Žitavská svatojakubka
20.05.2020 20:39
Žitavská svatojakubská trasa - 2020
Původně jsme zamýšlely, že letos na jaře dojdeme tu naši loňskou jihočeskou trasu, z Frymburku do Pasova. Jenže jsme se dohodly, že z úsporného opatření, půjdeme raději nějakou trasu přes české území. Tohle rozhodnutí padlo ještě minulý rok. Když přišlo jaro 2020, náhle se objevil ta svině Covid. Celý svět se zastavil. Ještě jsme ani nevěděly, jestli se budeme moci dostat ven, jestli karanténa zmírní. Jako by celé to naše řízení a domlouvání bylo pod režií toho nejvyššího, a najednou to rozhodnutí jít svatojakubku z Žitavy bylo logičtější. Nejhorší karanténa byla už za námi. Je povolené jezdit ven a dýchat čerstvý vzduch bez roušky.
Pochopila jsem, že do Žitavy se nyní nedostaneme. Měla jsem tedy myšlenku, že půjdeme z trojmezí (Německo, Polsko a Čechy). Jenže týden před vyjitím se střílelo na polských hranicích, jako varování, abych i od tohohle úmyslu upustila. Je to hrozné, jako by se komunismus skutečně vrátil. Copak já, já bych si to lajzla, jenže teď mám zodpovědnost za holky, co půjdou se mnou. Takže nic. Musí nám stačit vyjít z Hrádku nad Nisou.
Teď jsem musela vyřešit problém doprava. Původní přímý autobus z Prahy do Žitavy zrušen. Dá se tam dostat s jedním přesednutím vlakem. No dobrá, budeme tam v půl jedenácté, no dejme tomu. Trasa je spíš kratší, to snad nebude problém. Dívám se na spojení později. Nyní to ukazuje přesedání dvakrát a dojezd do Hrádku o půl dvanácté. přestupy jen pár minut. Dívám se podrobněji na spojení a do Hrádku jezdí soukromý vlak. Zkouším si tedy on-line koupit jízdenku a ono mi to vůbec neukazuje. Vlak pokud vůbec jezdí, by nám ujel. Musím tu dopravu vymyslet úplně jinak. Radila jsem se s holkama, a nakonec jsem sehnala moje mladé, kteří nás do Hrádku odvezli.
Pátek 8.5.2020 - svátek Panny Marie Prostřednice všech milostí
A tak přišel den Dé, hodina Há a minuta eM. Lída přijela na Zličín a my s Věrkou tramvají jeli na Národní třídu, kde jsme sedli na metro. A naše pouť začala na Rajské zahradě, kde nás naši mladí vyzvedli a odvezli na začátek naší pouti, do Hrádku nad Nisou. Nejprve jsme našli faru a získali první razítko i s požehnáním. A naše pouť byla zahájena. Hned za Hrádkem byla první svatojakubská značka, mušlička s křížem svatého Jakuba. Louky se prolínaly se žlutými polemi řepky. Potkaly jsme kapličku zasvěcenou 14ti svatým pomocníkům. Jsou to: Barbora, Cyriak, Jiří, Erasmus, Eustach, Vít, Achatius, Blažej, Jiljí, Kateřina Alexandrijská, Kryštof, Pantaleon, Diviš a Markéta Antiošská. Po cestě jsme uviděli slunit se slepýše. Přišli jsme k hrádku Grabštejn, bohužel kvůli koronaviru je uzavřen a tudíž nemáme ani razítko.
Dali jsme si alespoň na zdejší vyhlídce svačinku. Hrad Grabštejn byl založen v první polovině 13. století Pány z Donína a je nestarší z hradů v severních Čechách. Cesta vedle kolem hráze a místo nazvané 80 dubů. Bylo krásně a cesta lesem pěkně ubíhala. Došly jsme do Bíleho kostela nad Nisou. Skutečně tam byl bílý kostel, ale byl odsvěcený. Bydlí tam nějaká paní, němka, která se před námi schovala. Takže zase jsme bez razítka. Bylo tady otevřené hladové okno a my toho využily a koupily si malé občerstvení. Pán v okýnku nám dal razíko. Když nemáme razítko z hradu ani z kostela, musíme si vystačit s těma z hospod.
