aneb z Prahy do Regensburgu

 

 

 

 

 

 

Ráno jsem přišla v 7 hodin a pět minut, a nikde nikdo. Celý gasthof byl prázdný. Trochu mě to znejistilo, co mám teď udělat? Nebyla jsem si úplně jistá, kde se snídaně bude podávat. Bylo tam hodně místností. Nakonec jsem zůstala tam, kde mi včera ukazoval, ten překládající číšník. Asi po 20 minutách přišla nějaká stará paní a začala mi chystat snídani, ptala se jestli chci kafe, nanosila toho dost. Měla tam i malou vnučku, možná spíš pravnučku. Hodně se mě vyptávala, co jsem pochopila, tak jsem jí odpověděla. Uvědomila jsem si, že u stolu ke kterému jsem si sedla mají na zdi veliký obraz s medailonky vojáků z Eschlkamu, kteří zemřeli v 2.svět. válce, byl tam i ten vermachtský kříž. Snažila jsem se pochopit tu bolest těch rodin, kde jim vymřeli bratři, manželé, synové, vnuci, strejdové. Bylo mi z toho do pláče. Jen z Eschlkamu jich bylo asi 150. Loučila jsem se, a paní mi ještě nabídla, ať si ze zbylých kaiserek udělám svačinku a tak jsem to udělala. Přinesla mi dokonce takové čtvercové sáčky, do kterých se pěkně vešla celé kaiserka. Poděkovala jsem a vydala se na cestu. Na bráně do gasthofu měli nápis: Grüss Gott s andělem, který držel korbílek na pivo. Hodně pěkně pomalované mají požární zbrojnice, na téměř všech je veliký nakreslený obraz, často se sv. Floriánem, patronem hasičů. Hodně domů mělo úplně stejné schránky na poštu. Bylo na nich napsáno: Kötztinger zeitung. Napadlo mě, že to jsou možná nějaké místní noviny a svým odběratelům nabídli schránku na poštu. Možná to byla nějaká akce. Měla jsem dojem, že ty krásně upravené domy se stejnými schránkami lahodí oku. Za Ešlkamem byly na kopci nějaké vlajky, bylo jich tam hodně, ale nevím, co to mělo symbolizovat. Objevovaly se tu třeba u křížů, takové dřevěné pomníčky s upomínkou na určitého člověka, či snad celé rodiny. Všimla jsem si toho i na Šumavě, když jsme vylezli na horu Ostrý. Tady to bylo také velice časté. U jednoho domu spíše humna byly další poutače na svatojakubskou pouť, tři trasy v letáčcích, kde bylo popsané, kde jsou místní zajímavosti a možnost ubytování, razítek a pod. co už tak poutník potřebuje vědět. Orazítkovala jsem si dalším razítkem kredenciál. Bavilo mě to hodně sbírat razítka. Byl tam nápis Die Muschel ist dem worte gleich, darin die Perle Himmelreich, což bych pochopila asi tak, že moje hledání mušlí je jako sbírání perel pro Nebeské království? Je to teda hodně volný překlad :) Na malé kapličce byl tento nápis: Ein Kind Mariens geht niemals zu Grunde – dítě Panny Marie nezahyne. Tak to je hodně povzbudivé :) Často se tady na kříži objevuje Panna Maria. Zaujala mě nová plastika kříže, kde PM stojí pod Ježíšem ukřižovaným, drží pohár a sbírá do něj Ježíšovu krev. Nad křížem je božské oko. Bylo mlhavo. Louky, lesy, požehnaná krajina. Na dřevěné lavečce byl nápis: S Ježíšem na cestě! A už jsem zahlídla věž kostela z Neukirchenu. Nějaký místní malíř tu namaloval obrázek sv. Jakuba. Na lavičkách znaky mušlí.

Před Neukirchenem byly zajímavé poutače o sluchu. A co bylo moc příjemné, že tam byly popisky mimo jiné i v češtině. Skládaly se z biblických citátů i jiných např. : Základem každé hudby je ticho. Informací o sluchu, a různých zajímavostech, například o právu na ticho, o hudbě. Mohli jste si zabrnkat na harfu, zabubnovat na bubínky a tamtamy, na cimbálové nástroje růžných velikostí, bylo to milé. Obešla jsem všechny hudební nástroje, co se mi tu nabízely a zazvučela jsem si. Zase jsem posbírala nějaké to razítko. Procházela jsem kolem kaple sv.Anny a vcházela do slavného poutního místa Neukirchenu podél křížové cesty. Poutní mariánské místo mě uchvátilo svou propojeností s čechy, jak v dobrém tak ve zlém. 

