Svatojakubská jižní trasa z Frymburku do Rakouska

31.10.2020 13:45

 

Svatojakubská jižní trasa z Frymburku do Rakouska - 2. část

 
 
 
 

"Jen pro dnešek - se budu snažit prožít den, aniž bych chtěl vyřešit všechny problémy svého života najednou" (citáty jsou z textů sv. Jana XXIII.)

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Původně jsme v září tohoto strašného roku plánovali pouť do Santiaga. Jenže pak se všechno pokazilo, přišel covid, zrušili nám letadlo, a protože jsme na pouť trénovali celý rok, bylo nám líto nikam nejít. Vymyslela jsem tedy, že doputujeme po loňské jihočeské trase a půjdeme do Pasova. Čtyři poutnice z původní party nešly, ale přidala se k nám moje sestra. Takže jsme nakonec šli - brácha, ségra, já a Lída. Brácha se sestrou přijeli do Prahy už dost pozdě večer, čekala jsem na ně a pak jsme šli hned spát, ať ráno nezaspíme. 

 

 
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1.den - pondělí 7.9.2020 - odjezd na Šumavu - Frymburg/Frýdava

 

"Jen pro dnešek - Nebudu nikoho kritizovat a už vůbec se nebudu snažit někoho napomínat nebo napravovat - jenom sám sebe."

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Ráno jsme posnídali, a vydali se na cestu. Tramvají jsme přijeli Na Knížecí, kde na nás už čekala Lída. Seznámila jsem ji s mým sourozenectvem a pak už nám přijel autobus, který nás dovezl do Českého Krumlova.

Tam jsme chvíli čekali, posvačili svoje svačinky a potom přesedli na jiný autobus, který nás dovezl do Frymburku u Lipna. Frymburk je místo, kde jsme s Lídou loni v září s putováním skončily. A já jsem s údivem zjistila, že v ten den, kdy jsme loni skončili, tak letos začínáme. Zajímavá náhoda. Takhle pěkně jsme navázali na svatojakubskou cestu, které se v Rakousku říká Jakobsweg. 

 

 

Po příjezdu do Frymburku jsme si zašli na jídlo, a byla to ta stejná hospoda, kde jsme seděly s Lídou už loni, když jsme čekaly na autobus zpátky do Prahy. Když jsme potom z hospody odcházeli, zjistila jsem, že mi chybí packa na holi. Hned vedle byl obchod na opravu jízdních kol. 

Vešli jsme dovnitř a kupodivu tady náhradní packy na turistické hole měli. Tak jsem si hned pár koupila a naše pouť mohla v klidu začít. Vydali jsme se tedy společně na kopec, který má zajímavý název. Je odvozený od dřívějšího německého Marterberg a také tam stála kaple s názvem Hohe Marte, což znamená Vysoká muka, a kterémuž to kopci se dnes proto říká Na Martě.

 Tedy z německého muka-marte, udělali češi Martu. Kaple byla postavena roku 1898 a zrekonstruována v roce 2000. Vede k ní žulová křížová cesta jejíž základ vznikl již v roce 1894. Ptali jsem se pana číšníka z blízkého hotelu, kudy k cestě dojít, a on nás provedl prostorami, kde kuchaři vařili jídlo a vyvedl nás zadem hotelu k naší cestě. Z vrcholku je nejkrásnější pohled na poloostrov Frymburku, za kterým se na horizontu rozkládá Plechý, nejvyšší hora české strany Šumavy (1378m). Dnes je tato kaple Panny Marie Bolestné a my si tam chtěli 

odsloužit mši svatou. Dolů jsme potom šli kolem křížové cesty, u které jsme viděli dvojjazyčné názvy a naši němečtí mluvčí (Petr a Lída) si kontrolovali svou jazykovou vybavenost. Kostel ve Frymburku je zasvěcen svatému Bartolomějovi, ale byl bohužel zavřený. Místní pan farář se mi na email neozval, tak jsme ho dodatečně nekontaktovali. Pak už jsme šli na přívoz, a koupili si v automatu jízdenku za dvacku. Byly tady i lodě s názvy Marta a Adalbert. Za chvíli přívoz přijel a my mohli nastoupit a přepravit se tak z Frymburku do Frýdavy. 


Trvalo to jen chvíli, na přívoze bylo s námi i rakouské auto. Potom jsme byli na druhém břehu a ubytovali jsme se v penzionu U Přívozu. Měli tam pejska, který ležel u krbu a část místnosti byla prostě jeho a paní ubytovatelka se nás ptala, jestli nám pes nevadí. Dostali jsme krásný apartmánek, s dvěma ložnicemi, a balkonkem s výhledem na les. Zabydleli jsme se a vydali se ještě na prohlídku okolí a šli k místní kapli, která měla být dva km v lese. Nevzali jsme si sebou ani vodu a teď nás trošku potrápil nedostatek cukru, když jsme celou dobu lezli do kopce. Ale mariánská kaplička byla velice příjemná, uvnitř byla Panna Maria Lurdská. Zaspívali jsme si tady, pomalu se začínalo stmívat a tak jsme se vraceli tmavým lesem zpátky na naši ubikaci. Tam jsme si dali ještě malou večeři a šli spát. 

 

Nocleh v penzionu U přívozu, přes booking, vyšel asi na 720 kč/osoba

 
 
 
 
 
 
 
 