V lese jsme potom objevily pěkné posezení přímo u horského potoku. Schladily jsme si nohy v ledově studené vodě. Bylo to moc příjemné. Pak jsme se posunuly lesem kousek dál, kde byl altán a tzv: Dub Republiky. Tam se za námi zastavil lesník, který si nejprve ověřil, že nemáme v plánu přespávat v lese, a pak nám vyprávěl o místních přírodních zajímavostech. A pak už jsme docházely ke Kryštofovu údolí, kolem značky označující migraci žab. Já jsem tedy zrovna žádnou neviděla. Vesnička byla moc krásná, staré chaloupky v německém stylu. Náš nocleh jsme brzy našly a ubytovaly se.
Vyjížděly jsme z Rajské zahrady, po cestě viděli firmu Adam a skončily v penzionu Eva. Tak se nám to hezky zesynchronizovalo. Byly jsme na místě celkem brzo, využily jsme tedy toho a Kryštofovo Údolí si prohlídly: kostel, chaloupky, zajímavé břidlicové štíty na nich, skutečný funkční orloj, čůracího psa - fontánu. Všude všechno krásně kvetlo, chaloupky jedna velká nádhera, ovečky, slepice, květiny a nádherné počasí. No a pak už jsme šly na večeři a spát.
Sobota 9.5.2020
Ráno po snídani jsme vyloudily razítko a vydaly se na další cestu.
Dnes nás čekal náročný den, nejvíc kilometrů a nejvyšší převýšení. Vydaly jsme se na doporučení našeho hoteliéra k viaduktům po silnici. Pomalu jsme vycházely z Kryštofova údolí, kde jsme pořád mohly obdivovat moc krásné domečky a potom jsme prošly pod viadukty, za kterými se pásli koně a začali sledovat modrou trasu. Stoupaly jsme do lesa a viděli moc pěkný plot plný hrníčků. Všechno kvetlo, sluníčko hřálo, les hrál všemi odstíny zelené barvy. Čekal nás nyní pěkný kopeček až do výšky 1012 metrů nad mořem, u kterého jsme si zafuněly, a čím blíže jsme se blížili Ještědu, tím více lidí se tady objevovalo. V jednom okamžiku už byla ještědská věž videt. Ode dneška měla za omezených podmínek jezit i lanovka. Vystoupaly jsme na silnici odkud byl už moc pěkný pohled do kraje. Byl trochu opar.
Lanovka skutečně jezdila, došla jsem až ke kříži, ale lítalo tam příliš hmyzu. Vrátily jsme se tedy na vyhlídku, kde byly i lavečky a kde jsme si snědly svačinu. Odpočinuly jsme si trošku, a nechaly se vyfotit. Bylo tady dítě z Marzu, socha a stánek, kde půjčovali koloběžky, tam nám daly razítko.
No a potom už jsme šly dolů a pokračovaly v cestě směrem na Frantinu. To byla velice zajímavá studánka, kde jsme si schladily nohy. Vody nebylo moc ale moc příjemně chladila.
Potom jsme šly ještě kousek strmým lesem dolů.
Všude krásně kvetly stromy. Došly jsme k vesnici Světlá pod Ještědem, kde jezdila na letní byt Karolína Světlá a psala zde své romány. Ve vesnici byly označené domy a místa, kde se odehrával děj z jejích povídek a románů a kde bydlely tyto literární postavy. 
Stále jsme se ohlížely a stále byl vidět Ještěd.
Kochaly jsme se kvetoucí přírodou a malebnými domky a krajinkami. Pak jsme objevily další hladové okénko, kde jsme se občerstvily. Došly jsme do místa nazvaného Kotel lípy, kde stály velice staré lípy. Místní popisky tvrdily, že jedné lípě je snad i tisíc let. Byla skutečně veliká a její kmen byl místy dutý. Pak byla po cestě kaple svaté Anny, a my potom odbočily směr Český Dub. S Věrkou jsme se přezuly do sandálů, zbývalo nám asi posledních pět kilometrů. Došly jsme do místa Český Dub a radovaly se, že jsme v cíli, ale bohužel to byl jen Malý Dub a tak jsme musely ještě kousek popojít než jsme došly do skutečně toho pravého Českého Dubu.
Naši ubytovatelé se nás ujali. Najedly jsme se, dostalo se nám i povídání o místních zajímavostech a dokonce jsme s Lídou našly čtyřlístky.
Viděly jsme v tom znamení, že dotoho pravého Santiága skutečně letos dojdeme ... tak snad. Pujčili nám brožurku o kostele v Letařovicích, tak jsme si to přečetly, já to i ofotila. Přes Letařovice půjdeme zítra. Letařovice jsou na obalu našich credenciálů.