Kostel Narození Panny Marie v Nových Kostelích u Svaté Krve prý vznikl tak, že byla na pařezu nalezena hostie, kterou nebylo možné přenést do kostela v blízkém městečku a tak nad ní jeho obyvatelé vystavěli kapli, která se stala cílem poutí ke Sv. Hostii. V listopadu roku 1419 sem zbožná selka Zuzana Haladova z Čech přinesla sošku Panny Marie uctívanou ve farním kostele v Loučimi, aby ji ochránila před útoky husitů. V roce 1450 ji objevil rozlícený husita a hodil ji do blízké studně. Ale soška se 3x po sobě objevila zpátky na oltáři. Chtěl jí rozseknout úderem meče do hlavy a socha začala krvácet. Milostná soška se stala cílem poutí. Byli sem povoláni františkáni, aby se starali o poutníky. Soška Panny Marie se také obléká do oblečků. Nejcennější jsou šatky ze svatebních šatů české hraběnky von Deymové, jejiž rodový znak je na šatech ještě znatelný.

Zabývala jsem se myšlenkami, že nacismus je pro Němce tím Pavlovým ostnem. Pro nás by to měl být komunismus, husitství, a místo toho, abychom se za to styděli, my se tím chlubíme. Němci jsou v tom pokání rase dál než my. A pak ty jejich sladěné a čisté krajinky domy jako by ta pořádkumilovnost souvisela se zbožností a naše nepořádnost s bezbožností. Tak nevím, jestli to chápu dobře. U Panny Marie v Neukirchenu jsem se domodlila svoje modlitby, kostel a okolí si pořádně prohlídla. Posbírala české brožurky. Když jsem opouštěla areál kostela byla tu kaple se sv. Janem Nempomuckým a s cedulkou, na památku první pouti po 2.sv. válce z Chodska a Klatovska k loučimské P.Marii v Nových Kostelích. Vydala se na cestu. Do Regensburgu mi zbývá 106 kilometrů. Zastavila jsem se ještě v informacích pro razítko, protože jsem v kostele, žádné neviděla. Domy jsou krásně upravené a reklamuje své řemeslo, třeba na domě řezníka je velká malba znázorňující pracovní činnost: řezník tlačící prase do domu. Zase nějaké vlajky v německých a bavorských barvách. Před informacemi byla fontána znázorňující husitu se šavlí, který se chystá rozseknout hlavu Panně Marii, která má korunku a drží malého Ježíška. To je ztělesněné zlo ten husita. Tři ptací budky na domě, černí koníci. Začalo víc a víc pršet. Oblíkla jsem si pláštěnku. Procházela pršícím lesem. Bylo tu hodně těch upomínek na zemřelé vedle křížů. Nahoře na kopci, je to asi největší převýšení celé pouti, byl kámen s vytesaným sv. Jakubem. Úplně mě dojímal, řekla jsem mu, že už se na něho těším v Santiágu. Chvíli jsem se schovala do jakésy budky s lavečkou, cítila jsem, že mám už mokro v botech. A pršelo čím dál víc. Vydala jsem se tedy dál. Byla tam chata, zřejmě by se dalo jít i na nějaké jídlo dovnitř, ale nechtěla jsem se moc zdržovat. A vyrazila směrem dolů. Bylo to dost kluzké, hodně jsem se opírala do svých turistických holí, a bála se, že uklouznu. Ale naštěstí jsem se v pořádku dostala do civilizace. Pak jsem celkem spěchala, ať jsem brzy v Bad Kötztingu. Mezitím jsem pochopila, že jdu po staré cestě sv. Jakuba, kterou ale přemístili jinam, ale moje navigace mapy.cz to nezaznamenaly. No to nevadí. Na předměstí Kötztingu jsem potkala dvě muslimky. Procházela jsem přes dřevěnou, zastřešenou lavku přes místní potok, směrem ke kostelu. Zašla jsem do kostela Panny Marie Nanebevzaté, a také kaple sv. Anny. Byla jsem tam úplně sama, poděkovala jsem jí za ochranu a šla se ubytovat. Vlezla jsem opět do hotelu s názvem gasthof zum Post, ale tento byl vyšší level, sice jsem rozuměla, že budu platit 25 euro, ještě jsem si říkala, že to je dobrý, že za stejnou cenu mnohem vyšší kvalitu, ale špatně jsem to pochopila. Platila jsem potom mnohem víc. Ale ten komfort velkého pokoje s velkou šatnou a koupelnu plus umývalo na pokoji, ještě sedačka bylo to fajn, vzhledem k tomu, že jsem dneska byla mokrá jako myš. Paní recepční mi dala razítko do credenciálu a šla jsem do svého pokoje v prvním patře. Nabrala jsem si po cestě spoustu užitečných letáčků v češtině. Ráno mi psal brácha, odpoledne Alenka. V noci jsem také slyšela trošku rachotu, co šel z venku a pak jsem slyšela, že prší, a to v mždycky, když jsem se procitla.

