V prosinci jsem vzala Zbyňka na krátkou dovolenou do Říma. Chtěla jsem vzít i kamarádku Janu s manželem, ale její manžel nedůvěřoval mé schopnosti dělat průvodkyni. Ach ti chlapi. Nu což. Jeli jsme tedy se Zbynkem sami. Já poprvé s nikým, kdo by mi mohl pomoci cokoliv přeložit, ale šla jsem do toho s tím, že se jednou musím naučit samostatnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

16.12.2018 – první den

Původně jsem myslela, že vezmu Zbyňka do Londýna za mými syny, jenže Zbyňkovi se tam v zimě nechtělo, a já jsem zase chtěla využít toho, že budeme mít spolu volno. Několikrát jsem se Zbyňka ptala jestli si to nerozmyslel. Řekla jsem mu, že jestli řekne, že se mu nechce, nic neobjednám a budeme doma, jestli řekne - objednej to - tak pojedem. A tak mi řekl, ať to tedy objednám. A tak se stalo, že jedeme velmi brzo zrána na pražské letiště, ještě jezdily noční tramvaje. Cesty tam jsem se ani moc nebála. Spíše té zpáteční. Zaúkolovala jsem tedy několik známých, aby se za nás modlili, abych to správné letadlo našla. Důvěřovala jsem v boží ochranu. Prošli jsme kontrolami bez problémů, máme už zkušenost jak lítat s Ryanerema. Prostě nejlepší je nebrát si sebou nic. Přestože je nemám ráda, přesto jsem si znovu koupila lístek u nich. Nechala jsem Zbyňka sednout k oknu. A pak jsme vzlétli a právě svítalo. Bylo to moc pěkné. Pak jsme začali klesat a Zbyňkovi se to zdálo příliš brzy. Je jasné, že cesta do Říma je o dost kratší než na Kanáry. Už bych do Říma nejela autobusem, je to strašné cestování, už jsem na to příliš pohodlná. Měla jsem z římského Velehradu vytisknutý návod jak se dostat z letiště Ciampino. Návod byl dokonalý. https://www.velehrad.it/cs/casa-del-pellegrino-2/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsme vystoupili z letadla, bylo už krásné ráno. Říkám Zbyňkovi ať mi pomůže se koukat a najít stroj na koupení jízdenek. Víc očí víc vidí, a tak mi je Zbyněk našel, šli jsme si koupit lístky po euru padesát. Lístek platí 100 minut. Před letištěm bylo malé autobusové nádraží, kde jsme si počkali na bus 520 nebo 720. První jel ten 520 a tím jsme se svezli na metro Cinecittá a odtud metrem A na Termini. Všechno probíhalo hladce. Na vstupu do metra mě nechtěl stroj pustit dovnitř, ale Zbyněk prošel tím sousedním, a tak jsem šla také jinudy. Pak jsem si všimla, že tento průchod byl zřejmě pro postižené, tak proto, že jsem nebyla na vozíku, tak mě to nepustilo. Nevadí, jdeme dál. Dojeli jsme na zastávku Termini a tam už jsem byla jako doma, tam už to znám. Je to to nejhlavnější nádraží v Římě. Našli jsme nástupiště H, a na něm už stál bus 64. Nastoupili jsme dovnitř a chvíli čekali než se rozjede, byl dost nacpaný. No a pak jsme směřovali k českému poutnímu místu Velehrad. Vystoupit jsme měli v Roma – San Pietro, ale myslím si, že jsme vystoupili o zastávku dřív, tak nevím. Vystoupili jsme u vatikánských zdí, a měli jsme vystoupit na vlakovém nádraží. Takže jsem vytáhla mapu a navigaci, a chvíli zvažovala, kterýmto směrem máme vlastně jít. Nejprve jsme se vydali špatnou ulicí, směrem k tunelu, ale pak jsem se zorientovala a už tam byla ulice Via delle Fornaci, a to bylo ono. Došli jsme k poutnímu domu, zazvonili a ozvalo se česky abychom šli dál. Zbyňkovi to přišlo hodně legrační, že je slyšet češtinu uprostřed Říma. Ubytovali jsme se. Z našeho pokoje byl krásný výhled na vatikánskou kopuli. Vzala jsem Zbyňka na první procházku. Chtěla jsem jít na Trastevere, ale měla jsem jít o ulici dál, a já šla o ulici blíž a tak jsme dlouho opravdu dlouho šli podél vysoké zdi. Jako okolo té naší pražské hladové zdi. No už jsem se nechtěla vracet, a tak jsme šli a šli, a náměstí Trastevere s Garabandim, italským králem byl nad námi, ale tak co už, byl tu pěkný pohled na jinou část Říma, a nakonec zeď přece jen skončila a my se tedy kousek ke Garibaldimu vrátili. Je to italský král sjednotitel. Jsou tu nádherné obrovské a pravděpodobně i staré platany. Vedla jsem Zbyňka tou trasou, jako jsme tehdy šli s Frančeskou a Danielou. Okolo té staré fontány, podle které stavěli fontánu de Trevi. Pak dolů okolo kostela sv. Petra, tou stejnou kamenitou cestičkou dolů na trasteverské náměstí s kostelem