Neděle 11.5.2020
Ráno po snídani jsme šly na mši v místním kostele svatého Ducha. A tam mě čekalo překvapení, ministroval tu jeden můj dobrý známý z Koclířova. Tak jsem jej šla po mši pozdravit. Velmi mě to povzbudilo na duchu. Psala jsem to Marušce a ona mi odepisuje: To prostě nevymyslíš, svět je malý! Rozloučily jsme se a vydaly se na cestu. Dnes nás nečekala žádná velká hora, nicméně dva menší kopce nám daly třetí den pochodování taky pěkně zabrat. Krajinka stále moc pěkná a počasí se malinko kazilo. Nahoře na jednom kopci, byl sloup se svatým Janem Nepomuckým. Vzpoměly jsme si, že nám pan farář vyprávěl, že právě na tomto místě před pár stoletími zavraždili jeho předchůdce. Tak jsme se tu krátce pomodlily. Došly jsme do Letařovic, kde na nás čekal domluvený průvodce, který nás pustil do zajímavého a vzácného kostela. Den předem jsme si o tom něco přečetly a pán průvodce nám už nic nového nepověděl. Všechny ty obrazy byly ze života svatého Jakuba staršího, některé obrazy jsme nechápaly, ale odpověď by jsme musely asi hledat někde po knihovnách. Měli tady také obraz těhotné Panny Marie. To se zase tak často nevidí.
Ve vesničce Kobylí na návsi, byly lavečky. A tak jsme jich využili a snědly obědové svačinky, vyzuly si boty a odpočinuly si. Potom jsme došly do Sedliska a tam jsme se vydaly kus cesty podél potoka Mohelka, a v Mohelnici jsme z mostu viděly její soutok s řekou Jizerou. Přešly jsme most, prošly přes statek a vydaly se do strmého kopečku nad ním. Už jsme byly docela dost unavené. Ale stálo to vyšplhání kopce za to. Byla tu zřicenina Zásadka, a zde to měli moc pěkně upravené pro posezení a vyblbnutí dětí. Z polínek měli postavený domek. Věrka si u něj začala přerovnávat batoh, a my s Lídou šly místní areál prozkoumat. Byla tu spousta laveček, špalků k sezení a možnosti opékání či grilování. Hrádek Zásadka je z druhé poloviny 14. století a v jednom okamžiku ho vlastnil i Jiří z Poděbrad. V 19. století hrádek zpustl, vyhořel a stal se zříceninou. V roce 1896 se zde dokonce zastavil Jára Cimrman, viz místní informační tabule. Ze stojanu na kola tady měli udělanou kostru dinosaura. Byly tu domečky pro trpaslíky a další milá zákoutí. Jeden pán tady zrovna něco dalšího budoval. Po relaxaci jsme se vydaly na další cestu. 
Viděly jsme skálu Sychrov, a pokračovaly do Mnichova Hradiště. Začalo bouřit. Zbyněk mi psal, že v Praze byla velká bouřka. Nám zbývalo ještě asi 4 kilometry. Sice jsem už také měla jazyk na vestě, ale bouření v dáli mě děsilo. Pláštěnku jsem sice měla, ale jak se uprostřed polí ochránit od blesků? a tak jsme zabraly a z posledních sil se vydali na naši cílovou rovinku. Zavolala jsem ještě mámě, dnes je svátek matek, tak aby věděla, že na ni myslím. No a pak už jsme docházely k našemu cílovému městu. Začaly padat kapky.
Přišly jsme k františkánskému klášteru, ale není moc udržovaný, byl tu ale pěstěný park. Klášter zrušil Josef II. a dnes je tu sružení starající se o duševně nemocné. O kus dál je zámek, tam jsou možné prohlídky několika okruhů. Ale my byly tak unavené, že jsme spěchaly na autobus. Věrka si ještě koupila kafe, už jsme ani nešly pro razítko do kostela svatoho Jakuba. Začalo pršet. Utíkaly jsme se schovat na autobusové nádraží. Přímo u naší zastávky bylo možné se schovat pod střechu. Autobus na Prahu jel až za půl hodinky, a tak jsme si odpočinuly, přerovnaly batohy, dojedly zásoby a uklidily turistické hůlky. No a pak přijel autobus a my se vydaly po krásně prochozeném prodlouženém víkendu směrem ku Praze. V Praze jsme vystoupily na Čerňáku a ještě kus cesty jely společně domů metrem. V půli cesty metra jsme se rozdělily a jely každá do svého bydliště. Ušly jsme téměř polovinu žitavské trasy. Budeme pokračovat v červnu . Buen camino!