Bad Kötzting – zde se mi z farnosti nikdo na email neozval, je to trochu větší než ostatní místa skrze které procházíte, vlezla jsem opět do Gasthofu zum Post, ale tohle byl lepší hotel, a tak jsem i se snídaní platila 57,5 euro. Kdybyste někdo věděli o levnějším ubytování v tomto městě, budu ráda, když mě doplníte. https://www.posthotel-bad-koetzting.de/ Nechali mě přespat, přestože jsem neměla ubytování zajištěné předem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno jsem zašla na snídani, byli tam jen samí chlapi mimo číšnici. Zaplatila jsem bohužel 57,50 nechala jsem si to vrátit do centíku. Nic jsem si nenakoupila, a to byla chyba. Nikde jsem žádný obchod nepotkala, říkala jsem si, ještě že mám vodu. Vycházela jsem ven z Kötztingu a byl tady kámen se starobylým obrazem poutníka z roku 1840, asi nějaká stará poutní trasa. Procházela jsem alejkou a kolem zajímavého parku, kde měli různé planety, slunce a vůbec naučné informace o naší sluneční soustavě. Pak jsem podél další křížové cesty docházela k prvnímu dnešnímu kostelu Weißenregen, co jsem měla hned za Kötztingem potkat a mělo tam být razítko, jenže byl zamknutý.

