu spolu se sousedním Westminsterským palácem existuje na Bayeuxské tapisérii. Eduardova fundace hrála velkou úlohu při jeho kanonizaci.

Opat a učení mnichové z opatství i vlivem blízkosti Westminsterského paláce hráli významnou úlohu u dvora. Opat byl velmi často v královských službách a ze své pozice zasedal ve Sněmovně lordů. Jindřich III. Plantagenet nechal opatství přestavět v gotickém stylu. Tyto stavební úpravy probíhaly v letech 1245 až 1517. Jindřich VII. Tudor nechal roku 1503 postavit kapli věnovanou Panně Marii v pravoúhlém (perpendikulárním) stylu (nyní je označována jako kaple Jindřicha VII.). Ačkoli bylo opatství za vlády Jindřicha VIII. zkonfiskováno, roku 1540 uzavřeno a do roku 1550 byla přístupná pouze katedrála, spojení s královským dvorem jej ochránily před zničením. V 40. letech 17. století bylo opatství poškozeno puritány. Opatství bylo navráceno řádu benediktinů za vlády katolické královny Marie I., ale roku 1559 královna Alžběta I. znovu opatství zabavila. Roku 1579 Alžběta Westminster určila za královský majetek přímo podléhající panovníkovi a ustanovila kolegiátní chrám svatého Petra (chrám s připojenou kapitulou, v jejímž čele stojí děkan). Poslední opat byl ustanoven prvním děkanem. Dvě západní věže opatství byly postaveny v období let 1722 až 1745 Nicholasem Hawksmoorem z portlandského vápence ve stylu rané novogotiky. Další rekonstrukce probíhala v 19. století pod vedením sira George Gilberta Scotta. Do 19. století bylo opatství třetím centrem vzdělanosti v Anglii po Oxfordu a Cambridgi. Zde byla přeložena první třetina Starého zákona (Genesis–Druhá Královská) a všechny epištoly Nového zákona tzv. bible Krále Jakuba. Nová anglická bible byla rovněž kompletována ve 20. století v tomto opatství.

Ke vzniku opatství se váže legenda. V 7. století zde měl anglosaský král Sebert založit klášter. Je jisté, že již na konci 10. století se ve Westminsteru nacházel benediktinský klášter, ke kterému později Eduard III. Vyznavač připojil kostel. Slovo Westminster znamená Západní kostel a označuje tehdejší umístění ve městě Londýně. Na konci prosince 1065 byl kostel vysvěcen. Osm dní nato Eduard Vyznavač zemřel a jako poslední anglosaský král nalezl poslední odpočinek právě v novém kostele. Od korunovace králů Harolda II. a Viléma I. Dobyvatele roku 1066 byli všichni angličtí králové (s výjimkou Jany Greyové, Eduarda V. a Eduarda VIII.) korunováni ve Westminsterském opatství. Korunovaci tradičně provádí arcibiskup canterburský. Korunovační křeslo krále Eduarda (křeslo, na němž sedí britský panovník při korunovaci) je opatrováno v opatství.

 

 

 

 

 

Královské svatby:

 

 

 

 

Nad velkými dveřmi v západním průčelí se nachází galerie sousoší připomínající mučedníky 20. století. Jsou to:

Westminsterská škola a Škola sboru Westminsterského opatství se nacházejí ve Westminsterském opatství. Westminsterská škola byla původně založena benediktinskými mnichy roku 1179. Dopravní spojení – metro: St. James's Park a Westminster. V roce 1993 zde byl instalován památník, který vzdává hold československým vojákům a letcům, bojujícím ve druhé světové válce.

 

a mířili jsme přes most k Londýnskému oku.

Londýnské oko, anglicky London Eye (oficiální označení Coca-Cola London Eye, někdy také označováno Millennium Wheel, tedy Kolo tisíciletí) je od roku 1999 největší vyhlídkové kolo v Evropě (do roku 2006 i na světě). Je vysoké 135 m a stojí na západním okraji Jubilee Gardens na jižním nábřeží řeky Temže v Londýnském obvodu Lambeth mezi Westminsterským a Hungerfordským mostem. Sousedí s County Hall a na druhém břehu Temže stojí Ministerstvo obrany ve Westminsteru. Autory návrhu kola byli architekti David Marks, Jule Barfieldová, Malcolm Cook, Mark Sparrowhawk, Steven Chilton a Nic Bailey. Britové vytvořili hlavní otáčecí část, konstrukce vlastního kola vznikla v Nizozemí, ložiska a náboj kola byly vyrobeny v České republice, hřídel, na které se kolo otáčí, byla vyrobeno v Německu, kabiny pro cestující vznikly ve Francii a lana jsou z Itálie. Kolo nese 32 klimatizovaných kabinek pro cestující, uchycených na vnějším kruhu kola. Rychlost pohybu kabin je 0,26 m/s (asi 0,93 km/h) takže jedna otáčka trvá asi 30 minut. Kolo běžně nezastavuje pro nástup cestujících, protože pohyb je natolik pomalý, že cestující jsou schopni pohodlně vystoupit a nastoupit. Výjimkou je zastavení pohybu pro nástup invalidních nebo starších cestujících. Londýnské oko není prvním podobným typem kola stojícím na tomto místě. Daleko menší kolo podobného typu stálo na konci 19. století naproti stanice Earls Court. Londýnské oko bylo sestaveno po částech, které byly k místu montáže dopraveny na lodích po Temži a sestaveny na plovoucích pontonech. Poté, co bylo kolo sestaveno, bylo vyzvedáváno jeřáby do požadované polohy. Kolo bylo vztyčováno rychlostí 2 stupně za hodinu až do náklonu 65 stupňů, kde zůstalo postaveno asi týden, protože stavbaři museli provést přípravy pro druhou fázi vztyčování. Celková hmotnost kola je 1 700 tun. Z českého pohledu může být zajímavé, že lité ocelové části, jako jsou hlavní hřídel, její závěsy a klouby konstrukce, byly vyrobeny českou firmou Škoda. Kolo bylo slavnostně otevřeno 31. prosince 1999, ačkoli ještě nebylo z technických důvodů, až do května 2000, zpřístupněno pro veřejnost. Kolo je provozováno společností Tussauds Group, ale financovala je firma British Airways.

 
 

Londýnské oko se stalo výraznou dominantou města a velmi populární turistickou atrakcí. Nedávno bylo v anketě pořádané společností Pringels zvoleno nejlepší světovou turistickou atrakcí. Do července 2002 kolo navštívilo asi 8,5 milionu cestujících a i vlivem tohoto úspěchu bylo původní povolení, jehož platnost byla 8 let, upraveno lambethskou radnicí na povolení trvalé. I když je Londýnské oko v uvedeno v Guinnessově knize rekordů jako nejvyšší vyhlídkové kolo na světě, byl již oznámen záměr stavby dvou vyšších kol v Los Angeles(170 m) a Šanghaji (200 m). Dřívější vlastnictví kola bylo rozděleno mezi British Airways (33 %), Tussauds Group a jeho tvůrce. Dnes už je situace jiná. Navzdory své popularitě je Londýnské oko finančně ztrátové. V polovině roku[kdy?] dosahovaly dluhy asi 25 milionů liber. Většina z nich je dána úroky z nákladných půjček na jeho stavbu a poplatky ve výši 4 % z ceny vstupenek, které si účtuje společnost Tussaud za řízení provozu. Londýnské oko bylo tedy bohužel dneska zavřené.. Petr původně plánoval, že se na něm svezeme. Prošli jsme tedy most tam, a pak zase zpátky. Big Ben byl skutečně pod lešením.

Big Ben je hovorové označení používané pro hodinovou věž, která je součástí budovy Westminsterského paláce na břehu Temže v Londýně a neformální pojmenování Velkého zvonu. Věž se tyčí nad severovýchodní částí paláce, ve kterém zasedá britský parlament. Jméno Big Ben se téměř všeobecně používá pro celou hodinovou věž. Ve skutečnosti je Big Ben pouze přezdívka hlavního a největšího zvonu ve věži, který odbíjí celou hodinu (oficiální jméno tohoto zvonu je Great Bell). Podle jednoho z několika výkladů je zvon pojmenován po hlavním staviteli siru Benjaminu Hallovi, podle jiné verze je pojmenován po nejtěžším zápasníku své doby Benjaminu Cauntovi. Pro věž je také občas používán název St Stephen's Tower, i když toto označení nepoužívají zaměstnanci Westminsterského paláce. Toto jméno zřejmě pochází z názvu západního křídla Westminsterského paláce – St Stephen's Hall, které je používáno jako vstup pro návštěvníky a lobbisty. V souvislosti s šedesátým výročím vlády Alžběty II. byla věž oficiálně přejmenována na Elizabeth Tower.

Hodinová věž byla postavena podle návrhu Charlese Barryho při rekonstrukci po požáru původního Westminsterského paláce, který vypukl 16. října 1834. Věž je navržena ve viktoriánsko-gotickém stylu a je 

vysoká 96,3 m (315 ft). Věž až do výšky 61 m je postavená z cihel zpevněných kamenem. Další část věže je zpevněna ocelovou konstrukcí. Základy věže tvoří betonové těleso tloušťky 3 m o rozměrech 15 * 15 m a dosahují hloubky 7 m pod povrch. Hmotnost věže se odhaduje na 8 667 tun. Čtyři hodinové ciferníky se nacházejí ve výšce 55 m nad zemí. Vlivem půdních podmínek v době stavby věže se tato naklání asi o 220 mm na severozápad. Vlivem termálního efektu také osciluje o několik milimetrů ročně ve směru východ – západ.