Sobota 27.6.2020 - svátek
V červnu jsme se tedy opět ve stejném složení vydaly do Benátek nad Jizerou, vlakem. Ve vlaku s námi jeli mladší kluci, kteří hned ve vlaku otvírali šampaňské a jeli někam na výlet. V Mnichově Hradišti jsme vytáhli faráře z fary a on nám pověděl něco pěkného o historii kostela, který je také zasvěcen svatému Jakubovi. Dostaly jsme razítko, požehnání a vydaly se na cestu. Tento víkend docela solidně peče sluníčko. Došly jsme do místa Klášter nad Jizerou, kde je skutečně bývalý cisterciácký klášter a také pivovar, kde jsme dostaly razítko. Pokračovaly jsme dále přes les, po červené turistické značce, která je zároveň v těchto místech svatojakubskou cestou a zároveň Zlatou stezkou českého ráje. Došly jsme k velice příjemné kapli svatého Prokopa, kde byla i studánka se studenou vodou k osvěžení poutníků a turistů. Také jsme jich tady hodně potkávali. I jednoho angličana. Pramen se jmenuje Klokotka a kapli zde nechala postavit hraběnka Markéta z Valdštejna.
Rády jsme si udělaly krátkou přestávku, protože teplo bylo úmorné. Potom jsme pokračovaly podél křížové cesty, kterou lemovaly různé zajímavůstky, třeba malý vyřezávaný betlém, velikonoční zajíček s košíčkem, kde měl místo vajíček šišky, vyřezávaná veverka. Došli jsme do malé vesnice, kde byla restaurace Na veselce, a byla tu zrovna veselka. Nevěstu jsme bohužel neviděly, a tak jsme pokračovaly dál přes most, starý jako naše republika. Pak jsme došly do Bakova a šly si vyloudit razítko do credenciálu. Pan farář byl velice sdílný. Povídal a povídal, a to neuvěřitelné věci, které s velkou pravděpodobností budou pravda.
Prohlídly jsme si kostel svatého Bartoloměje, dostaly pití a vyrazili dále směrem k Mladé Boleslavi. Procházely jsme moc pěknou přírodou, a byla k nám milosrdná, že jsme v tomto horku mohly jít pod stromy. Na protějším břehu krajiny jsme viděli pěknou romantickou zříčeninu. Přecházely jsme zase další most a vcházeli do obce jménem Debř. Byl tady jez a lidé se tu koupali, bylo velice lákavé ochladit si alespoň nohy a tak jsme to udělaly. Byly jsme z toho dnešního tepla umořené a uvažovaly jsme, že si nejprve zajdeme na mši, protože to vypadá, že tu večerní stihneme, a tak jsme napsala do našeho ubytování, že příjdeme později, ale paní se mi ozvala, že jsou na recepci pouze do šesti.
A nám ještě zbývaly tři kilometry, a tak jsme to valili trapem, co to dá. Lída vpředu, já kus za ní a volala jsem na ni, kudy má jít, Věrka zase kus za námi a já se chvílemi ohlížela zda nás vidí, aby nezabloudila, a tak jsme v takovém rozestupu asi 50 – 200 metru spěchaly, každá, co to šlo. V poslední fázi jsme seběhly schody dolů a tam už byl náš hotýlek. Nebyl daleko od naší trasy, a my se mohly ubytovat. Stihly jsme to. Potom jsme se zašly podívat na bohoslužbu v kostele Panny Marie, nestihly jsme kvůli našemu sprintu na hotel začátek, ale to nám nevadilo. Po mši jsme si zašly občerstvit tady kousek od kostela do velice příjemné restaurace s posezením venku. Odpočinuly jsme si a prohlídly si náměstí Mladé Boleslavi, moc se nám líbilo. Teče jim tu řeka Jizera a jsou tady hezké sochy a různé zajímavůstky. Pak už jsme se šly natáhnout, nejdřív jsme si ale zacvičily strečinkové cviky, aby nás druhý den nebolely svaly.
Neděle 28.6.2020 - svátek
Vyspaly jsme se dobře, hotelové postele byly velice pohodlné.
