Jsem už 14 dní doma ze Svaté Země a pořád si zpívám židovské písničky. Úplně mě ta jejich kultura a ta naše návaznost na ně, oslovila. Myslím to, že naše křesťanství vzniklo na základě příslibů Starého Zákona. Pořád na to musím myslet. A možná proto si zpívám jejich písničky.

 (šabat šalom)

 

první video našeho zájezdu

druhé video našeho zájezdu

 

 

 

Nejposvátnější místa ve Svaté zemi 

Pro Židy je nejdůležitějším místem Svaté země Zeď nářků  v Jeruzalémě, což je jediný dochovaný pozůstatek biblického ústředního Chrámu rozbořeného později Římany. Pro věřící Židy je ale posvátná i celá řada dalších míst: hrobka krále Davida v Jeruzalémě, jeskyně s ostatky patriarchy Abraháma v Hebronu, hrob pramatky Ráchel u Betléma nebo Josefův hrob v Nábulusu (Šchemu). Velké vážnosti Židů se také těší místa spjatá se starověkými proroky i mnohem pozdějšími duchovními autoritami – rabíny, gaony a cadiky. Tradiční posvátná města Židů ve Svaté zemi jsou čtyři: Jeruzalém, Hebron, Safed a Tiberias.

Pro křesťany mají zásadní význam především místa spjatá se životem Ježíše Krista a jeho blízkých. Tedy především Betlém, kde se dnes nachází bazilika Narození Páně. Mnoho důležitých míst je v Galileji, kde Ježíš žil (okolí Galilejského jezera, Nazaret, hora Tábor atd.). Zcela klíčový význam má opět Jeruzalém, tedy město, kde došlo k Ježíšovu ukřižování a zmrtvýchvstání. Právě zde se nachází Olivetská hora s Getsemanskými zahradami, Křížová cesta, Chrám Božího hrobu a mnoho dalších poutních míst.

I pro muslimy má Svatá země s Jeruzalémem klíčový význam. Krátkou dobu před rokem 624 se dokonce modlili směrem k Jeruzalému (arab. Al-Kuds), než byl změněn směr modlitby k Mekce. Jeruzalémský Posvátný okrsek (na Chrámové hoře) je pro muslimy třetím nejvýznamnějším místem jejich víry hned po Káabě v Mekce a Mohammedově mešitě v Medíně. Odtud totiž prorok Mohamed podnikl cestu do nebes. Muslimové však uznávají i židovské proroky, Ježíše a řadu dalších biblických postav, z nichž mnohé jsou pohřbeny ve Svaté zemi. Velké vážnosti muslimů se těší i hrobka biblického praotce Abraháma v Hebronu nebo hrob Mohammedova děda Gaze.

 

 

 

Ráno jsem pouť začínala mší na Břevnově, sloužil ji převor. Doma jsem dala Zbynikovi pusu a vyjela jsem směrem na letiště, terminál 1. Na pohovor se čekalo zhruba hodinu, prošla jsem v pohodě, jako ostatní. Poznávám mnicha kapucína a jednoho z kněží, otce Petra. Orientuju se na letišti podle nich. Hodinu před odletem nás pustili do čekárny, ten člověk, co mě kontroloval, si mě pamatoval. Vybalil mi z igelitu i Immaculatu, jinak nic. Odlítali jsme v pohodě a přistání také probíhalo v klidu. Jídla v letadle nebylo moc, měla jsem sice sebou bagetu, kterou jsem si šetřila na později, a ráno jsem nesnídala, tak už jsem měla dost hlad. V Tel Avívu bylo pošmourno. Třem našim spolupoutnicím nedoletěly kufry, tak naši pořadatelé zájezdu řešili reklamaci. Už se úplně setmělo. Čas v mobilu se mi posunul sám. Kolega z práce mi poslal sceny našeho letu, to mě moc potěšilo. Syn Jeňa mi psal sms, tady stojí smska deset korun, tak jsem ho odkázala na WhatsApp, už ale nenapsal. Odjížděli jsme do kopců Jeruzaléma autobusem. Je to ve výšce asi 700-800 m.n.m. Pan Hrdlička je vtipný a veselý průvodce hned od samého začátku. Řidič dal polovině autobusu vodu zdarma, prý je to tady neobvyklé.

 

(Shira Choir Sings)

Právo v Izraeli

V Izraeli je na rozdíl od České republiky jiná právní tradice. Zatímco český právní řád vychází z tradic římského a později německého a rakouského práva, izraelský právní systém je velmi ovlivněn právem britským. Zahrnuje však i prvky práva tureckého (z dob Osmanské říše) a částečně v něm platí i některá ustanovení práva židovského (halacha), muslimského (šarí´a) a křesťanského. Nejdůležitější soudní institucí v Izraeli je Nejvyšší soud.

 

Na hranici Izrael Palestina nás nikdo nekontroloval. Řidič jen zavolal, že jedem do hotelu a projeli jsme to. Hotel je hned za čárou. S číšníky se tady v Palestině dá krásně domlouvat rusky, měla bych tu ruštinu asi začít oprašovat, jestli se sem budu chtít ještě někdy podívat. Jsou to velice vstřícní a milí lidé. První palestinská večeře je chutná. Ubytovali mě s paní doktorkou Helenou a s Hankou, obě jsou starší než já. S Hankou jsme si koupily společně balenou vodu - každá tři dvoulitrovky, za 3 dolary osoba. Koupila jsem si jednu kokakolu za 2 dolary. Panu Hrdličkovi jsem zaplatila na vstupy a bakšiše 120 dolarů a rozměnil mi ty stovky. U směnárníka jsem vyměnila 100 dolarů za 255 šekelů. Helena a Hana jsou rozhořčené z koupelny, vadí jim plachta ve sprše, která se lepí na tělo. Mě to nepřekvapuje, jsem z poutí zvyklá na ledacos. Výhled je tu na celé město, jen pod námi koukáme na nevzhlednou betonovou zeď, která právě dělí Jeruzalém od Betléma, a tudíž Palestinu od Izraele. Zacákala jsem koupelnu, jako obvykle. Pan Hrdlička Karel tu byl prý s partou studentek a ony se oblíkaly evropsky. Jeden palestinec si přišel stěžovat, že od nich nemohl odtrhnout oči a že kvůli tomu naboural do zdi. Máme si všimnout té mentality, že za to nemohl on, ale ony. A tak se studentky musely více zahalit. A také nás bavil svými historkami, že se může stát, že nás bude ráno budit hotelová služba slovy: No sex. A že tím pan hoteliér myslí, že už není šest. A že se nějací manželé bránili, ale my jsme nic nedělali. Někde je výhodnější platit dolary, jinde šekely. Pan Karel ví a tak se řídíme podle něho. První noc mi dlouho trvalo než jsem usnula.

 

Zvláštnosti života v Izraeli a Palestině

Není třeba zvlášť připomínat, že život na Blízkém východě, a v Izraeli a Palestině zvlášť, má řadu specifik, se kterými se těžko setkáme v jiných částech světa. Nesouvisí to zdaleka jen s politickým napětím, ale často i s náboženstvím a různými společenskými zvyklostmi. 

 

Tel Aviv versus Jeruzalém

Náboženské a společenské zvyklosti se odlišují s ohledem na to, jestli se nacházíte v židovské nebo arabské části země. Jsou však například velké rozdíly i mezi jednotlivými izraelskými městy. Nikoliv nadarmo existuje v Izraeli rčení, že „v Jeruzalémě se lidé modlí, v Tel-Avivu se baví a v Haifě pracují“. V Tel-Avivu (s výjimkou ultraortodoxní čtvrti Bnej Brak) probíhá život tak, jak ho známe z velkých západních metropolí, někdy je dokonce ještě daleko bouřlivější, živelnější a uvolněnější, protože prakticky po celé délce Tel Avívu se nacházejí hezké středomořské pláže, kde panuje v sezóně pravý přímořský plážový rej. V Tel-Avivu narazíte na nespoutaný život, spoustu hospod, nočních podniků, různé subkultury, neskrývanou homosexualitu, ale také na problémy s alkoholismem, drogy, prostituci atd.

Jeruzalém je v tomto ohledu naprosto odlišný, i když tam narazíte na několik míst, kam se lidé chodí „po evropsku“ bavit (řada hospod a nočních podniků je hlavně v okolí Siónského náměstí v centru Západního Jeruzaléma). Jeruzalém má díky svému náboženskému významu naprosto specifickou atmosféru. Většina jeho obyvatel jsou věřící – ať už židé, muslimové či křesťané – včetně těch nejvíce tradicionalistických proudů. V Jeruzalémě na vás víra odevšud doslova sálá a stačí se třeba jen projet místní novou tramvají a určitě zahlédnete několik lidí, kteří si horlivě čtou modlitební knížky. Také ultraortodoxní Židé (hebrejsky správněji „charedim“) jsou v židovských částech města takřka všudypřítomní, takže si budete na řadě míst připadat, jako byste se ocitli v některém z románů Izáka Baševise Singera či Jiřího Langera.

Abyste se v Jeruzalémě cítili lépe, asi bude lepší, když poněkud splynete s okolím. Ne, nemusíte si, pokud jste muž, kroutit pejzy, a pokud jste žena, nemusíte utrácet za paruku. :-) Stačí se obléknout o něco decentněji než v Tel-Avivu. Jste-li žena, tak raději žádné hluboké výstřihy nebo příliš upnuté kalhoty. Dobrá je delší sukně, pokud jste na ni zvyklá. Muž se nebude v Jeruzalémě cítit dobře v kraťasech či v metrosexuálním tričku (i když ta jsou velmi oblíbená mezi mladými Araby). Pokud do jeruzalémských ulic nevyrazíte přímo v plavkách (což by v Tel-Avivu nikoho nevyvedlo z míry), s velkou pravděpodobností vás nikdo neukamenuje ani v nějakém vyzývavějším modelu, ale budete se prostě cítit lépe, snadněji se vám bude také fotit a lidé k vám budou příjemnější.

 

Synonymum k názvu Kannaan: Jméno Palestina vzniklo zkomolením jména původních obyvatel, Izraelity potlačených, Filišťanů neboli Pelištejců. Dnes je Svatá země rozdělena mezi státy Izrael a Jordánsko, okrajové části patří i do Libanonu a Sýrie. Zajordánsko (západní břeh Jordánu) patří k Jordánsku, je však Izraelem okupováno od r. 1966. 

Současnotst státu Izrael:  Malý, hustě zalidněný stát Izrael vznikl v roce 1948 jako židovská domovina v Palestině. Historická pouta obyvatelstva, které bylo po mnoho staletí rozptýleno po celém světě, sahají až do doby více než 3.000 let zpět. Nicméně židovské územní nároky se střetávají s požadavky palestinských Arabů, jejichž osídlení je také velmi staré (až 1.300 let).

Základní údaje: rozloha: 20.700 km2; počet obyvatel: 8,7 miliónů; státní zřízení: pluralitní republika s jednokomorovým parlamentem; hlavní město: Jeruzalém (620.000 obyv.); největší města: Tel AvivJafo (390.000 obyv., aglomerace 1,8 miliónu); Haifa 275.000; úřední jazyk: hebrejština, arabština; národnostní složení:  židé 75,4%, muslimové 20,6%, křesťané 2,3%, drúzové 1,5%, ostatní 0,2%; HDP 35.830 $ (2015). Izrael leží v jihovýchodním cípu Středomoří a hraničí s Libanonem na severu, Sýrií na severovýchodě, Jordánskem na východě a Egyptem na jihozápadě.

Přírodní poměry: Zemi lze rozdělit do čtyř oblastí: úrodný, hustě obydlený pás rovin na středomořském pobřeží; centrální vrchovinu táhnoucí se od Galileje na severu po Judeu uprostřed; hluboké tektonické údolí řeky Jordán s nejhlubší proláklinou světa, Mrtvým mořem (-400 m), probíhající podél východních hranic k zálivu Akaba; a Negevskou poušť na jihu. Klima je subtropické, s horkými a suchými léty a se silnými srážkami v zimě zejména na chladnější severní vysočině (600-900 mm); ve velmi teplém údolí Jordánu jich spadne 100-400 mm. Většina původních vždyzelených lesů v průběhu staletí zmizela, ale byly vysázeny nové porosty palem, jehličnanů, eukalyptů a citrusů. Na centrální vysočině roste křovinná vegetace typu frygana. Frygana je vegetační formace na východním pobřeží Středozemního moře tvořená silně pichlavými trsnatými bylinami, keříky a polokeři Rozmanitá fauna přežívá vesměs v rezervacích.

Lidé a dějiny: Historická Palestina má velký význam nejen pro Židy na celém světě, ale také pro křesťany a muslimy. Jeruzalém je svatým městem pro věřící všech tří náboženství. - Současný Izrael zaujímá asi 3/4 území původní Palestiny. Starý zákon (židovská Thóra) líčí, jak se nomádští Izraelité vymanili z egyptského otroctví a ve 13. století před Kristem se usadili na území semitských Kanaanců (Kananejců, od nichž odvozují svůj původ dnešní palestinští Arabové). Na přelomu 11. A 10. století př. Kr. vzniklo Judsko-izraelské království, které se později rozpadlo a bylo ovládnuto Asyřany a Babyloňany. - Kolem r. 40 př. Kr. se celá Palestina dostala pod nadvládu Říma. V roce 70 po Kr. Římané dobyli Jeruzalém a došlo k rozptýlení židovského obyvatelstva, které přežilo, po celém Blízkém východě, Středomoří a Evropě (diaspora). V 7. století po Kr., kdy Palestinu dobyli Arabové, tvořili Židé drobnou komunitu uprostřed většinou křesťanského obyvatelstva. Roku 1516 se oblasti zmocnili osmanští Turci, kteří zde vládli po následujících 400 let. Až v průběhu 19. století dochází k obnovení požadavků Židů na území Palestiny. Pronásledování evropských Židů nacistickým Německem v letech 1933-1945 urychlilo přes odpor arabského obyvatelstva židovskou migraci do Palestiny. V roce 1947 OSN Palestinu rozdělily a následujícího roku byl vyhlášen židovský stát Izrael. Od té doby trvá téměř nepřetržitý boj mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Několik válek (1948, 1967, 1973) skončilo pro Izrael ziskem území pásma Gazy, západního břehu Jordánu (včetně východního Jeruzaléma) a Golanských výšin na syrských hranicích. Pod palestinskou správu jsou naopak po mírových jednáních převedena první území - Gaza a Jericho. Židé tvoří většinu obyvatelstva a více než polovina se jich narodila v Izraeli. V zemi se projevuje etnický rozdíl mezi aškenázskými Židy, pocházejícími ze střední a východní Evropy, zejména z Ruska, a sefardskými Židy z Asie a Středomoří. Izrael je nejvíce urbanizovanou zemí Blízkého východu. Vykazuje vysoký populační přírůstek, na němž se ze 2/3 podílí přistěhovalectví, v posledních letech zejména z bývalého SSSR. Sociální systém zahrnuje úplnou škálu zdravotnických a sociálních služeb. Stát zajišťuje bezplatné vyučování na hebrejských i arabských školách. Palestinci přesto vykazují nižší úroveň gramotnosti, bydlení i horší zdravotní stav. 

 

 

 

 (Rabi Šimon)

Ráno jsme všechny tři příliš brzy vstaly. Jsme všechny chystačky večerní, takže jsme měli ráno ještě dost času. 