Hodiny Hodinová ručička je dlouhá 2,7 m a minutová 4,3 m. Hodiny na věži byly ve své době největšími hodinami světa a jsou schopny odbít první úder každou celou hodinu s přesností jedné sekundy. Mechanismus hodin byl dokončen roku 1854, ale vlastní věž byla dokončena až několik let poté.Vzhled hodinových ciferníků je dílem Augusta Pugina. Jsou tvořeny kovovou konstrukcí nesoucí 312 kusů opálového skla podobného obarvenému oknu. Některé skleněné kusy mohou být odejmuty pro případ opravy ručiček. Na spodní straně ciferníku je latinský nápis DOMINE SALVAM FAC REGINAM NOSTRAM VICTORIAM PRIMAM, který v překladu znamená Pane, ochraňuj naši královnu Viktorii I. Jménem Big Ben byl nazván šestnáctitunový zvon, odlitý roku 1856. Vzhledem k tomu, že věž ještě nebyla dokončena, byl umístěn v New Palace Yard ale vlivem úderů srdce zvonu popraskal. Poté byl znovu odlit zvon o hmotnosti 13,8 tun a ten je používán dodnes. Nový zvon byl instalován na věž roku 1858 spolu s dalšími menšími zvony. 7. září 1859 byly hodiny plně zprovozněny. O necelý měsíc později zvon znovu popraskal vlivem opakovaných úderů srdce zvonu (stejného, jež poškodilo původní zvon). Po další dva roky plnil jeho funkci největší z ostatních zvonů. Poté byl Big Ben otočen, takže srdce nenaráželo na poškozenou část a od roku 1862 byl znovu používán.

Velký westminsterský zvon má hmotnost 13,762 t, původně byl naladěn na tón E a srdce zvonu má hmotnost 203 kg. Doba mezi jednotlivými údery zvonu je 5 sekund. Je běžným omylem, že je považován za nejtěžší zvon Velké Británie ale ve skutečnosti je třetí nejtěžší po Great Paul v katedrále svatého Pavla v Londýně s hmotností 17,002 t a Great George v Liverpoolské katedrále s hmotností 15,013 tun. Původní zvon měl mít hmotnost 14 t a srdce zvonu mělo mít hmotnost 300 kg. Zvon vyrobila společnost John Warner and Sons v Stockton-on-Tees roku 1856 s hmotností 16 tun Ten popraskal když byl zkoušen na Palace Yard. Zakázka na odlití nového zvonu byla zadána společnosti Whitechapel Bell Foundry, která znovu odlila zvon o hmotnosti 13.8 t. Ten také poté co byl používán necelý měsíc popraskal ale pootočením vůči srdci o 90° a úpravou srdce na hmotnost 200 kg bylo dosaženo možnosti dalšího používání. Prasklina byla zaplněna a otočení zvonu způsobilo, že zvon původně laděný na tón E nezní v čistém tónu. Spolu s tímto zvonem obsahuje zvonice ještě další čtyři zvony, které ohlašují čtvrtiny hodin.

 

Hodiny jsou pověstné svou spolehlivostí. Ta je dána schopnostmi jejich tvůrce, amatérského hodináře Edmund Becketta Denisona. Hodiny byly podle jeho návrhu vyrobeny hodinářem Edwardem Johnem Dentem ještě dříve, než byla dokončena věž samotná. Denison tak měl dostatek času na experimentování a seřizování hodin. Krokové ústrojí hodin poskytuje dokonalé oddělení mezi kyvadlem a hodinovým mechanismem. To spolu s uzavřením ve schránce odolné proti působení větru a jiných povětrnostních podmínek umožňuje trvalou přesnost hodinového mechanismu. Hodiny si uchovaly svou přesnost navzdory bombardování v průběhu druhé světové války. Na nový rok 1962 se v důsledku hustého sněžení zpomalily a odbily půlnoc o 10 minut později. První velký výpadek postihl hodiny v roce 1976. Bicí mechanismus se poškodil vlivem kazu kovového materiálu 5. srpna 1976 a byl znovu zprovozněn 9. května 1977. Hodiny se zastavily 30. dubna 1977 den před všeobecnými volbami a znovu o tři týdny později. V pátek 27. května 2005 se hodiny na 90 minut zastavily, zřejmě vlivem velkého horka (teplota v Londýně dosáhla 31.8 °C). 29. října 2005 byla činnost hodin asi na 33 hodin zastavena z důvodu opravy. Byl to nejdelší interval nefunkčnosti hodin za posledních 22 let.

 

 

viděli jsme ale pěkně na:

 

Westminsterský palác (Palace of Westminster) označovaný také Houses of Parliament je sídlo Parlamentu Spojeného království – Sněmovny lordů (House of Lords) a Dolní sněmovny (House of Commons). Palác se nachází na severním nábřeží řeky Temže v Londýnském obvodu Westminster v sousedství dalších vládních budov na Whitehallu. Nejstarší dochovanou částí paláce je Westminster Hall, pocházející z roku 1097. Palác původně sloužil, až do 16. století, jako sídlo panovníka. Většina současné stavby pochází z 19. století, kdy byl palác po požáru, který ho téměř celý zničil, rekonstruován. Autorem přestavby paláce v neogotickém stylu byl po vítězství v architektonické soutěži architekt Charles Barry a Augustus Welby Pugin. Jednou z nejznámějších turistických atrakcí paláce je Big Ben. Palác obsahuje více než 1000 místností z nichž nejvýznamnější jsou jednací místnosti Sněmovny lordů a Dolní sněmovny. Westminsterský palác měl strategický význam především ve středověku, především pro svou polohu na nábřeží řeky Temže. Místo na kterém stojí současný palác, ve středověku nazývané Thorney Island, bylo poprvé použito jako panovnické sídlo za vlády Knuta I. Velikého (vládl v letech 1016 až 1035). Předposlední saskýkrál Eduard III. Vyznavač nechal postavit královské sídlo na Thorney Islandu ve stejné době jako Westminsterské opatství (v letech 1045 až 1050). Thorney Islanda jeho okolí se brzy začalo označovat jako Westminster (zkratka slov West Monastery – západní klášter). První normanský král Vilém I. Dobyvatel zpočátku, i z obav o svou bezpečnost, bydlel v Toweru ale později se přestěhoval do Westminsteru. Nejstarší dochované části paláce (Westminster Hall a Great Hall) – pocházejí z doby Vilémova následníka Viléma II.

 
 

Palác byl hlavní královskou rezidencí v době pozdního středověku. S tím jak se vyvíjela vládní struktura, usídlily se v jeho okolí mnohé vládní instituce. Například předchůdce parlamentu, královská rada (Curia Regis), se scházela ve Westminster Hall (ale následovala krále, pokud se přesunul na jiné místo). Modelový parlament (termín používaný pro parlament Eduarda I., předchůdce regulérního Parlamentu Velké Británie z roku 1295) se v paláci sešel roku 1295. Od té doby se téměř veškerá jednání parlamentu konala ve Westministerském paláci. Westminsterský palác byl královskou rezidencí až do doby, kdy byla jeho část v roce 1529 zničena požárem. Roku 1530 získal Jindřich VIII. Tudor York Palace od kardinála Thomase Wolseyho, vlivného ministra, který ztratil královu přízeň. Král ho přejmenoval na Whitehallský palác a používal ho jako své hlavní sídlo. Ačkoli byl Westminsterský palác stále královským palácem byl využíván pro zasedání obou komor parlamentu a soudního dvora.

Vzhledem k tomu, že byl postaven jako královská rezidence, neobsahoval palác žádné speciální místnosti pro jednání sněmoven parlamentu. Důležité státní ceremoniály, včetně zahájení zasedání parlamentu, byly pořádány v malovaném sále. Sněmovna lordů většinou zasedala v bílém sále. Dolní sněmovna neměla vlastní jednací místnost, takže občas zasedala v kapitule Westminsterského opatství. Tato komora parlamentu měla k dispozici za vlády Jindřichova následníka Eduarda VI. kapli svatého Štěpána, bývalou královskou kapli. 16. října 1834 byla většina paláce zničena požárem. Požár nezničil pouze Westminster Hall, Jewel Tower a kryptu a křížovou chodbu v kapli svatého Štěpána. Král jmenoval komisi pro rekonstrukci paláce. Tato komise rozhodla, že palác má být znovu postaven na původním místě. Komise roku 1836 vybrala v architektonické soutěži ze 97 návrhů Barryho plán na palác v neogotickém stylu. Základní kámen byl položen roku 1840; sál pro Sněmovnu lordů byl dokončen roku 1847 a sál pro Dolní sněmovnu roku 1852 (u této příležitosti obdržel Barry rytířský titul). Většina stavebních prací byla dokončena do roku 1860. Westminsterský palác fungoval až do roku 1941, kdy byl sál Dolní sněmovny poškozen při bombardování. Rekonstrukcí byl pověřen Giles Gilbert Scott, který zachoval charakter Barryho rekonstrukce. Oprava byla dokončena roku 1950.