Po odchodu z hotelu jsme nakoukly do řeckokatolického kostela, vypadalo to velice krásně, ty zpěvy a plno mladých. Pak jsme se přesunuly do našeho kostela, kde to s mladými nebylo už tak slavné. Lída venku čekala na kamarádku, která nás přišla pozdravit. Po mši jsme si vyloudily na faře razítko a šly do včerejší restaurace na snídani i s Lídinou kámoškou. Docela jsme se tím zdržely, takže jsme vycházely až o třičtvrtě na jedenáct. A to už sluníčko solidně peklo.
První část cesty jsme musely obejít po silnici, protože se cyklostezka opravovala. Byla tam cedule, že neprojedeme na kole ani neprojdeme pěšky a tak jsme poslechli a šly jinudy, abychom se opět v další obci napojily na svatojakubskou cestu. Podél silnice byl stín. V .. jsme viděly pěkný starobylý železniční most. Potom nás čekala velice dlouhá louka, a to sluníčko tak peklo a tady se nedalo schovat. Musely jsme to horko odtrpět. Ke konci louky jsme si daly opět pauzičku pod stromy, dojedly a dopily zásoby, a já si slezla k vodě a trochu se opláchla. Namočila jsem si ručník. Bylo to moc příjemné mít ho kolem krku. Pak už jsme s pekoucí louky sešly opět do civilizace. Sestup k vodě neustále lákal, a tak jsme neodolaly a opět si chladily v ledové vodě naše unavené nohy. O kus dál byla hospudka.
Právě trošku postrašilo a začalo malinko krápat, asi jako když kropí prádlo. Dala jsem si kofolku a paní v hospodě nám dala svatojakubské razítko, prý jsme letos první poutníci. Pak jsme opět nachvíli zalezly do lesa, to bylo v tyto parné dny vždycky velice příjemné. Docházely jsme k zámku v Benátkách nad Jizerou, kde nám nikdo razítko nechtěl dát ani pán z muzea hraček, byl to dědej jeden ale neeepřííííjeeeemneeej!!! U autobusové zastávky byl hřbitovní kostelík a tam jsem konečně zjistila, že farní kostel je úplně jinde, že jsme ho minuly, ale vracet se tam už nebudeme. Takže bohužel z Benátek razítko nemáme. Nevím musím to do příště vymyslet, kde si ho opatříme.
Nasadit si roušku opět po dvou dnech, kdy jsme procházely přírodou, bylo šílené, ale musely jsme to vydržet až domů.
Sobota 29.8.2020 - svátek Stětí Jana Křtitele
Sešly jsme se s Lídou na nádraží Černý Most. Ona už byla ve frontě hned zkraje, já přiletěla na poslední chvíli. Po chvíli přijel autobus a já všechny předběhla a přidal se k Lídě. Ona si koupila lístek do Benátek nad Jizerou, já do Mnichova Hradiště. Bože to jsem vůl. Vrátit to už nešlo. No tak jsem se natála o třicet korun. Co se dá dělat. A tak jsme dojely do Benátek a vyšplhaly se zpátky na kopeček a zašly na faru, kde na nás čekal pan farář v kostele. Modlil se ještě breviář, tak jsme zalezly do lavic a ztišily se. Po chvíli jsme nejen dostaly razítko, ale i vyčerpávající přednášku o zdejím městě, farnostech, kostelích a
klášteře.
Rozloučily jsme se s místním panem farářem a vyrazily na cestu. Podstatnou část cesty jsme šly po červené značce. přešly jsme most a kochaly se krásnými lesy, poli a příjemně zvlněnou krajinkou. Bylo celou dobu pod mrakem. Pro takovéto putování naprosto ideální počasí. Potom jsme potkaly pana faráře, který kolem nás prosvištěl na pincku a zdravil nás slovy: To už jste tady?
U kostela svatého Jakuba v Předměřicích jsme si udělaly pauzu a snědly svačinku. Byl bohužel zavřený. Potom jsme procházely osadou Severka, kde se chystala nějaká tancovačka. Po cestě jsme potkaly pár křížů a zvoničku. Les byl moc pěkný, koruny stromů tvořily místy klenby jako v nějakém hodně starém kostele. Kvetlo tam hodně fialového vřesu a potkaly jsme veliké stohy naskládaného dřeva. V jdenom místě se v lese mezi stromy pásly koně. Pak les skončily a my byly ve staré boleslavi. Prošli jsme pár uliček potom kolem smírčího kříže a byli u baziliky. Pan farář musel odjet do Prahy, ale dal nám kontakt na pní z informací, která nám dala klíče od "domečku" a nalákala nás na prohlídku klenotnice. Orazítkovaly jsme si credenciály. Šly jsme se ubytovat. A byl to ten domeček, kde jsme na přelomu roku byli na občerstvení přede půloční mší. Domeček teda vypadal jako dost děsně. Nicměné v podkroví jsme objevily tři madrace, také podlaha tam byla nová a tak jsme se tam ubytovaly.