Šli jsme potom na snídani. Venku před hotelem jsem si koupila malou kabelku s nápisem Jeruzalem za pět dolarů. Možná jsem se trochu unáhlila, možná jsem ji mohla koupit levněji, ale jsem ráda, že ji mám. Pěkně do ní schovám všechno to nejdůležitější. V osm hodin jsme vyjížděli směrem na východ. Projížděli jsme Jeruzalémem a vjeli do míst Judské pouště, kde jsme zastavili u vyhlídky na ortodoxní klášter sv. Jiří. Na tomto pěkném místě jsme si měli první společnou mši. Beduíni byli velice otravní se svým prodáváním cetek. Dá se s nimi dorozumívat rusky i polsky. Po mši jsme se vydali dolů do rokle ke klášteru. Otvíraly se nám neustále nová panoramata.

 

 

 

 

 

 

 

Wádí Qelt – údolí vzniklé erozí leží mezi Jeruzalémem a Jerichem poblíž Mrtvého moře. V doslova panenské přírodě si našly svůj domov různé druhy zvířat a rostlin. V jedné z částí kaňonu, v příkré skalní stěně, je vyhlouben pravoslavný klášter sv. Jiří. Byl vybudován v roce 480 v blízkosti jeskyní, kde se měl sv. Jáchym dozvědět od anděla, že jeho neplodná žena Anna porodí dítě (Pannu Marii). Klášter je pojmenován po mnichovi, který zde žil. Stavba byla téměř zničena Peršany, kteří zde povraždili 14 mnichů. Ve 12. století se křižáci snažili o obnovení kláštera, ale o celkovou rekonstrukci se zasloužil až řecký mnich Kalinikos v letech 1878-1901.

 

 

V okolí kláštera to bylo o trošku více zelenější, rostly tu i stromy, dole tekl potůček. Pan Karel říkal, že za měsíc už tady po zeleni nebude ani památka. Vydali jsme se na pěší putování z tohoto místa do Jericha. Ježíš tudy šel, ale opačným směrem. Na památku toho byly zde na kamenech kříže. Toto údolí se jmenuje Wádí Kelt. Po chvíli jsem si uvědomila, že nás doprovázejí dva beduíni jedoucí na oslích. Také nabízeli možnost svést se a když byl terén náročnější podávali nám ruce. Ptala jsem se pana Karla, jestli nás hlídají. On povídá, že ano, že před ostatními beduíny, aby nás nechtěli na pokoji a nevnucovali nám své zboží. Tady často narážíme na nařízení, že musíme mít sebou místní průvodce. Pan Karel na nás často volal, ať se držíme vlevo, abychom se nezřítili dolů, s odůvodněním, že tady nejsme v Evropě a tudíž tu nemůžeme očekávat žádné zábradlí. Udolí bylo velice krásné, ale místní si příliš životního prostředí neváží. Na jednom z kopců měli vysypané odpadky. Nakonec jsme museli přejít potok. Převoz oslíkem byl zpoplatněn. Mnoho z nás to prošlo přes vodu. Bylo to velice osvěžující. Pan Hrdlička umí arabsky jako když bičem mrská a tak se s nimi pořád na něčem domlouvá. Nechala jsem si zaplatit džus od beduínů za 10 šekelů. Neměli drobné. Potom jsme odjížděli do Jericha, na panoramatickou vyhlídku, kde jsme viděli na horu Pokušení. Jezdí tam lanovka. A nahoře ve skále je klášter, a nahoře je stavba po Herodesovi. Tam jsme bohužel nejeli.

 

 

 

 

 

 

Jericho: nepříliš rozsáhlé, ale historicky velmi významné město, se pyšní hned dvěma nej. Jedná se o nejstarší nepřetržitě obývané místo na Zemi a zároveň je také nejníže položeným městem (leží 260 m pod hladinou moře). První zmínky o osídlení této oblasti pocházejí z období mezolitu (cca 9000 let před naším letopočtem), kdy se kočovné kmeny lovců a sběračů usadily kolem nedalekého Tel es Sultan (Sultánova kopce). Na něm se nachází mohutná kamenná věž s masivními zdmi ze 7. tisíciletí před naším letopočtem. I bible se zmiňuje o Jerichu jako o městě, které mělo být dobyto zázrakem. Jozue a jeho válečníci měli zatroubit na polnice tak silně, až padly obranné zdi Jericha, a bojovníci vtrhli do nechráněného města.

 

Lk 19,1-10

Město asi 8 hod. pěší chůze z Jeruzaléma, v Kristově době velmi bohaté, s cirkem, vodovody, divadlem, také zvané Jericho Herodovo. Při cestě do Jericha uzdravil Pán dva slepce (Mt 20,29-34; Mk 10,46-52), Marek mluví jen o jednom slepci. Do blízkosti Jericha se klade setkání s matkou Zebedeových synů Salome (Mt 20,20-28; srov. Mk 10,35-45), do této oblasti patří podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,25-37). Cesta byla pustá a pro osamělého chodce nebezpečná. V Jerichu byl uzdraven slepec (Lk 18,35-43) a Ježíš zde byl u celníka Zachea (Lk 19,1-10); v jeho domě pronesl podobenství o hřivnách (Lk 19,11-27). Dnes je Jericho nepatrnou arabskou vesnicí Ericha.

Na tomto panoramatickém místě se prodávaly datle, prý nejlepší v zemi. 

Do Jericha se jezdí pro datle. Je to zelená oáza v poušti a o Jerichu se říká, že je to město palem. Což mohu potvrdit, všude kolem dokola rostly háje plné palem. Koupila jsem datle a oříšky za 20 dolarů. V místě, kde potom parkoval autobus byl Elíšův pramen. 

 

 

Elíšův pramen

2. Královská 2/19 Za nějaký čas přišli za Elíšou obyvatelé Jericha a řekli mu: "Pane, jak sám vidíš, naše město leží na dobrém místě, ale díky špatné vodě je okolní země neúrodná." 20 Když je Elíša vyslechl, požádal je, aby mu přinesli novou mísu naplněnou solí. 21 Jakmile to udělali, vydali se společně k prameni, Elíša do něj vysypal sůl a řekl: "Hospodin uzdravuje tento pramen, aby již nikdy nepřinášel lidem smrt a neúrodu zemi." 22 Elíšova slova se skutečně naplnila a voda z pramene byla od té doby naprosto nezávadná. A tato voda je pitná v Jerichu dodnes.

My se vydali na archeologické místo, kde mimo jiné našli pozustatky zdi. Ta zeď je z osmého tisíciletí před naším letopočtem. Mohlo jít tedy o zeď, která pamatuje Josueho. Byly tam i jiné nálezy s doby bronzové. Potom jsme šli na oběd do místní restaurace, jedli jsme na terase, odkud bylo vidět horu Pokušení a také na palmy jsme se koukali shora, bylo to moc příjemné. 

Hora Pokušení

Západně od starého Jericha je „HORA POKUŠENÍ“ (Džebel Karantal). Tam se Ježíš postil 40 dni a nocí a pak jej pokoušel ďábel. Tuto událost připomíná pravoslavný klášter Sarandarion z konce 19. století (na místě kostela z 5. století) v polovině skalní stěny. Na vrcholu jsou pozůstatky pevnosti Dok nebo Dagon. Podle židovského historika Flavia Josepha a 1. knihy Makabejských zde byli okolo roku 134 vládce Judee Šimon, jeho matka a dva synové zavražděni zetěm Ptolemaia. Šimon byl jedním z vůdců povstání Makabejských a zakladatel Hasmoneovského království.

V roce 340 opustil svatý Chariton svůj první klášter, který založil v poušti Judeje, protože byl přeplněný, a založil v Duka na vrcholu hory kapli. Další založil v jeskyni na východním svahu hory, kde pobýval Ježíš. Podle křesťanské tradice byla hora tím místem, kam Ježíše po 40 dnech postu vyvedl ďábel, ale nesvedl ho, proto se hora arabsky nazývá "Karantal" (Hora Čtyřiceti dní). Chariton později opustil klášter směrem na Suku u Betléma a jeho nástupcem se stal mnich Elpidius. S muslimským znovudobytím regionu klášter ztrácel na významu, až byl zcela opuštěn. V roce 1874 jej koupila řecká pravoslavná církev a založila zde v roce 1897 klášter Sarandarion. Z kláštera vede úzká cesta ke staré hasmoneovské pevnosti Dok a ke kapli svatého Charitona. V roce 1948, během Izraelské války za nezávislost, převzali dočasně arabští uprchlíci kontrolu nad klášterem a přinutili  mnichy jej opustit, Dokumentární film o Hoře pokušení německé televize ZDF série  Terra X z roku 2011 se zmínil o posledním mnichovi, otci Gerasimovi, který klášter přibližně 30 let obýval a pečoval o něj.

Při  archeologických výzkumech v jeskyních v blízkosti kláštera v letech 1986 až 1993 byly nalezeny četné nálezy, datované do doby měděné a počátku doby bronzové. Našly se dále papyry z jeruzalémského chrámu, z doby Druhého chrámu a z doby povstání Bar Kochby. Nicméně stratigrafie archeologického naleziště je porušena středověkými a v novověkými zásahy. Tak zde byly nalezeny například řecké noviny z roku 1948 nebo zbraně jordánské armády z Šestidenní války. 

Oběd mě vyšel na 35 šekelů. Paní, co mi zaplatila u beduínů džus, jsem vrátila deset šekelů. Oběd byl hodně o zelenině. Tady si většinou zaplatíte jídlo a zeleniny si můžete nabrat kolik chcete, klidně si ji můžete jít přidat 10x. Potom jsme odjížděli k Mrtvému moři.

 

 

 

 

Mrtvé moře: je bezodtoké slané jezero. Napájí ho několik řek, z nichž nejvýznamnější je na severu řeka Jordán. O plochu jezera se dělí dva státy – Izrael a Jordánsko. Leží v nejnižším místě tektonické prolákliny Al-Ghaur, což je (dle měření z roku 2006) 418 m pod hladinou světových oceánů. Je tak nejníže položenou vodní plochou na Zemi. Zároveň je také nejslanějším jezerem na světě. Vysoká koncentrace soli a dalších minerálů je až desetkrát vyšší než v běžném moři. Důsledkem je i vyšší hustota vody, která umožňuje návštěvníkům nechat se při pobytu ve vodě nadnášet. Místní bahno a voda mají i významné léčivé účinky, které byly rozpoznány už ve starověku. Voda Mrtvého moře zůstává teplá i v zimních měsících – lze tak říct, že u Mrtvého moře je sezóna neustále! Mrtvé moře je 75 km dlouhé a až 16 km široké a jeho hladina je 408 m pod světovou hladinou moří. Kromě několika potoků má jen jediný přítok, řeku Jordán. Voda obsahuje mimořádně velké množství solí, takže zde není možný žádný život. Moře nemá odtok. - Na jihozápadním okraji Mrtvého moře ční Sodomská hora (Džebel Usdum), o jejímž okolí se říká, že se zde rozkládala města Sodoma a Gomora; na jihozápadním břehu vyčnívá solný sloup, který tamější obyvatelé nazývají "žena Lotova" (Gen 19,26). Mrtvé moře je nazýváno také Východní moře, Moře pouště a Arabové je nazývají Moře Lotovo. Mrtvé moře se dnes využívá k intenzivnímu lázeňství a léčení zejména kožních chorob, např. lupénky, a astmatu a jako solární lázně. Také se zde těží bromidy, potaš a magnézium, fosfáty, v menší míře i ropa, plyn a měď. Moře rychle vysychá a hrozí, že vbrzku vyschne úplně. Jordánsko spolu s OSN proto zpracovávají projekt záchrany Mrtvého moře pomocí dopravy vody z Rudého moře (asi 350 km potrubím). Poušť tvoří největší část území Izraele a jejím největším lákadlem je Mrtvé moře. 

 

 

 

 

 

 

 

Negevská poušť: byla před více než 2 000 lety poslední zastávkou karavan, které přivážely koření a další zboží z Indie a jižní Arábie. I dnes v této zvláštní a nehostinné krajině uvidíte stany beduínů a malá stáda koz a ovcí, které mezi kamením sbírají vysušené rostlinky. Na okraji Negevské pouště, pozvolna přecházející v poušť Judskou, najdete pozoruhodné Mrtvé moře, obklopené strmými skalními stěnami, které zapadající slunce barví do neuvěřitelných tónů. 

 

 

 

 

 

 

 

Mrtvé moře tvoří dvě jezera propojená kanálem a na severu napájená vodou z řeky Jordán. V místech, kde řeka Jordán vtéká do moře, byl pokřtěn Ježíš. Hladina Mrtvého moře je 420 metrů pod hladinou světového oceánu a je nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu, nejníže položeným slaným jezerem na světě. Dosahuje maximální hloubky 380 metrů a je tak nejhlubším hypersalinitním jezerem na světě. Tyto údaje se v průběhu času mění, neboť jezero poměrně rychle vysychá. Jeho salinita je 8,8× větší než středozemního moře a téměř 9,4× větší než salinita oceánská a vysoké procento dalších chloridů (hořečnatého, vápenatého, draselného), bromidů a jiných sloučenin, takže jeho voda je na dotek jemně mazlavá. Z těchto důvodů byste v ní marně hledali nějakého živočicha – až na pár mikrobů je voda skutečně „mrtvá“. To ale neznamená, že je škodlivá pro člověka. Pozitivní účinky na pokožku jsou prokazatelné, a proto také na pobřeží najdete několik ozdravoven a lázní. Koupel v Mrtvém moři je nezapomenutelným zážitkem. Díky silné koncentraci solí si v této vodě „zaplavou“ i neplavci. Bez obav se můžete položit na vodu na záda, prohlížet si okolní přírodu, vychutnávat sluníčko a  ticho. Do vody vstupujte opatrně. Lehnout si na vodu je možné i v malé hloubce a stejně je třeba postupovat i při odchodu. Počítejte s tím, že vám voda bude vytlačovat nohy nahoru a ve větší hloubce se vám zřejmě nepodaří postavit. Vodu nechutnejte. Není dobrá a navíc si můžete zkomplikovat dovolenou zažívacími potížemi. Dávejte pozor, aby se vám nedostala do očí a pokud se tak stane, neodkladně postižené oko vypláchněte pod tekoucí vodou. Koupejte se jen v místech, kde jsou k dispozici sprchy. Po koupeli je třeba solný roztok opláchnout, protože po zaschnutí není právě příjemný a může způsobit podráždění pokožky. Doporučená délka koupele je 20 minut. Pokud tuto dobu překročíte, pamatujte i na to, že sluneční záření je zde poměrně intenzivní a je třeba chránit pokožku (zejména obličeje a ramen) před spálením. Kromě vody působí na lidský organismus blahodárně také bahno Mrtvého moře. Lze ho zakoupit téměř na všech plážích. Naneste rovnoměrnou vrstvu na všechny části těla kromě obličeje, nechte zaschnout, poté omyjte. Bahno podporuje krevní oběh a pomáhá proti celulitídě. 

 

Byli jsme tam asi tři hodinky. Byli tam obchůdky s výrobky ze soli, a různí jiní krámkaři, sprchy se sladkou vodou, kterou se musíte po půl hodině opláchnout, než do moře znovu vlezete. Pláž byla docela pěkně upravená. Spolubydlící Helenka mě vyfotila v moři, moc se jí to povedlo. Druhá paní se kterou sedím v autobuse, když jsem si k nevoli všech přesedla do zadu, protože já přece nebudu sedět u sloupku, se také jmenuje Helena. Když jste ve vodě máte pocit, že je vaše tělo nafukovací lehátko. Krásně to nadnáší. Také je voda jakoby mastná, a když jsem nechtíc olízla vodu, je příšerně hořká. To způsobuje ta velká slanost vody. Léčí se tady kožní onemocnění včetně lupénky a také nemoci dýchacích cest. Mrtvé moře je přes 400 metrů pod mořem. A kvůli tomu je zde jedna atmosféra navíc. Mrtvé moře každoročně vysychá asi o metr a tak místní vymýšlejí, že doplní vodu z Rudého moře. Prý už nějaký kanál kopou, tak nevím jestli se jim podaří tuto památku zachránit. Mrtvé moře je na místě, kde podle biblických dějin byly hříšné města Sodoma a Gomora.