Panny Marie, který je nejstarším kostelem na světě, kde se bez přestávky slouží mše svaté už od dob, kdy skončilo pronásledování křesťanů. Je zde také poprvé namalován sv. Václav. Je to prý jeho pravá podoba. Měli tu pěkný trasteverský betlémek se zmenšeninou právě tohoto kostela. Probíhal tu zrovna adventní koncert, tak jsme chvilku sedi a nasávali atmosféru. Pak jsem Zbyňka vedla k římskému ostrovu, kde je kostel sv. Bartoloměje, původně Vojtěcha, ale byl zavřený. Odběhli jsme si na wc na již známé oddělení patologie. Tam nikdy není fronta :) I zde v nemocnici měli malý betlémek, začala jsem tedy s foceníím římských betlémků. Obcházeli jsme ostrov už zvenku z druhého břehu Tibery, vysvětlovala jsem, jak tady za antických dob byl dům ve tvaru lodi. Pak už to bylo kousek k basilice st. Maria in Cosmedin, kde je věčně fronta u úst pravdy. Ani tentokrát nás asiaté nezklamali. Šli jsme se podívat do kostela dovnitř a tam skoro nikdo nebyl. Zbyněk říká, že v tom je vidět jaké má kdo hodnoty. To mě moc potěšilo, že to takto vidí. Vyfotili jsme si místní betlémek .Vedla jsem Zbyňka dolů do krypty staré mnoho století, kde se pohyboval papež Hadrián. V kostele jsem potom objevila ostatky sv. Valentýna. To mě poc potěšilo, zajímavé, že toto nepříjde lidem komerční, jít se vyfotit s tímto slavným světcem, na jehož svátek se kupují srdíčka. Když jsme se dost vynadívali šli jsme ven, fronta u úst pravdy se nemenšila spíše naopak. Šli jsme tedy dál byl tu historický oblouk a u něj nosorožec socha, ale nepochopila jsem jaký to má význam. Pak už jsme nešli cestou jako tehdy s holkama, a objevili jsme nějaký starý kostel až ze třetího století st. Giorgio in Velabro. A pak už jsme se objevili v zadní části Palatinu, v těchto místech jsem ještě nikdy nebyla, a pohled na celé ty antické prostory byl odsud velice dobrý.Pózovali mi tam rackové. Je jich tady po Římě hodně. Pak jsme obešli benátské náměstí, kde jsem Zbyňkovi vysvětlovala, jak to bylo se sochou Marka Aurelia. Upozornila jsem ho na sochu římské vlčice. Jednu chvíli jsme vylezli zadkem na psací stroj, to je ta budova - Památník Viktora Emanuela I., dalšího krále Itálie, a tomuto domu říkají římané posměšně psací stroj, protože se jim památník nelíbí. Je to ale dobrý orientační bod. Chtěla jsem ten památník obejít , jenže to nebylo průchozí, bylo tam jen nějaké muzeum a tak jsme se vrátili a šli úzkou uličkou zpátky na benátské náměstí. Pak jsem Zbyňkovi ukázala mluvící sochu, co tady blízko psacího stoje je. Mluvící sochy jsou různě umístěny po Římě a říká se jim mluvící, protože když někdo s něčím nesouhlasil napsal to na cedulku a dal na sochu. A tady potom vznikaly diskuze na politické téma. Takový historický předchůdce facebooku. Hledali jsme potom už cestu zpátky, a narazili přitom na sloní obelix. Docházeli jsme k Pantheonu. Přišli jsme k němu odzadku. Říkám Zbyňkovi, že k těmto památkám přicházím z úplně jiné strany než při mých dřívějších cestách. Zbyněk na to, řekl, že s ním vždycky objevuji nové cesty, nebo něco v tom smyslu. Pak jsme procházeli kolem francouzského kostela. Tak jsem se zašla kouknout na betlémek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Na náměstí Navone byly vánoční trhy a jaké bylo moje překvapení, když kostel sv. Anežky byl otevřený, to se mi při dřívějších cestách nepoštěstilo. Bylo zde zakázáno fotit, ale né všichni to dodržovali a tak jsem si také udělala nějaký ten tajný obrázek. Našli jsme i kapli v kostele s ostatky sv. Anežky Římské. Měla jsem z toho opravdu velkou radost. Venku měli nafukovací balonky v podobě Máši, toho večerníčku, co má ráda Valinka. Vysvětlovala jsem Zbyňkovi, co se tady na náměstí Navone za starých římanů odehrávalo. Byli to takoví machři, že napustili právě toto náměstí vodou a pro pobavení diváků zde předváděli pirátské souboje na lodích. Pak už jsme se vraceli zpátky k vatikánskému prostoru. Zjistila jsem si v kolik jsou mše v kostele Fornaci, jsou tam denně o půl sedmé večer, mimo jiné časy. A tak jsem to dnes krásně stíhala. Nakoupili jsme si v supermarketu nedaleko Velehradu. Stejně si myslím, že měl zbyněk největší zážitek z toho supermarketu než ze všech těch kostelů :( 