 
pondělí 7.9.2020
Původně jsme v září tohoto strašného roku plánovali pouť do Santiaga. Jenže pak se všechno pokazilo, přišel covid, zrušili nám letadlo, a protože jsme na pouť trénovali celý rok, bylo nám líto nikam nejít. Vymyslela jsem tedy, že doputujeme po loňské jihočeské trase a půjdeme do Pasova. Čtyři poutnice z původní party nešly, ale přidala se k nám moje sestra. Takže jsme nakonec šli - brácha, ségra, já a Lída. 
Brácha se sestrou přijeli do Prahy už dost pozdě večer, čekala jsem na ně a pak jsme šli hned spát, ať ráno nezaspíme. Ráno jsme posnídali, a vydali se na cestu. Tramvají jsme přijeli Na Knížecí, kde na nás už čekala Lída. Seznámila jsem ji s mým sourozenectvem a pak už nám přijel autobus, který nás dovezl do Českého Krumlova. Tam jsme chvíli čekali, posvačili svoje svačinky a potom přesedli na jiný autobus, který nás dovezl do Frymburku u Lipna. 
Frymburk je místo, kde jsme s Lídou loni v září s putováním skončily. A já jsem s údivem zjistila, že v ten den, kdy jsme loni skončili, tak letos začínáme. Zajímavá náhoda. Takhle pěkně jsme navázali na svatojakubskou cestu, které se v Rakousku říká Jakobsweg. Po příjezdu do Frymburku jsme si zašli na jídlo, a byla to ta stejná hospoda, kde jsme seděly s Lídou už loni, když jsme čekaly na autobus zpátky do Prahy. Když jsme potom z hospody odcházeli, zjistila jsem, že mi chybí packa na holi. Hned vedle byl obchod na opravu jízdních kol. Vešli jsme dovnitř a kupodivu tady náhradní packy na turistické hole měli. Tak jsem si hned pár koupila a naše pouť mohla v klidu začít.
 Vydali jsme se tedy společně na kopec, který má zajímavý název. Je odvozený od dřívějšího německého Marterberg a také tam stála kaple s názvem Hohe Marte, což znamená Vysoká muka, a kterémuž to kopci se dnes proto říká Na Martě. Tedy z německého muka-marte, udělali češi Martu. Kaple byla postavena roku 1898 a zrekonstruována v roce 2000. Vede k ní žulová křížová cesta jejíž základ vznikl již v roce 1894. Ptali jsem se pana číšníka z blízkého hotelu, kudy k cestě dojít, a on nás provedl prostorami, kde kuchaři vařili jídlo a vyvedl nás zadem hotelu k naší cestě. Z vrcholku je nejkrásnější pohled na poloostrov Frymburku, za kterým se na horizontu rozkládá Plechý, nejvyšší hora české strany Šumavy (1378m). Dnes je tato kaple Panny Marie Bolestné a my si tam chtěli odsloužit mši svatou. Dolu jsme potom šli kolem křížové cesty, u které jsme viděli dvojjazyčné názvy a naši němečští mluvčí (Petr a Lída) si kontrolovali svou jazykovou vybavenost. Kostel ve Frymburku je zasvěcen svatému Bartolomějovi, ale byl bohužel zavřený. Místní pan farář se mi na email neozval, tak jsme ho dodatečně nekontaktovali. Pak už jsme šli na přívoz, a koupili si v automatu jízdenku za dvacku. Byly tady i lodě s názvy Marta a Adalbert. Za chvíli přívoz přijel a my mohli nastoupit a přepravit se tak z Frymburku do Frýdavy. Trvalo to jen chvíli, na přívoze bylo s námi i rakouské auto. Potom jsme byli na druhém břehu a ubytovali jsme se v penzionu U přívozu. Měli tam pejska, který ležel u krbu a část místnosti byla prostě jeho a paní ubytovatelka se nás ptala, jestli nám pes nevadí. Dostali jsme krásný apartmánek, s dvěma ložnicemi, a balkonkem s výhledem na les. tak jsme se zabydleli, a vydali se ještě na prohlídku okolí a šli k místní kapli, která měla být dva km v lese. Nevzali jsme si sebou ani vodu a teď nás trošku potrápil nedostatek cukru, když jsme celou dobu lezli do kopce. Ale mariánská kaplička byla velice příjemná, zaspívali jsme si tady, pomalu se začínalo stmívat a tak jsme se vraceli tmavým lesem zpátky na naši ubikaci. Tam jsme si dali ještě malou večeři a šli spát. 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

2.den - úterý 8.9.2020 - 12. etapa - Frýdava - klášter Schlägl - 22 km, svátek Narození Panny Marie

 

"Jen pro dnešek - budu štasten v jistotě, že jsem byl stvořen pro štěstí. Nejenom na onom světě, ale také na tomto světě."

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Ráno jsme se posbírali, a odešli na snídani, po které jsme se vydali na cestu.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Byla trochu mlha, ale sluníčko vysvítalo mezi stromy, a pavučinky krásně zdobily stromy. Po nějakém čase jsme došli do obce s názvem Svatý Tomáš. Mají tady dřevem pobitý kostel zasvěcený samozřejmě svatému Tomáši. Je to bývalý poutní kostel z gotické doby. Býval zasvěcený Kristovu Utrpení. 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

Byl postaven v roce 1348 na Příkaz Petra I. z Rožmberka. Zákristie na levé straně je ovšem starší. Je románská a údajně pochází z kostela, který dal vybudovat 1252 Vok z Rožmberka ( Vítek z Krumlova). Koukli jsme přes mříže dovnitř a šli dále ke zřícenině hradu Vítkův Kámen, které se také říká Vítkův Hrádek. Založili ho Vítkovci v roce 1302. Podle legend právě toto místo představuje kolébku významného českého rodu, Rožmberků. Vítkův Kámen je nejvýše poležený hrad v Čechách a to v nadmořské výšce 1053.

V informacích jsme si dali do credenciálu turistické razítko a šli zpět k hospůdkám dole pod hradem a občerstvili se. Začal se tam s námi bavit starší pán, který tvrdil, že tady před padesáti lety sloužil jako pohraničník a divil se, že jdeme pěšky do Rakouska. V duchu jsem ho podezřívala, že je nějaký stébák, protože kdo tehdy mohl sloužit na čáře? Byl tady s dvěma paními, z nichž jedna byla v Německu v emigraci, a má německé občanství. Pán nám pak říkal, že používá to své občanství podle toho, jak se jí to zrovna hodí. No proč by ne. Kdo ví, co to bylo za lidi. Bylo vidět, že o svatojakubských poutnících nic neví a spíš ani vědět nechtěli. Rozloučili jsme se a pokračovalí dále směrem k hranicím. Pokračovali jsme lesem, kde byly ještě naše chaty a potom tam byly pořezané stromy, až jsme došli k místu, kde se to jmenovalo U Korandy. Tam byly informační tabule s popisem Schwarzcenberského kanálu, kudy tehdejší dělníci sváželi poražené stromy. Schwarzenberský kanál je největší a nejkrásnější dochovanou technickou památkou Šumavy. Přechází přes hlavní rozvodí Dunaj - Vltava.

Byl vybudován 1789 - 1823. A je dlouhý 52 km. My jsme tady přes něj přecházeli. Také tady nedaleko pramení Labe a rozděluje zdejší krajinu na místa odkud teče řeka do černého moře a odkud do severního. Byly zde také informace o železné oponě. Bylo tu území až deset kilometrů široké, kam člověk mohl vstoupit pouze se zvlášním povolením. V padesátých letech zde bylo vybudované nebezpečné zařízení, kde pouštěli státní orgány 5000 - 6000 voltů elektřiny. Smrt zde našli přeběhlíci i lesní zvěř. Jak bylo vedení drátů bezohledné můžeme vidět i v tom, že vedlo přes Žofínský prales v Novohradských horách, který je nestarší přírodní rezervací v Evropě.  Vedení tras drátů, jejich úpravy, rozšiřování pruhů kolem nich, bylo mimo jiné jednou z příčin rozsáhlé kůrovcové kalamity na Šumavě v osmdesátých a devadesátých letech.