Mt 21,5; Jan 12,15

Město známé ze Starého zákona blízko dolního Jordánu (Gen 13,12), tedy při jižním cípu Mrtvého moře. Zde také byla Gomora. Sodoma byla známá svými protipřirozenými hříchy, za něž byla zničena. Byla to města - typus - jejichž hříchy volaly o pomstu do nebes (Gen 18,20). Kristus, když rozesílal apoštoly (Mt 10,5-15) a dával jim rady, jak si mají při misijní činnosti počínat, uvádí, že těm městům, která je nepřijmou, bude v soudný den hůře než městům Sodomě a Gomoře.

Naproti za mořem je vidět hory a ty už jsou na Jordánském území. Vstup do moře se platí, ale my to měli obsažené v těch poplatcích, na které se včera vybíralo. Pokožka byla z moře krásně jakoby vydesinfikovaná, měla jsem z toho velice příjemný pocit. Kolegyně Helenka, říká, že máme kůži jako dětskou prdýlku. Po relaxaci jsme se vraceli zpátky do Betléma. Jeli jsme kolem hory Kumrám – kde našli staré svitky evangelia, staré 2 tisíce let. V Jeruzalémě jsme viděli osvícenou zlatou mešitu. Přijeli jsme na večeři. Zítra má pršet a dost, ukazuje to 90% deště. Asi se tomu nevyhneme. Pršet začalo už večer. Zítra vstáváme už brzy, snídaně bude v 6:15 a odjezd do chrámu Božího hrobu v 7:30. 

Pan Karel nám vypráví o Jeruzalémském syndromu a že to postihuje poutníky, především evangeliky. Ještě jsem o tom nikdy neslyšela, ale skutečně i na wikipedii najdete o tom informace. Izraelské ministerstvo zdravotnictví eviduje ve městě každoročně zhruba padesát případů takzvaného Jeruzalémského syndromu, kdy turisté atmosféře podlehnou a začnou během pobytu ve starobylém městě věřit, že jsou některou postavou z Bible či přímo mesiášem. Statistika zachycuje pouze ty případy, kdy musí být člověk zasažený tímto syndromem odborně ošetřen. Slabší příznaky si ale ze svatého města možná nevědomky odváží podstatně větší počet lidí. Není divu. Zvláštní tiché napětí mezi třemi velkými náboženstvími a dojem z monumentálních tisíciletých staveb musí do určité míry zasáhnout i velmi příčetného návštěvníka. Jedná se o tak vážný problém, že psychiatrické klinice v Jeruzalémě stálo za to otevřít speciální centrum pro turisty, kteří se s podobnými obtížemi setkávají.

 

 

 

 

 

 (Hava Nagila)

Jeruzalém:  hrál významnou roli ve všech třech velkých monoteistických náboženstvích. Judaismus, křesťanství i islám považují Jeruzalém za „Svaté město“. Jeho historické kořeny sahají až do 4. tisíciletí před naším letopočtem, což ho činí jedním z nejstarších měst na světě. Staré Město tvoří část Jeruzaléma o rozloze zhruba 1 km² obklopená hradbami. Dělí se na čtyři ne zcela přesně vymezené části: židovskou, křesťanskou, muslimskou a arménskou. Pro Židy je Jeruzalém velmi posvátným místem, což pramení z víry, že toto místo si Bůh vyvolil, aby zde přebýval. Křesťané si zde připomínají život a smrt Ježíše Krista. Skalní chrám a sousední mešitu Al-Aksá považují muslimové za první velký náboženský komplex v dějinách islámu. Dnes už nepříliš početná arménská komunita přišla do Jeruzaléma po roce 301 a katedrálu svatého Jakuba Arméni dodnes považují za centrum své jeruzalémské obce.

Ráno jsme snídali v 6:15 a vyjížděli v 7:30. Jeruzalém je příšerně zacpaný, posunujeme se krokem. Do Jeruzaléma jsme dojeli asi v 8:20 procházeli jsme Jaffskou bránou. Šli jsme do chrámu Božího Hrobu. První jsme hledali wc a paní uklízečka si zpívala aleluja a nutila zpívat i druhé, nepodařilo se mi přeložit větu, že v postní době se aleluja nezpívá. Na mši jsme šli do křížácké kaple nedaleko místa božího hrobu. Jsou tu s námi jeden pravoslavný kněz se svou manželkou. A tak máme ekumenickou bohoslužbu skoro každý den. Po mši jsme obešli samotný Boží hrob a Golgotu. Nebylo moc času, máme mít k tomu projít si to zítra volno. Cítíla jsem trošku pohnutí, z tohoto místa.

 

Chrám Božího hrobu: stojí na místě ukřižování, pohřbu a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a je posledním zastavením křížové cesty na Golgotě. Boží hrob v Jeruzalémě je skryt pod kupolí chrámu Božího hrobu. Je to malá kaple obložená červeným mramorem; uchovává jen zbytky Ježíšova hrobu. Kaple 8,5x5,5 m má dvě části, kapli andělskou, kde se ukázal anděl ženám po Zmrtvýchvstání, a vlastní hrob 2x2 m (vejdou se sem max. 3 osoby). Po pravé straně je místo vytesané ve skále v podobě lavice, na níž tělo Kristovo odpočívalo. Místo je přikryto mramorovou deskou. Zde se se svým Synem rozloučila Panna Maria, sv. Jan Evangelista, Maria Magdaléna a jiné zbožné ženy; sem poslali Židé stráž, aby hlídala hrob. Tady vstal Ježíš Kristus z mrtvých a ukázal se ženám. Sem spěchali Petr a Jan a viděli pohřební plátna (Jan 20,4-7). Zde se Kristus ukázal Marii Magdaléně (Jan 20,16)

300 let po Kristově smrti zvolila svatá Helena (matka císaře Konstantina) toto místo ke stavbě křesťanského kostela, z něhož se dodnes dochovala už jen rotunda. Sice byla z velké části poškozena požárem v roce 1808, ale následně zdařile obnovena, takže je dnes nejvelkolepějším prvkem kostela. Pro křesťany je rozhodně nejposvátnějším místem Kristův hrob. Podle všech evangelií bylo Ježíšovo tělo bezprostředně po smrti sňato z kříže, zabaleno do plátna a položeno do skalního hrobu. Nad ním dnes stojí svatyně, která zahrnuje dvě kaple. Dlouhotrvající spory o vlastnictví chrámu pomohl vyřešit osmanský edikt zvaný Status quo z roku 1852. Ten rozděluje péči o chrám mezi Armény, Řeky, kopty, římské katolíky, Etiopany a Syřany. Některé části řídí společně, jiné odděleně. Jako neutrální vystupuje muslimský klíčník, který každý den chrám odemyká. Každou část svatostánku vlastní jiná náboženská obec. V současné době Chrám Božího hrobu řídí šest církví, přičemž o společné prostory se starají dohromady. Největší část spravují řecká pravoslavná a římskokatolická církev.

Ježíšův hrob je umístěn v edikule z 19. století, stojící v centrální části chrámu zvané katholikon. K jejímu znovuotevření po rekonstrukci došlo v roce 2017. Restaurátorské práce v dalších částech chrámu dodnes neustále pokračují. V jedné ze dvou místností v edikule je k vidění tzv. Andělský kámen – fragment z kamene, který měl zakrývat původní Ježíšův hrob. Ve druhé se nachází samotná hrobka, kterou dal císař Konstantin původně vytesat do okolní skály. Dnes ji zakrývá mramorová deska.

Schody vpravo za vstupem do chrámu vedou na Golgotu, kde byl Ježíš ukřižován. Nacházejí se tu dvě kaple – římskokatolická s moderními mozaikami a řecká pravoslavná, která se pyšní stříbrným oltářem, zhotoveným původně pro kardinála Ferdinanda de´Medici Domenicem Portigianim ve Florencii. U něho je k vidění stříbrný kotouč s otvorem, do kterého byl  zapuštěn Ježíšův kříž. V kapli lze vidět i kusy skály Golgoty. 

Ihned za vstupním portálem leží Kámen pomazání, na který bylo údajně položeno Kristovo tělo po sejmutí z kříže. Právě na tomto kameni mělo být jeho tělo pomazáno před vložením do hrobu. Od roku 1810, kdy sem byl umístěn, k němu poklekají věřící, aby se ho dotkli a políbili ho. Nad kamenem visí charakteristické lampy, věnované jednotlivými církvemi.

Ve svatostánku bylo vystavěno asi třicet kaplí, z nichž nejvyhledávanější je bezesporu kaple sv. Heleny, nacházející se pod úrovní současného chrámu. Ve starobylé cisterně na místě dnešní kaple císařovna Helena našla roku 327 tři kříže, z nichž jeden je dnes k vidění v katedrále v Monze, další v Miláně a třetí v Římě. Sejdete-li z kaple ještě níž, dostanete se do kaple Nalezení svatého Kříže.

V chrámu se rovněž nachází posledních pět zastavení křížové cesty Via Dolorosa, a to ta, kde byl Ježíš svlečen z šatů, přibit na kříž, kde na kříži zemřel, byl z něj sňat a uložen do hrobu. V jejich blízkosti jsou umístěny oltáře, mezi nimi františkánský oltář s mozaikou, která zobrazuje scénu přibití na kříž, či latinský oltář, věnovaný žalu Panny Marie nad Ježíšovou smrtí.

 

Pahrbek západně od Jeruzaléma v blízkosti města, nyní uvnitř města. Golgota bylo popravištěm. Golgota je židovský název, Kalvaria latinský, obojí značí podobu lidské lebky, "lebková hora" (Mt 27,33; Mk 15,22; Lk 23,33; Jan 19,17). Na Golgotě byl ukřižován Ježíš Kristus se dvěma lotry (Mt 27,35; Mk 15,24; Lk 23,33; Jan 19,18). Cestou na Kalvárii donutili Šimona Cyrenského (Mt 27,32; Mk 15,21; Lk 23,26), aby nesl Spasiteli kříž až na Kalvárii. Nikdo to nechtěl udělat, bylo to ponižující, všichni se styděli pomoci odsouzenému. Cesta, kudy šli, se nazývá "Via dolorosa" (cesta bolestná, cesta křížová). Byl to smutný průvod. Čtyři římští vojáci měli provést ukřižování, ostatní šli jako ochrana průvodu. Průvod vedl římský setník, který měl dohled na ukřižování, napravo a nalevo od Ježíše šli po dvou vojáci, za Ježíšem dva lotři, kteří měli být spolu s ním ukřižováni; pak dav lidu, zbožné ženy s Ježíšovou Matkou, sv. Jan, Miláček Páně, a konečně zvědavci, Židé i pohané. Samozřejmě tu šli farizeové, zákoníci a snad i velekněží, kteří se radovali ze Spasitelovy smrti. Podle tradice byla mezi ženami i Veronika. Podala Pánu roušku, aby si setřel pot. Na vrácené roušce byla otisknuta věrná podoba Tváře. Veronika není blíže známá. Tradice říká, že donesla roušku do Říma papeži Klementovi. Ježíšova cesta na Golgotu bývá zobrazována v kostelech 14 obrazy - zastaveními křížové cesty. S Kristem byli ukřižování dva zločinci, kteří se mu rouhali (Mt 27,44; Mk 15,32), Luk 23,39 říká, že se rouhal jen jeden a druhý (jmenoval se podle tradice Dismas, nekající lotr Gistas) ho napomínal. 
   Podle evangelistů pronesl Pán na kříži sedm posledních slov (výroků): 
   1. "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí" (Lk 23,34). 
   2. "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji" (Lk 23,43). 
   3. "Ženo, hle, tvůj syn! Hle, tvá matka!" (Jan 19,27) 
   4. "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?!" (Mt 27,46; Mk 15,34) 
   5. "Žízním" (Jan 19,28). 
   6. "Je dokonáno!" (Jan 19,30) 
   7. "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha" (Lk 23,46; Mt 27,50; Mk 15,37).

Smrtí Ježíše Krista končí Starý a začíná Nový zákon. Na znamení toho se roztrhla chrámová opona, země se třásla a pukaly skály (Mt 27,51), otvíraly se hroby a mrtví vstoupili do Jeruzaléma (Mt 27,53). Dodnes je na Kalvárii v žulové skále velká trhlina, 6 m hluboká a 15 cm široká z této doby. Setník (pozdější sv. Longin, byl pro víru sťat) zde vyznává Kristovo božství (Lk 23,47; Mk 15,39), sv. Jan byl u samého kříže (Jan 19,27). Aby bylo jisté, že Ježíš zemřel, byl mu proboden bok až do srdce (Jan 19,34), a vyšla krev a voda. Pod místem, kde stál Spasitelův kříž, je Adamova jeskyně a v ní se ukazuje ona trhlina ve skále. Podle legendy zde pochoval Noemův syn Sem Adamovu lebku. Při puknutí skály začala Kristova krev stékat trhlinou na lebku (odtud prý jméno hory "Lebka"). Všechny tři kříže byly stejně velké, nebylo možné poznat, který z nich je Kristův, když se za císařovny Heleny kříže našly. Teprve zázrakem to bylo oznámeno: tehdejší jeruzalémský biskup sv. Makarius se dotkl těžce nemocné osoby jedním i druhým křížem, bezvýsledně. Jakmile se k ní přiblížil třetím křížem, ihned byla uzdravena. - S tím se pojí dva svátky: Nalezení sv. Kříže (3. května) a Povýšení sv. Kříže (14. září) ve výroční den přinesení svatého kříže, uloupeného Peršanům, řeckým císařem Herakliem r. 629 slavně do Jeruzaléma. 

Čtyři tváře starého města:

Určitě byste si měli vyhradit nejméně jeden den na prozkoumání starého města. Obklopují ho 4 kilometry dlouhé hradby a dovnitř se vstupuje jednou ze sedmi bran. Ta osmá, takzvaná Krásná, je zazděná. Po uhrazení vstupného u Jaffské nebo Damašské brány je možné se po hradbách projít a mít tak nejlepší výhled na město ze všech stran. Staré město je rozděleno na čtvrť židovskou, křesťanskou, muslimskou a arménskou.

V Židovské čtvrti uvidíte například římskou ulici – cardo – původně hlavní jeruzalémskou tepnu s podloubím a krámky – nyní pasáž s luxusními galeriemi a butiky. Mezi kameny ve Zdi nářků můžete vložit lísteček s nějakým vaším tajným přáním a na náměstí u synagogy Churva pak můžete posedět v některé z kaváren a pozorovat čilý ruch.

V muslimské čtvrti si nenechte ujít hlavní súk s nejrůznějšími orientálními výrobky a podívejte se ke Skalnímu chrámu s nepřehlédnutelnou zlatou kopulí. Touto čtvrtí také prochází současná křížová cesta (via Dolorosa), která začíná u Lví brány a končí u Chrámu Božího hrobu, místa ukřižování, pohřbení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Do křesťanské a Arménské čtvrti se nejsnadněji dostanete Jaffskou branou. V nedaleké Citadele můžete zavítat do Muzea dějin Jeruzaléma. U arménských obchodníků si určitě vyberete hezký dárek – modře zdobenou keramiku nebo kvalitně zpracované šperky.