Večer po mši mě čekal Zbyněk před kostelem a šli jsme se podívat na večerní Vatikán. Nádhera! Betlém z písku,byl moc pěkný a jak krásně osvícený, vánoční stromek byl až do výše obelisku, a ty sloupy no nemohla jsem se dokochat, zašli jsme až k Andělskému hradu. Ten noční Řím má své kouzlo. Velká škoda, že jsme  neudělali těchto večerních procházek více. 

večer jsme měli zábavu s dvěma brouky, kteří nám lezli v posteli. Možná byli zahrabaní v dekách, které jsem podala, protože nám bylo pod italskýma přikrývkama docela zima. Měla jsem strach, že jsou to štěnice, ale zbyněk našel na internetu, že to jsou nějací brouci dovežení z Číny, a že se vyskytují v těchto jižních zemích jako je Itálie, a že zde v pokoji jen hledali místo na zazimování. Přesto jsem se v noci bála, jestli po mě ještě nějací další brouci nepolezou.

 

 

 

 

17.12.2018 – druhý den

Zbyněk se kochal pohledem na kopuli přímo z postele. Říkal, že ho nikdy nenapadlo, že bude takhle blízko v centru Říma spát. Po snídani jsme si vyšli nejprve směrem nahoru, chtěla jsem najít vchod do parku sousedícího s naším domem, ale bylo tam zavřeno, pravděpodobně, že je zimní období, je v tom parku takový pravoslavně vypadající kostel, a tak k tomu jsme se nedostali. Vyrazili jsme tedy směrem k vlakovému nádražíčku San Piedro, které lemovalo mnoho a mnoho skůtrů. Říkala jsem Zbyňkovi, že to je pro Řím typické vozidlo. Šli jsme za zadkem kostela Fornaci, kde jsem byla včera na mši. Procházeli jsme kolem věže - Torre San Giovani umístěné ve vatikánské zdi, ale netuším, jestli se dalo vejít dovnitř. My šli opačným směrem. Měla jsem v plánu obejít Vatikán z odvrácené strany. Chvíli jsme se motali okolo mostu na kterém vedla zřejmě nějaká dálnice nebo výpadovka z města. V bylo tam dost rušno. Dole pod mostem stál nějaký žebrák černoch, šli jsme okolo něho tam i zpátky, jednou, po druhé, po třetí. Než jsme našli tu správnou cestu, myslím si, že si musel pomyslet, že jsme docela solidní blázni. A už nás zdravil slovy - ciao! Pak jsme se vydali takovou zajímavou úzkou cestičkou se schody, kde to bylo pěkně zelené a kde rostl i banánovník vysoky asi tři metry, pak jsme došli k metru, stanici Cipro. A poblíž byl zajímavý kostelík, byl to Santa Maria delle Grazie al Trionfale. Ten přívlastek Trionfale znamená, název této čtvrti. Mrkli jsme dovnitř a tam měli velice pěkný betlém i s koloseem, takový jsem ještě nikde jinde neviděla. Naproti byla restaurace, kde nabízeli jídla podle slavných hereckých hvězd, tak jsme si mohli objednat například Paul Newmana, nebo Brigitte Bardot a pod. Další kostel do kterého jsme nahlédli byl : San Giuseppe al Trionfale. Byla tam zrovna adorace. A to už jsme našli ulici s názvem Via Trionfale, po které jsme šli na kopec Monte Mario. Byla tam cestička, po které bylo poznat, že dlouho nikdo nešel. Tady mimo turistický ruch byl Řím teda velice ušmudlaný. Spousta odpadků, jak znám španěly a jejich místa, myslím si, že jsou čistotnější než italové. Byl zde krásný a neobvyklý výhled na vatikánskou kopuli a před náma kopeček Mario. Nad námi se tyčil kostel Santa Maria Del Rosario, kde jsem si až po návratu domů přečetla, že je tam velká socha Panny Marie, to jsem ovšem netušila, a dost mě to mrzelo, že jsme to tam nešli prozkoumat, nechtěla jsem Zbyňka zatěžovat dalším kostelem, ale tentokrát jsem pochybila v rozhodnutí. Byli jsme hodně natěšení na panoramata, která se před námi rozkrývala. Je tam nějaká rozhledna, ke které jsme teda nedošli. Z kopce dolů tady vede nějaká stará poutní cesta, je celá vydlážděná kameny, po kterých není moc pohodlné jít. Přesto jsme se tudy vydali. Shora jsme koukali na nějakou velkou třídu – ulici, vedoucí až někam před Vatikán. Nahoře jsou velice příjemné lavečky s úžasným rozhledem, lidé tady venčili psy a odpočívali s knihou v ruce. Když jsme vcházeli do lesa, jednu chvíli jsem se otočila a za námi v průchodu z ohnutých stromů vatikánská kopule se zdála tak blízko! Optický klam. Nemohla jsme to vůbec pochopit. Šli jsme dolu docela dlouho.