Podle legendy byl mariánský obraz z Nabburgu přenesen do bezpečí před kalvínským ničením v 16. století právě sem. Pověsili ho na veliký dub, a zde způsobil mnoho zázraků. Dub padl za oběť požáru, ale obraz zůstal neporušený. V roce 1593 zřídil opat kláštera Niederaltaich hezký kostelíček s věží. V roce 1610 byla zbudována kaple a koncem 17. století prostý poutní kostel s nádherným rokokovým interiérem. Kazatelna má tvar lodi a ztvárňuje starobylou představu Církve jakožto lodi, která bezpečně nese věřící přes všechna nebezpečí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Před kostelem byl zajímavý patník s okem z řetězu a bylo tam napsáno: Zde čeká pes. Nad vchodem do kostela byla ve výklenku socha sv. Jana Nepomuckého. Chtěla jsem jít dnes v sandálech, abych změnila obuv a ulevila nohám. Ale táhlo mě to opět do lesů na lesní zablácené cestičky a já se musela přezout, protože to by v sandálech nebylo dobrý. Procházela jsem kolem jezera Blaibacher see. Byly tu i loďky. Rostly tu hříbky, procházela jsem lesními cestičkami, kolem samostatně stojících domků. V lese byly mechové koberce, kam až oko dohlédlo. Další křížová cesta, dřevěná Panna Maria, vyřezaná nějakým místním umělcem. Dnes se mi udělaly tři puchýře. Byl to celkově dneska den blbec. Když jsem docházela do Moosbachu, uvolnila se mi hadička z mého pytlíku na vodu a tekla mi voda po zádech až na nohy z batohu. Přicházela jsem zrovna do kostela, a dávala si první dnešní razítko do kredenciálu a teď jsem si uvědomila, co se mi stalo. Rychle jsem vyběhla ven z kostela. Odbíjeli právě poledne. A já honem vytahovala věci z batohu. Většinou mám všechno v igelitových sáčcích, po zkušenostech z první pouti do Santiága, takže jsem toho zase příliš neutopila. Ale průser byl ten, že teď už jsem neměla ani tu vodu. U kostela byl záchod a tekla tam i voda, ale nebyla jsem si jistá jestli je pitná. Dosušovala jsem věci z batohu mým rychloschnucím ručníkem, vychytávka z Decathlonu. Myslela jsem si, že zajdu na polívku, ale tahle situace mě dost rozhodila. V kostele byla velká socha Ježíše, sedla jsem si před něj a ptala se: Proč? Proč se mi to stalo? Co mi tím naznačuješ? Jaký to má smysl? Mám teď putovat bez vody i jídla? Nechápala jsem, co je za tím, že by zlý duch? Vzpoměla jsem si, že jsem měla v noci dost hnusný sen o zlém, který mě nemohl nachytat, a tak mě rafnul dvěma zuby do boku, a bylo to dost nepříjemné, ale nedokázala jsem se v tom snu z jeho sevření dostat. To mě potom probudilo. Teď jsem si na ten sen vzpoměla. Do gasthofu jsem nešla, měla jsem z toho dost špatnou náladu. Stejně to tam vypadalo, že tam nikdo není, ani nevím jestli to fungovalo. Měla jsem z toho blbou náladu. Moosbach se mi strácel v dáli, a já procházela dalšími kopečky. V jednom výběhu pro zvířata chovali kromě slepic i jelínky. Vypadali ochočeně. Za tím hospodářským stavením byl veliký výběh a tam se páslo těch jelínků snad čtyřicet. Bylo to velice pěkné. Druhý gasthof, co jsem měla po cestě byl skutečně zavřený. Prošla jsem okolo kostela v Neurandsbergu, byl sice zavřený, ale razítko tam bylo přístupné v kastlíčku. Hned vedle byla zřícenina hradu Neurandsberg. Došla jsem až do Rattenbergu, kde se mi to zdálo docela veliké, chvíli jsem se na poslední křižovatce rozhlížela. Nakonec mi jedna paní, co jsem tam pochodovala okolo jejích vrat řekla, že tam skutečně je obchůdek, kde se prodává essn. A tak jsem si konečně oddechla a šla si koupit kokakolu a nějaké to jídlo. Byl to obchodní řetězec Edeka, něco jako naše Penny.

 

 

 

 

 

 

 Dala jsem si na lavečce pauzu na svačinku a občerstvila se. Bylo 15 hodin. Prošla jsem zase přes les a věděla jsem, že by mělo okolo 16 hodiny zabouřit. Prosila jsem Pána, ať mě to nechytne přes les. Potkala jsem ohradu, kde se pásli bílí chundelatí býčci. A pak jsem potkala zase ohradu s koňmi, další s kozami. Byly hnědé a měly rohy. Pásly se tam s nima kačeny. A hele další kastlík a v něm razítko. Krásně ozdobené předzahrádky sklem, či vyřezávanými kmeny stromů. Vešla jsem do Konzell, kde jsem chtěla přenocovat, protože tady měla být zítra ráno bohoslužba. Jenže jsem zjistila, že mám problém, první gasthof měl ohromnou ceduli na několikati místech vesničky Konzell, Urlaub – dovolená až do 11.9., a když jsem došla do toho druhého hotýlku, ten vypadal, že je zavřený už roky. Tak a co teď, kde já vlastně přespím? Vešla jsem do kostela sv. Martina. A teď jsem přemýšlela, co udělám. Byla tu zásuvka, mohla jsem si dobít telefon. Mezitím začala bouřka, rozpršelo se a já byla ráda, že můžu být schovaná v otevřeném kostele. Je zasvěcený sv. Martinovi, schovává mě pod svůj pomyslný plášť, napadlo mě. Dnes má k dispozici celý kostel, nejen plášť. Mají tu i sochu sv. Jana Nepomuckého. Kolem hlavy má 7 hvězdiček. Měli tu památník na zabité vojáky z vermachtu, bylo tam datum 1976 – 2001, tak nevím proč zrovna tohle datum. Také tady byl nějaký venkovní oltář pozlacený a v trávě, možná tu mívají někdy bohoslužby venku. A nebo jestli to byl jen kříž, tak byl opravdu hodně naparáděný. Kostel byl uvnitř docela velký, a měl přesíňku. Napadlo mě, že bych tady možná mohla přenocovat, jenže jsem spocená a smrdím, to bych jim zítra do bohoslužby asi pěkně ten kostel provoněla, jako by jim tam přespával bezďák. Vzpoměla jsem si, že mi pan farář, mimochodem také Jakub napsal, že ubytování v Konzell není možné, že on bude někde mimo faru, ale že bych mohla zajít do Denkzell, které je ještě 2,5 km dál. Spojila jsem se telefonicky se Zbyňkem, chvíli jsme si povídali. Zjistil mi počasí, už by bouřka neměla být a ani pršet, nejak výrazně. A tak jakmile jsem vytušila, že déšť slábne, ukončila jsem hovor se Zbyňou a vyrazila jsem na další dnes už poslední úsek cesty. A už jsem nešplhala nikam do kopců, šla jsem jen po silnici, co nejkratší cestou do Denkzell. Po tom dešti jsem nechtěla přijít do gasthofu zablácená. Ale bylo mi jasné, že se zítra na tu mši už nevrátím, a to mě docela dost mrzelo. Došla jsem do gasthofu, což byl pěkný dům se spoustou dobytka, který bučel, hýkal a řehtal ve chlévech. Volala jsem haló, a nakonec tam vylezla paní a já ji požádala o nocleh. Zavolala si napomoc ještě syna, který uměl anglicky, a tak se ubezpečila, že mi stačí jedna postel na jednu noc a prosím snídani. Ubytovali mě.