 


Všude byly připomínky o hraničním přechodu. Šli jsme chvíli krajem, kde byly cedulky s domy. Tady kdysy byly statky našich německých spoluobčanů, kteří tady staletí žili a po válce byli mnohdy nespravedlivě vyhnáni. Cedulky nám ukazovali, že v tomto lese byly kdysy vesnice, a po jejich domech, nezbyla dnes ani cihla nebo kámen, ba ani připomínka na políčka a zahrádky, vše bylo zničeno. No a pak už jsme přišli na místo Dolní Hraničná, kde byl pěší přechod do Rakouska. Byly tam na upomínku na železné elektrické dráty dvě veliké zásuvky, které toto smutné dědictví připomínaly. A tak jsme se tady se zásuvkami i se značkou Rakousko vyfotili a protože tady byla i lavečka dali jsme si sváču. No a potom vzhůru do Rakouska. Byla tady dvojjazyčná informační tabule - Svatojakubskou cestou horním Mühlviertelem. A jsou tu vyfocená místa, kudy jsme potom skutečně šli. Byla zde velká bílá budova, kde sídlili kdysy celníci až do roku 1978. 

Ale na české straně to bylo neprůchodné, a celnice již nestojí. Mohli jsme dojít ještě do vesnice svatý Osvald, ale vyhnuli jsme se mu, protože jsme byli limitovaní časem do kterého se máme přihlásit na ubytování v klášteře Schlägl. Vybrali jsme si tedy o něco kratší alternativu a začali svůj pochod po rakouském území. Hned na prvním výhledu do rakouského území jsme si s bratrem řikali, jak je toto možné. Rakouská krajina je nádherná, úravená, vše ladilo, žádné rozházené roští, neupravené domy nebo něco podobného jsme tady neviděli. I ty krtičince tady nejsou. Veliký rozdíl, hned vás to trkne do oka. Vešli jsme do první vesničky Wurmbrand, kde pobíhal v ohradě oslík. Procházeli jsme líbeznou krajinou s kochacími výhledy a další vesnička byla Baureith. Měli tam moc pěknou náves, kterou tvořilo několik stromů, jeden z nich s právě dozrávajícími jeřabinami. Tam se k nám přihlásil jeden chlapík. Prý bydlí ve Vídni, ale tady má rodinu, odsud pochází, studoval na vysoké škole češtinu a mluvilo mu to česky velmi dobře.

 

 

 Prý znal tři češky a byla to pro něj velká motivace naučit se česky. Povídání bylo velmi milé, a i jsme se zasmáli. Po popovídání s Rakušanem jsme si prohlídli velmi pěknou mariánskou kapličku, kterou tady měli a zazpívali jsme Panně Marii - Salve Maria. Potom jsme pokračovali už jen kousek po chodníčku, vedoucí podél silnice s moc pěknou alejí stromů. Pokračovali jsme kolem kříže a vlakové zastávky Schlägl a už jsme byli tam. Hned za cedulí bylo nějaké učiliště zemědělců a měli tam z betonu udělané kravičky. Potom tam byla asi požární zbrojnice s velkým nápisem Schlägl, dům porostlý vínem a hřbitov s kostelem a naproti již klášter, kde máme domluvený dnešní nocleh. Tento klášter je premonstrátský. Mají tam ceduli, že fungují jako ubytování pro svatojakubské poutníky, a s credenciálem máme slevu.

Zazvoníme venku, a bylo nám řečeno, že máme jít dovnitř. Jsou tam skleněné informace, kde si nás vzala na starost paní, a bratr se Lídou nám snaží vše tlumočit. Paní nás vzala dovnitř, ukázala nám, kde budeme spát, snídat, kde je odpočívárna, a místo určené k soukromé modlitbě. Požádala jsem bráchu, aby se zeptal, jestli si tady můžeme odsloužit bohoslužbu. A paní řekla, že se na to zeptá. Opláchli jsme se a šli si dát do jídelny kafíčko. 

 

 

 

Byla tam rozlehlá terasa a venku tak krásně, proto jsme si sedli venku. Když jsme tam už chvíli odpočívali, přišla nám paní z recepce říct, že si v nové moderní kapli můžeme bohoslužbu odsloužit. Potom jsme přemýšleli, jak rozložit zbytek času. Prohlídli jsme si kostel a zůčastnili se zpívaných nešpor. Nám bohudíky noty nerozdali :) Potom už se stmívalo. Šli jsme do moderní kaple, kde byl nádherný obětní stůl. Celá tahle místnost symbolizovala tu větu, že v jednoduchosti je síla. Při bohoslužbě jsme zpívali, a bylo to moc pěkné. Po mši jsme zašli do místní restaurace patřící klášteru. Byla moc pěkná, kamenná a útulná. Dalo se tam sedět i v jakémsy zabudovaném sudu. Dali jsme si teplou večeři. Pan číšník byl příjemný hostitel. Jídlo vypadalo báječně. Pili jsme pivo s názvem klášteru, Schlägl. Po večeři jsme si udělali kratičkou procházku po tomto městečku, ale byla už tma, a tak jsme se brzy vrátili a šli si ještě sednout do jídelny na jedno místní pivečko. Jenže ve velkých prostorách, kde jsme byli odpoledne, už bylo obsazeno. Ale to nevadí, sedli jsme do menší místnosti, kde to bylo také fajn. Každý večer jsme také volali naší mámě. A pak už jsem byla unavená a řekla, že jdu spát, a ostatní se přidali ke mě. 

 

Nocleh v klášteře s credenciálem  vyšel na 33 €, bez credenciálu 50 €/osoba

 
 

 

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

3. den středa 9.9. - 13 etapa  - klášter Schlägl - do Sarleinsbach 26 km

 

"Jen pro dnešek  - přizpůsobím se okolnostem, aniž bych vyžadoval, aby se okolnosti přizpůsobily mým přáním."

 

mapa

 

 

Ráno jsme začali den bohoslužbou a potom šli na snídani. Zabalili si batohy, rozloučili se s paní na recepci. Ta nám říkala, že její kolegyně umí česky, ale ona ne a děkovala bratrovi za překladání. Vydali jsme se dál cestou k poutnímu kostelíčku svatého Wolfganga. Šli jsme pořád do kopce a městečko Schlägl se pod námi krásně rozprostíralo. Svatý Wolfgang je velice zajímavá postava i pro české dějiny. 

 

 

 

 

Svatý Wolfgang * 924 Švábsko (Německo) + 994 Pupping (Rakousko), Svátek 31.10.