Materiál původně použitý na stavbu byl červený vápenec z oblasti u vesnice Anstone v jižním Yorkshire. Kámen však vlivem znečištění začal chátrat. Ačkoli poškození kamenného zdiva bylo patrné už kolem roku 1849, práce na jeho opravě byly zahájeny až počátkem 20. století. Roku 1928 byly zahájeny práce na výměně některých částí zdiva. Byl použit medově zbarvený vápenec z oblasti Rutland. Obnova začala v 30. letech ale byla přerušena druhou světovou válkou a dokončena byla v 50. letech. V 60. letech se objevily další známky poškození zdiva a tak byla roku 1981 zahájena další oprava, která byla ukončena roku 1994. Barryho návrh rekonstrukce obsahoval výstavbu několika věží. Nejvyšší je Victoria Tower, vysoká 98 m. Jedná se o čtvercovou věž na jihozápadní straně paláce. Věž byla pojmenována po vládnoucí panovnici v době rekonstrukce paláce – královně Viktorii. Ve věži sídlí archiv Sněmovny lordů, který navzdory svému názvu zajišťuje archivaci pro obě sněmovny. Na vrcholu věže se nachází kovová vlajková žerď na níž vlaje královská standarta nebo státní vlajka Velké Británie – Union Jack. U paty věže je vchod pro panovníka do Westminsterského paláce. Tímto vchodem vstupuje král nebo královna do paláce při zahájení činnosti parlamentu nebo při jiných oficiálních příležitostech. Nad střední částí paláce se vypíná Central Tower. Tato věž je vysoká 91 m a je nejnižší ze tří hlavních věží paláce. Na rozdíl od ostatních věží je tato zakončena špičkou. Nachází se nad Central Lobby a má osmiboký tvar.

Malá věž, nazývána věž svatého Štěpána, se nachází nad vstupem do paláce, mezi Westminster Hall a Old Palace Yard a u paty této věže je hlavní vstup do Dolní sněmovny, známý jako St. Stephen's entrance. Je jednou z mála původních středověkých částí paláce zakomponovaných do nové budovy a nyní se v ní nachází kanceláře některých poslanců. Nad severozápadní částí paláce se tyčí nejznámější věž paláce, 96 m vysoká Elizabeth Tower. V této věži se nachází obrovské hodiny známé jako Great Clock of Westminster. V této věži je umístěno pět zvonů. Největším z nich a nejznámějším je Big Ben (oficiální pojmenování pro Great Bell of Westminster), který odbíjí celou hodinu a je s hmotností 13,8 tun třetí nejtěžší zvon Anglie. Ačkoli se termín Big Ben vztahuje k nejtěžšímu zvonu, vžil se jako pojmenování celé věže.

 

 

V okolí Westminsterského paláce se nachází mnoho zahrad:

  • Victoria Tower Gardens je park přístupný veřejnosti a rozkládá se na jižní straně paláce podél řeky. Zde je umístěno sousoší A. Rodina Občané z Calais.

  • Black Rod's Garden není přístupná pro veřejnost a je používaná jako soukromý vstup do paláce.

  • Old Palace Yard je vydlážděné prostranství v průčelí paláce kryté bezpečnostními betonovými bloky.

  • Cromwell Green (u vstupu do paláce), New Palace Yard (na severní straně paláce) a Speaker's Green (na sever od paláce) jsou soukromá uzavřená prostranství.

 

Palác obsahuje asi 1100 místností, 100 schodišť a 3 km chodeb. Budova paláce je čtyřpatrová. V přízemí se nacházejí kanceláře, jídelny a bary. V prvním poschodí se nacházejí hlavní místnosti paláce – jednací sály sněmoven, lobby a knihovny. Oblékárna, královská galerie, princův salón, Sněmovna lordů, aristokratická lobby, hlavní lobby, členská lobby a Dolní sněmovna leží v jedné linii od jihu na sever ve zmíněném pořadí. Dvě horní poschodí obsahují jednací sály a kanceláře.

Původně byl palác řízen lordem nejvyšším kancléřem, protože byl (a formálně stále je) královským sídlem. Roku 1965 bylo rozhodnuto, že každá sněmovna má mít kontrolu nad svými místnostmi. Mluvčí a lord kancléř tak kontrolují objekty patřící jednotlivým sněmovnám. Pod správu lorda nejvyššího kancléře tak spadají pouze některé ceremoniální sály.

 

Jednací sál Sněmovny lordů se nachází v jižní části paláce. Bohatě vyzdobený sál má rozměry 14  na 24 m. Lavice i ostatní nábytek ve Sněmovně lordů má červenou barvu. Horní část místnosti je zdobená barevnými skleněnými okny a šesti alegorickými freskami, zobrazujícími náboženství, rytířství a právo. Horní část a vyhlídková galerie je zakryta malou záclonou. Tato byla instalována v 20. letech 20. století aby zakryla kotníky a dolní části nohou přihlížejících žen. Na konci sněmovny se nachází zlatem zdobený baldachýn a trůn. Ačkoli se panovník může zúčastnit jakéhokoli jednání Sněmovny lordů, ve skutečnosti je přítomen pouze zahájení parlamentu. Pro ostatní členy královské rodiny, kteří se účastní zahájení jednání parlamentu, jsou k dispozici státní křesla v blízkosti trůnu. Před trůnem se nachází předsednické křeslo (woolsack), s polštářem vyplněným vlnou, což reprezentuje důležitost obchodu s vlnou. Toto křeslo využívá předsedající sněmovny lordů (lord kancléř nebo jeho zástupce). Žezlo, které reprezentuje královskou autoritu, je umístěno na zadní straně křesla. Před předsednickým křeslem se nacházejí křesla soudců (velká červená křesla na nichž sedí lordi právníci při zahájení parlamentu) a sněmovní stůl u něhož sedí úředníci.

Členové sněmovny sedí na červených lavicích po třech stranách sněmovny. Členové sněmovny, reprezentující vládní stranu sedí po pravé straně, opoziční strany po levé straně a členové, kteří nezastupují žádnou stranu sedí na straně naproti předsednickému křeslu. Sněmovna lordů je místem, kde se odehrávají různé důležité ceremonie, z nichž nejdůležitějším je státní zahájení parlamentu (State Opening of Parliament), které se odehrává na začátku parlamentního roku. Panovník sedící na trůnu, přednáší projev, v němž určuje hlavní úkoly legislativní agendy vlády pro nadcházející období. Členové Dolní sněmovny nevstupují do Sněmovny lordů ale sledují projev z vyhrazeného prostoru. Podobnou událostí je ukončení jednání parlamentu na závěr parlamentní sezóny. Na ní je panovník většinou zastupován skupinou lordů komisařů.

 

Sál Dolní sněmovny se nachází v severním konci Westminsterského paláce. Rozloha sálu je 14 na 21 m. Jeho výzdoba je mnohem skromnější než sál Sněmovny lordů. Lavice a ostatní nábytek v Dolní sněmovně má barvu zelenou. Ostatní parlamenty Commonwealthu převzaly barevné schéma britského parlamentu tak, že dolní komora parlamentu má zelenou barvu nábytku a horní komora červenou. Na jednom konci sálu se nachází křeslo mluvčího, dar věnovaný parlamentu Austrálií. Před ním je umístěn sněmovní stůl u něhož sedí úředníci a na něm je položeno sněmovní žezlo. Sněmovní lavice jsou umístěny po stranách sálu. Členové vládní strany sedí po pravé straně mluvčího, zatímco členové opozice na levé straně. Sál je relativně malý a je schopen pojmout pouze 427 z 646 členů parlamentu. V době interpelace předsedy vlády (Prime Minister's Questions) a důležitých jednání stojí poslanci, kteří nemají místo v lavici ve sněmovně.

 Dvě červené čáry na zemi sněmovny jsou od sebe vzdálené na délku dvou mečů a jedné stopy. Protokol zakazuje poslancům překročit tyto čáry. Podle tradice nevstupuje britský panovník do Dolní sněmovny. Poslední král, který tuto tradici porušil byl Karel I. (roku 1642) při pokusu o zatčení pěti poslanců za vlastizradu.

Westminster Hall, nejstarší dochovaná část paláce, byla postavena roku 1097. Strop byl původně podepřen sloupy, ale za vlády Richarda II. byl nahrazen kleštinovým krovem navrženým královským tesařem Hughem Herlandem. Westminster Hall je s rozměry 21 na 73 m jedním z největších sálů se samonosnou střechou. V historii plnila Westminster Hall různé funkce. Původně byla používána pro soudní účely. Zasedaly v ní tři nejdůležitější soudní instance – Court of King's Bench, Court of Common Pleas a Court of Chancery. Roku 1873 byly tyto soudy sloučeny do Vysokého soudního dvora (High Court of Justice), který jednal ve Westminster Hall do doby než přesídlil roku 1882 do budovy Královského soudního dvora. Mimo běžná soudní jednání se zde projednávaly významné soudní případy státního významu například soudní přelíčení s Karlem I. na konci Anglické občanské války.