Jedno z nejsvětějších míst křesťanství se ukrývá v husté zástavbě v srdci jeruzalémského Starého Města. Oním místem je Chrám Božího hrobu, který vyrostl na místě Ježíšova ukřižování, pohřbení i zmrtvýchvstání. Ač to na první pohled možná nevypadá, interiér chrámu je velmi rozlehlý a jeho architektonická dispozice poměrně komplikovaná. Není se čemu divit, komplikovaná byla už samotná historie chrámu jakožto jednoho z nejdůležitějších svatostánků křesťanství, jednoho z pilířů křesťanské víry a zároveň jedné z nejnavštěvovanějších památek v Jeruzalémě vůbec. Historie Chrámu Božího hrobu sahá do druhého století, kdy dal na místě současného svatostánku císař Hadrián postavit chrám, aby zakryl jeskyni, ve které byl pohřben Ježíš. Byzantský chrám na tomto místě nechal ve čtvrtém století vybudovat císař Konstantin. Stavba byla několikrát přestavována a upravována. Ničily ji mimo jiné opakované požáry, zemětřesení i násilné útoky. Současná podoba pochází z doby křižáckých výprav, kupole z roku 1870.

 

Potom jsme šli na nedaleké náměstí na oběd. 45 šekelů za kuřecí šavermu a kafe, nahoře byla pěkná vyhlídka, jen pršelo, tak to nebylo dnes ono. Arabové se tvářili mile, nebo nevím, co to bylo za snědé kluky. Potom jsme se vydali na Chrámovou horu, původně zde stály izraelaské chrámy. První, co stavěl král Šalamoun a druhý, co byl potom zničen Římany. Zastavili jsme se na místě, kde stála římská silnice a byla tu velice stará mozaika plánku Jeruzaléma. Vyšlo nám to, že jsme moc dlouho nečekali na bezpečnostní prohlídku. Dvojí bezpečnostní prohlídkou jsme prošli dobře a náboženská se nekonala. Chvíli jsme stáli na lávce, byla zastřešená, je odstud vidět zeď nářků. A díky tomu, že jsme byli pod střechou, tak jsme nemokli. Netrvalo to dlouho a pustili nás dovnitř.

Chrámová hora je místem, které hraje klíčovou roli pro Židy a muslimy zároveň, představuje nejposvátnější místo judaismu a zároveň jedno z nejposvátnějších míst islámu, které se pyšní jedněmi z nejstarších a nejkrásnějších děl islámského umění a architektury. Současně je žhavým kamenem v ohni a původcem neustálých neutuchajících svárů v Jeruzalémě. Vstup pro turisty je v současné době velmi regulován, nicméně je velkým lákadlem – mimo jiné i proto, že právě na tomto prostranství se tyčí Skalní dóm se zlatou kupolí, dominantní symbol celého Jeruzaléma.

Chrámová hora – patří k nejvíce uctívaným místům hned pro několik náboženství. Nachází se v jihovýchodní části jeruzalémského Starého Města. Na vrcholu Chrámové hory byl postupně vystaven komplex budov, jemuž dominuje majestátní Zlatá mešita - Skalní chrám či dóm. Ten byl postaven v roce 691 v místech, kde původně stával židovský Šalamounův chrám. Nedlouho po něm byla postavena i mešita Al-Aksá – hlavní centrum islámské víry v Jeruzalémě – a další stavby. Dnes má celý komplex budov spolu se zahradami tvar nepravidelného čtyřúhelníku a je častým zastavením poutníků z celého světa. Mimo jiné také proto, že zde podle židovské a křesťanské tradice měl Abrahám obětovat Izáka. Toto místo dnes patří muslimům. Je to nejsvatější místo pro tři náboženství – křesťany, židy i muslimy. Nesměli jsme ale vkročit do mešit. Procházeli jsme jen okolo a fotili si obzvláště zlatou kopuli, která je dnes symbolem Jeruzaléma. Na tento muslimský prostor se pouští turisté či poutníci jen od pondělí do čtvrtku. Na hodinu v poledne a hodinu brzy ráno. Obhlídli jsme si mešitu Al Aksa a Skalní dóm, to je ta se zlatou kopulí. Dovnitř do mešit pouštějí od roku 2000 pouze muslimy. Bylo nevlídné počasí, schovávali jsme se pod mešitou. Rituální kašna(?) odcházeli jsme arabskou tržnicí a došli ke zdi nářků.

 

Skalní dóm se majestátně tyčí nejen nad chrámovým prostranstvím, ale i nad celým Jeruzalémem, jeho pozlacená kupole je dokonce jeho typickým symbolem. Dnes je skutečným poutním cílem, zasvěceným památce proroka Mohameda. Jde o elegantní stavbu osmibokého tvaru uprostřed Chrámové hory, stojící na místě důležitých událostí z Bible i z Koránu.  Současný Skalní dóm byl postaven na přelomu 7. a 8. století a vyznačuje se slohovou a dekorativní čistotou. Jeho výzdoba vychází z raně islámského období. Dominují živé barvy, ornamentální výzdoba i kaligrafie v podobě nápisů z Koránu. Barevné fajánsové obklady vytvářejí složité geometrické obrazce inspirované antickými i byzantskými vlivy, vytvářeli je přitom arabští řemeslníci. Interiér dómu je rovněž velkolepý, plný mozaik, glazovaných keramických obkladů, mramoru a červených vzorovaných koberců. Uprostřed chrámu je odkrytý Základní kámen – podle rabínské legendy údajně základní kámen celého světa. Pod skálou uprostřed se nachází Studna duší – jeskyně, ze které byly podle islámské legendy slyšet duše zemřelých, čekajících na soudný den. Pod ní jsou podle muslimské tradice vody ráje, podle židovské se tam ukrývá propast, v níž zuří vody potopy. Dominantní obrovská kupole dómu prošla poslední velkou změnou v roce 1994, kdy byla nově pozlacena. Pro tyto účely věnoval 80 kg zlata jordánský král Husajn II., který prodal jeden ze svých domů v Londýně a za získané peníze zlato nakoupil.

Mešita al - Aksa je největší mešitou v Jeruzalémě a při pohledu na ni zvenčí se skoro nechce věřit, jak důležitou roli tato stavba hraje. Al-Aksá znamená v arabštině „nejvzdálenější“ a právě odsud, z „nejvzdálenější mešity“, Mohamed přivedený archandělem Gabrielem vstoupil na nebe. Al-Aksá je tradičním místem k uctívání a modlitbám. Byla dostavěna v 8. století na místě, kde patrně již dříve stávaly jiné svatyně, a později byla několikrát upravována. Její interiér dnes zdobí impozantní sloupy vyrobené z mramoru, který věnoval Benito Mussolini. Mihráb směřující k Mekce pochází už z doby Saladina. Mešita se pyšní čtyřmi minarety a elegantní kopulí, která má aktuálně převážně černou barvu. Za tu může vliv kyslíku, původně byla kopule stříbrná a tvořila tak jakýsi protipól nedaleké zlaté kupole Skalního dómu.

V těsné blízkosti Skalního dómu stojí Řetězový chrám, který je jakousi zmenšeninou svého mohutného souseda. Jeho průměr je ovšem pouhých 14 metrů a kupoli podpírá 17 sloupů. Svůj název získal díky legendě, podle které tu údajně už král Šalamoun zavěsil řetěz, fungující jako tehdejší detektor lži: do každého, kdo se ho držel a křivě přísahal, údajně uhodil blesk. Rozlehlá dlážděná plošina Chrámové hory je jinak spíše poloprázdná a nezastavěná, vynikne tak její spiritualita. Uvidíte tu několik arkád, kazatelnu Burhána ed-Dína ze 14. století, kamennou kašnu Sabil Qaitbay z 15. století, která vznikla na příkaz egyptského sultána, a pokocháte se výhledy na protější Olivovou horu.

Návštěvu celého areálu je nutné si dobře naplánovat, Chrámová hora je zpřístupněná pouze za přísných podmínek a ve velmi omezené době. Běžně totiž slouží výhradně muslimům, kteří se sem chodí modlit. Příslušníci jiných vyznání a turisté se do prostranství dostanou pouze po speciální plošině branou od Zdi nářků, která se dochovala po zničení druhého zdejšího chrámu. Do areálu není povoleno vnášet předměty, které by mohly poukazovat na to, že dotyčný hodlá v místě praktikovat jinou než islámskou víru. Současný stav upravující možnost vstupu pro příslušníky jednotlivých náboženství upravuje tzv. status quo, který má vydržet až do konečného vyřešení postavení Jeruzaléma. Nutné je vhodné oblečení – tj. schovaná ramena a kolena, ženy nesmějí vstoupit v kalhotách. Dlouhé sukně i vhodné svršky si lze u vstupu vypůjčit. Nyní nepouštějí do žádné mešity jinověrce. Skalní dóm má dvě na sobě položené kupole a prostor mezi nimi je vyplněný korkem. Díky tomu nedochází k velkým výkyvům teplot a poškození jeho výzdoby.

Zeď nářků – je pozůstatkem západní části vnější hradby, která obklopovala Chrámovou horu. Je to jediná část někdejšího chrámu krále Šalamouna, která se zachovala do dnešních dnů. Tvoří ji obrovské kamenné kvádry, do jejichž spár je možné vložit papírek s přáním či modlitbou. Většina (nejen židovských) poutníků, přichází na toto místo, aby zde vyslovili své modlitby. Před Zdí nářků je zvláštní prostor pro muže oddělený zábranou od prostoru ženského. Oba jsou součástí velkého prostranství, které zde bylo zřízeno v šedesátých letech. Zeď nářků přešla během Šestidenní války pod vládu Izraele a od té doby je znovu, po dvou desetiletích jordánské nadvlády, během které ke Zdi Židé nesměli, přístupna Židům i příznivcům jiných náboženství. Je to podpůrná zeď z izraelského chrámu, která zbyla. Dostali jsme instrukce a pak jsem se rychle vydala ke Zdi, kam jsem potřebovala vsunout mých osm ruliček s přáními mých bližních a taky s mými přáními. Jeden mi spadl. Nejprve jsem nastrkala těch sedm do spáry a potm zvedla ten spadený, byl od Marušky J., a strčila jsem ho také do zdi. Tak úkol splněn. Stále pršelo. Nyní jsem si opřela hlavu o zeď a dvěma rukama se zdi držela, tak jak jsem to viděla u jiných modlících se. Vedle mě se modlila muslimka. A teď jsem cítila obrovské dojetí. Bůh mi požehnal, a já zadržovala své slzy. Předala jsem mu všechna přání a poprosila svými slovy za vše, co jsem měla na srdci. Ani jsem nechtěla, aby mě u zdi někdo fotil, věřila jsem, že se Bůh dotknul mé duše. Odešla jsem na wc a pořád se dojímala a posmrkávala. Až jsme odcházeli z tohoto místa, tak moje dojetí ustávalo. Možná jen náznak jeruzalémského syndromu. 

 

Pro Židy je Chrámová hora na východním okraji Starého Města jakýmsi ztělesněním Boží přítomnosti. Zároveň jim ale připomíná i zašlou slávu, protože zdejší židovský chrám byl opakovaně ničen. Právě tady vzal údajně Bůh zem, aby z ní stvořil Adama. Ve směru k Chrámové hoře se modlí Židé na celém světě. Skála na Chrámové hoře má být místem, kde Abrahám chtěl obětovat Izáka a tradice ho ztotožňuje i s místem, kde nocoval Jákob, když měl svůj sen, ve kterém viděl vystupovat a sestupovat anděly. Podle dalšího komentáře měli andělé symbolizovat oběti, které byly přinášeny v Chrámu Hospodinu, a odpuštění, které Bůh sesílal na zemi. Chrám byl místem, kde přebývala Boží přítomnost (šechina, hebrejsky: שכינה‎‎), kde byla uložena Archa úmluvy, Desky smlouvy, Menora, kde velekněz vcházel do Nejsvětější svatyně na Jom kipur - v českém překladu den smíření,  což je největší židovský svátek, snímat hříchy Izraele. Z náboženského hlediska je tak Chrámová hora místem, kde se Bůh setkával s člověkem, kde se nebesa setkávala se zemí. Podle Talmudu šechina nikdy neopustila Západní zeď. Všeobecně přijímanou tezí mezi židy téměř všech denominací je, že Mesiáš přijde a postaví na Chrámové hoře Třetí chrám.

Pro muslimy představuje Chrámová hora třetí nejsvětější místo islámu po Mekce a Medině. Jakožto na místo „nejvzdálenější mešity“ sem byl údajně přenesen Mohamed během své noční cesty a odsud pak vstoupil na nebe. 

Pro Křesťany je Chrámová hora místem, kde byl obětován Ježíš jako dítě, a kde byl jako 12-tiletý nalezen svou matkou Marií, když ho před tím tři dny se svým manželem Josefem hledala.

První chrám tu nechal postavit král Šalamoun. Chrámová hora někdy uváděná též jako hora Moria. V roce 586 ovšem došlo k jeho devastaci a z iniciativy Heroda Velikého byl postaven nový chrám, na němž se pracovalo přes sto let. I ten byl ovšem zničen, a to Římany, a už se ho nepodařilo obnovit.

Během vlády krále Šalamouna, v 10. století před naším letopočtem, postavili Židé na hoře Moriah chrám, ve kterém uctívali Boha a přinášeli mu oběti. Byl to ústřední bod a nejposvátnější místo pro Židy v tehdejším světě. Nacházela se v něm takzvaná Archa úmluvy, ve které bylo na kamenných deskách vyryto 10 Božích přikázání, hůl patriarchy Árona a kousek manny, která podle Bible živila Židy po čtyřicet let putování po poušti. Chrám pak ale zanikl při nájezdech babylonského krále Nabukodonozora, který odvedl větší část Židů z Jeruzaléma a jeho okolí do babylonského zajetí. To bylo v 6. století.

Židé se za necelých 100 let do Jeruzaléma opět vrací a obnovují původní chrám. Tento chrám, který se často pro odlišení nazývá Druhým chrámem, zůstal stát do Židovského povstání proti Římanům v roce 70 našeho letopočtu. Herodes Veliký, který se proslavil svou krutostí, byl králem, který v touze zalíbit se svému lidu, investoval 500 let po jeho postavení do celkové rekonstrukce chrámu. Při rekonstrukci také rozšířil plochu chrámového nádvoří a postavil kolem něj působivé opevnění. Když poté Římané chrám zničili, zůstala stát pouze spodní část západního opevnění chrámu – to je právě ta zeď, kterou známe jako Zeď nářků (nebo jak jí říkají Židé a Arabové – Západní zeď). Jelikož je jediným, co ze slavného chrámu Židům zůstalo, po tisíciletí sem přichází na každodenní modlitby. 

Zeď nářků je vysoká 19 metrů a dlouhá 57 metrů. Je rozdělena na mužskou a ženskou sekci, přičemž pro muže je zpřístupněna také část zdi ve vnitřních prostorách domů, které byly postavené v pozdějších dobách. Zážitkem je navštívit Zeď nářků ráno, kdy se věřící schází na ranní modlitbu a muži si na tuto příležitost oblékají bílé modlitební pláště – tality. Ve čtvrtek je u Zdi nářků rušno, jelikož je to tradiční den, kdy se pořádají slavnosti Bar micva, při kterých se 13letí kluci uvádí do rituální dospělosti. Zpěv a hra na hudební nástroje, doprovázející jejich příchod a odchod z tohoto místa, je dobře slyšet všude kolem. V sobotu, kdy Židé slaví šabat, si Zeď nářků sice nevyfotíte, ale zúčastníte se jako pozorovatel jejich svátečních modliteb. 