Svatý Wolfgang byl člověkem církve i organizátor sekulárního života, stavitel posvátných budov, ale také domů a vesnic německého venkova, a to v 10. století, na prahu Velkého milénia, tedy v době, kdy podle porůznu šířených výmyslů budoucích staletí měla Evropa žít v apatickém strachu z „konce světa“. Přelom tisíciletí je naopak dobou velkých a podložených nadějí: slaví se konec maďarských nájezdů na území Německa a v Itálii vypuzení Arabů z předmostí na italských a francouzských pobřežích. V blízkosti milénia jsou dokonce zakládány nové územní celky (Polsko a Maďarsko). I malá Bohemia (Čechy) razí své první stříbrné mince, zvané „denáry“. Mezi stavitele nové Evropy patří právě Wolfgang, Němec ze Švábska. Od roku 956 byl vychováván v benediktinském klášteře v Reichenau na Bodamském jezeře. I když ještě nebyl knězem, řídil arcibiskupskou školu v Trevíru (Porýní). Roku 965 opouští tuto funkci a odchází do známého opatství v Einsiedeln (nynější Švýcarsko), kde je po třech letech vysvěcen na kněze. 

Hodlal pracovat na obrácení Maďarů, kteří se po skončení loupeživých nájezdů stávají spíše zemědělci. Se svými plány však nemá moc úspěch; roku 972 je jmenován biskupem v Řezně, bavorském městě, které spojují údolí řek Regen a Naab s českými zeměmi; ty jsou z církevního hlediska podřízeny jeho řezenské diecézi. 

 

To se ale Wolfgangovi nelíbí. Vidí budoucnost Evropy lépe než mnozí jiní, a udělá proto něco,

 co všechny ohromí: chce opět diecézi zmenšit tak, aby českým křesťanům dal českou diecézi s jejich vlastním biskupem a se sídlem v Praze. Jeho okolí vznáší protesty. Jestliže téměř všichni biskupové se snaží svou diecézi rozšířit, jak to přijde, že on chce tu svou mrzačit? Wolfgang však ví, že má-li se v některém národě křesťanství zakořenit, je třeba v něm rozpoznat a ocenit jeho osobitost, a to rovněž ustanovením místní církevní hierarchie. Nechává Řezno reptat a protestovat, ale pražská diecéze bude vytvořena. A v roce 976 má i svého prvního biskupa – Dětmara, předchůdce svatého Vojtěcha. Roku 974 jej však boj vévody Jindřicha II. Bavorského proti císaři Otovi II. přinutí odejít do kláštera v Mondsee (u Salcburku). Poblíž vybuduje kostel zasvěcený svatému Janovi, o němž se právě zmiňuje wolfgangská legenda, podobná vyprávění o svatém Prokopovi.  Wolfgang umírá v Rakousku uprostřed pastorační práce, během série veřejných kázání. Papež Lev IX. jej v roce 1052 prohlásí za svatého.

 

Po cestě jsme potkali modře oblečené německé turisty, kteří nám fandili v naší snaze dojít do Pasova. 

 

 


Kostelík svatý Wolfgang byl velice pěkný a v hezkém prostředí mezi lesy.

První zmíňka o něm je z toku 1430, kdy zde stála dřevěná kaplička. Bylo to kdysy hojně navštěvované poutní místo, v 17. století ji zrenovovali do dnešní podoby. Místečko jsme si prohlídli, chvíli si tady odpočinuli a pokračovali dál, převázně lesem. Krajina byla jako malovaná. Po chvíli Petr zjistil, že jsme se od kláštera Schlägl příliš nevzdálili a trochu ho to rozhodilo, že jsme si trochu zašli. Říkám mu, pořád ale jdeme po svatojakubské cestě. Lída doplňuje, že by bylo škoda vynechat takový hezký poutní kostelíček. Potom Petr prohlásil, že to rakouské značení pochopil, chtějí nám toho hodně ukázat, a že on na obcházecí trasy nehraje. Procházeli jsme vesničkou Geiseilreith, kde se k nám přidal velice přítulný rezavý kocourek a kousek cesty šel s námi, než skončil jeho revír. Krajina byla moc krásná. Otáčela jsem se po kocourkovi, seděl pod posledním stromem jeho revíru a sledoval nás než jsme mu zmizeli z očí. Cesta dále vedla velice půvabnou vesničkou Katzing. Ty domky tam vypadaly, jako znám z kanárských ostrovů, v jednobarevné omítce kameny. A vypadaly takhle pěkně úplně všechny budovy včetně malé místní kapličky, obytných a hospodářských budov i garáže. Zase mi tam lítá to heslo, že v jednoduchosti je nejen síla i krása. Lidé v Rakousku mají ve zvyku chlubit se novým přírůstkem do rodiny a tak vidíte různé čápy, dupačky, hračky, buďto do modra nebo do růžova, podle pohlaví novorozence, často i jméno miminka. Je to moc hezký zvyk. 


 

 

 

 

 

 

 

Po cestě jsou další kapličky, pasoucí se koníci, rozhledy po líbezné krajině, kytičky, polní kvítí, a jsou ho celé louky, je to tolik pěkné. Bohem požehnaná krajina. Další vesnice po cestě má název Perwolfing - Andexling. Petr si dělá legraci, že jdeme přes ten prací prášek Perwol. Když už nás bolely nohy, sedli jsme si do příkopu, zuli se a dali si svačinku. Ptáčci zpívali, provoz tady na konci rakouského světa nebyl příliš velký. Tak to bylo velice příjemné zastavení. Další vesnice byl Fürling, a pak se tady o značku omezení rychlosti opíral strašák do zelí. Vstupujeme do městečka Berg, které je předměstím největšího města po naší trase Rohrbach-Berg. Na kraji města mají u vlakových kolejí krásnou starodávnou mašinku. Procházíme kolem benzínky a potom kolem pohřební služby, která tu prezentuje své pomníky. Měli jsme už žízeň a tak jsme si dali v místní restauraci pivečko. Po ranním zneklidněním s poutním místem svatý Wolfgang jsme vynechali poutní kapličku Maria Trust, což si myslím, že byla škoda. Kapli dal postavit hrabě Theodorik von Rödern v roce 1645-1655, na místě rozpadlého hradu jako poděkování, za ochranu před švédskými nájezdy.  Museli bychom do kopce a pak zase zpátky z kopce. Dneska dost peklo, a byli jsme už unavení a před námi ještě tolik kilometrů. Né moc dobře se putuje, když je velké teplo. Dnes mimo mě byla už unavená i Maru. A tak pokračujeme dál. Prohlídli jsme si ale místní kostel svatého Jakuba, pocházejícího z roku 1303, který bohužel zničili husité v roce 1427. To se teda fakt stydím, za tuhle naši historii. V letech 1697-1700 byl vystavěn kostel nový. Postavil jej slavný architekt Carlo Antonio Carlone, který mimo jiné postavil i klášter ve svatém Floriánu. Svatý Jakub shlíží přes celý kostel z Mariánského oltáře. 