 

 

 

 

 

 Dole u parku byla cedule, kterou jsem si vyfotila, je tady těch cestiček ještě více. To by stálo za doprozkoumání. Já bych se sem do Říma nejraději vracela každý rok. Když už jsme byli zpátky ve městě, procházeli jsme kolem autoopravny a měli zde pověšenou pnemumatiku a v ní betlém. Já ty italy miluju, to jsou lidi podle mého gusta. To by čecha vůbec nenapadlo. Cítím se moc dobře v této katolické zemi. Ten betlémek v pneumatice byl fakt úžasný. Potom jsme se dostali k Tibeře a šli podél ní. Byly zde vidět lodě, nahoře paláce, dole pod mostem sídlo bezdomovců. Město kontrastů, ale bezdomovci sídlí i ve Vídni u Dunaje. Některé hausboty byly strašně chudobné a některé byly pěkné. Pak už jsme od vody vylezli nahoru, nechtěla jsem minout odbočku na náměstí Popolo. Jenže pak se před námi objevil most přes který jezdilo metro (bylo to mezi stanicemi Lepanto a Flaminio) a to se nedalo projít, museli jsme přejít na druhou stranu mostu a řeky, a tam už se nedalo jít podél vody, spíš přes ulici, trošku mě to zlobilo. Rostly tam pěkné bramboříky a kvetly. Už jsme taky byli dost unaveni, myslela jsem si, že si někam sedneme a dáme si alespoň kafe. Jenže to je Zbynin, pořád šel a šel a nechtěl si nikam sednout, mě ta jeho šetřící povaha tak s....!!!! Kvůli tomu, že jsme si nemohli odpočinout, se z výletu stal příšerný maraton. Na náměstí Popolo byl ten kostel, kde měl pohřeb Bud Spencer, jenže byl opět zavřený. Nahoru do parku Zbyněk jít nechtěl, no nedivím se, já ho chtěla prozkoumat po přestávce, která nebyla. Já se z něho picnu. Pak jsme šli odsud promenádou až ke španělským schodům, mají zde mariánský sloup, jako v Mnichově, tady taky nikomu nevadí. Dovedla jsem Zbyňka k fontáně de Trevi, tam se mu nelíbilo, že tam byla silná koncentrace lidí.

 

 

 

 

 

 Nakonec jsem ho donutila svými stesky jít si sednout na jídlo, dali jsme si pizzu vínko a pivo, a přece jen si odpočinuli, platili jsme sice 50 euro, a to Zbynina naštvalo, je to blázen, na co asi máme konto pro radost. Ach jo. Koho já mám sehnat na tyhle moje objevy? Manžel na to není, dceru mám příště vytáhnout? Pak jsme šli okolo dvou sloupů - obelisků, okolo restaurace, kde měli za výlohou dortíky ve tvaru betlému. Procházeli jsme kolem santa klausů, kteří hráli pěkně vánoční písničku místně upravenou, a přijemně dokreslovali vánoční atmosféru. Prošla jsem kostel sv. Antonína portugalského, procházeli jsme místy, kde měli vánočně ozdobené i jízdní kolo, se světýlky. A pak už jsme byli u Andělského hradu. Zbynin valil jak blázen, už se nechtěl nikde zastavovat. To mě vážně nebaví, představovala jsem si to jinak. Byl otevřený kostel sv. Ducha. Zbynin valil dál a já mu stejně nestačila. Říkám si kašlu na to, takhle spěchat, vlezla jsem do kostela, vypnula zvuk protože zrovna probíhala bohoslužba a rozhodla jsem se tam sedět, dokud se neuklidním a dokud si neodpočinu. A seděla jsem a snažila se vnímat Ducha Svatého, kterému tento kostel patřil. Santo Spirito in Sassia. Kostel byl pěkně vyzdobený vánoční hvězdou. Byl tady i boční oltář J.P.II. Když jsem se dostačně uklidnila, pokračovala jsem v chůzi na naši ubikaci. Zbyněk mi psal sms prý: Jaké je heslo. No musel na to přijít sám, já si vypla zvonění. Přišla jsem na pokoj a snažili jsme se nemluvit o tom, že jsme se vzájemně naštvali. To by nešlo. Musíme to udělat zítra jinak. A taky jsme se o to oba snažili. Ještěže se máme tolik rádi, jinak by to nedopadlo dobře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