 Né všichni chlapi, co tam chodili po statku se na mě příjemně tvářili, ale vzpoměla jsem si, že honci dobytka v Galicii také nevypadali příliš rozmile, možná je to tou těžkou prací s dobytkem. Je to tady celé ve dřevě, bučí tu krávy dost intenzivně a řehtají koně. Jsem osprchovaná a ležím v posteli. Bohu díky! Bučení bylo tak silné, že jsem se nakonec rozhodla zavřít okna a bučení tímto zmírnit. V noci byl s dobytkem klid, ale brzy ráno opět zase začali.

 

 

 

Konzell – původně jsem chtěla přespat v této vesnici, jenže jeden gasthof Haid inzeroval, že mají zrovna dovolenou, https://www.kneipen.de/konzell/brauerei-gasthof-haid a druhý vypadal, že je zavřený roky. Je to tady tento https://www.ferienhotel-baumgartner.de/impressum.html – tam se ubytovat nedá. Pan farář mi z tohoto místa odepsal s tím, že nebude tento den na faře, konzell@bistum-regensburg.de a nemůže mě tedy ubytovat, ale poradil mi o 2,5 km vzdálenější vesnici Denkzell, kde byl také gasthof do kterého jsem tedy potom šla.

 

Denkzell – ubytování je na statku, bučely tam krávy a řehtaly koně. https://wirt-denkzell.de/

chtěli za nocleh i se snídaní 30 euro. Nechali mě přespat, přestože jsem neměla ubytování zajištěné předem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno mi nepřipadal pan domácí moc příjemný, paní jsem zaslechla, že říká šajze, nevím jestli museli včera porazit krávu se zlomenou nohou, a měli z toho zkaženou náladu. Netuším jen doměnky. Taky mě napadlo, jestli třeba nejsou odsunutí Němci a nevadí jim má přítomnost. Na internetu jsem se dočetla, že v Bavorsku bydlí 2 miliony odsunutých Němců. Těžko posoudit, jestli tuhle dějepisnou nespravedlnost všichni v sobě zpracovali. Snídala jsem u stolu se soškou mnicha blaženě se usmívajícího nad korbelem piva. Bavorská představa o štěstí? V rohu tu měli kachlové kamna, vedle výčep. Zaplatila jsem 30 euro a ještě jsem poprosila o razítko do kredenciálu, a pán zase něco říkal, mě to připadalo jako, že říká a to chce ještě razítko? Ale nevím jen doměnky analfabeta a v německém jazyku negramotného hotntota. Vydala jsem se do lesa bylo mlhavo. První kostelík byl zavřený, vítal mě tam nějaký pejsek doprovodil mě ke kostelu a zase zpátky na silnici. Dnes mám kratší úsek, takže se moc neženu. Značení po Bad Kötzting bylo dokonalé, až bych málem řekla, kam se hrabe náš turistický klub, ale za Kötztingem už je značení slabší, často vytahuji navigaci a kontroluji kudy dál. Tady bych se bez navigace rozhodně zamotala. V lesích jim tu často roste mech, na stromech i na zemi, jsou ho úplné koberce. Na jednom stromě mech tvoří tvar křížku. Slezla jsem na silnici a tam byl kámen s počty kilometrů do Santiaga 2771 km, to máme z Nepomuku, kde bylo 2893km = 122 km.