 

 

 

 

 

 

 

 

Byly zde na náměstí informační panely o naší poutní trase také v češtině, což velmi vítám. Je to milé od našich bývalých spoluobčanů, že na nás nezanevřeli. Naproti radnice byl gasthof, kde dávali do credenciálů razítka, tak jsme si také pro jedno došli. Na náměstí tu měli sloup svaté Trojice. Petr si ještě v místním obchůdku koupil něco k pití a vydali jsme se po cestách dál. Před námi šli lidé s dětmi. Vcházeli jsme do lesa, kde se s námi začaly bavit místní turistky. A jedna z nich také se jmenovala Marta, nám řekla, že to jistě půjdeme zítra  kolem jejího bydliště, že na nás počká. Chtěla jsem jim podat ruku, ale ony uhnuly, pochopila jsem, že je to v období tzv. pandemie nepřijatelné chování. Ruce se nepodávají. Pokračovali jsme cestou dál, kolem mnoha luk, polí s kukuřicí, remízky lesíky, přenádherná krajina. Cestou jsme pozdravovaly kříže u cesty a Petr s Lídou překládali nápisy, co na nich byly. Procházeli jsme místem s názvem Götzendorf. Je to jméno rodu, který již vymřel a který zde měl zámek. Nešli jsme ale k němu, bo jsme byli už docela utahaní. Cesta stále vedla lesy, loukami, remízky a kolem polí s kukuřicí, a taky jsme si začínali cestu zkracovat, my sestry jsme byly dneska už vážně unavené. Minuly jsme tudíž minimálně dvě vesničky a zámek. Pak už jsme konečně přišly do dalšího místa našeho noclehu.


 

 

 

 

 

 

 

Sarleinsbach vznikl jako obchodní místo na staré obchodní cestě od Dunaje do Čech a sahá tedy svou historií hluboko do minulosti. O blahobytu obchodníků s plátnem svědčí ještě dnes fasády měšťanských domů a radnice. Gotický farní kostel svatého Petra skrývá cennosti ze všech histrických epoch. Vyobrazení svatého Jakuba jsou k nalezení na novogotickém oltáři. Nedaleké panské sídlo Sprinzenstein je dochovalý renezanční zámek. Vždycky se na každé pouti setkám s nějakou nepříjemností. Na této pouti to byly mladé holky, které nás měly ubytovat v předem domluveném noclehu. Byl to nejdražsí nocleh této poutě a ty mladé kozy byly dost nepříjemné. Nevím v čem byl problém, jestli v tom, že jsme češi, nebo že nám třeba moc nerozuměly, nebo kvůli koronaviru, nebo jsme je jen vytrhly z činnosti, kterou doposud dělaly? Nevím, jisté je, že jsme z nich všichni měli dojem, že je otravujeme. Ukázala jsem jim email, s tím jestli jsme si nespletli ubytování, kývaly hlavou, že ano, že je to tady. No tak jsme se přece jen ubytovali a šli si do místní restaurace Jagawirt na večeři. Velice stará paní tam obsluhovala místní pijany a zavolala svého pravděpodobně příbuzného, který nám jídlo uvařil. Obdivovali jsme vitalitu této staré servírky. Chlapi potom ještě pokecali s Petrem, který jim ale příliš nerozuměl. Pravděpodobně mluvili dialektem.

Když jsme se už šli uložit na spaní, ozvala se nám Daniela, s tím, že Němci na nás uvalili coronavirové embargo. Zkusila jsem najít něco na internetu a ty nařízení nebyli příliš povzbudivé. Vstala jsem tedy a šla zaťukat na mé sourozence. S Petrem jsme řešili, co dál. Zrušila jsem tedy zítřejší nocleh v Německu, to přes booking šlo ještě zdarma, zbývaly nám dvě hodiny na to. Pokusila jsem se zrušit nocleh v Pasově. Brácha říkal, že mu nestojí za riziko, aby ho někdo na 14 dní strčil do karantény, to že by v práci neukecal.  A tak jsme se rozhodli, že ještě zítra doputujeme na místo, kde máme v Rakousku přespát a pak se vrátíme do Čech. V noci ještě než jsem usnula jsem požádala české dráhy o zrušení jízdenky z Pasova. Pasovské ubytování nám odmítlo vrátit peníze. Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsme v Rakousku, a že přece nemůžeme za rozhodnutí jejich vlády. Neuspěla jsem s tímto argumentem. Tak jsem jim napsala kousavou narážku, na to, že nás okradli. Peníze od Českých drah se nám vrátili ikdyž s menší pokutou, ale aspoň něco. No nic, nepříjemný závěr dne. Přesto se musíme vyspat na zítřek. Byl to dlouhý den. Myslela jsem při tom hodně na citát pro dnešní den. Zajímavé.

Nocleh v penzionu vyšel na 41 € na dvojlůžáku/osoba, nebo nám ještě nabízeli jednolůžák 50 €/osoba
 

Fotky

 
 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

4. den čtvrtek 10.9. - 14 etapa -  z Sarleinsbach do Engelhartszell - 22 km (tady jsme se odchýlili od svatojakubské cesty)

 

"Jen pro dnešek - budu se chránit před dvěma zly: před chvatem a nerozhodností"

 
 
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno bylo krásně. Vydali jsme se na snídani. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Naštěstí tam nebyly ty nepříjemné mladé holky, ale naopak velice sympatická paní z Rumunska, nebo Moldavska? Nachystala nám snídani, pořád si s námi povídala. Bydlí tady s manželem už dlouhé roky. Je u místních ubyvatelů zaměstnaná. Nachystala nám i svačinku na cestu ze zbytků, co jsme nedojedli. Tak to bylo velice příjemné nastartování dne. Dnes už by mělo být více pod mrakem, a očekávali jsme, že nás sluníčko nebude tolik vysilovat. Šlo se velice příjemně, brzy jsme vyšli ze Sarleinsbachu a procházeli čarokrásnou krajinou. 

 

 


V jednom místě měli ceduli s fotografiemi starých manželů. Nevím jestli to byla nějaká pieta na prarodiče. Ale bylo to moc hezké. Doma jsem si to přeložila u těch fotek byl text : "Kdokoli, kdo je schopen vidět krásné věci, nikdy nezestárne." Tak to je opravdu krásné vědět. Pod jedním stromem u malého záhonku seděl kameninový panák s cuketou. To jsou takové drobné detaily ve kterých jsou němci fakt mistři. Vyloudí to úsměv na tváři, každému, kdo si toho všímá. Procházeli jsme opět okolo mnoha polí a luk, byly zde velké balíky se sušeným senem. Zase nějaké kapličky, lesní cestičky, kravín s kravičkami, a člověk se kochá a kochá. Nabíjí se pozitivnem. Chvíli jsme stoupali do kopce, procházeli vesničkou, kde byl opět velice přítulný mourek. Pokračovali jsme do Putzleinsdorfu. Po cestě jsme opět narazili na další mariánské poutní místo. Na oltáři mají korunkovanou Pannu Marii s Ježíškem. A jsou zde pěkné obrazy na zábradlí u varhan s mariánskou tématikou. 