 

Jak to bylo s přáníčky

I turisté všech náboženství nebo bez vyznání můžou přijít zcela blízko k samotné Zdi a dotknout se jí. V jejich spárách se nachází tisíce papírků, na kterých lidé vyjadřují svá přání a modlitby. Tento zvyk je starý téměř pět set let a na jeho počátku stáli dva muži: marocký rabín Or ha Chajim a jeho žák, který se připravoval na studijní pobyt v Jeruzalémě. Moudrý učitel mu tehdy na cestu přibalil na papírku napsané přání, které měl student za úkol vložit do Zdi nářků. Mladý student, okouzlen Jeruzalémem, na přáníčko zapomněl a když se mu začalo v Jeruzalémě vést hůř, kousek papíru opět našel. Vzpomněl si na slova svého mistra a opravdu papírek zanesl ke Zdi nářků, kde ho vložil do jedné z puklin. Traduje se, že byla na papírku napsaná modlitba rabína za svého žáka a jeho úspěch ve studiích, která se nakonec naplnila. Tímto žákem byl jeden z nejslavnějších rabínů své doby, rabbi Azulai. 

Lk 2,42-50

 Hlavní město Judska Jeruzalém po rozdělení Izraelské říše na Judsko a Izrael. Bohem určené město za kolébku židovství a křesťanství. Jeruzalém byl pro Židy vždy město svaté (Mt 4,5). Rozkládal se na čtyřech návrších: Sion, Moria, Bezeta a Akra. Návrší byla sevřena hradební zdí. Měl čtyři brány. Nejstarší část se rozkládala na hoře Sion, zde měl palác i král David. Na hoře Moria se rozkládal Chrám. Na hoře Akra byl hrad Antonia, kde sídlil římský prokurátor. Hrad Antonia sousedil přímo s nádvořím jeruzalémského Chrámu. Místa, která mají podle evangelií vztah k Jeruzalému nebo blízkému okolí: Jeruzalémský chrám, hora Golgota, hora Olivetská, Getsemanská zahrada, potok Cedron, Betfage, Betánie, rybníky Siloe a Bethesda, pole Hakeldama. 

 

Zde si můžete jednotlivé texty z Bible dohledat...

Při narození Ježíška se znepokojil celý Jeruzalém (Mt 2,3); Jeruzalémští vycházeli za Janem Křtitelem (Mt 3,5; Mk 1,5); do Jeruzaléma chodil každoročně Josef s Marií (Lk 2,41); Simeon v Jeruzalémě (Lk 2,25); pokoušení Krista (Lk 4,9); ke Kristu přicházejí zástupy z Jeruzaléma; zákoníci a farizeové; Pán se musí ubírat do Města; Kristův vjezd do Jeruzaléma; pláč nad Jeruzalémem, hlásání pokání začne od Jeruzaléma… Učení Krista je úzce spjato s Chrámem, kde pronesl mnoho řečí a učinil mnoho zázraků. Zde byl obětován (Lk 2,22-24), Simeon pronesl o Něm proroctví (Lk 2,25-35) a prorokyně Anna (Lk 2,36-38) a chodil sem každoročně s rodiči (Lk 2,41). Zde se rodičům jako dvanáctiletý ztratil (Lk 2,42-50), zde byl pokoušen od ďábla (Lk 4,9-12). 

Chrám v době Ježíšově byl tzv. Herodův. Herodes začal s přestavbou r. 19 př. Kr. A v době obětování Ježíška byl již v hrubých rysech hotov. Chtěl dosavadní chrámy překonat, proto rozšířil neobyčejně smělými a kolosálními podzemními stavbami, podezdívkami a různými klenbami bývalé chrámové nádvoří, takže mělo přes 300 m šířku a téměř 500 m délku. Toto místo obehnal silnou zdí. Kolem vnitřní hradební zdi šla kolem dokola dvě velkolepá podloubí, vysoká 22 m, nesená sloupy z bílého mramoru s plochou střechou z cedrového dřeva. Na jižní straně byla tři taková podloubí, z nichž prostřední bylo 45 m vysoké. Podloubí na východní straně se nazývalo Šalomounovo. V něm Kristus učil, sem za ním přišli židé s dotazem, je-li Mesiáš (Jan 10,22-24). Nicméně - nezbylo z toho nic a na místě Chrámu dnes stojí Zlatá mešita a jedna zeď, Zeď nářků, kam se chodí současní židé modlit. Chrám byl úplně zničen Římany (vojevůdcem Titem) r. 70 po Kr. 

Z událostí Ježíšova působení: dvojí vyčištění Chrámu od prodavačů (Jan 2,13-18 a Mt 21,12-14; Mk 11,15-17; Lk 19,45-46); příběh o chudé vdově (Lk 21,1-4; Mk 12,41-44; srov. Jan 8,20); symbolické zboření Chrámu (Jan 2,18-24); rozmluva s Nikodémem (Jan 3,1-21); s cizoložnicí (Jan 8,1-11); řeči v Chrámě (Jan 7,14-53; 8,12-47); židé Ho chtějí kamenovat (Jan 8,48-59); uzdravení slepce u Siloe (Jan 9,1-41); Dobrý pastýř (Jan 1,1-21); o modlitbě (Lk 11,1-12); učení v Šalomounově podloubí (Jan 10,22-39); vjezd Kristův do Jeruzaléma (Mt 21,1-11; Lk 19,29-44; Jan 12,12-13); oznámení smrti a oslavy (Jan 12,20-36); dotaz velekněží, jakou mocí to činí (Mt 21,23-27; Lk 20,1-8; Mk 11,27-33); podobenství o bratrech (Mt 21,28-32); o vinařích (Mt 21,33-46; Lk 20,9-19; Mk 12,1-12); o královské svatbě (Mt 22,1-14); o dani císaři (Mt 22,15-23; Lk 20,20-26; Mk 12,13-17); odpověď saduceům o zmrtvýchvstání (Mt 22,23-33; Lk 20,27-40; Mk 12,18-27); o velkém přikázání (Mt 22,34-40; Mk 12,28-34); 

Kristova otázka (Mt 22,41-46; Lk 20,41-44; Mk 12,35-37); o farizejství (Mt 23,1-36); pláč nad Jeruzalémem (Mt 23,37-39), zkáza Jeruzaléma a Poslední soud (Mt 24,1-42; Lk 21,5-36; Mk 13,1-37); podobenství e deseti pannách (Mt 25,1-13); o posledním soudu (Mt 25,31-46); poslední večeře (Mt 26,17-30; Lk 22,7-38; Mk 14,12-26); řeč na rozloučenou (Jan 14,1-31); podobenství o vinném keři a ratolesti (Jan 15,1-17); o nenávisti proti učedníkům Kristovým (Jan 15,18-27; Jan 16,1-33); Kristova velekněžská modlitba (Jan 17,1-26); Kristus v Getsemanské zahradě (Mt 26,36-46; Mk 14,32-42; Lk 22,39-46; Jan 18,1-12); Jidášova zrada, odsouzení Krista a jeho smrt (Mt 26,47-27,66; Lk 22,47-23,56; Mk 14,43-15,47; Jan 18,4-19,42); Kristovo zmrtvýchvstání (Jan 20,1-18; Mt 28,1-10; Mk 16,1-11; Lk 24,1-12); zjevení učedníkům na cestě do Emauz (Mk 16,12-13; Lk 24,13-34); Nanebevstoupení Páně (Lk 24,44-53; Mk 16,19-20). U Po Nanebevstoupení se apoštolové vrátili do Jeruzaléma (Sk 1,12), po Petrově kázání se k nim přidalo na 3.000 věřících (Sk 2,41), u dveří Chrámu uzdravil Petr chromého (Sk 3,6), v Jeruzalémě byl ukamenován sv. Štěpán (Sk 7,58), zde proběhlo i první pronásledování apoštolů a věřících (Sk 8,1), proběhl zde první apoštolský sněm (Sk 15,6-7), odtud apoštolové odcházeli na apoštolské cesty.

 

Procházeli jsme židovskou čtvrtí směrem na horu Sion. Pan Karel, ze sebe chrlil židovské anekdoty. Na hoře Sion jsme nejprve navštívili hrob krále Davida. Mám k tomuto králi vztah, tak jsem i zde cítila mírné dojetí. Pak jsme šli na místo poslední večeře. A v benediktinském klášteře Zesnutí Panny Marie zašli do krypty, v kostele byla německá mše. V kryptě se modlili španělé. Pak jsme si někteří dali kapučíno v místní kavárně za 11 šekelů. Byli jsme už dost vyzmrzaní. A tak jsme šli směrem k autobusu branou, tou kterou jsme přišli. Na Sion se jde zdcela logicky sionskou branou.

Jedním z nejposvátnějších míst v Jeruzalémě je hora Sion – místo poslední večeře Páně, zesnutí a nanebevstoupení Panny Marie i posledního odpočinku krále Davida. Právě tady se měla odehrávat poslední večeře Páně, zde se nachází kostel Zesnutí Panny Marie a také hrob izraelského krále Davida. Není divu, že hora Sion je pro křesťany i Židy svatým místem. Nachází se v těsné blízkosti hradeb kolem jeruzalémského Starého Města a vydat se sem znamená pro návštěvníky bez rozdílu vyznání pocítit zvláštní tajuplnou emoci, ať už tudy budete procházet ve dne, či při večerním přítmí.  

Hora Sion se lehce zvedá těsně za hradbami jeruzalémského Starého Města do výšky 765 metrů nad mořem, proto je odsud pěkný výhled třeba na protilehlou Olivetskou neboli Olivovou horu. Většina návštěvníků sem ale zavítá hlavně proto, aby na vlastní kůži pocítila zvláštní emotivní náboj místa, zapříčiněný symbolikou oblasti a jejím obrovským významem pro křesťany, Židy i muslimy. Jde o jedno z nejsvatějších míst v Jeruzalémě a vyhledávaný cíl poutníků. Hoře Sion dominuje mohutná budova chrámu a přilehlého kláštera Zesnutí Panny Marie. Zde mělo dojít k nanebevzetí Panny Marie. Současná novorománská svatyně vznikla na začátku 20. století na místě někdejšího byzantského chrámu Agia Sion a pozdější křižácké stavby. Nedaleko se ve výklenku rozlehlého komplexu nachází hrob izraelského krále Davida. Jasně ho označuje Davidova hvězda. Právě sem se Židé chodili modlit ve druhé polovině dvacátého století v době arabské okupace, kdy jim byl odepřen přístup ke Zdi nářků.  Dolní patro budovy nyní funguje jako synagoga.  Velký význam má zdejší hrob krále Davida i pro muslimy, neboť islám ho považuje za jednoho z proroků. Na hoře Sion se odehrála poslední večeře Páně. Místo jejího konání – večeřadlo (cenaculum) bylo samozřejmě několikrát v průběhu staletí přestavováno a upravováno, dodnes je však přístupné. Podle aktuálně platné úmluvy je přístupné jak křesťanům, tak Židům (a dalším turistům a poutníkům). Křesťanské církve mají ovšem zakázáno sloužit tu liturgie. Sloužit křesťanskou mši zde bylo v minulosti umožněno pouze papeži Janu Pavlu II. a Františkovi.  Večeřadlo je včleněno do rozlehlé byzantské baziliky ze 4. století, nachází se v jejím prvním patře. Současná místnost je rozdělena sloupořadími. Jinak poměrně strohý interiér zdobí hlavní oltář, u kterého si návštěvníci připomínají, že právě tady se odehrála poslední večeře tak, jak ji v minulosti zobrazovali i mnozí umělci – mezi nimi i Leonardo da Vinci na fresce, kterou je po rekonstrukci možné vidět v Miláně. Na hoře Sion je už od roku 1948 zpřístupněný  i Památník holocaustu a je možné uctít památku u hrobu Oskara Schindlera – rodáka ze Svitav a nacisty, který zachránil přes tisíc Židů, které zaměstnal v továrně v Krakově.Mimo hradby se  hora Sion ocitla v polovině 16. století. Osmanští architekti ji prý zapomněli zakomponovat do města.

Mt 21,5; Jan 12,15

Původně název pro tvrz Jebuzitů, kterou dobyl král David a na které se potom usadil jako na svém sídle (2 Sam 5,6-9). Je to jedno ze čtyř návrší Jeruzaléma, zvaná Dolní Město. Celý Sion byl obehnán hradbami. - Později se Sionem nazývá místo, kde bylo večeřadlo Páně (Sion křesťanský).  Názvem Sion se v evangeliích označuje Jeruzalém jako celek; v náboženském smyslu Sion znamená izraelský národ (Mt 21,5; Jan 12,15). Na křesťanském Sioně bylo večeřadlo Páně. Podle tradice to bylo v domě Josefa z Arimatie, a on to tedy byl, který vyhověl žádosti apoštolů o propůjčení večeřadla (Mt 26,18-19; Mk 14,12-16; Lk 22,7-13). Jiná tradice míní, že to byl dům Marie, matky evangelisty Marka, jiná dům Nikodémův. Večeřadlo bylo vybaveno lehátky. Zde Pán slavil Poslední večeři.  Místo večeřadla bylo ve veliké úctě již od dob prvních křesťanů, kteří zde postavili nádherný chrám. Ten byl v 11. století rozbořen. Křižáci zde vystavěli nový chrám, v jehož horní části ukazovali místnost Poslední večeře Páně. Dolní místnost byla zasvěcena umývání nohou apoštolům. Roku 1219 byl znovu rozbořen, r. 1342 dostali Sion s večeřadlem františkáni, kteří zde vybudovali večeřadlo v dnešní podobě a klášter. Roku 1553 byly odsud vyhnáni pro tradici, že na Sioně je pochován král David, jehož náhrobek tu Židé i muslimové ukazují. Ve večeřadle proměnil Pán chleba a víno ve své Tělo a Krev, naznačil apoštolu Janovi, kdo ho zradí, sem přišel zavřenými dveřmi a řekl apoštolům: "Pokoj vám" (Lk 24,36), zde dal apoštolům moc odpouštět hříchy, zde se zjevil po 8 dnech Tomášovi (Jan 20,19-29). Ve večeřadle byla provedena volba apoštola Matěje místo Jidáše (Sk 1,24-26) a zde seslal Kristus na apoštoly Ducha Svatého (Sk 2,1-5,41).

Projížděli jsme kolem hřbitova, kde je pohřben Oscar Schindler (šindlerův seznam) český dům prý otvíral Zeman, je blízko rokle zvané Peklo, ale i centra. Židé mají rádi český národ od dob Masaryka. Český národ je prý velmi propojen s židovským národem, a bez nadsázky nebýt Československa, nevznikl by Izrael. Jsou nám vděční, že je uznáváme a považují nás za své mluvčí v EU v jejich zájmech.  Dojeli jsme do Betléma a nechtěli nás pustit dovnitř, že až za dvě hodiny. Vzhledem k tomu, že už se nám zase chtělo na záchod to bylo šibeniční. Ale náš řidič palestinec to objel z jiné strany a tam nikdo nehlídal, vůbec to nechápu jakto vlastně funguje, jaktože se z jedné strany jezdí přes kontroly a z jiné projedete a žádná kontrola tam není. Projížděli jsme přes Pole pastevců. Náš řidič tady bydlí. Dnes je to celé zastavěné domky. Je tu dost nepořádek. Arabové na estetiku nejsou dělaní. Dneska příšerně pršelo. Navzdory tomu jsem suchá. Navlhlé mám jen boty a bundu. Mikina i ponožky jsou suché. Mokrá je jen kapuce a nohavice od ryflí. Ostatní dopadli mnohem hůř, přestože měli pláštěnku a já jen softšelku. Sušíme v pokoji, moje kolegyně měli prádelní šňůru a tak jsme to natáhli přes celý pokoj. V noci vypínám klimatizaci – topení, bo z toho chraptím.