18.12.2018 – den třetí

Ráno jsme vyšli hned po snídani směrem na Vatikán. Chtěla jsem vzít Zbyňka do kopule. Vatikánské náměstí s betlémkem už nebylo tak pěkné jako večer. To večerní osvícení má rozhodně své kouzlo. Prý jsou na to italové mistři. Bylo tam liduprázdno, takže jsme se velice brzy dostali přes bezpečnostní kontroly. Zbyněk nemá vychytané to neustálé vyndavaní věcí z kapsy. Stoupli jsme si do řady k ikonce na vstup do kopule, k tý bráně ale oni nakonec otevírali jinou bránu, takže jsme se pochvíli postávání a vykukování vydali obejít to a pak jsme šli k pokladnám. Podařilo se koupit si lístek a už jsme šli dovnitř. Informovala jsem Zbyňka o všem, co si z těchto míst pamatuji, například, že ta holubice v zadním oltáři, která tvoří známý interiér vatikánské baziliky je české bižu. Koukali se shora dolu do kostela a byla to pořádná výška. No a pak už jsme šli těma zakřivenýma stěnama, které asi nejsou moc ok pro lidi s fobiemi z uzavřených místností. Výhledy ven jsem si patřičně užila, nahoře ještě skoro nikdo nebyl, obešla jsem to dvakrát dokola, což se mi minule pro ucpanost nepodařilo. Byl pěkný pohled na vatikánské zahrady, viděli jsme i Monte Mario, kopec kam jsme včera vylezli. Ranní sluníčko, bylo mnohem příjemnější, než polední. Rozpoznali jsme i náš poutní dům a za ním ten pravostavný kostel do kterého jsme se bohužel nedostali. Vylezli jsme někde úplně mimo kostel, tak jsem táhla Zbyňka zpátky dovnitř, ukázala jsem mu ten zajímavý prostředek kostela, kde je zaznačeno jak je dlouhá katedrála sv. Víta v Praze a okolik je tato vatikánská bazilika delší. Vzala jsem Zbyňka ještě do katakomb, kde jsou pohřbeni papežové no a pak jsme obešli náměstíčko venku, viděli jsme švýcarskou gardu, která radila černošské sestřičce cestu, a vrátili jsme se na pokoj, po cestě jsme si nakoupili v našem kárfuru. Po poledním odpočinku jsme se vydali zadní cestou do centra, ale to nebyla dobrá cesta, neustále jsme museli uhýbat autům a byl tam dost provoz. Příště už bych touto cestou nešla. Prošli jsme sice jakousy bránou, ale pak jsme se objevili na trastevere jen jsme přišli jinou cestou,než předvčera, takže znovu kolem fontány, z kopce kolem malého kostelíčka sv. Petra po kamenných schodech dolů, Zbyněk prohlásil, že už si tu dnes připadá jako Říman, že už to tady poznává. Dole jsme ale dneska šli jinou ulicí, na rušné křižovatce čekali na zelenou a jeden černoch se s námi začal bavit, jestli jsme prý Římané, a my odpověděli, že ne, že jsme z České republiky, a ten černoch byl moc veselý a usměvavý, byl fajn. Věděl, kde je česká republika a řekl nám, že on je ze Senegalu. Měla jsem z toho setkání radost. Když jsme se rozešli, každý na jinou stranu ulice, říkám Zbyňkovi, že to je beztak nějaký uprchlík. A Zbyněk od tý chvíle o každém černochovi říkal, že je senegalec. A tím jsme se pak bavili do konce pobytu. Dovedla jsem Zbyňka na Aventin, kde je kostel primase benediktinů. Zbyněk byl z kopce na Aventinu nejvíce unešený. Líbilo se mu, že tady není moc turistů, že je tu relativně klid, že jsou tu vilky majetnějších lidí, které jsou pěkně upravené a také se mu líbila jednoduchost benediktinského kláštera. Zašli jsem i do obchůdku a Zbyněk koupil své mámě čokoládu. Byla jsem moc ráda, že si toto místo tak užil. I zde v obchůdku měli pidi betlémek. Venku byla zase fronta u klíčové dirky u maltského velvyslanectví, ale dnes nebylo vidět na kopuli, protože tam pracovali jak řekl Zbyněk zrovna nějací senegalci, dělali potřebnou údržbu - zahradnickou práci. Pak jsme se z jedné z aveninských vyhlídek kochali pohledem na Řím zase z jiné perspetivy. Zbyněk říkal, že oproti Praze Římu chybí ty typické věžičky. Prohlídli jsme si i dominikánský klášter, kde pobýval a snad i zemřel svatý Dominik, zakladatel tohoto učitelského řádu. Pak jsme procházeli přes slavné Cirko Maximo, a já říkala Zbyňkovi, ať si představuje jak tady staří Římané jezdili na těch svých vozech s koňmi a závodili. Když jsme se blížili ke koloseu, tak tam byl nějaký umělec se spreji a maloval moc pěkná kolosea. Jen samé kolosea. Zbyněk byl překvapený z velikosti samotného kolosea. Představoval si ho menší. Ukazovala jsem mu bránu, kde se ti vítězní bojovníci umyvali od krve. Pak jsem ho vzala do kostela, sv. Petra v řetězech, ukazoval jsem mu slavnou sochu Mojžíše i řetězy s kterými byl sv. Petr spoután a které mu spadly z rukou, když ho přišel anděl vyvést z vězení, aniž si toho stráže všimli, jak se píše v bibli. Od kolosea jsme šli směrem k psacímu stroji, památníku. Jsou tady poblíže ještě dva kostely, které se chystám navštívit, a na které jsem zatím neměla čas a štěstí. Oba mají kopuli a teď ve večerním světle se dobře vyjímali. Dnes jsme byli k sobě mnohem ohleduplnější než včera. Po cestě jsme objevili v průchodu další zajímavý betlémek.  Už jsme začínali mít dost hlad a tak jsme si koupili pražené kaštany, prodávali to tam černoši, rozmýšleli jsme se, ale jakmile jsme viděli, že je prodává běloch, šli jsme do toho. Byli moc dobré. Slaďoučké. Zastavili jsem se potom ještě v kostele Chiesa Nueva, je to kostel Filipa Neriho, tady vždycky prosím, za svého syna Filipa. Zbyněk pak po návratu z Říma našel film o tomto svatém a pustili jsme si ho.Začalo se stmívat, a večerní osvětlení rozsvěcovat. Našli jsme náš tunel, za kterým je naše ulice a šli domů.