Ve Westminster Hall se odehrávaly i významné ceremoniální obřady. Od 12. do 19. století se zde pořádaly korunovační recepce na oslavu nového panovníka. Poslední takováto recepce se zde konala po korunovaci Jiřího IV. roku 1821. Jeho následovník Vilém IV. tento úmysl zavrhl protože ho považoval za příliš nákladný. Westminster Hall byla i místem rozloučení veřejnosti a stáních pohřebních obřadů velmi významných osob. Tato čest je běžně prokazována panovníkům a jejich manželům nebo manželkám. Pouze dvěma významným osobnostem mimo královskou rodinu bylo dopřáno této cti. Byl to Frederick Sleigh Roberts, první hrabě Roberts roku 1914 a sir Winston Churchill roku 1965. Po reformách provedených roku 1999 využívá Dolní sněmovna speciálně upravený sál v sousedství Westminster Hall jako další jednací místnost.

 Ostatní místnosti: Recepce po korunovaci Jiřího IV.byla roku 1821 poslední velkou korunovační recepcí pořádanou ve Westminster Hall V prvním patře Westminsterského paláce se nachází několik dalších významných místností. Na jižním okraji paláce to je oblékárna (Robing Room), v níž se panovník připravuje na zahájení parlamentu – obléká si slavnostní roucho a nasazuje slavnostní korunu. Obrazy Williama Dyceho v této místnosti zobrazují výjevy z legend o králi Artušovi. Bezprostředně vedle této místnosti se nachází královská galerie (Royal Gallery), kterou občas používají zahraniční hosté, kteří vystupují před oběma komorami parlamentu. Stěny této galerie jsou vyzdobeny dvěma obrovskými malbami Daniela Maclise – Smrt lorda Nelsona – zobrazující skon admirála Nelsona v bitvě u Trafalgaru a Setkání Wellingtona a Blüchera – setkání vojevůdců v bitvě u Waterloo. Na jih od sálu Sněmovny lordů se nachází princův salón (Prince's Chamber) – malý předpokoj používaný členy Sněmovny lordů. Tato místnost je vyzdo

bena podobiznami panovníků Tudorovské dynastie. Na sever od Sněmovny lordů se nachází aristokratická lobby (Peers' Lobby), kde členové této komory neformálně diskutují problematiku projednávanou na zasedání.

V centru paláce se nachází osmiboká hlavní lobby (Central Lobby), která sousedí s aristokratickou lobby. Tato místnost je vyzdobena sochami významných státníků a mozaikou zobrazující patrony národů Velké Británie – svatého Jiří pro Anglii, svatého Ondřeje pro Skotsko, svatého Davida pro Wales a svatého Patrika pro Severní Irsko. Voliči se zde mohou setkávat se svými poslanci. Za hlavní lobby se nachází členská lobby (Members' Lobby), kde členové Dolní sněmovny diskutují problematiku projednávanou na zasedání. V této místnosti jsou umístěny sochy některých významných předsedů vlády například Davida Lloyda George, sira Winstona Churchilla a Clementa Attleeho. V paláci se dále, na straně blíže k řece, nachází dvě skupiny knihoven pro Sněmovnu lordů a Dolní sněmovnu.

Ve Westminsterském paláce se také nacházejí místnosti pro předsedající funkcionáře obou částí parlamentu. Oficiální rezidence mluvčího Dolní sněmovny se nachází na severním konci paláce, zatímco pokoje lorda kancléře jsou umístěny na jižní straně. Každý den se oba tito funkcionáři účastní formálního průvodu ze svých pokojů do příslušné sněmovny. Bezpečnost Sněmovny lordů má na starosti Gentleman Usher of the Black Rod a pro Dolní sněmovnu je to Serjeant-at-Arms. Role obou těchto funkcionářů je hlavně ceremoniální. Hlavní roli ochrany bezpečnosti zajišťuje speciální oddělení – Palace of Westminster Division – metropolitní policie. Asi nejznámějším pokusem narušení bezpečnosti paláce byl Gunpowder Plot roku 1605, pokus katolických extremistů odpálit nálož střelného prachu při slavnostním zahájení jednání parlamentu. Spiknutí bylo odhaleno poté, co jeden z katolických šlechticů obdržel anonymní varování, aby se nezúčastňoval slavnostního zahájení parlamentu. Správa paláce zahájila prohlídku paláce a objevila nálože i jednoho ze spiklenců Guye Fawkese. Účastnící konspirace byli souzeni ve Westminster Hall a odsouzeni k smrti. Od roku 1605 příslušníci ochrany panovníka (Yeomen of the Guard), provádějí ceremoniální prohlídku paláce před slavnostním zahájením parlamentu. Původní palác byl roku 1812 dějištěm atentátu na ministerského předsedu Spencera Percevala. Když premiér vycházel z členské lobby Dolní sněmovny byl napaden a zastřelen Johnem Bellinghamem. Perceval je jediným britským předsedou vlády, který zemřel na následky atentátu.

17. června 1974 vybuchla ve Westminster Hall 9 kg bomba, nastražená IRA. Roku 1979 byl zabit výbuchem bomby nastražené v automobilu prominentní konzervativní politik Airey Neave. Se stoupajícím nebezpečím možného útoku nákladním autem naloženým výbušninami, byly před palác umístěny betonové bloky.

 

 

Přístup do Westminsterského paláce je pro veřejnost výrazně omezen na tyto možnosti:

  • osoby trvale bydlící ve Velké Británii mohou požádat o lístek na galerii pro veřejnost v době jednání parlamentu své poslance, pro ostatní návštěvníky je k dispozici omezený počet vstupenek

  • britští občané mohou požádat své poslance o lístek na prohlídku paláce v době jednání parlamentu s doprovodem průvodce

  • britští občané i cizinci si mohou koupit lístky na prohlídku parlamentu v době parlamentních prázdnin

Od 1. srpna 2005 je zakázáno pořádat demonstrace bez předchozího povolení metropolitní policie ve vzdálenosti do jednoho kilometru od paláce. Dopravní spojení – metro – Westminster.

Stále poprchávalo. Typické londýnské počasí. Za mostem byla hned stanice metra a tak Filip naplánoval přestup. Jízdenka byla docela drahá.

Londýnské metro je vůbec nejstarším metrem světa. Svých nej má ale mnohem víc. Jaká to jsou?

Londýnské metro, to je nejrozsáhlejší síť podzemní dopravy v Evropě a třetí největší metro světa. I přesto, že je londýnské podzemí prošpikováno 11 linkami, je všech 274 stanic velmi dobře značeno, přestupy jsou přehledné a chodby čisté. Připomeňte si s námi deset nej londýnského metra a pár zajímavostí navrch. 

1. Nejstarší metro světa

Stejně jako jakákoliv jiná síť metra má i ta londýnská svá vlastní nej, avšak jedno z nich má rozhodně význam celosvětový – místní „tube“ neboli „roura“ je vůbec nejstarší na světě! Historicky první vlaky poháněné parní lokomotivou vyjely v londýnském podzemí 10. ledna 1863, a to mezi stanicemi Paddington a Farringdon. Hned první den bylo přepraveno asi 40 000 pasažérů, nejvytíženějším obdobím v historii místního metra byly zatím olympijské hry v roce 2012, kdy denně cestovalo až 4,5 milionů lidí.

2. Nejvyšší a nejnižší rychlost

Rychlost jedoucích vlakových souprav se v metru pohybuje mezi 48 a 96 km/hnebo chcete-li po anglicku 30 až 60 mílemi v hodině. Minimální rychlost je vyvíjena v centrálním Londýně, kde je vzdálenost mezi jednotlivými stanicemi o mnoho kratší než na okrajích nejrychlejší linky Metropolitan.

3. Nejkratší vzdálenost mezi stanicemi

Pouhopouhých 260 metrů jsou od sebe vzdáleny stanice Covent Garden a Leicester Square. Cesta metrem mezi těmito stanicemi trvá jen 20 sekund, ale za lístek zaplatíte 4,50 liber. To už je snad lepší dojít pěšky, nemyslíte?

4. Nejhlubší stanice

V centrálním Londýně je nejhlubší stanicí pod povrchem země Bank, kam musíte sestoupat až o 41,4 m. Nejhlubší stanicí celého metra je však Hampstead na okraji Londýna, 58,5 metru pod zemským povrchem.

5. Nejvytíženější stanice

Nejvíce cestujících za rok projde stanicí Oxford Circus, údaj z roku 2014 uvádí až 98 milionu lidí. Není divu, vždyť ulice Oxford Street je nákupní Mekkou všech shopaholiků...

6. Nejvíce nástupišť

Hned 10 nástupišť se může pochlubit stanice Baker Street. Právě tato stanice leží na nejstarší otevřené trase a nástupiště na lince Circle je jednou z nejkrásnějších ukázek toho, jak byly chodby původního metra úzké a nízké.

7. Nejvíce stanic

Největší počet stanic byste napočítali na lince District. Je jich přesně 60. Najdete mezi nimi mimo jiné i Tower of London a Westminster, ale také Wimbledon nebo Fulham Broadway (fotbalový stadion Chelsea).