 

 

 

 

 

 

 

 (Jeruzalém ze zlata)

 

Specifikem židovského Izraele je veřejné respektování šabatu/šábesu – nejsvětějšího dne v židovském týdnu. Opět to neznamená, že se musíte jako nežid ponořit v tento den do šabatových modliteb a respektovat všechny přísné zákazy. Přesto však lze jen stěží šabat přehlédnout. V izraelských městech (i mezi nimi) například nefunguje o šabatu žádná veřejná doprava (výjimkou je město Haifa). To může značně omezit vaši pohyblivost. Šabat samozřejmě nedodržují např. jeruzalémští Arabové, takže v jejich částech města normálně funguje veřejná doprava, protože neporušují žádný předpis. O šabatu je tak například vhodná doba k návštěvě arabských a muslimských míst či vyrazit do Betléma atd. Naopak nedoporučuji chodit o šabatu do židovských čtvrtí (např. do jeruzalémské Mea Šearim) a už vůbec ne tam fotit. Šabat je pro charedim naprostou svátostí a jindy mírumilovní lidé, kteří si vás obvykle nevšímají, vám v té době můžou uštědřit nadávky, plivance, případně se můžete vystavit nebezpečí, e vás někdo trefí kamenem či shnilou mandarinkou. Respektujte tedy jeruzalémské náboženské zvyklosti.To stejné platí v případě muslimských či křesťanských památek a čtvrtí. O postním měsíci ramadánu vyzávavě nejezte, nekuřte a nepijte alkohol na veřejnosti. Do mešit si vždy sundávejte boty a nebojte se je nechat ve veřejných botnících. V mešitě vám opravdu nikdo nic neukradne. V některých mešitách či kostelech po vás také budou požadovat vhodný oděv, po ženách případně šátek. Pokud ho nebudete mít u sebe, většinou se nic neděje, protože často mají nachystané šátky na půjčení.

Politika

O politice se s lidmi bavit můžete – jste ve státě, kde je velká míra svobody slova. Přesto se však snažte odhadnout, o čem je dobré mluvit a o čem raději ne. Je také možné, že vás s vašimi moudrými evropskými názory pošlou místní lidé demokraticky někam… Takže se nesnažte místní v politice příliš přesvědčovat a ani se nestavte vehementně na jednu ze stran konfliktu. Nejste v zemi, kde by proti sobě bojovala pravda a nenávist, ale – jak určitě brzo sami zjistíte – na mnoho kontroverzí narazíte na obou stranách.

 

Ráno jsme odjeli na Olivetskou horu, kde jsme nejprve navštívili vyhlídku nad židovským hřbitovem.

Olivová hora 

Návrší východně od Jeruzaléma, asi půl hodiny pěšky. Od Jeruzaléma ji odděluje potok Cedron a Josafatské údolí. Olivetská hora se vypíná nad Getsemanskou zahradou, která leží na jejím úpatí. Název Olivetská je od oliv, které zde v Kristově době hojně rostly. Sem Pán často a rád chodil, aby se tu modlil (Lk 22,39; Jan 8,1), na hoře i přenocoval (Lk 21,37). Ke svahům Olivetské hory se přibližoval při svém vjezdu do Jeruzaléma (Lk 19,37), sem odešel Kristus po Poslední večeři (Mk 14,26). Na Olivetské hoře se zeptali apoštolové Krista, kdy dojde ke zničení Jeruzaléma (Mt 24,3; Mk 13,3). Zde pronesl podobenství o deseti pannách (Mt 25,1-12), o hřivnách (Mt 22,13-30), o posledním soudu (Mt 25,31-46), předpověděl znovu svoji smrt (Mt 26,1-2). Zde jeden z učedníků prosil, aby je naučil modlit se (Lk 11,1). Galilejci mívali na Olivetské hoře v době hlavních svátků své stany, odkud ráno odcházeli a večer se vracívali. Na Olivetské hoře je smírná kaple Otců těšitelů z Getseman. Olivetská hora má tři vrcholky, z prostředního, nejvyššího, vystoupil Pán na nebesa (Lk 24,50-52; Mk 16,19). Na tomto místě je menší mešita, kde se ukazuje otisk Spasitelovy nohy. Na Olivetské hoře se také tradičně ukazuje místo, kde Pán zaplakal nad městem(Lk 19,41), místo se nazývá Dominus flevit (Pán zaplakal), poblíž je františkánská kaple. Místo, kde Pán učil podruhé modlitbě Otče náš, se nazývá "Karmel Pater". Na stěnách v budově, kterou spravují karmelitánky, je modlitba Otčenáše ve 35 různých jazycích, i v češtině. Na Olivetské hoře Ježíš rozeslal apoštoly do celého světa, aby učili a hlásali evangelium (Mk 16,14-18). Pod horou je jeskyně slz sv. Petra, v níž oplakával své zapření Krista. Arabové řadí Olivetskou horu ke čtveřici svatých hor v Palestině (Olivetská, Tábor, Sinai a Garizim).

Olivová hora je pojmenována podle olivových hájů, které pokrývají její svahy. Nejstarší olivovníky rostou v malé, ale působivé Getsemanské zahradě na úpatí hory. Majestátní stromy jsou údajně těmi nejstaršími na světě, nicméně pocházejí z 11. či 12. století a nebyly tedy svědky Ježíšova posledního večera, jak se tradovalo. Už od biblických dob je to místo, kam se nechávají pohřbívat Židé. K tomuto kroku je vede domněnka, že právě zde bude lidstvo vzkříšeno v den posledního soudu. Svůj hrob zde mají i významní rabíni 15. až 20. století. Celý židovský hřbitov je jedním z nejstarších a nejrozsáhlejších na světě. Olivetská hora také nabízí úchvatné pohledy na jeruzalémské Staré Město. Pokud opustíte staré město a vydáte se směrem na východ, dojdete na Olivovou horu a místa spjatá s posledními dny Ježíše. Můžete se projít v Getsemanské zahradě a navštívit Chrám národů, podívat se na ruský chrám Máří Magdalény, do hrobky Panny Marie nebo na rozsáhlý židovský hřbitov. Z Olivové hory budete mít krásný výhled na Skalní chrám a staré město. Pamatujte na potřebu přiměřeného oblečení (stojí za to držet se pravidla „zahalená ramena a kolena“) a vyhněte se návštěvě v pátek a v sobotu, kdy není možné navštívit Chrámovou horu ani fotit u Zdi nářků (od západu slunce v pátek do západu slunce v sobotu).

 Spolu s cypřiši a další vegetací propůjčují hoře svěží zelenou barvu kontrastující s městskou kamennou zástavbou jeruzalémského Starého Města. Hora, dosahující nadmořské výšky 818 metrů, je přitom od Lví brány v městských hradbách, co by kamenem dohodil. Od Starého Města dělí Olivetskou horu tajuplné Kidrónské údolí, známé i jako Dolina Jóšafat. Olivetská hora se totiž stala místem konání klíčových událostí: právě zde měl Ježíš přespávat s učedníky, být zrazen Jidášem a zatčen. Tato zrada se svými následky dala vzniknout křesťanství. Kromě velkých stromů a dalších rostlin stojí v příjemné upravené zahradě také Getsemanský kostel, založený roku 385 na příkaz Theodosia I. Velikého. Kostelů a svatyň je na hoře mnoho. K těm, které hoře dominují, patří kostel Všech národů, označovaný někdy i jako bazilika Utrpení. Dovnitř se Ježíš údajně chodil modlit. 65 metrů vysoká štíhlá věž patří kostelu Nanebevzetí. Jeho výška, pro Jeruzalém velmi atypická, má své opodstatnění: věž sloužila poutníkům, kteří nemohli dojít k Jordánu, aby mohli řeku po zdolání 214 schodů na její vrchol alespoň spatřit. Podle tradice zde měla být pohřbena hlava Jana Křtitele.

Moderní je kostel Dominus Flevit z roku 1953. Má tvar slzy, protože stojí na místě, kde měl Ježíš truchlit nad osudem hříšného Jeruzaléma.

Kostel Pater Noster byl postavený na místě, kde mělo dojít k Ježíšově nanebevstoupení. Chodbu za vchodem zdobí panely s texty nejstarší křesťanské modlitby Otčenáš psané ve 36 jazycích. Ježíš ji právě tady měl učit své učedníky, což dnes symbolicky připomíná i samotný název kostela. Další malá osmiboká stavba na vrcholu Olivetské hory je místem Ježíšova nanebevstoupení. Ve skále v mešitě, jíž je stavba součástí, je vidět zřetelný otisk Ježíšovy pravé nohy, údajně poslední pozemský krok před vstupem na nebe. Na jižním úbočí hory směrem ke Starému Městu se rozkládá největší židovský hřbitov na světě. Odhaduje se, že se tu rozkládá na 150 000 hrobů.  V horní části hřbitova se nacházejí takzvané hrobky proroků – katakomby, ve kterých jsou podle židovské i křesťanské tradice pohřbeni poslední tři hebrejští proroci Ageus, Zacharjáš a Malachiáš.

Hřbitov se táhne takřka od úpatí hory až k jejímu vrcholu, kam se rozhodně vyplatí zavítat bez ohledu na to, jaké emoce ve vás vyvolává přítomnost tolika symbolických sakrálních staveb. Z vrcholu Olivetské hory se totiž naskýtá bezkonkurenčně nejhezčí výhled na město. Zlatou kopuli Skalního chrámu, symbolu města, odsud budete mít jako na dlani, a to včetně rozlehlé a téměř nezastavěné plošiny na Chrámové hoře. Zřetelně rozpoznáte hradby kolem Starého Města i s několika jejich branami a pokocháte se výhledem na hustě zastavěnou centrální část města. Když se město večer nasvítí, romantický zážitek bude ještě umocněn.

A poté jsme se vydali na místo, kde je chrám s názvem Pán zaplakal – Dominus Flevit. A tam jsme si také mohli odsloužit mši svatou. Přispěla jsem pěti šekely. Je tu pěkný průhled na zlatou mešitu. A dole pod kostelem byla opět nějaká pravoslavná bazilika se zlatými kopulemi jako v Rusku. Chrám Máří Magdalény ve spodní části hory působí díky svým pozlaceným pravoslavným cibulovitým věžičkám tak trochu pohádkově. Jde o ruský chrám postavený roku 1886 carem Alexandrem III. na počest jeho matky. 

Po mši jsme sestupovali dolů, kde byl sloup, který znázorňoval místo, kde nechal Ježíš čekat učedníky, zatímco On se modlil v Getsemanské zahradě. Přišli jsme do Getsemanské zahrady, kde byly velmi staré olivovníky, kmeny stromů byly sama díra. V Getsemanské zahradě je bazilika Národů nebo také zvaná  Poslední agónie. Po prohlídce místa jsme přišli k místu, kde byl kostel – hrob Panny Marie a hned v sousedství byla jeskyňka, kde Jidáš zradil svého Pána. Právě tam probíhala mše. Do tohoto prostranství, kostela hrobu Panny Marie a této jeskyňky se sestupovalo po schodech.

 Potom jsme procházeli údolím Cedron, vede tu docela rušná ulice,

 Potok Cedron, tekl východně od Jeruzaléma a odděloval svým korytem Jeruzalém od Olivetské hory. Dále teče do rybníka Siloe a po jihovýchodním ohybu vtéká do Mrtvého moře. Hebrejsky "Kidron" (černý, tmavý, zimní). Přes potok se šlo po lávce do Getsemanské zahrady a na Olivetskou horu. Sem šel po Poslední večeři Pán se svými učedníky a po zajetí nazpět veden před Annáše. Údolí Cedronu se nazývá také "královské", protože se tu setkal Abrahám s Melchisedechem, který obětoval Bohu oběť chleba a vína a žehnal Abrahámovi. Také se jmenuje josafatské podle krále Josafata (873-849 př. Kr.) (Joel 4,2).

 

 a pak už jsme směrem do kopce vstupovali Lví bránou do prostor starého Jeruzaléma. Hned za branami byl sice malý kostel, ale hned na několik pater, který připomínal místo, kde se Panna Maria narodila. A kousek dál byl kostel sv. Anny s nádržemi Bethesda a Litostrotos – podzemními kanály Jeruzaléma. Jsou to zbytky Antoniovy pevnosti. Svatá Anna je moje biřmovací patronka, tak jsem jí tam nechala 10 šekelů a zapálila svíčku. A to už jsme vlastně kráčeli po via Dolorosa – Křížové cestě.

Křížová cesta

 – neboli Via Dolorosa prochází jeruzalémským Starým Městem. Má údajně kopírovat trasu, kterou kráčel Ježíš Kristus z místa, kde byl odsouzen, k místu ukřižování - na Golgotu. Dnes se stejnou cestou ubírají davy poutníků, kteří během cesty absolvují čtrnáct zastavení. Každé z nich se váže k určité události Kristovy cesty s křížem na ramenou. Jednou z nich je také místo (brána Ecce homo), kde Pilát, když před něho přivlekli zmučeného, zbičovaného, zkrvaveného a trním korunovaného Ježíše, pronesl: „Ecce homo.“ (Ejhle, člověk). Poslední zastavení se nachází na pahorku Golgota, kde dnes stojí chrám Božího hrobu.

Prohlídli jsme si chrám odsouzení Páně, a hned vedle bičování Páně. Koupila jsem si letáček za 5 šekelů. U třetího a čtvrtého zastavení byla hospoda – kde jsme si zašli na oběd. Byl i s kafem za 40 šekelů. Klasika falafel nebo šaverma. Kafe byl docela malý koflíček. Ale dostali jsme i kokakolu. (?) u čtvrtého zastavení byla v tom kostele i krypta. To by bylo dobré, opravdu si tu křížovou cestu jednou projít. Bohužel se na tento poutní zájezd přihlásilo více pohanů než křesťanů. Pokračovali jsme dále podél zastavení, procházeli jsme i tržnicemi arabů. Jednu chvíli jsme se museli vrátit a vydali jsme se k etiopskému chrámu, který měl vzhed vskutku africký a prošli tudy ke chrámu Božího hrobu, posledních asi pět zastavení je již v prostorách tohoto chrámu. Pak jsme dostali rozchod a s paní doktorku sousedkou jsme šli vystát frontu k božímu hrobu. Čekali jsme jen 30 minut, ikdyž nás pan Karel strašil, že je to na dvě hodiny. Rozechvívala mě myšlenka, že jsme byli v pátek ve tři hodiny téměř na minutu u místa, kde měl Ježíš hrob. Za minutu tři jsme vycházely a směřovali k Golgotě. Vnímali jsme boží atmosféru tam nahoře, prošli jsme okolo toho místa, kde stával Ježíšův kříž, a pak jsme se nenechali vyhnat náhončím a nahoru přišli františkání s křížovou cestou a my jsme se mohli modlit s nimi, byla jsem moc ráda, že jsem se naučila latinské modlitby zpaměti, protože jsem to tady dobře využila. Oni se modlili latinou s italským přízvukem. Pak jsme s paní Helenou obešly celý chrám a ještě jednou je potkaly. No a potom jsme šli směrem k Jaffské bráně a okokávaly krámky se vším možným. Koupila jsem tady Machulkovi růženec s jeruzalémskými křížemi. Pak už jsme se u jaffské brány začínali scházet. Zašla jsem si na wc, hodně to tady funguje genderově, chlapi i ženský chodí na záchody jak je napadne ať jsou chlapské nebo ženské. Dnes mě bolelo trochu v krku. Paní doktorka mi dala nejprve slihovici a pak nějaké dva preventivní prášky. Ale lidi jsou mnohem více nemocní než já. Na večeři byla ryba. Palestinci nesmí lítat z Tel Avívu. Pokud potřebují někam letět musí využít sousedních arabských států: Jordánsko, Sýrii atd.