Poutní kostel Maria Bründl - pověst o vzniku tohoto poutního místa uvádí, že podnět k jeho vybudování zadal přibližně 300 lety jeden vídeňský hrabě trpící dnou. Údajně mu bylo ve snu přikázáno vypravit se do Putzleinsdorfu v Horním Rakousku. Tedy přicestoval do těchto míst a byl zde také vyléčen. 

Zaspívali jsme zdejší Panně Marii Salve Regina, napili se zázračné vodičky z místního pramene v kapličcce u Panny Marie Lurdské a pokračovali dále. Cesta vedla kolem křížové cesty s modernějším vyobrazením jednotilivých zastavení. Křížovou cestu doplňovala i kaple s ukřížovaným Ježíšem a dvěmi lotry po pravici i po levici. A také několik křížů, zajímavě a pro nás čechy, neobyčejně ozdobenými. Dole pod kopcem, kde začínalo městečko Putzleinsdorf se pásli jelínci. 

 

Bohužel když jsme v ta místa došli, byli už na opačné straně obory. V kopci, který jsme slézali dolů, se vinuly vinohrady. V Putzleinsdorfu jsme si doplnily zásoby v místním obchůdku. Přišel si za námi popovídat jeden velice starý pán, ale naši německy mluvící mu nerozuměli. Pravděpodobně mluvil nářečím. Prohlídli jsme si také místní kostel.

 Podle oltáře jde zřejmě o kostel svatého Víta. V Oltářním obraze v pravo dole byla svatá Gertrúd. Pokračovali jsme dál touto Bohem požehnanou krajinou. Už jsme byli unavení a tak si chvíli odpočinuli, snědli svačinu a to bylo dobře, protože nás čekal opět výstup do kopce. Sotva jsme ovšem vylezli nahoru do dalšího městečka, čekala tam na nás paní, co se s námi včera potkala v lese. Pozdravila nás a řekla nám, že tady bydlí. Byla to ta Marta. Potom už šla domů a my si šli sednout do místní vyhlídkové restaurace na kafe, a 

protože tam měli krásné domácí zákusky, tak jsme si objednali k tomu kafi i dortíky. Byla odsud krásná vyhlídka a dostali jsme poutní razítko. Naše další cesta vedla do kostela. Poutní kostel v Pfarrkirchen odjakživa patřil do Pasovského biskupství.

Pochází z první poloviny 13. století. Kostel se časem několikrát přestavoval. Bohaté nástěnné fresky byly bohužel v průběhu doby přemalovány a upadly tak do zapomění. V roce 1992 byly znovu objeveny a zrestaurtovány.



 

 

Za vesnicí Wehrbach jsme se odpojili od svatojakubské cesty a šli směrem k dnešnímu ubytování, které je levnější, mimo svatojakubskou trasu a to až o polovinu. Zatímco po trase platíme 40-50 euro osoba noc, mimo trasu platíme 20 euro. Pokračovali jsme cestou do lesa, kde bylo mnoho kamení a skal pokryto mechem. Před východem z lesa, našel Petr kamenné srdce. Přelezli jsme dva vysoké lesní kopce, které mě osobně daly hodně zabrat, ale nakonec jsem to vylezla. 

Celkově jsem si na této pouti uvědomila, že jsem dost brzda pro své okolí, oni mají všichni sil, a já jdu tolik z těžka. Naštěstí mě nikdo nehoní a nechávají mě dojít v klidu. V těchto lesících byly jezírka a také mnoho kamení pokrytých mechem. V nějakém statku mimo civilizaci se pásli dva krásní koně, hnědí se světlou hřívou. Na kopci kam jsme vylezli jsme pokračovali dále příjemnou krajinou. 

 

 

 

 

 

V nedaleké vesnici, kterou jsme právě viděli byl vidět na kopci zámek Altenhof. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Došli jsme do Pühret, kde měli kostel Nanebevzaté Panny Marie s velice zajímavým oltářem, kde Otec Bůh držel svého Syna a pod nimi letěla holubice jako Duch Svatý. No a my to dále stáčeli směrem k Dunaji. Báli jsme se jestli nebude ještě nějaký kopec, ale už jsme byli nahoře. A výš bychom už lésti neměli. Na louce se pásly krávy, byl zde nějaký historický oltářík a na kraji lesa jsme potkali paní, která se nás vyprávala a nakonec řekl, že on Petr jako chlap nasadil tempo a my dámy nemůžeme popadnout dech. Rozesmála mě tím, a pohrozila Petrovi v legraci prstem. Petr vysvětloval, že chceme stihnout přívoz a tak nám paní zamávala a my pokračovali. Došli jsme k moc pěkné vyhlídce nad Dunajem, kde byla také malá kaplička a jak jinak opět s Pannou Marií. Byl zde kříž, posezení, zřejmě tu bývají i bohoslužby a úžasný výhled dole na klášter a celé městečko. No a nám nezbývalo než slézt ten prudký kopec dolů a přepravit se přívozem, který měl omezenou dobu převozu a my museli stihnout ten čas. Poslala jsem Petra s Lídou dopředu aby to zatím zajistili, protože oni jsou z nás nejrychlejší. Maru se mě chvíli držela, ale nakonec mi také utekla z dohledu. Trochu ty kameny klouzaly, a já se bála abych se tam nepolámala, a tak jsem se snažila jít opatrně a zároveň příliš nezaostávat. Petr dole mezitím studoval jizdní řád přívozu. Nakonec jsem slezla dolů, přívoz právě přijíždel k našemu břehu a my se nalodili. To bylo perfektně načasované. Přívoz měl jezdit ještě půl hodiny, stihli jsme to parádně. 

Přestože na internetu psali, že to stojí 1,6 eura, platili jsme eura dvě, ale to je pakatel. Kochali jsme se plavbou po Dunaji a fotili o sto šest. Pak jsme přiráželi k druhé straně a byli tam nahoře policajti. Říkám děckám, radši teď nemluvte, ať nás nezvařou do karantény. Procházeli jsme tedy kolem nich tiše a pak už jak jsme byli dál tak jsme začali hledat náš penzionek v Engelhartszell. Paní byla velice milá, dokonce nám nalila jednu štaprličku proti smrti. Brácha na ní vyzvídal jestli nemají nějaké omezení pro čechy. Nemají, paní o ničem nevěděla a to je to hlavní, co jsme dnes potřebovali zjistit, dnes ještě přespíme na cizím území a zítra už budeme v čechách, pak už to bude jedno. Lída mě pobavila tím, že myslela, že jsme v romském ubytování. Nechápala jsem její poznámky typu, že ona je taková snědá, a je to tady takové staré. Říkám si, má to paní majitelka ve starém stylu, jak napovídá název hotelu, romantické staré časy. Řekla jsem jí, že teda kdybych byla tou majitelkou já, a rozuměla jí, co o mě říká, že bych se urazila.  Ale pak jsem to pochopila Lída viděla slovo room, což je anglicky pokoj. To mě teda dostalo. To se máme na co těšit, až se dostaneme do toho Portugalska. Neumím příliš anglicky, to rozhodně ne, ale pro člověka, co se ve škole učil německy jako Lída, je tohle slovíčko room, prostě velkou neznámou. 