8. Nejméně stanic

Bezkonkurenčně nejméně stanic je na lince Waterloo and City. Jsou zde totiž jen dvě – výchozí a konečná.

9. Architektonicky nejzajímavější stanice

Z architektonického hlediska je asi nejzajímavěji pojata stanice Westminster. „Syrová“ kovová konstrukce v interiérech je v naprostém kontrastu s tím, co vás čeká při výstupu z metra – anglickou novogotikou budovy parlamentu a hodinové věže Big Ben.

10. Eskalátory a jejich soukromá nej

Prvenství v počtu eskalátorů drží stanice Waterloo, na které je rekordní počet 23 jezdících schodů. Ty nejdelší najdeme na stanici Angel, měří 60 metrů, a nejkratší ve Stratfordu, kde mají pouhé 4,1 metry. Říká se, že všechny eskalátory v celém londýnském metru ujedou za týden vzdálenost odpovídající dvojnásobnému obvodu zeměkoule!

 

 

Zajímavosti navrch aneb trocha statistiky z podzemí

Z útrob londýnského metra je denně odčerpáno více než 47 milionů litrůpodzemní vody. To je takové množství, že by za ¼ hodiny stačilo naplnit bazén o rozměrech 24x10 metrů.

Stanice Aldgate je vybudována na místě bývalého hromadného hřbitova. Bylo zde pochováno nejméně 1000 lidí, kteří podlehli morové epidemii.

Méně než 10 % sítě metra se nachází jižně od Temže.

Jubilee Line je jediná, která má možnost přestupu na ostatních 10 linek.

Až pojedete (buď znovu, nebo vůbec poprvé) londýnským metrem, zkuste se rozhlédnout kolem sebe a uvědomit si, jak výjimečné tohle místo je. Nechte na sebe působit atmosféru této nejstarší spleti podzemních chodeb a kolejí na světě se všemi jejími zajímavostmi a prvenstvími. Šťastnou cestu!

 

Hned po výstupu ven byl vidět Tower - Oficiální název londýnského Toweru (angl. Tower of London) je Palác a pevnost Jejího Veličenstva, Tower of London (Her Majesty's Palace and Fortress, The Tower of London), ačkoli posledním králem, který ho používal jako palác byl král Jakub I. (1566 – 1625). Bílá tvrz (White Tower), čtvercová budova s vížkou na každém rohu, která dala této pevnosti jméno, je uprostřed komplexů budov u řeky Temže v Londýně, sloužila jako pevnost, zbrojnice, pokladnice, mincovna, palác, místo poprav, observatoř, útočiště a vězení především pro vězně z vyšších vrstev. Poslední příklad použití dal vzniknout rčení poslat do Toweru, což znamená uvěznit. Alžběta I. zde byla vězněna v době vlády její sestry Marie, naposledy byl Tower použit jako vězení v době druhé světové války pro Rudolfa Hesse. Rudolf Walter Richard Heß, psáno také Hess, (26. dubna 1894 Alexandrie – 17. srpna 1987 Západní Berlín) byl německý nacistický politik. V NSDAP působil jako Stellvertreter des Führers (Vůdcův zástupce). Byl také Hitlerovým druhým nástupcem (po Hermannu Göringovi).

První známé opevnění na tomto místě bylo římské opevnění, které nechal zbudovat císař Claudius na obranu města tehdy zvaného Londinium. V roce 1078 nařídil Vilém I. Dobyvatel postavit White Tower, aby ochránil Normany před obyvateli City a proti komukoli jinému. Předchozí opevnění na tomto místě, včetně římského, bylo zbudováno ze dřeva, ale Vilém nařídil, aby jeho věž byla z kamene, který byl speciálně dovezen z Francie. Král Richard I. Lví srdce dal zbudovat hradní příkop obklopující okolní hradby a nechal ho napustit vodou z Temže. Vodní příkop ale neplnil dobře svou funkci do doby než Jindřich III. zaměstnal holandské stavitele vodních příkopů. Příkop byl odvodněn v roce 1830 a na jeho dně byly nalezeny lidské kosti.

Královský zvěřinec byl v Toweru zřízen ve 13. století, pravděpodobně již v roce 1204 v době vlády krále Jana Bezzemka a zvířata pocházela zřejmě ze zvěřince založeného Jindřichem I. v roce 1125 v jeho paláci ve Woodstocku, poblíž Oxfordu. Někdy se jako založení uvádí rok 1235, kdy Jindřich III. obdržel tři leopardy (nebo lvy) jako svatební dar od Fridricha (Bedřicha) II., císaře římského. V roce 1264 byl zvěřinec přestěhován do Bulwarku, blízko hlavního západního vchodu, který byl přejmenován na Lion Tower. Příležitostně byl otevřen pro veřejnost v době vlády Alžběty I.. Od roku 1804 byl zvěřinec pravidelně přístupný pro veřejnost. Většina zvířat byla do roku 1835 přemístěna do Londýnské zoo a větší část Lion Tower byla zbořena, zůstala pouze brána Lion Gate.

Exekuce vězňů z nižší společenské třídy byly prováděny na jednom z veřejných míst mimo Toweru. Několik významných vězňů, jako například Thomas More, bylo veřejně popraveno na Tower Hillu.
Sir Thomas More, známý též jako Thomas Morus, svatý a mučedník katolické církve. Byl považován za nejlepšího anglického právníka své doby, vynikajícího myslitele a spisovatele. Byl synem soudce, navštěvoval latinskou školu a ve svých dvanácti letech se stal pážetem. Dva roky studoval na Oxfordské univerzitě latinu a řečtinu, poté studoval práva na Lincoln's Inn. Stal se úspěšným právníkem, roku 1504 pak členem Parlamentu. Měl chuť stát se mnichem, vyzkoušel si dokonce žít jako laik v londýnské kartouze. V 26 letech se oženil s Joan Colt. Z tohoto svazku vzešly čtyři dcery a jeden syn. Po šesti letech šťastného manželství však manželka umírá. Po čase se More oženil podruhé, a to s Alice Middleton, manželství zůstalo bezdětné.

Od roku 1510 byl osm let londýnským Undersheriffem. Král Jindřich VIII. si Mora všiml a vyslal jej na diplomatické mise. V roce 1517, v 39 letech, nastoupil plně do služeb krále, který ho brzy přijal za člena Tajné rady. Roku 1521 se stal rytířem. Byl rozhodným protivníkem Martina Luthera a pomohl Jindřichovi VIII. o sobě sepsat stať, za níž krále papež odměnil titulem defensor fidei, „obránce víry“. Tato kniha byla pak čtena po celé Evropě. Rozchod s Jindřichem VIII. Kardinál Thomas Wolsey, arcibiskup z Yorku, nesouhlasil s anulací manželství Jindřicha s Kateřinou Aragonskou a musel 1529 odstoupit ze své funkce kancléře. More byl povolán na jeho místo. Ve věcech vypořádání se s protestantismem stál More vnitropoliticky na straně krále. Nicméně religiózní More nepodpořil krále v prosazování anulace sňatku přes odpor papeže Klementa VII. proti kanonickému právu. Jindřich reagoval tím, že se do čela anglikánské církve dosadil sám. Duchovenstvu bylo nařízeno podat slib a tím uznat světského panovníka hlavou církve. More nesouhlasí a 16. května 1532 odstupuje z funkce kancléře (možným důvodem jsou však i zdravotní problémy).
Roku 1534 odsouhlasil Parlament tzv. Act of Succession (Zákon o následnictví), který uznal legitimitu všech potomků Jindřicha a Anne Boleyn; mimoto odmítal jakoukoli cizí autoritu, ať již prince nebo potenta (tzn. i papeže). Když později odmítl proti svému svědomí složit přísahu podle zákona o následnictví, byl zatčen a uvězněn v Toweru. V procesu, který rozhodně nelze považovat za řádný ani podle tehdejšího anglického práva, byl odsouzen k smrti pro zradu a 6. července na Tower Hill popraven. Jeho hlava byla vystavena celý měsíc na London Bridge a poté po úplatku Moreovy dcery Margaret Roper odstraněna.

 
Dílo: Thomas More je spoluautorem knihy Jindřicha VIII. Obrana sedmi svátostí (za kterou papež Klement VII. udělil Jindřichovi čestný titul „obránce víry“), autorem knihy Utopie a několika historických prací.

Příslušníci šlechtického stavu (především ženy) byli popravování uvnitř komplexu u Tower Green a byli pohřbeni v kapli Chapel Royalof St. Peter ad Vincula v blízkosti Tower Green. Někteří šlechtici popravení mimo Tower zde byli také pohřbeni. Říká se, že královna Anna Boleynová, popravená v roce 1536 za zradu vůči králi Jindřichu VIII., se občas prochází Towerem se svou hlavou v podpaží.

Význam vojenské využití Toweru jako opevnění, podobně jako u jiných hradů, poklesl s počátkem použití dělostřelectva. Přesto byl používán jako sídlo ministerstva obrany do roku 1855 a byl občas používán jako vězení dokonce i v obou světových válkách. V roce 1870 zde byl vězněn jediný americký vězeň Henry Laurens. V době první světové války byl Tower žalářem pro 11 německých špiónů a desátník Josef Jakobs byl posledním německým špiónem uvězněným 15. srpna 1941, během druhé světové války. V následujících letech zde strávil 4 dny Hitlerův zástupce Rudolf Hess.