 

 

 

 

 

 (hymna)

Ráno jsme vyjeli směr Herodeon, je to uměle postavený kopec – plánovaný jako hrobka herodesovi velikému, byl to megaloman, něco jako dnešní dubajští šejkové a byl to ten herodes co nechal povraždit betlémská neviňátka. Viděli jsme nádrže na vodu, které byly v tom areálu a také uvnitř toho kopce. Mrančela tu kočka, pan Karel říkal, že kdybychom potkali nějaké turisty, tak to jsou ti, co tu zapoměl minule. Byl tu výhled do okolí. Trošku jsme se báli deště ale zatím dobrý, trochu se zatahovalo. Byli jsme i u zmenšeného modelu jak ta hora původně vypadala a jaká stavba na ní byla. Když jsme odcházeli do autobusu začalo dost krápat.

 A tak jsme se přesunuli opět do Judské pouště ke klášteru Mar Saba, kde žil svatý Sába. Do tohoto klášteru nemají vstup ženy, tak nás čekala pouze vyhlídka, myslela jsem si, že to obejdeme celé, ale neobešli jsme, spěchali jsme a také se nevědělo, jestli se náhodou nerozprší. Prý to trvá obejít 40 minut. Výhled byl velice krásný, naproti jsme viděli džípy s izraelskými turisty, ti prý se jezdí dívat na tuto stranu vždy, my byli na palestinské straně. Chlapi se dostali dovnitř do kláštera, možná také díky našemu pravoslavnému spoluvěřícímu. Tento nás pravoslavný věřící nám dělal v autobuse přednášku o své církvi a o svém mnišském životě, je ženat. Nás ženy měl na starosti pan Pítr z Betléma. Vyprávěl nám historii anglicky a jedna kolegyně-turistka překládala. Prý kdyby vešla žena do tohoto kláštera, že by nastalo zemětřesení. Život je tam velice těžký obzvláště kvůli nedostatku vody, prý sem některé vzpurné mnichy posílají za trest. A mniši si sami vytváří cely naproti ve skalách aby to bylo jako byl původní záměr a byli mimo turistické sledování. Kochali jsme se a jako z posledních jsem se vracela, kde nás malé autobusky odvezli k našemu autobusu. 

Následně jsme odjeli do BETLÉMU NA OBĚD. Dala jsem si i s kafem amerikáno za 12 dolarů. No a potom jsme odcházeli do chrámu Božího narození. Na náměstí na opačné straně byla vidět mešita. Prohlídli jsme si klášterní nádvoří se sochou sv. Jeronýma, a potom kostel sv. Kateřiny Alexandrijské,kde byla i krypta a adorační kaple. My věřící jsme šli na mši do kaple svaté Heleny a ostatní šli nakupovat. Přispěla jsem 5šekely. Pak jsme si prohlíželi kryptu sv. Jeronýma, kde prý přeložil bibli do latiny, prý to byl velice kvalitní překlad. Ikdyž nějaká chybka se mu tam také vloudila, například, že měl Mojžíš rohy, což někteří umělci takhle Mojžíše skutečně ztvárnili, než se přišlo na to, že tuto chybu skutečně způsobil sv. Jeroným. Může to být i pro nás útěcha, že i svatí dělali chyby. Původně zde byl sv. Jeroným i pohřben. A byla bouřka, a byl slejvák, a padaly kroupy. Byli jsme před tímto nečasem uvězněni v prostorách klášterního prostoru se schou sv. Jeremiáše. Wc za tři šekely jsou u východu. Když déšť trošku umiňoval přebíhali jsme do Mléčné jeskyně. Zašli jsme se podívat na sestřičku, které se zde nepřetržitě modlí před vystavenou eucharistií. Lze si tady napsat úmysly. Pak jsme šli do obchodu betlémana Pítra a nakupovali suvenýry. Vrátili jsme se do baziliky narození a \pítr s Karlem nás postupně propašovali do jeskyňky kde se měl Ježíšek narodit. Lidi tady čekali i tři hodiny, my přišli na konec, čekali jsme ještě hodinu, někteří z nás už byli propašování dopředu. Nakonec se to povedlo i mě dostat se mezi tyto upřednostněné. Jeden z nás říkal, žen se stydí, že všechny předběhl. Můj život je dost založen na předbíhání, díky tomu se posunuju vpřed, a tak mě to až tolik netrápilo. A zároveň jsem byla překvapená, jakou zde máme protekci v osobě Pítra místního palestinského křesťana. Potom jsme šli do autobusu, který mezitím pan Karel objednal a čekali jsme na zbytek, který se předběhnout nechtěl. Karel byl z toho zklamán, že se nechtějí předběhnout. Když jsme se vrátili paní Helena skontrolovala své pacienty. Endy zlobí. Nebere si prášky. Klesla mu teplota na 37°C, ale druhý prášek si už nevzal a tak měl opět 41°C. Dnes máme čtyři marody. Ženský zalékovaly i mě, skrs můj kašel. Nechtějí se nakazit.

 

 ( Baruj ata Adonaj)

 

 

 

 

 

 

 

svátek má svatý Patrik

 

 

 

(Yachad"(Společně) by Beri Weber)

 

 

 

Alkohol a kouření

V Izraeli se obecně pije daleko méně než u nás. Židé však nemají většinou s pitím problém, včetně ultraortodoxních charedim (víno je např. nezbytnou součástí šabatového obřadu, podobně jako u křesťanů), pijí však většinou střídmě. Výjimkou jsou přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu, kteří mají k alkoholu často vztah velmi „slovansky“ pozitivní. Opilce však v ulicích potkáte málokdy. Arabové pijí málo, protože většina z nich jsou muslimové. Arabští křesťané však rovněž nemají s pitím větší problém.

V Izraeli i Palestině se pěstuje a vyrábí dobré víno, nejznámější jsou izraelská vína z Golanských výšin (hlavně značky Yarden, Gamla, Golan, v Palestině např. Cremisan). Pivo je k dostání v Izraeli i Palestině, i když v druhém případě prakticky jen v místech, kde jsou křesťanské obchody (např. v Betlémě). Izraelské pivní značky Goldstar a Maccabi jsou pitelné a dokonce i docela chutné. Narazit můžete i na produkty některých nových mikropivovarů. Příjemnou pivní kuriozitou je palestinský chmelový mok Taybeh (čti „Tajbe“), který se jako jediné palestinské pivo vyrábí v malém pivovaru ve stejnojmenné křesťanské vesnici na Západním břehu.

Více než s alkoholem se všude setkáte s cigaretami a vodními dýmkami, které se kouří obojí hodně. Kromě světových značek cigaret (a specialit jako jsou například žluté Gauloisky) narazíte i na místní „Sparty“ – v Izraeli jsou to hlavně kibucnicko-proletářské cigarety „Noblesse“, kterými sice dnešní mladí už opovrhují, ale když nasajete jejich dým a zavřete oči, objeví se před vámi kibucníci odpočívající v horkém odpoledním slunci pod prastarým eukalyptem, případně posádka izraelského těžkého kulometu v zákopech jomkippurské války, která pokuřuje přesně tu stejnou značku…

 

po snídani jsme vyjeli směrem na Tel Aviv. Zastávka byla na wc u benzínky, nebylo to tam moc čisté. Tel aviv působí hodně moderně. Začal se stavět až ve 20. století. Do té doby tu byla jen poušť, duny. Zastávka byla v Jaffě, kterou jsme si prohlédli. Řecká pověst s afroditou – zde. Město umělců, město kde se přesídlila ruská mafie. V Jafffě je most přánís magickými znameními zvěrokruhu. Kostel sv. Petra – zde měl zjevení, o nečistých pokrmech a z toho pochopil, že má evangelizovat i pohany. Měli jsme tady mši. Viz maily. Obnovili hebrejšitnu v těch začátcích Izraelského státu, před tím se nepoužívala 1800 let, pouze na bohoslužebné potřeby. Děti to učili potom s vé rodiče. Stěhují se sem židé z celého světa. V 90 letech sem přišli židé z republik sovětkého svazu assi milion a půl obyvatel. Proto je tady velice dostupná ruština. Školství zde platí bohatí židé i z ameriky, například. Potom jsme šli zde v Jaffě na oběd za 50 šekelů příspěvek v kostele 5 šekelů. Asi do 70 let byla izrael pvelmi levicová. První družstva skutečně fungovala tak, že všechno bylo všech, nikdo nic nevlastnil. První lidé tady pod tíhou dřiny i umírali. Ale chtěli to obětovat pro tu myšlenku společného státu., který vznikla sepsáním knihy o novém státě izraeli. To se potom změnilo právě v 70 letech, kdy lidé už také chtěli vlastnit majetek. Pod vlivem ameriky. Do té doby si rusové a stalim mysleli, že izrael bude jejich spojencem. Ekonomika je úspěšní, navzdory mnohým přistěhovalcům mají nízkou nezamšstnanost. Mají v povaze valstnit svou vlastní firmu, často jich za život zakládají několik. Mají zde nejvíce založencýh firem na osobu. Podporují činorodost. Považují se za nejsvobodnější stát světa, což vskutk upravděpodobně jsou .10 000 šekelů je průměrný plat. Problémem jsou nemovitosti, je jich nedostatek, a proto jsou také příliš drahé. Mladí stávkovali tím, že stanovali na ulicích aby upozornili že nemají kde bydlet. Po dojezdu do tel avivu byla krátká prohlídka tel avivu asi 1 a půl hodiny. Hlavní třída Rockkefelerova. Zakladatel Izraele nafotil ten vznik fotograf z čech. Pak jsme šli po promenádě moře, cáchali si nohy. Daniel se i koupal. Kochali jsme se surfařema a mořskýma vlnama. Dnes jsem si potykala s Mílou a s Joseffem. S Mílou celý zájezd spolu obědváme. Po večeři jsme dostali dort a víno, dnes naposled spíme v betlémě a místní majitelé nám chtěli ukázat, jak jsou rádki, že jsme u nich nocovali. Pan Petr – Pítr nám vyprávěl jeho stručné dějiny, je z osmi dětí a po válce, kdy sem přestali jezdit turisté se všichni mimo něj vystěhovali,do evropy na kypr, jel tedy do prahy a sháněl kontakty a prosil aby jezdili k nim že nemají peníze ani jídlo, že nás turisty potřebují. Máme si vážit míru. Po jeho návštěva se obnovily zájezdy do svaté země. Petr je palestinský křestan a zajištují nám tady 100% bezpečnost. Dělají vše pro naši spokojenost, jeho proslov mě dojímal. Máme to šířit dál. Noční výlet do Jeruzaléma 49 šekelů. Po večeři jsme se vydali na noční prohlídku jeruzaléma, byla velmi zajímavá. Nejprvej mse zajeli k izraelskému parlamentu a symbolu izraele, voják co to tady hlídal, nás čechy pustil dovnitř. Potm jsme jeli na bulvár Ben ... je to takový izraelský václavák ale jak poznamenal pan Karel, hezčí. Ten ben oživil tu herejštinu. Dali jsme si zmrzlinu za 13 šekelů. A potom jsme projížděli orthodoxní čtvrtí a pan Karel nám o nich vyprávěl .a nakonec jsme to zakončili na jiné vyhlídce, prý tady nebývá moc bezpečno, že se sem stahují různí lidé třeba drogovéě závislí, ale nás bylo hodně a tak jsme se nebáli po prohlídce na poslední vyhlídce jsme jeli zpátky na hotel. Krásná tečka za Jeruzalémem – svatým městem.

 

 

 

 

POPURRI ISRAEL

 

  Adar - "Halaila"  "אדר – "הלילה

 

 

Ráno po snídani jsme se my, Hana a Helena z našeho pokoje, šly projít po muslimském Betlémě. Prošly jsme se k nějakým obchůdkům a prohlíželi si místní ovoce zeleninu. Arabové si nás nevšímali. Byla možnost zpovědi, ale nedodala jsem si odvahy. Odjeli jsme do Ein Keremu, do místa, kde se narodil Jan Křtitel. Stojí tam teď kostel, kde nám domluvili bohoslužbu. A tady mě už dost zlobilo to, že buďto mše nebo prohlídka nedalekého kostela Navštívení Panny Marie. Já chtěla vidět samozřejmě obojí. Ale to nešlo. Už teď začíná zrát myšlenka, že se sem prostě musím vrátit. Co ten zájezd 7 dní v Jeruzalémě? Zase nebylo podobojí, a ubývá nás. Dnes už nás byla na mši jen jedenáct.

Důkladně jsme si prohlídli kostel svatého Jana Křtitele. A šli na autobus, kde jsme se setkali s nevěřící částí zájezdu. Projížděli jsme okolo kopce, ke má být slavný památník oběti holokaustu, ale nebyli jsme tam. Odjeli jsme do Jericha do stejné restaurace jako minule na oběd. Až dnes jsem zjistila, že je tam krásný vyhlídka ze střechy, tak jsem si to tam nafotila. Po obědě jsem si šla chvíli sednout k Elíšovu prameni a tak jsem se tam kochala až jsem málem zapoměla nastoupit do autobusu. Neslyšelaa jsem to Karlovo "Česká skupina", ale nebyla jsem poslední. Museli jsme ještě čekat na Habibiho, našeho muslimského průvodce, který si nás spletl s jinou skupinou, tuším, že z Polska. Jemu, arabovi, či palestinci, zřejmě polština s čestinou splývá v jedno. On se nejmenoval Habibi, měl docela normální arabské jméno, ale koketoval tam s jednou naší paní v důchodovém věku, a dokonce se naučil říkat česky Miláčku a potom i Broučku, tak jsme mu my ostatní začali říkat Habibi, což je arabsky Miláček. Náš průvodce Karel nás vzal naa místo Qasr al-Jahúd, což je prý skutečné místo, kde byl pokřtěn Ježíš. Je to na hranici s Jordánskem. Pan Karel nás varoval, abychom se nepokoušeli přeplavat tu říčku Jordán na druhou stranu, že by z toho byly problémy. Druhá strana potoku Jordán už je Jordánsko. Říkám schválně říčka, protože to opravdu nebyl žádný veletok. V Jordánu všeoobecně vody ubývá, protože izraelité používají její vodu k zavlažování, je to také důvod proč vysychá Mrtvé moře. Dojeli jsme tedy k tomuto velice významnému místu a prohlíželi jsme si ho. Omočila jsem ve vodě palec. Voda je zde špinavá, a kalná. Pan Karel nám nedoporučoval koupání v této vodě a sliboval nám, že nás zaveze jinde k Jordánu, do Yardenitu, kde je do vody možné sestoupit. Na druhé straně břehu v Jordánsku byly vidět kostely. A já si opět říkala, no tak to budu muset naplánovat ještě zájezd do Jordánska. Potom jsme jeli podél hranic dále na sever. Při přechodu z Palestiny do Izraele chtěli po nás vojáci vidět,že máme všichni pas. Ale nějak to nezkoumali, zajímalo je jen jestli ho máme, a protože viděli, že jsme všichni běloši, odehrávalo se to velice rychle. Vystoupili z autobusu a jeli jsme dále. Pak jsme se my v menšině modlili růženec a dojeli do Tiberiady. Viděli jsme na druhé straně galilejského jezera vysokou horu, předpokládali jsme, že je to nejvyšší hora Izraele Hebron. Je to nádherné město. Nejhezčí, co jsem tady zatím viděla. Kam se hrabe Tel Aviv nebo Betlehem. Náš hotel Bali je na vysokém kopci, snad nejvyšší kopec tady v Tiberiadě a koukáme dolu na galilejské jezero. Nad jezerem je mírný opar. Ubytovali jsme se a šli na večeři. Mám z tohoto ubytování velkou radost, Helena a Hana bydlí spolu v obýváku ve velké místnosti a já jejich děcko spím v pokojíčku. Je to moc prima, že mám svůj malinký pokojíček.