Koukaly na mě krávy z kravína :). To je tady málo vidět, většinou se pasou na louce. Byla tady zahrada, kde se pásly tři lamy. Včera jsem zase narazila na dvoje obory s jelínky, nebo srnci? Úplná Zoo. 

 

 

 

 

 

 

 

Mají tu prostřed vesnic vysoký kůl a na něm všechna řemesla, které tu mají. Vypadá to trošku jako naše májka. Přišla jsem do Stallwengu, kde jsem si nakoupila. Dopila jsem coca-colu a chtěla do koše vyhodit plastovou flašku. Obě prodavačky mě z malinkatého obchůdku bedlivě sledovaly, a když jim došlo, co chci udělat, začaly obě křičet, ne ne ne, to my samy se postaráme a plastovou láhev ekologicky zlikvidujeme. Tady se ekologie žije. Před domy tu mají uložené polínka do stojanu, který má tvar srdce. Už jsem to viděla několikrát. Jsou to hračičkové. Je to moc roztomilé. Měl tady být kostel sv. Michaela, je to můj nejoblíbenější archanděl, rozhodla jsem se podívat se tam. Když jsem přicházela ke kostelu, starší pan farář, už mu mohlo být tak 70 roků, vyběhl ven z fary a zdálky na mě křičel: Štempl? Štempl? Odpovídala jsem: Ja! Ja! Říkal mi, že je kostel v rekonstrukci, že tam nemám chodit, měl tam zrovna řemeslníky, a že on sám také odsud šel do Santiaga. Měl tedy pochopení pro poutnickou sběratelskou vášeň razítek. Před vchodem do areálu hřbitova a kostela, byl pomník pro padlé vojáky z vermachtu a měli tam jako symbol německého vojáka, v té jejich typické helmě jak to známe z válečných filmů, sedícího na koni a zapichujícího draka, zrovna tak jako to známe u sv. Jiřího. Připadalo mi to hodně podivné. Svatý Jiří přece bojoval proti zlu, ale voják z vermachtu? V trávě tu často rostou žampiony, tak zvláštně do půlkruhu. Obešla jsem tedy hřbitov a zase vlezla do lesa. Mám už v nohách 10 km, dala jsem si pauzu na lavičce. To znamená – boty dolů, ponožky dolů, malinko zacvičit, malinko se projít boso, poutírat chodidla vlhčeným ubrouskem s pantenolem. A zase zpátky nazout. Pak okolo mě profrčela stará babka na čtyřkolce. Představila jsem si svou mámu, jak takhle jezdí na čtyřkolce mezi poli a lesy a přišlo mi to tolik nereálné. Musela jsem se zasmát. Pak na mě koukaly krásní koně, další kostelík po cestě ale zavřený, ženský mě neodpovídaly na pozdrav. Byl tu asi celá desetiletí neobývaný zámeček, docela neobvyklé na bavorské poměry, vedle rybníček brčálníček. Byl tu takový ten uzávěr vody, co bývá u silnic a byl pomalovaný v bavorských národních barvách. Když jsem opět vcházela do lesa, byla tu na kameni svatojakubská mušle i se svatojakubským křížem. Vylezla jsem na jakýsy kopeček a byl tady nádherný výhled na vesničku Haunkenzell, kaplička. Napsala mi Jana, konečně si přečetla mou sms. Poděkovala jsem jí za modlitbu. Brácha mi dneska píše celý den, Zbyněk je mimo signál. Hodně domů má solární panely na střeše, i humna a hospodářské budovy. Uvědomila jsem si, že tady spousta lidí pracuje na svém dvorku, zrovna tak jako u nás, ale nikomu tady neřve rádio. Všichni venku pracující lidé poslouchají zvuky přírody. Velice si váží toho klidu, co poskytuje příroda. I já jsem za to vděčná. To jsou moji lidi. Začíná křížová cesta, koupu se ve vlastním potu. Přišerný stoupák. Už vidím poutní pilgramsbergský kostel. Funím jako medvěd. Ještě to chvíli trvá, než konečně dolezu nahoru. V kostele není razítko, mají tu poutní sošku Panny Marie, kostel je zasvěcen sv. Uršule (Voršile) a boční oltář je sv. Anny. Jsou tu votivní cedulky a svíce.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Svatá Uršula byla královská dcera z Cornwallu, která se potají zaslíbila nebeskému ženichovi, byla nucena k zásnubám s pohanským královským synem. Se svými družkami se vydala na cestu do Říma a při zpáteční cestě byla přepadena u Kolína nad Rýnem Huny, kteří tam tábořili. Odolala hunskému králi, jenž se o ni ucházel a který ji pak osobně proklál šípem. Proto tato mučednice bývá zobrazována se šípem, korunou, korouhví s křížem a palmou nebo v jedné lodi se svými družkami.