Waterloo Barracks, běžně používaný jako královská klenotnice, byl v roce 1950 používán jako základna 1. praporu královských mušketýrů (City of London Regiment). Posledním britským občanem, vězněm v Toweru, byl vojenský zběh Norman Baillie-Stewart v letech 1933 – 1937. Ačkoli již nyní není používán jako sídlo královské rodiny, zůstává Tower královskou rezidenci a je proto střežen stálou stráží – ta je tvořena jednotkou královské gardy Buckinghamského paláce. Tato ochrana je tvořena dvěma hlídkami, které stráží Tower během doby kdy je otevřen – jedna má stanoviště před Jewel House a druhá před Queen's House. V současnosti je Tower hlavně turistickou atrakcí. Mimo vlastní budovy je možno zhlédnout i britské korunovační klenoty, kolekci brnění z královské sbírky a zbytky hradeb opevnění z doby římské správy.

Personál Toweru - Yeomen Warders plní funkci průvodců, provádí taktní ochranu a je i turistickou atrakcí. Každý večer tito dozorci provádí Ceremony of the Keys – procedurální uzamčení bran Toweru. S ohledem na starou legendu jsou zde, na náklady vlády, chováni krkavci. Pověst uvádí, že dokud budou v Toweru krkavci, bude Anglie bezpečná vůči invazi. Jména osmi krkavců, kteří jsou nyní v Toweru - Gwylum, Thor, Hugine, Munin, Branwen, Bran, Gundulf a Baldrick. Tower se nachází na východní hranici finančního obvodu City a v blízkosti řeky Temže a Tower Bridge. Mezi Towerem a Temží je Tower Wharf volně přístupný ochoz s nádherným výhledem na řeku, Tower, most, HMS Belfast a City Hall na protějším břehu řeky.


My směřovali k tower bridge – místní mrakodrapy jsou nádherné - V britské metropoli rostou mrakodrapy jako houby po dešti. Místní je stejnou měrou obdivují i nenávidí, jako ostatně všechno britské. Rádi jim ale dávají přezdívky.

Okurka patří od roku 2004 k symbolům Londýna podobně jako katedrála Svatého Pavla, červené doubledeckery a Buckinghamský palác. Oficiální jméno téhle krásky z dílny Robina Parlingtona je její adresa: 30 St. Mary Axe. Není tedy divu, že jí místní začali láskyplně přezdívat okurka. Není to ale jediné jméno, freudovsky falický tvar téhle impozantní budovy provokuje k dalším přízviskům. Okurce bude zanedlouho konkurovat další žravá budova ve stejné ulici zvaná Can of Ham (konzerva šunky) jejíž stavba se ovšem zatím z finančních důvodů odkládá. Už to, že má předem danou přezdívku, ovšem dokazuje, jak moc Londýňany křtění budov baví.

Okurka, anglicky Gherkin, dostavěná v roce 2003 je bezesporu tím nejznámějším a nejpopulárnějším z londýnských mrakodrapů. Londýnskému City, ve kterém stavba stojí, se dokonce někdy podle ní přezdívá „Okurkové město“. Novodobou ikonu Londýna si nechala vybudovat pojišťovna Swiss Re, a proto se jí říká také „Swiss Re Building“, oficiální název pak zní „30 St Mary Axe“ podle ulice, ve které se mrakodrap nachází. Je vám ale určitě jasné, že těmito jmény budovu nikdo nenazývá. Kromě názvu „Okurka“ se vžila také jiná označení poukazující na falický tvar budovy, který byl po jejím dostavění také terčem hlavních kritik. Autorem architektonického návrhu Okurky je jeden z nejlepších architektů současnosti, sir Norman Foster, kterému se říká také „Shakespeare moderní britské architektury“.Ten stavbu navrhl tak, aby odolávala nárazům větru a minimalizovala energetické ztráty. Nejen díky tomu Okurka získala řadu prestižních architektonických ocenění– například cenu Královské britské společnosti architektů Stirling Prize v roce 2004 nebo Emporis Skyscraper Award v roce 2003, která bývá každoročně udělována nejlepšímu dokončenému mrakodrapu na světě. Okurku je možné navštívit – na jejím vrcholku se totiž nachází luxusní panoramatická restaurace a bar. Jen je třeba myslet na to, že za vychutnání skleničky si budete muset sáhnout hlouběji do kapsy. Chcete-li překvapit svou polovičku něčím skutečně na úrovni, máte také možnost pronajmout si jednu z místností ve 38. patře a užít si soukromou večeři ve dvou.

Na piknik je kromě okurky potřeba i uzrálý sýr. Struhadlo podle Londýňanů obstarala budova s oficiálním jménem 122 Leadenhall Street, hovorově struhadlo na sýr v bankovní čtvrti City. Autorem téhle netradiční budovy trojúhelníkového tvaru je Angličan s diplomem z Yale Richard Rogers, známý svým pařížským Centre Georges Pompidou nebo Millenium Dome v Londýně. Z výšky 225 metrů je překrásný výhled na katedrálu Sv. Pavla.  
Střep Přezdívka největšího mrakodrapu v Evropské unii má zajímavé pozadí. Protestujícím Londýňanům vadilo, že 87 pater více než třísetmetrového giganta z dílny Renza Piano rozřízne londýnský skyline jako obrovský střep. Týmu stojícímu za Střepem se ale původně nenávistná přezdívka tak zalíbila, že ji adoptovali jako oficiální název. Střep je otevřen od olympijského roku 2012 a nabízí bezkonkurenční výhled na anglickou metropoli. Panorama Londýna znatelně změnila budova s názvem The Shard, česky Střep. Budově se díky jejímu tvaru přezdívá také slánka nebo solnička. Princ Charles, který je známým odpůrcem moderní architektury, údajně po jeho dostavění prohlásil, že se Londýn zřejmě mění v absurdní piknikový stůl: „Už tu máme okurku a teď ještě slánku“. Střep byl dostavěn v roce 2012 a se svými 310 metry a 72 patry byl pár měsíců nejvyšší budovou Evropy. Dnes ho již z prvního místa sesadila budova Mercury City Tower v Moskvě, a tak zůstává alespoň nejvyšší budovou západní Evropy, Evropské unie a Velké Británie. Pokud vzhlédnete k vrcholu budovy, pochopíte důvod jejího názvu. Mnozí bloumají nad tím, zda je stavba vůbec dokončená. Ano, je. A právě díky svému „střepovitému“ zakončení se jmenuje tak, jak se jmenuje. Střep nabízí návštěvníkům úchvatnou panoramatickou vyhlídku na Londýn z výšky 243 metrů. Vstupenka sice nepatří k nejlevnějším, ale zážitek stojí za to. Cena 33 GBP navíc zahrnuje i skleničku šampaňského, pokud je vám tedy více než osmnáct let.

Tip pro vás: Nejlepší možností je zakoupit vstupenky předem přes oficiální webové stránky. Rezervaci musíte uskutečnit na určitý den a hodinu, ve kterou je třeba se na vyhlídku dostavit (tolerance maximálně 30 minut). Mimo to se v budově nachází kanceláře, restaurace, hotel a také nejvýše položené byty v Británii. Hlavním majitelem The Shard je emirát Katar (katarskému šejkovi mimochodem patří i slavný londýnský obchodní dům Harrods).  

S mrakodrapem, kterému nikdo neřekne jinak než Walkie-Talkie (oficiálně 20 Fenchurch Street), jste se mohli seznámit i prostřednictvím českých médií. V roce 2013 se totiž i u nás objevilo několik zpráv o tom, že se od této budovy kvůli jejímu tvaru odráží sluneční paprsky tak intenzivně, že ničí auta zaparkovaná v její blízkosti. Kuriozitou je, že architekt Vysílačky Rafael Viñoli neměl ani u svých dřívějších projektů se slunečním zářením příliš štěstí: je totiž také autorem jednoho luxusního hotelu v Las Vegas, kde zase sluneční paprsky odrážející se od budovy před pár lety zapálily vlasy hostům slunícím se u hotelového bazénu. Vraťme se ale zpět k londýnské Vysílačce – na jejím vrcholu můžete navštívit Sky Garden s více než dvěma tisíci druhy rostlin, květin a stromů. Zahrada je umístěna pod skleněnou střechou, jedná se tedy o mrakodrapový skleník. Její součástí jsou také dvě restaurace, kavárna, bar a terasa, na které si veřejnost může vychutnávat sluneční paprsky a oslnivý výhled na Londýn. Vstup na terasu a do zahrady je zcela zdarma, jen je třeba si objednat návštěvu dopředu online.

 
Tower Bridge – vstupenku do mostu jsme si koupily a celé jsme to prošly a užili si ty výhledy a také jsme se zašli podívat do strojovny tohoto velice zajímavého mostu.