Po ubytování jsme se vydali prohlídnout okolí a zjistili jsme, že je tady dokonce trapistický klášter, což jsem při plánování této cesty vůbec nezaznamenala. Prostě my tady máme být. Celé to naše putování je v režii Boha. Vůbec tomu nerozumím, proč letos žádnou svoji pěší pouť nemůžu dokončit, i ta Žitava mi letos nevyšla, když jsme vycházely tak se tam nesmělo, a v Proseku jsme nezastihly kněze ani razítko. Ani ten Pasov nevyšel, a to už ani nemluvím o vlastní pouti do Santiaga, nerozumím tomu proč, ale myslím si, že Bůh to ví proč, a tak nám nezbývá než se tomu podřídit. 

Klášter v Engelhartszell je jediným trapistickým klášterem v Rakousku. Byl založen v roce 1293 a jeho historie je plná zvratů.

 

 

Klášter založil v roce 1293 biskup Bernhard (Wernhart) von Prambach a v roce 1295 se v něm usídlil řád cisterciáků. Jako dceřiný klášter kláštera Wilhering pak náležel k filiaci opatství Morimond. Období reformace přineslo klášteru značný hospodářský a duchovní úpadek, který byl zastaven až po roce 1618 - opět díky zásahu mateřského kláštera Wilhering. V roce 1786 byl císařem Josefem II. zrušen, takže klášterní budovy začaly sloužit světským majitelům, mj. jako tovární a reprezentační obytné prostory. V roce 1925 našli v klášteře Engelszell svůj nový domov trapisté, kteří byli vyhnáni z alsaského opatství Oelenb a kteří předtím dočasně sídlili ve franckém klášteře. V roce 1931 byl klášter Engelszell povýšen na opatství, Prior P. Gregorius Eisvogel byl zvolen opatem a vysvěcen biskupem DDr. Johannesem Maria Gföllnerem v klášteře Wilhering. Kolegiátní kostel Engelszell (postaven v letech 1754 až 1764) je působivá stavba ve stylu rokoka. Je korunována věží vysokou 76 m. Na cenné výzdobě se podíleli četní umělci, např. Johann Georg Üblhör, Joseph Deutschmann a Bartolomeo Altomonte. Strop chrámové lodi vyzdobil po poškození kolem roku 1957 dobovou malbou prof. Fritz Fröhlich. Dnes je jediný trapistický klášter v Rakousku proslaven klášterními likéry, sýrem a pivem, které v klášteru Engelszell vyrábějí zdejší trapističtí mniši.

Prohlídli jsme si klášterní kostel, v Engelhartszell a zašli si na večeři. Zavolali jsme mámě jako každy večer. 

nocleh v penzionu, přes booking, nás vyšel asi na 21 €/osoba

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

5.den pátek 11.9. -  z Engelhartszell do Vyššího Brodu

"Jen pro dnešek - budu pevně věřit, že se dobrotivá Boží prozřetelnost o mě stará, jako by mimo mne nebylo nikoho na světě. Budu tomu věřit, i kdyby okolnosti nasvědčovaly opaku. "

 
 
 
 

 

Ráno jsme posnídali, paní majitelka nás ještě poslala podívat se do kovárny, která je součástí tohoto domu. A tam jsme si připoměli své ranné dětství, kdy jsme jako děti vyrůstaly s naším dědou, který byl také kovář, a my ho pozorovali při kovářské práci. Paní majitelka nám dala vizitku, a že přijedeme-li příště, dá nám slevu. Tak je téměř víc než jisté, kde přespíme, jestliže v této pouti budeme pokračovat.

 

 Potom jsme si posbírali saky paky a vyrazili ven. Nejprve jsme si zašli ještě ke kostelu Panny Marie, ale byl takhle po ránu zavřený, okolo kostelal byl hřbitov, pod kostelní zdí na paloučku se pásly hnědé kozy. Dole byl Spar a poblíž veřejné wc, což se mi docela hodilo. Pak už jsme šli na autobus, který nás skutečně naložil a odvezl do Lince. Podstatnou část této doby jsme byli v autobuse úplně sami.  Nad Dunajem se táhla mlha, která se s pomalu přibývajícím teplem zvedala. Bylo vidět různé hrádky podél řeky Dunaje. Petr měl myšlenku, co kdybychom se svezli z Pasova do Bratislavy. Tak nevím jestli to půjde, to budu muset prozkoumat. V Linci jsme byli včas.  Naši mluvčí nám koupili jízdenky do vlaku do českého Rybníka. Lída si dokonce vykomunikovala seniorskou slevu, která jí ovšem platila jen přes české území. Chvíli jsme seděli venku před nádražím, bylo hezky, byla tam fontána se svatojakubskými mušlemi.  Když jsme dojeli do Rybníku, Petr nás táhnul do hospody na kafe, bylo to kus cesty od nádraží, trošku jsem se obávala, aby nám vlak na Vyšší Brod neujel, ale zvládli jsme to v pohodě. Ve Vyšším Brodě, klášteře premonstrátu, jsme si zašli na prohlídku s názvem Závišův Kříž. 

Závišův kříž je nejvzácnějším kusem vyšebrodského klášterního pokladu. Praví se o něm, že ho dostal Záviš z Falkenštejna z bývalého pokladu uherských králů při své druhé svatbě se sestrou Ladislava Uherského. Je to dvouramenný byzantský kříž 70 cm vysoký a 28 cm široký. Původní kříž byl vysoký 445 milimetrů. Hořejší příčné břevno má 235 mm a dolní 280 mm. Všechna ramena jsou na koncích rozvinuta v trojlistou francouzskou lilii. „Skvělá nádhera této památky vrcholí v soustavě drahokamů a obrovských perel, rozložených ve skupinách na koncích i po celé délce břeven tak, že jejich velikost a barevná souhra odpovídají požadavkům symetrie“. 