Potom jsme se vrátily do informací a koupily si vstupenku na prohlídku. Než začala, koupily jsme si zmrzlinku. Prohlídka byla moc pěkná, dozvěděly jsme se mnoho nového nejen o bazilice, i o tisícileté historii tohoto místa, a viděli jsme nádherné poklady, které tady vystavují včetně pravého palladia. Po skončení prohlídky jsme ještě obcházely ambizy za bazilikou, ani jsme nevěděla, že tm nějaké jsou. Potom jsme se vrátily zpátky na naši ubikaci. V domečku netekla teplá voda. To mě trošku mrzelo, ale co se dá dělat. Lída se pořád smála, že to objednávala ona, a že to proto tak dopadlo. Mno není každý den posvícení že? Měli tady na nástěnce našeho krále, který byl tady na slavnosti v roce 2013 i s oběma princeznami. Tak jsem si nějaké fotky z nástěnky ofotila. V tu dobu jsem se vdávala, a že máme krále, jsem tehdy ještě netušila. Snad se mi někdy splní sen potkat se s naší královskou rodinou. A s těmito myšlenkami jsem usínala.
Neděle 30.8.2020
Druhý den jsme vstaly, a sbalily si bágly a šly na bohoslužbu v devět. Bohoslužba byla sloužená ke Cti Ducha Svatého. Po bohoslužbě jsme dostaly požehnání paladiem země české. 
Rozloučili se s proboštem a vydaly se na další cestu. Navigace nám nabízela tři možnosti. Svatá cesta na příliš frekventované silnici nás příliš nelákala. Druhá cesta byla po sice turistických cestách, byla dlouhá asi 25 km ale vzhledem k tomu, že hlásily na odpolední hodiny déšť, tak jsme zvolili třetí cestu přes obec Brazim. Nečekala jsem to, ale byla to velice příjemná a klidná cesta. Šly jsme nejprve okolo malého soukromého rybníčku, kde chytali rybáři, zřejmě závodně, ryby. A pak jsme šli kus cesty mezi poli. Dali jsme si chvilku ticha, bylo to moc příjemné. Lída šla kus vpředu a volala jí Daniela. Já šla vzadu a kochala jsem se tím klidem, který jsem tady vůbec nečekala. V obci Brázdim jsme si sedly na autobusovou zastávku a daly si svačinku. Pak jsme pokračovaly opět dál směrem ku Praze. Mezitím začalo pršet a dost. Musely jsme vytáhnout pláštěnky. Došly jsme do Letňan. Ráda bych si aspoň na chvilku sedla, třeba na kafe. Ale Lída mě hnala dál Tady jsi mi Věrko hodně chyběla! Takže jsme bez přestávky valily dál už okolo pěkně upravených sídlišť Prahy. Lída jednu chvíli přemýšlela, že se svezeme autobusem, že už tady nic hezkého neuvidíme.
To jsme ale zase váhala já, kdysy jsem na své první pouti podobné pokušení také prožívala. Nakonec se Lída rozhodla, že už je to stejně jedno, že jsme mokré, a tak jsme pochodovaly dál. Déšť mezitím mírnil.
Opustily jsme už turistické stezky a šly raději po silnici. Nechtěly jsme být od bláta. A tak jsme dorazily ke kostelu sv. Václava v Proseku. Je to kostel, který nechal postavit Boleslav, bratr svatého Václava, ale dneska byl zavřený. Volala jsem panu faráři. Nebyl doma a jeho pomocník, prý zase nemá přistup k razítkům. Takže jsme tu pouť ukončily tak nějako divně. A bez razítka.
A mě vrtají v hlavě otázky: Máme se vrátit a zajít sem třeba na mši, a vyprosit si razítko dodatečně? Stejně tak máme se vrátit na začátek trasy a ujít těch asi 7 km z Žitavy do Hrádku, kam jsme kvůli korona omezením na jaře nemohly?
??? Pokračování příště ??? ...
—————