 

 

19.12.2018 – den čtvrtý

Další den jsem chtěla vzít Zbyňka do mého nejoblíbenějšího římského kostela, který má vzhled velice antický. Ale je to kus od centra. Vydali jsme se tedy autobusem z našeho nádražíčka San Piedro. Po cestě jsme viděli jednu takovou skříňovou avii, která zásobuje místní obchody a na zadních otevřených dveřích byla vylepená v několika listech matka Boží. To se mi na těch italech tak líbí, naši chlapi by tam měli nahou babu a oni mají Pannu Marii Medžugorskou nebo Fatimskou. Ach jo ... narodila jsem se blbě. Svezli jsme se metrem z Termini až k San Paolo. A vystoupili téměř u baziliky. Rychle jsem se zorientovala. Kontrola byla rychlá tady téměř nikdo nebyl. A byla jsem zpátky u svatého Pavla. Mám ráda palmy. Nádvoříčko bylo moc pěkné. Vstoupili jsme dovnitř, chvíli jsme ten vchod hledali, ale našli. Ukazovala jsem Zbyňkovi ty medailony s papeži a vyprávěla jsem mu tu legendu o konci světa a jak tomu sv. Jan Pavel II. zabránil doděláním medailonů. Počítali jsme kolik papežu ještě chybí do konce světa, je jich ještě dost, a předpokládáme, že se tedy konce světa nedožijeme, což nás těší. Poznali jsme i "našeho papeže" jak poznamenal Zbyněk, je to náš papež za kterého jsme se narodili. Pavel VI: u ostatků sv. Pavla byla možnost napsat si intenci a tak jsem to udělala, vždycky prosím za dar víry pro mé bližní, a také jsem přidala za naši vlast. Dala jsem to na mši hromadnou, kdybych chtěla za úmysl jen můj stojí to 10 euro, no příště to možná provedu. Zbyněk je hrozný šetřílek, s ním se blbě utrácí. Dokochali jsem se bazilikou, našli betlémek, naposledy ji obešli dokola a šli ven. Byl tady s námi postižený kluk se svojí rodinou, a vydávala skřeky. Připadalo mi, že se mu líbila ta ozvěna, kterou jeho hlas dělal. Byl už téměř dospělý. Nejprve jsme nevěděli, co je to za zvuky a pak jak jsme je uviděli, tak nám to došlo. V jedné části baziliky mayor, byla malá napodobenina tohoto kostela, a našli jsme i nějaké povídání o těch medailonech, a Zbyněk to tam chvili studoval, i si na to vytáhnul brýle. Venku u baziliky byly nějaké antické sloupy, spíš jejich pozůstatky, hlídali to tady vojáci, byl tu obchůdek, kde se daly podobně jako na Aveninu koupit výrobky ruční výroby. Tuto baziliku mmám opravdu moc ráda. Je tu pěkná malá zahrádka či park, a byla tu Zajímavá plastika, s tématem byl jsem zavřený a navšítvili jste mě. Připadalo mi to, že jako bychom my přišli navšítvit sv. Pavla a je nám to počítáno jako dobrý skutek milosrdenství, jsem moc ráda, že byl semnou i Zbyněk.