Tower Bridge je kombinovaný visutý a zvedací most v Londýně nad řekou Temží. Stojí nedaleko hradu Tower a spojuje londýnské City s městskou částí Tower Hamlets, která hraničí se čtvrtí Southwark. Někdy bývá chybně zaměňován s London Bridge, který stojí o necelý kilometr dále proti proudu. Vedle věže Big Ben, hradu Tower a budov parlamentu patří mezi historické symboly města. Ve druhé polovině 19. století se ve východní části Londýna začala rozmáhat průmyslová výstavba. V souvislosti s tím bylo nutné vybudovat nový most přes řeku, který by stál po proudu řeky za mostem London Bridge. Nebylo zde ale možné postavit tradiční typ mostu, protože by znemožnil lodní dopravu do Londýnského přístavu, který se nacházel mezi mostem London Bridge a Towerem. Tunel pod Temží (tzv. Tower Subway) byl sice otevřen roku 1870, ale byl určen pouze pro osobní dopravu a po přerušení provozu tamní železnice pro pěší.

Roku 1870 byla ustavena Komise pro zvláštní most nebo tunel, aby se pokusila najít řešení tohoto problému. Vyhlásila veřejnou soutěž na konstrukci nového mostu. Zasláno bylo více než 50 návrhů, včetně jednoho od stavebního inženýra Josepha Bazalgetta. Vyhodnocování návrhů bylo velmi kontroverzní a vítězný návrh, zaslaný městským architektem Horace Jonesem, byl vyhlášen až roku 1884. Stavba mostu započala roku 1886 a trvala 8 let. Na práci se podílelo 5 hlavních dodavatelů a 432 dělníků. Na podporu stability mostu byly na říční dno položeny dva masivní pilíře; každý obsahoval více než 70 000 tun betonu. Kostra věží a mostu samotného byla vybudována z více než 11 000 tun oceli a jako obložení mostu na ochranu ocelové kostry i pro vylepšení vzhledu byla použita cornwallská žula a portlandský vápenec.

Roku 1887 Jones zemřel a na jeho místo nastoupil dosavadní hlavní inženýr, Sir John Wolfe-Barry. Nahradil Jonesův středověký styl fasády zdobnějším ve slohu Viktoriánské gotiky. Most byl otevřen roku 1894. Slavnostní ceremonie byla zahájena princem z Walesu, budoucím králem Edwardem VII. a jeho ženou, Alexandrou Dánskou. Most je vybaven dvěma výškovými lávkami, spojujícími obě věže mostu a používanými dříve chodci při zvednutých mostovkách při průjezdu lodí. Dostalo se jim nelichotivé pověsti ráje prostitutek a kapesních zlodějů, proto byly roku 1910uzavřeny. Nyní jsou znovu otevřeny jako součást historické prohlídky mostu, která zahrnuje i výstavní expozice v obou věžích. Na této výstavě lze mimo jiné spatřit dobové fotografie, rukopisné dokumenty a film o stavbě mostu. Součástí prohlídky je také návštěva původní parní strojovny, umístěné v budově nedaleko jižního konce mostu, která sloužila v minulosti ke zvedání mostovek. Mimo to si návštěvník může objednat speciální prohlídku V zákulisí, při níž se může podívat do současného řídicího centra, které nahradilo původní parní stroje. Mostní rámy jsou zvednuty přibližně pětsetkrát do roka. Ačkoli lodní doprava je mnohem menší, než byla v době stavby mostu, stále má přednost před dopravou silniční. Tato skutečnost málem způsobila diplomatický incident, když prezident USA Bill Clinton se svou kolonou zůstal stát před mostem, jenž se neočekávaně zvedl. Most leží téměř nad Tower Subway, první podzemní drahou na světě (otevřena roku 1870), která se ještě před otevřením stala nejkratší komunikací spojující oba břehy.

V roce 2000 byl zaveden nový počítačový systém, který umožňuje dálkové ovládání mostu. Je ale zatím značně poruchový a již několikrát způsobil zaseknutí mostu v otevřené nebo naopak zavřené pozici, jako se to stalo např. 2. června 2005. Během Letních olympijských her v roce 2012 dostal most ozdobu v podobě připevněných olympijských kruhů, symbolu olympijských her. Během následující paralympiádypak byly kruhy vyměněny za tři barevné srpky, symbol her paralympijských.

Po důkladné prohlídce tower bridge jsme šli najít okurku a došli jsme až pod ní. Všichni spěchali ale já se jí zašla dotknout. Musím si všechno ochňapat. Procházeli jsme kolem spousty nových skleněných mrakodrapů. Ani je nedokážu identifikovat. Bylo to velice zajímavé, takové stavby v Praze vidět nejsou. Obzvláště ty kontrasty starý historický kostelík a vedle skleněný činžák až do nebes. To bylo impozantní. Procházli jsme kolem budovy bývalé londýnské burzy.

Královská burza v City byla založena roku 1565 sirem Thomasem Greshamem jako centrum obchodování pro Londýn. Pozemek pro stavbu byl poskytnut Corporation of London a cechem obchodníků s látkami a má trojúhelníkový tvar ohraničený ulicemi Cornhill a Threadneedle Street. Vzhled stavby byl inspirován budovou nejstarší burzy na světě v Antverpách, na níž se začalo obchodovat již roku 1531. Královská burza byla slavnostně otevřena 23. ledna 1571 královnou Alžbětou I., která jí udělila královský titul. Gershamova původní budova byla zničena Velkým požárem Londýna roku 1666. Burza byla obnovena podle návrhu Edwarda Jarmana a otevřena roku 1669. I tato stavba byla zničena v lednu roku 1838 požárem. Třetí budova královské burzy stojí na místě původní burzy. Skládá se z čtyřboké struktury kolem vnitřního nádvoří kde obchodníci mohli uskutečňovat své obchody. Autorem návrhu této třetí budovy byl sir William Tite. Burza byla otevřena 28. října 1844 královnou Viktorií, i když obchodování zde bylo zahájeno až 1. ledna 1845. Obchodování na této burze bylo ukončeno roku 1939 a nyní je zde nákupní centrum s luxusním zbožím.

Aktuální burza je London Stock Exchange nebo zkráceně LSE je akciová burza se sídlem v Londýně, Založena byla v roce 1801 a nyní je jednou z největších burz na světě. Na burze je kromě britských akciových společností zalistována i řada zahraničních firem. LSE je součástí společnosti London Stock Exchange Group plc. Nachází se v těsné blízkosti katedrály sv. Pavla.

Došli jsme docela už unaveni k poslední naší dnešní zastávce ke katedrále sv. Pavla

Katedrála svatého Pavla (anglicky St Paul's Cathedral) je katedrála anglikánské církve, sídlo londýnského biskupa, stojící na Ludgate Hill v Londýnskémobvodu City. Současná stavba pochází ze 17. století a je všeobecně považována za pátou katedrálu svatého Pavla. Londýnská diecéze byla založena roku 604 a její katedrála sídlila vždy na Ludgate Hill a byla zasvěcena svatému Pavlovi. Oblast Ludgate Hill byla vždy nějakým způsobem spojena s náboženstvím. Předpokládá se, že zde byl původně starověký megalit a později chrám zasvěcený bohyni Dianě spolu s Apollo Temple, který se kdysi nacházel ve Westminsteru.

První katedrála postavená Sasy byla ze dřeva. Byla zničena požárem roku 675 a o 10 let později byla obnovena a na její stavbu bylo znovu použito dřevo. Poté co byl tento chrám vydrancován Vikingy, byla postavena druhá katedrála a tentokrát bylo na její stavbu použito především kamene.

Druhou katedrálu (označovanou také jako Původní katedrála svatého Pavla) začali budovat Normané poté co byla předchozí saská katedrála zničena roku 1087 požárem. Práce na její stavbě trvaly více než 200 let a větší část rozestavěného chrámu byla zničena při požáru roku 1136. Ačkoli pro stavbu zdí byl použit kámen, střecha byla znovu dřevěná. Chrám byl dokončen roku 1240 ale brzy byly zahájeny práce na jeho rozšíření. Katedrála byla vysvěcena roku 1300 i když stavba byla dokončena až roku 1314. V té době to byl s délkou 181 m třetí nejdelší chrám v Evropě a pyšnil se nejvyšší, 149 m vysokou, věží.

V 16. století katedrála chátrala. Za vlády Jindřicha VIII. a Eduarda VI. došlo k ničení klášterů a jiných církevních staveb a v katedrále svatého Pavla byla zničena výzdoba interiéru, křížové lodi, márnice, kaple, oltáře a jiných domů v okolí katedrály. Mnoho z těchto náboženských budov náležejících ke katedrále bylo zabaveno panovníkem a prodáno jako obchody především tiskařům a knihkupcům, většinou evangelickým protestantům. Materiál z budov, které byly zbořeny byl použit na nové stavby například na stavbu Somerset House. Roku 1561 byla věž zničena úderem blesku a nebyla opravena, protože tato událost byla vnímána protestanty i katolíky jako výraz božího hněvu. Původní katedrála svatého Pavla byla zničena Velkým požárem Londýna roku 1666. Ačkoli některé části byly zachovány a katedrála mohla být rekonstruována, bylo rozhodnuto o stavbě nové katedrály. Tento záměr existoval ještě před požárem. Rekonstrukcí katedrály zničené požárem, spolu s dalšími více než padesáti kostely, byl roku 1668 pověřen Christopher Wren. Jeho první návrh, rekonstruovat katedrálu na původních základech byl roku 1669 odmítnut. Druhý návrh ve formě chrámu ve tvaru řeckého kříže z let 1670 až 1672 byl zamítnut jako příliš radikální, stejně jako upravený návrh zpracovaný v měřítku 1:24, který je označován jako Great Model a je v současnosti vystaven v kryptě katedrály. Další variantní návrh byl roku 1675 přijat a v červnu byly zahájeny stavební práce. Plán zahrnoval výstavbu malého chrámu s věží i když Karel II. později povolil Wrenovi provést dekorativní úpravy. Wren využil této příležitosti k radikální změně návrhu zahrnující rozsáhlý centrální dóm a věže na západní straně. Katedrála byla dokončena 20. října 1708, v den Wrenových 76. narozenin, i když se první bohoslužby konaly již 2. prosince 1697.