 

Anajnu ma'aminim

 

 

slavnost svatého Josefa

 

Úterý 19.3.2019 – Ráno jsem se zašla pomodlit na vyhlídku před hotelem, a potkala jsem skutečného Žida s těmi loknami. (flejsi) Jakmile mě uviděl, sklopil hlavu jako kůň, slezl z chodníku a nechal mě projít, a potom pokračoval dál ve svém směru. Oni se nesmí podívat na cizí ženu. Připadalo mi to legrační. Dnes jsme vyjížděli na prohlídku a začínali jsme v malinké vesničce Nein, je to podle tradice místo, kde vzkřísil Ježíš syna vdově. Do kostela jsme se nedostali, byl zamknutý, hned vedle byla mešita. Žijou si tady v pěkné symbioze. Tato malá víska a jak krásně dokazují, že dokážou žít v klidu a míru vedle sebe. Jde to! Takových to kostelomešitových vísek jsme viděli ještě více. V dáli jsme viděli horu Tábor. A protože jsem pochopila, že na horu Tábor se nejdeme podívat, tak jsem se právě rozhodla, že se nebudu trápit tím, že jsem něco důležitého neviděla, ale že si sem prostě ještě párkrát – dá-li Pán zajedu. A tu horu Tábor si vyšlapu pěkně pěšky. Paní Helena je v Izraeli po šesté. Je to pro mě výzva a ona je mi inspirací.

Potom jsme jeli na horu Svržení. Je to blízko u Nazareta. Zde chtěli Ježíšovi krajané, za jeho kázání Ježíše svrhnout ze skály. Ale on mezi nimi prošel a odešel pryč. Říkali si, není to snad syn Josefův?

Nazaret je hlavní město arabských křesťanů. Prý jsou zde nejkrásnější ženy v zemi, to podle Panny Marie. Debora znamená včela. Potom jsme šli k bazilice Zvěstování, kde byl původně domek Panny Marie a kde se jí zjevil anděl. Po cestě hrál muzikant písničky a volal na našeho průvodce odkud jsme a okamžitě začal hrát písničku Tancuj tancuj vykrůcaj. Tak jsme se doceal bavili a pohupovali v rytmu, abysme muzikantovi udělali radost. A další Arab volala na pana Karla: Are you from? Are you from? A Karel mu řekl, že z česka a on jen vteřinku přemýšlel a začal okamžitě volat osm dolar, osm dolar. Oni musí ovládat číslovky všech zem světa. Prohlídli jsme si dvojposchoďovou baziliku Zvěstování a šli se podívat do kostela sv. Josefa. Bylo to naprosto úžasné v tom, že zrovna dnes má svátek svatý Josef. sv. Josef zde prý měl původně svou dílnu. Bylo slyšet muezina jak volá věřící k modlitbám, a za chvilku potom zvonila zvonkohra na bazilice. Mě se ta kombinace náboženství líbí čím dál víc. Na plotě areálu byly mozaiky z různých částí světa s textem Magnifikát, tak jsme se s mnichem Dominikem nechali spolu u vyfotit u toho s českým textem. A Dominik věděl, že jen před třemi dny, tam opravovali chybný text čeští biskupové, kteří právě v tento čas jsou s námi na pouti po Izraeli. Bylo tam napsáno tsechoslovakia, a oni to opravili na cechia. Takže jsme byli možná úplně první, kteří jsme viděli opravenou tabulku. Tekla tady také fontánka se sochou znázorňující Pannu Marii.

Potom nás pan Karel provedl arabskou tržnicí a dovedl nás do kostelíčka ve sklepě, který byl původně synagoga a kde s velkou pravděpodobností četl Ježíš často z Tóry.

Po té jsme odjeli do Kány Galilejské a šli nejprve na oběd. Opět další šaverma plus kafe. Po jídle ale i jindy říkají arabové Habdulilá – chvalte Pána. Tak se to snaším naučit, ta arabština mě začíná bavit. Hosana znamená smiluj se. Potom jsme šli do kostela, který je na místě slavné svatby v Káně, kde Ježíš udělal svůj první zázrak. Byla tam ta nádoba na víno, ale za sklem. Mši jsme měli v kapli u šedivých sestřiček, nedaleko toho místa, kde se to stalo. Ještě přede mší říkám jednomu z otců jestli budou dávat podobojí, že bych se za to moc přimlouvala, vzhledem k tomu, že jsme v Káně. A ten otec se ťukl do čela a říká, no jo, dyť my jsme vlastně v Káně. :) Jediní manželé mezi námi si obnovili svůj manželský slib. Já si ho obnovovala přímo s Ježíšem, s kým jiným, když Zbyněk tyhle ty obřady ignoruje. Ježíše jsem si představovala jako mladíka s dlouhými vlasy, který si přivedl svou milou k sobě domů, a všechno mi to tady ukazuje. Všude mě provází a jde pořád vedle mě. Po mši jsme si prohlédli i kostel a zahradu. Když jsme se našli s neznabohy, šli jsme na ochutnávku vína. No a dvě z těch vínek jsem přivezla i domů. Jedno schovávám na oslavu mých narozenin. Bylo sladké přesně pro mě. Karel nás učil, že se hebrejsky Na zdraví řekne Lechájim a arabsky Sachá. Potom jsme se vrátili zpět a v pět jsme modlili na hotelu růženec v sedmi lidech. Tři chlapi a tři ženské plus otec. Otec u toho usínal a my se smáli. Prý usíná v náručí Panny Marie. A pak z nás ružencové party pět jelo autobusem dolů podívat se na Tiberiadskou večerní promenádu. Prošli jsme se tržnicí, koupili si zmrzlinu. Poslouchali muziku. Mimo jiné tu hrála i španělská hudba, ale především ta židovská. Byly tam stánky, loďky, světýlka, děti na motorových vozítkách se svými rodiči. Vzájemně jsme se podpořili tím, že jsme z toho všichni trochu zklamaní, že je nás tady na poutním zájezdě věřících menšina. Jsem ráda, že to nepociťuju sama za problém. Ale ono to vzniklo prý kvůli tomu, že měli jet nějací františkáni, kteří to prý nakonec odřekli a zájezd se potřeboval doplnit a tím to vzniklo. Takže za to nemůžou Hrdličkovi ani Avetour, ale prostě ti františkáni. Jestli to nesouvisí s tou poutí našich biskupů. Těžko říct. Už to budeme muset nějak dotrpět. Je to vlastně jediný pro mě špatný bod tohoto zájezdu, jinak bylo vše super. Docela jsme se pobavili jízdou v autobuse. Bylo nás tam jen nás pět jinak samí židé. A písmenka v atuobuse pouze hebrejská. Připadala jsem si opravdu úplně negramotná. A protože se setmělo, už bych netrefila zpátky na hotel. Ještěže si Dominik a spol pamatovali tu zastávku, já bych ji nepoznala a nevěděla bych, kde mám vystoupit.

Vrátili jsme se v pořádku o půl osmé, nestihli jsme začátek večeře. Pan Karel byl moc rád, když nás viděl, že jsme se všichni v pořádku vrátili. Pak jsme ještě dlouho mluvili s ženskýma u stolu, hlavně o církvi, dost je to zajímalo. Tak jsem byla nucená dělat trošku chytrou. :) Po návratu domů, když jsem to vyprávěla známému jáhnovi, řekl, že to byla skvělá příležitost k evangelizaci. No to mi není moc vlastní. Ale když to ty druhé opravdu zajímá, padají ze mě i docela inteligentní věci. Alespoň doufám :)

 

 

 

Rousing Shir Hamaalos Acappella Performance with Shira Choir & Levy Falkowitz

 

Policie a bezpečnostní složky

O činnosti izraelských bezpečnostních složek netřeba asi příliš psát, protože o Mossadu, izraelské armádě a jejich kouscích slyšel snad každý. Izraelská policie a různé bezpečnostní jednotky (v Jeruzalémě například i pohraniční policie MAGAV, která nosí vojenské uniformy, oddíly YAMAM, které jezdí často na motorkách v černých uniformách a různé bezpečnostní agentury, často těžce vyzbrojené) je prakticky všudypřítomná, a to často i na palestinských územích v místech, kde je omezená palestinská autonomie.

Izraelská policie je velmi striktní, ale profesionální. Člověk by měl věnovat zvýšenou pozornost výstrahám policie na různých specifických místech, jako jsou např. checkpointy. V případě neuposlechnutí pokynu policie se člověk může vystavit i nebezpečí smrti. Velmi nebezpečné jsou checkpointy například v noci či za zhoršené viditelnosti, kdy je policejní pokyny obtížné bedlivě sledovat. Za této situace se autor těchto řádků už několikrát setkal s legendárním zvukem „cvak-cvak“ natahovaného samopalu.

Obecně se nedoporučuje fotografovat policejní ani vojenské jednotky a už vůbec ne vojenské a policejní objekty (checkpointy, vojenské základny, věznice, letiště…). Přesto mohou někdy vojáci souhlasit s fotografováním. Této možnosti využívají jak ženy, aby se vyfotily s pohlednými vojáky, tak muži, aby odchytili fešnou vojačku (v Izraeli absolvují základní vojenskou službu i ženy).

 

 

 - Yevarechecha  - Mashiach 

 

Ráno jsme po snídani jeli na Yardenit. Je to pro mě největší dnešní zážitek, a možná i největší z celé pouti. Rubáše jsou zde o něco dražší, stály 25 dolarů. Ostatním se budou vracet peníze na hranicích, mě ne. Považuji to z oběť Bohu. Odevzdávám se mu tímto úkonem, potvrzuji naši dohodu a je zřejmě potřeba potvrdit to i finančním puncem. Šli jsme se převlíct. My, co máme rubáše, nemusíme platit 2dolarový poplatek za sprchu a wc. Dlouho jsme se fotili. Barbora (co je tady s Martinem) se rozhodla se mnou potopit celá. Kromě nich tam byl s náma mnich Dominik a jeho máma Maruška. Někteří chtěli jen pokropit se smočenýma nohama. Otec nám četl obnovu křtu. Řekla jsem otci, že já se chci do Jordánu ponořit celá. Zarazil se, ale vyhověl mi. Ponořila jsem se 3x ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Společně s Bárou jsme si potom šly zaplavat a potopily jsme se znova. Bára byla šťastná, jako já, že se přece jen potopila. Voda už nebyla tolik studená, jako se zdála na počátku. Bára si dokonce všimla, že tady prolítavala holubice. No prostě nádhera. To když si člověk uvědomuje všechny souvislosti, nemá slov. Potom už jsme spěchali honem honem utratit 10 dolarů, které byly součástí toho balíčku a jeli jsme pryč. Takže jsme si víc toto místo neprohlídli. No to je ten problém, že jsme tu s nevěřícími. Ach jo. Pan Karel nám zařídil abychom nemuseli stát ve frontě na rubáše, a ve vodě jsme byli sami, měli jsme štěstí, že autobusy s dalšími poutníky začaly jezdit až my už odjížděli. Bylo to skvěle načasováno. Vzpoměla jsem si ještě, že jsem u Zdi nářků Bohu říkala, že už nevím, co víc mám ještě pro ty své bližní udělat a že tahle ta obnova křtu, že je to smlouva potvrzená a závazná pro obě strany. Je to dokončení toho, co se mi událo na adoraci v karvinském kostele v roce 14, Bohu díky.

Potom jsme odjeli na horu Blahoslavenství, zlobilo mě, že na úkor mše se nepodívám všude, kam bych chtěla. Otec pak měl kázání, že máme děkovat a tyto situace odevzdávat Bohu. Ano vím, měla bych více děkovat a být vděčná, a nenechat se tímto rozptylovat, stejně cítím spravedlivý hněv na ateisty, na náš ateistický národ.

Potom jsme jeli na Tabchu, kde Pán rozmnožil chleba a ryby. A nedaleko bylo místo, Mensa Christy, kde Ježíš řekl sv. Petrovi – Pas beránky mé, a tím založil naši církev.

Potom jsme jeli na oběd na svatopetrskou rybu, byl otam hodně zelenny, dostali jsme i kafe. Když se naše katolická sekce sešla venku u galilejského jezera, zazpívali jsme společně Hospodin je můj pastýř a Toto je den. A všichni se divili jak nám to zpívá, že to umíme. A Dominik se divil, že někteří neznáme všechny písničky z kancionálu. Pozdě bycha honit.

Pak jsme se vraceli do Tiberiady a šli na loď. Voda zde v těchto místech byla dost špinavá. Hodně času zabralo hrání hymen, to mě teda vůbec nebavilo. Protože taky nehráli tu mou hymnu. Jsem přece jen monarchistka a ta moje hymna Zachovej nám Hospodine, - to nikoho zahrát nenapadlo. Sedla jsem si protestně a nestála na hymnu toho zloducha Masaryka, který založil stát jako útok na katolickou církev, nemohu se s tímto člověkem tudíž ztotožňovat. Pak se chvíli tančilo. Hebrejských písniček bylo jen pár a pak hrál Gospel. Bylo to spíše smutné. Člověka napadlo, že už jedeme zítra domů a že je to lkavé loučení. Chci být s tebou Pane. Měla jsem pocit, že tady po Galileji chodím se svým klukem, kterýho si mám brát. A on mě provází po své domovině a všechno mi tu v jeho bydlišti ukazuje. Má dlouhé vlasy, je moc krásný, milý a taky sexy a jmenuje se Ježíš. Zbyněk mi nenapsal ani jednu zprávu, on to tak dělá, když jsem pryč. Není na tom nic neobvyklého. Naopak mi hodně psal kolega z práce, Jiřik, protože Izrael je pro něj země neprobádaná a zajímalo ho, jak to tady vypadá. Bůh mi dává pocítit tu samotu tady na Zemi. Slovy žalmu 6: Oddělil sis mě a způsobil jsi, že jsem na Zemi sám, tedy příjď Duchu Svatý! Po návratu z lodi se trochu balím, pak se jdeme s holkama projít po okolí. Sprchuju se, dopisuju zápisky, večeře a jdeme si posvětit naše nakoupené věci, ve 20:15 je růženec a pak dlouho kecáme – ta naše katolická sekce.

 

 

https://plus.rozhlas.cz/daleka-cesta-do-izraele-pribeh-judith-shaked-6511454

 

Benediktini slaví zesnutí sv. Benedikta, zakladatele řádu