Doobešli jsme baziliku, původně jsem měla v plánu jít delší trasu, ale nechtěla jsem Zbynka rozčilovat nějakou únavnou dlouhou etapou, a dala mu na výběr, jestli se chce svést metrem a nebo půjdem pěšky po staré římské cestě až k ní dojdeme, a on se rozhodl pro metro a tak jsme se svezli k Lateránu. Ještě jsme posvačili poblíž baziliky a potom šli na to metro u sv. Pavla a jeli směr laterán. Museli jsme přesednout na Termini . Bylo to docela bludiště ale podařilo se nám to docela rychle najít. Ještě dřív než nám vypršela doba platnosti jízdenky. Takzvaně na první dobrou. U kontrol před lateránem se Zbyňkovi v tom jejich kontrolním stroji vysypaly peníze a já se divila proč to nemá v peněžence. Zastavil se jim ten stroj. Zbyněk to nemá prostě vychytaný tyhle kontroly a jako kdysy za starých časů nosí mince po kapsách a tím zdržuje kontrolní systém před mayor bazilikami. Snažila jsem se té situaci moc nesmát, no moc mi to nešlo, Zbyněk se kontrole omlouval slovy - sorry. Ale nic zvláštního, prošli jsme to bez nějaké buzerace, kterou bychom u našich už museli pozorovat. Procházeli jsme laterán, měli tu betlém s kohoutem. Mnohem větší zážitek jsem měla u svatých schodů, měli jsme relativně čas, dost času a tak jsem si po nich vystoupala nahoru po kolenách, byla jsem za to moc vděčná, že se to podařilo, na každém schodu jsem měla jinou prosbu a myslela jsem si, že jsem tam sama, bylo tam veliké ticho, ale když jsem se otočila, za mnou už byly zástupy dalších lidí, Zbyněk na mě čekal venku, chytal tam wifi. Měla jsem z toho zvláštní klid na duši, že se mi tohle se svatými schody povedlo. Pak jsem se poprvé podívala do křitelnice, která je velice stará a pamatuju se, že pan Miklas nám o tom vyprávěl, že je dobré se sem zajít podívat a tak to právě děláme. Kostel jsme si důkladně prohlédli, byl tu opět zajímavý betlémek, božské srdce, zajímavá plastika, po prohlídce starodávné křtitelnice jsme se vydali dál, potkali jsme české auto s nápiem Rubeš. Vyfotila jsem se s pomerančovníkem, kde pomeranče stále ještě dozrávaly. Chtěla jsem Zbyňka vzít do baziliky sv. Klementa, která má mnoho spojitostí s Cyrilem a Metodějem, ale měli zrovna siestu. Ráda bych jednou tenhle kostel prolezla do vech jeho sklepení. Dali jsme si chvíli pauzu v parku, který byl tady kousek a odkud bylo vidět koloseum, a potom jsem se vydali dál .V bazilice sv. Martino ai Monti se chystal pohřeb, a tak jsme nerušili prohlídkou, nepřišlo nám to vhodné. Je tu zajímavá věž a stromy tu tvoří alejku a je to rostlina, kterou znám jako pokojovou květinu. Došli jsem k poslední bazilice mayor, Marria Magiore. Je tu před bazilikou mariánský sloup, další bezpečnostní kontrola, Zbynkovi se peníze tentokrát nevysypaly, Bohu díky. Ukázala jsem Zbyňkovi ostatky betlémských jesliček ve stříbrné schránce. Obešli jsem kostel, a našli kapli, kde bylo slovensky napsáno, že zde byla schválená slovanská liturgie, je to tudíž pro nás Slovany velice významné místo. V místním obchůdku jsem si koupila benediktinský růženec, který jsem kdysy měla a který jsem letos dala žebračce, když si o něj řekla. Venku za bazlikou byla nějaká demonstrace, nechápali jsme, co je to za demostraci, až doma Zbyněk přeložil nápisy z transparentů. Oni demonstuji proti korporacím, protože to likviduje malé živnostníky. Brání si ty své obchůdky, myslím si, že u nás už skoro nikdo není, kdo by se měl bránit, u nás to korporace ovládli už úplně. Jsou mnohem silnější v tom podnikání, protože oni tady neměli komunismus, který je velkou žiravinou pro zdravý trh. Pak jsem procházeli Římem, kde jsem ještě nikdy nešla. Až jsme došli opět ke psacímu stroji, a odtud známou cestou domů viděli jsme i ostrůvek sv. Vojtěcha ... trošku jsem experimentovala v procházení ulic směrem domů. Myslela jsem si, že se zajdeme najíst do té hospůdky, kterou měl Zbyněk vyhlídlou, ale on už nechtěl. Dost mě to mrzelo, měli jsem čas, ale on pořád šetří, že prý dojíme zásoby, co máme. Ještě jsme něco nakupovali. Stejně mám, ze Zbynka dojem, že jemu se nejvíc líbí nakupování v supermarketech, z toho on má největší zážitek , a to je to co já až tak moc nechápu ...