Chrám je postaven z portlandského vápence v renesančním a barokním stylu. Působivá hlavní katedrála je inspirována bazilikou svatého Petra v Římě. Je vysoká 108 m (365 stop měřeno k nejvyššímu bodu kříže na jeho věži, odpovídající počtu dnů v roce) a je výraznou dominantou Londýna. Líbivý vzhled chrámu je dosažen kombinací tří budov – nejvyšší budova není strukturovaná ale je působivá svou velikostí, nižší budova má velmi dekorativně zdobený interiér a spojovací část podpírá vrcholovou část. Vlastní chrám se nachází na východ od hlavního západního vstupu. Chrámová loď obsahuje tři menší kaple ve dvou sousedních chrámových lodích – All Souls a St Dunstan's v severní a Chapel of the Order of St Michael and St George v jižní lodi. Hlavní prostor chrámu je zastřešen kupolovitou střechou. V chrámu se nacházejí tři ochozy, vnitřní - Šeptající ochoz (Whispering Gallery) a vnější – Kamenný ochoz (Stone Gallery) a Zlatý ochoz (Golden Gallery). Šeptající ochoz v interiéru chrámu je dostupný po 259 schodech z úrovně přízemí. Dostal své jméno po vlastnosti jeho konstrukce – šepot na jedné straně ochozu je slyšet v protilehlém místě ochozu. Chór vybíhá na východ hlavní lodi a obsahuje lavice pro kněze a sbor a nacházejí se zde chrámové varhany. Varhany byly poprvé použity roku 1694 a současný nástroj je třetí největší svého druhu ve Velké Británii. Obsahuje 7 189 píšťal a 138 rejstříků. Na sever a jih vybíhají příčné chrámové lodě severního a jižního chóru. Katedrála má velmi rozsáhlou kryptu obsahující více než 200 památníků, kapli a pokladnici Řádu britského impéria. Christopher Wren se stal roku 1723 prvním člověkem pohřbeným v této kryptě. Uvnitř katedrály jsou plakety, sochy a památníky věnované širokému spektru osobností. Hlavní část je věnovaná členům britské armády. V jižní příčné a severní boční chrámové lodi se nacházejí speciální památníky věnované lordu Nelsonovi a vévodovi z Wellingtonu. Velká část památníků je věnovaná známým básníkům, malířůmduchovním a obyvatelům místní farnosti. Britská královská rodina využívá pro své významné svatby, pohřby a jiné církevní obřady Westminsterské opatství, ale v katedrále svatého Pavla se konal poslední významný královský sňatek prince Charlese a Diany Spencerové.

V roce 2001 se v katedrále svatého Pavla konaly smuteční obřady připomínající oběti Teroristických útoků 11. září 2001 za účasti členů královské rodiny a velvyslance Spojených států amerických Williama Farishe. Od roku 2001 probíhá v katedrále rozsáhlá rekonstrukce, která byla dokončena v roce 2008 k 300. výročí jejího otevření. Předpokládalo se, že náklady na úpravy zahrnující vyčištění budovy a zlepšení vybavení pro návštěvníky, včetně úprav pro zpřístupnění katedrály pro invalidní občany, mají dosáhnou výše 40 miliónů liber. Katedrála je přístupná veřejnosti. Cena jednotlivé vstupenky pro dospělého (2016) – 18,00 £.

Dopravní spojení s okolím - metro - St Paul's, Mansion House; DLR a metro - Bank Station; železnice a metro - Blackfairs Station.


 

Tenhle kostel nás s bráchou docela zajímal naopak od mých dětiček, ti zůstali venku a serfovali na wifi, řekli jsme si s bráchou, že si sem někdy zajedeme na více dní a projdeme si to sami bez omladiny a užijeme si to po svém. Prohlídli jsme si katedrálu, kde se chystal právě koncert a kam nás proto už nechtěli pustit, a i tak jsem si prohlídli část, když jsme si katedrálu prohlídli vyšli jsme ven a nějaký pán tam hrál večerku na trubku, stoupl si k nám.

Pak už jsme měli blízko na vlak a tak jsme se vrátili do Readingu vlakem. A přes Reading autobusem. Šli jsme si ještě koupit kebab a najedli se. Já jsem jim řekla, že už na pivo nepůjdu, a šla jsem domu. Byla jsem dost unavená. Nedlouho po mě přišli i ostatní. Fotky


 


 


 


 

Poslední den 17.1.2019 – odlet domů


Snídaně v hotelu, dali jsme si pravou anglickou, která byla o něcco dražsí než klasická, ale chtěli jsme to vyzkoušet. Teru moc nechutnala. Nám s Petrem ano. Zase ten rozdíl staroši a mlaďoch.

https://www.lastminute.com/hotels/united-kingdom/reading/hillingdon-prince-hotel Než jsme odjížděli tak začalo chumelit. 

Odvoz taxíkem na letiště, kluci se s námi nepřišli rozloučit. Bylo mi to líto. Let probíhal dobře. 

 

 Letiště Stansted (London Stansted Airport) je středně velké letiště s jednou přistávací dráhou sídlící v anglickém hrabství Essex, asi 40 km na sever od Londýna. Letiště vlastní a provozuje společnost BAA. Je to třetí nejrušnější letiště v dosahu Londýna po Heathrow a Gatwicku. Letiště bylo pojmenováno po vesnici Stansted Mountfitchet. Nejbližším městem je Bishop’s Stortford. Stansted byl vybudován armádou USA v roce 1942 jako základna pro bombardovací letadla a už v roce 1944 jich zde mělo stanoviště 600. Základna hrála rozhodující úlohu v Bitvě o Normandii. Louka před odbavovací halou letiště Stansted láká v létě cestující čekající na let. Po válce bylo v roce 1947 převedeno pod ministerstvo dopravy. V roce 1954 se americká armáda vrátila, aby prodloužila přistávací dráhu pro NATO, ale tato úprava nebyla realizována a od roku 1956 patří letiště společnosti BAA. Ze začátku bylo letiště využíváno charterovými společnostmi, které se chtěly vyhnout vysokým nákladům na letištích Heathrow a Gatwick. První odbavovací hala byla otevřena v roce 1969 a s ohledem na nárůst pasažérů byla následující rok rozšířena. V roce 1984 přijala britská vláda plán na dvoufázový rozvoj Stanstedu zahrnující zdokonalení vybavení letiště tak, aby bylo schopno odbavit 15 miliónů cestujících ročně. Výstavba základní odbavovací haly byla ukončena v roce 1991. V roce 2004 se počet odbavených cestujících zvýšil o 11,7 % na 20,9 milionů. Pro porovnání nárůst počtu cestujících na Heathrow byl o 6,2 % na 67,1 milionů a Gatwick o 5 % na 31,4 milionů. Plánován je rozvoj letiště, včetně výstavby další přistávací dráhy, tak, aby do roku 2030 byl Stansted schopen odbavit 74 milionů cestujících.

Stansted je vybaven železniční stanicí pod odbavovací halou s častými spoji do Londýna, Cambridge a Midlands. Stansted Express spojuje letiště se stanicí Liverpool Street, soupravy vyjíždějí každých 15 minut a doba jízdy je 45 minut. V roce 2004 stála zpáteční jízdenka 24 £. Pravidelné expresní autobusové spoje přepravují pasažéry do Londýna za poloviční cenu, než je cena jízdného v Stansted Expressu, ale doba jízdy je delší. Stanoviště autobusů je poblíž odbavovací haly. Společnost National Express provozuje pravidelné, i když méně časté, autobusové spojení s Oxfordem (doba jízdy 3 hodiny) a do Cambridge (doba jízdy asi 1 hodina). Stansted má spojení se severovýchodním Londýnem a Cambridge dálnicí M11 a s Colchesterem a Harwich silnicí A120. Parkoviště pro dlouhodobé parkování je vzdáleno asi 2 km od odbavovací haly a cestující mohou využít pro cestu na letiště kyvadlovou dopravu autobusy. Parkoviště pro krátkodobé parkování je bezprostředně u odbavovací haly.

Svítilo sluníčko, doletěli jsme do Prahy a Terka ani s námi nejela domů. A tak jsme měli docela dlouhý čas, kdy jsme si ani nezavolali. Jak řekla Terka, potřebovali jsme si od sebe odpočinout. Fotky

Fotky od Tezz
 


 

 

 

 

—————

Zpět