 

Později byla připojena soška Krista a noha. Původní kříž je poset 44 drahokamy a 166 perlami - Antonín Cechner uvádí, že perel je 174. Zhotoven je ze stříbra, na němž jsou položeny lístky arabského zlata. Devět emailových medailonů kryje relikvie. Na každém medailonu je zobrazeno poprsí světce, jehož jméno je řecky připsáno: Georgius, Georgcos, Paulus, Thomas, Theologus, Petrus, Ionnes, Demetrius a Athanasius. Karel Chytil uvádí, že „jednotlivá břevna i jejich průsečíky nesou celkem 11 emailů byzantského původu ze století asi 10 až 13“. Přední i zadní strana se od sebe liší stylem zpracování. Kříž patří jak hodnotou užitých materiálů, tak úrovní uměleckého zpracování k nejpřednějším památkám svého druhu v České republice. Dodatečně přidělaná stříbrná pozlacená noha o průměru 28 cm je zdobená 39 drahokamy a 31 vltavskými perlami. Roku 1810, kdy se stát ocitl ve finanční tísni, „musel klášter zlatou sošku Kristovu s kříže snít a odvésti ji do mincovny, aby se z ní nadělalo něco dukátů“. Odevzdat museli i původní podstavec kříže. Teprve v polovině 19. století dostal Závišův kříž dnešní stříbrnou pozlacenou neorokokovou nohu s drahokamy a vltavskými perlami. Podle zprávy „Kroniky rožmberské“ Jakuba Novohradského a Mikovce kříž věnoval klášteru sám Záviš. „Závišův kříž býval nošen v čele procesí na žerdi ve Vyšším Brodě i v Krumlově, neboť obsahoval dřevo pravého Kristova kříže“. Vosel podotýká, že tento Závišův kříž věnoval klášteru roku 1412 Jindřich III. z Rožmberka, což je pravděpodobnější. Když byl veškerý majetek kláštera 14. října 1949 zestátněn, stal se překrásně zdobený kříž Záviše z Falkenštejna součástí chrámového pokladu katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Po listopadu 1989 a návratu cisterciáckých mnichů do svého kláštera ve Vyšším Brodě se s nimi vrací i Závišův kříž.

Cisterciácký klášter byl založen Rožmberky v roce 1259 a dávno už není určen jen pro mnichy žijící podle řehole sv. Benedikta. Návštěvníkům je přístupný klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, mnišský chór, hlavní oltář, kaple, filosofický či teologický sál. Klášter leží asi 30 km jižně od Českého Krumlova. Stavba kláštera trvala přes 100 let. Prohlídka cisterciáckého kláštera zahrnuje klášterní kostel, mnišský chór, hlavní oltář, kapli sv. Benedikta, kapli sv. Bernarda, kapli Panny Marie, galerii soch, obrazovou galerii či knihovní chodbu. Nejcennějšími památkami jsou Vyšebrodská madona a Závišův kříž, v části kláštera sídlí Poštovní muzeum. Cisterciácký klášter byl založený Vokem z Rožmberka roku 1259. Klášterní knihovna čítající 70 tisíc svazků je třetí největší knihovnou v republice. Mezi památkami vyniká zvláště Vyšebrodská madona a Závišův kříž. Klášter přestál husitské bouře i třicetiletou válku. Mniši zde po staletí žili podle řehole sv. Benedikta, kterou lze charakterizovat slovy: „Modli se a pracuj“. Svou prací přetvářejí celý kraj, sami vystavěli klášter s gotickým chrámem Nanebevzetí Panny Marie.

 

 

A potom jsme se ubytovali v příjemném penzionku přes booking. A šli na oběd na náměstí. Dobře jsme udělali, protože večer potom už měli zavřeno. Dali jsme si s Petrem rybičku. 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po jídle jsme se vypravili na místní kopeček, kde je kaple Spočinutí Panny Marie jinak zvané Maria  Rast. Po cestě je velice pěkná křížová cesta. 

U kapličky nahoře nám odsloužil Petr bohoslužbu, a pak jsme šli dolů a po cestě jsme se kochali západem slunce. Nakoupili jsme si v obchůdku potraviny na zítřek a na venkovním posezení v našem penzionu jsme se rozmýšleli, kam vlastě zítra pojedeme. Protože jsme našli autobus, který odsud jel přímo do Zlaté Koruny, to vlastně rozhodlo. Můj manžel by se mnou na prohlídku kláštera asi nešel a já byla ráda, že mě moji spolupoutníci doprovodili právě tam. Teď jsme se na to šli vyspat. 

Nocleh v penzionu Romance, přes booking, nás vyšel asi na 410 kč/osoba
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

6. den sobota 12.9. - z Vyššího Brodu do Zlaté Koruny a domů ...  svátek Jména Panny Marie

 
 

"Jen pro dnešek - nebudu mít strach se radovat ze všeho, co je krásné a věřit v dobrotu."

 

Ráno po snídani jsme se vypravili na autobus. Autobus nás vyhodil nedaleko Zlaté Koruny, museli jsme přejít velmi rušnou silnici a pak jsme pokračovali k našemu dnešnímu cíli. U Vltavy bylo spousty vodáků se svými loděmi. V klášteře jsme si dali poslední razítko a šli na prohlídku. Batohy jsme si nechali na recepci, jako posledně s Lídou. 

 

 

 

 

 

 

 

Do kláštera Svatá trnová koruna (Sancta Spinea Corona) povolal cisterciáky z rakouského kláštera Heiligenkreuz český král Přemysl Otakar II. roku 1263. Podle legendy založil klášter ze zbožných pohnutek. Král měl totiž před důležitou bitvou u Kressenbrunnu roku 1260 proti uherskému králi Bélovi IV. učinit zbožný slib, že za své vítězství nechá založit klášter. Po vítězném boji pak své slovo skutečně splnil. Důvody pro založení kláštera však byly zároveň i politické. Nový klášter měl zamezit případné rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov. V roce 1995 byl zlatokorunský klášter prohlášen národní kulturní památkou.  

Potom jsme šli na oběd, ale všechny restaurace v tuto dobu byly již zavřené, a tak jsme museli vzít za vděk těm vodáckým trempským hospůdkám, kde dávají jídlo do plastových talířků. Najedli jsme se a škoda, že jsme si neskontrolovali vlak na internetu, protože měl velice dlouhou dobu zpoždění, snad to dělalo dvě hodiny. A tak jsme bohužel dlouhou dobu strávili ve vlakové zastávce. Nakonec jsme se vlaku přece jen dočkali a jeli domů s přestupem přes České Budějovice. 

 

video

 

první část této trasy

 

Žalm 116:

Čím se odplatím Hospodinu, za všechno, co mi prokázal?
Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo.
Přinesu ti oběť díků, Hospodine. a budu vzývat tvé jméno.
Splním své sliby Hospodinu, před veškerým jeho lidem.

 

—————

Zpět