 

20.12.2018 – návrat

dnes zázleželo na mě jestli dokážu najít to správné letadlo, kterým se máme vracet. Koupila jsem schválně čsa, a doufala ,že sem budu moci domluvit česky, měla jsem bratra připraveného, že kdyby něco, že mi udělá přítele na telefonu a že mi přeloží co bude potřeba. Křížovník Martin mi poslal povzbuzující sms, modlí se za mě a dělal si legraci, že se když tak mužu podívat zase jinde po světě. Ráno měl na recepci službu otec. Říkal, že si sestřičky také potřebují odpočinout, nějak mi uniká, co vlastně dělají, když na převlíkání postelí a chystání snídaně mají své italské zaměstnance, no to mi zůstane záhadou, troufala bych si tohle to zastat úplně sama a ne mít na to zaměstnance. No to už je jedno. Možná musí zaměstnávat nějaké domorodce. Těžko říct. Zaplatili jsme otci a on nám poradil odkud se dostat na letiště. Jeli jsme zbytečně brzo. Ale já nevěděla, jak se odsud dostaneme, jak si poradím. Na nádraží jsem si hezky koupila jízdenky na letiště a řekla jsem si o ně španělsky, měla jsem z toho velkou radost, že jsem to zvládla.Vlak byl pohodlný a čistý, seděli jsme nahoře. Jízdenka do obchodního domu poblíž letiště byla za nízkou cenu, ale přímo na letiště stála už 8 euro. Nevím jak jinak to příště vymyslet, dá se tam dojít pěšky? Na letišti to bylo strašně jednoduché, přijeli jsme tam, cvakli si jízdenku v terminálech aby nás to na letiště vůbec pustilo, to už jsem znala z loňska, když jsem tu byla s holkama. A pak šli podle šipek a hledali terminál tři, super. Na letišti byla i kaple, kam jsme nakoukli, nebylo to nic multikulturního jako v Praze, normální kaple s Pannou Marii, tady neřeší, jestli by se muslimové neurazili, žádné modlitebny pro protestanty, prostě kaple katolická a hotovo. Já tu Itálii miluju, to je země podle mého gusta. Jestli pak to takhle funguje i ve Španělsku? Naše letadlo mělo dost zpoždění, nechápali jsme co se děje, psala jsem známému, který letadla ovládá hodně dobře, on šikulka dokázal vysledovat, že naše letadlo mělo zpoždění už v Praze kvůli povětrnostním podmínkám a proto přiletělo pozdě do Říma a z toho důvodu se celý proces protáhl o dvě hodiny později. O dvě hodiny později jsme odlítali. Seděla jsem tentokrát u okna já a pro změnu viděla západ slunce, sedíme vždcyky na té správné straně letadla. Odlítali jsme směrem na jih do moře a pak se letadlo otočilo a letěli jsme zpátky na Prahu, bylo to moc pěkné to osvětlené pobřeží, Zbyněk se nedíval, prý při startu má zavřené oči. Nechápu to právě při startu je to ten pravý adrenalin jak se odlepujeme od země a západ slunce nad obzorem byl moc pěkný, pak už byla tma, ale čekalo nás překvapení, málem jsem zapoměla, že jsme si objednali kachnu a tak jsem se nabaštili vysoko nad oblaky. Mňam, byla to dobrota. Do Prahy jsme přiletěli po tmě. A Zbyněk si moc pochvaloval, že nám stačí sednout na 191 a jsme doma, že nemusíme už nikam daleko jezdit. Jako jsme kdysy museli jezdit přes celou republiku do Orlové. Brácha nám psal na druhý den a já se mu omlouvala, že jsem mu nedala věděl, že už jsme doma. A tak jsme to zvládli, s boží pomocí sami, nevím jestli se mi podaří Zbyňka vzít ještě někdy do Říma, nenadchla jsem ho tak, jako jsem se nadchla Římem já. Mám vzít příště sebou dceru? Nebo kdo bude semnou lítat na tyto zajímavá a dosud málo prozkoumaná místa? Je to tak smutné, nemít se s kým dělit o tyto radosti. Mám vzít sebou příště sestru? ...