Milostná soška je napodobenina altöttingské Madony. Podle tradice sochu objevili lesní dělníci v roce 1443 v lese u Ingolstadtu a byla v roce 1839 přenesena na Pilgramsberg. Stěny s votivními destičkami dosvědčují, že lidé docházejí záchrany i v bezvýchodných situacích.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jdu se ubytovat, jen kousíček pod kostelem je gasthof. Podařilo se mi dozvonit a dohodnout se na noclehu. Je to i se snídaní za 35 euro. Je dneska docela teplíčko. Jsem tu brzo, jelikož jsem dnes měla kratší trasu. Rozhodla jsem se, že si něco přeperu. Používám tekuté mýdlo, co mají u umývadla. U pokoje je balkon, který se táhne podél celého domu. Ale nevypadá to, že by tu bylo nás ubytovaných nějak mnoho. Suším si tedy na balkonku na plastových židličkách ponožky i spoďáry. Jdu se pomodlit ke kostelu, sedla jsem si na lavičku a koukala přitom na líbeznou krajinu dole podemnou. Je tu krásná vyhlídka. Když už jsem byla od sluníčka vysmažená, vlezla jsem dovnitř do kostela, kde se dalo posedět v předsálí. Dále už byly mříže. Normálně bývá na tomto poutním místě bohoslužba vždycky v 19 hodin ve středu a skutečně každou středu bývá, kromě této mé středy. Dnes bohoslužba není, nemám pech? U gasthofu se dá chytat wifi. Ale ne na mém pokoji, chodím si tedy přečíst a odeslat poštu na chodbu. Asi jsem stratila jednu tužku, tu ze Santiaga, budu si muset koupit novou v Regensburgu. Brácha mi napsal citát od nějakého německého umělce, který prý řekl: Nemůže mluvit o kráse ten, kdo nikdy neprocházel bavorskými lesy. Večer někomu hrála televize, ale potom už bylo ticho. Dobře se spalo.

 

 

 

Pilgramsberg – je to poutní místo v kopci. Tady se mi z farností také nikdo neozval, šla jsem tedy na slepo. Ubytování je nedaleko kostela. https://www.gasthof-pilgramsberg.de/home/pension/ Je tam krásný výhled do kraje. Nechali mě přespat i se snídaní za 35 euro, přestože jsem neměla ubytování zajištěné předem.

 

 

 

 

 

Tak už jsem týden na cestách. V hlavě mě lítala myšlenka, že možná týden stačil, že už bych se mohla vrátit domů. Ale co naplat. Dala jsem se do boje, musím tuhle svou pouť dokončit. Ráno jsem měla všechno prádlo suché, i ponožky krásně voněly. Super! Zašla jsem si na snídani, byla jsem tam brzy, tak jsem chvíli četla zprávy z internetu, jelikož na pokoji nic nechytám. Jídelna je opět celá ve dřevě. Lustry jsou ozdobené z paroží. Přišla stará paní a začala mě obsluhovat. Kafíčko, saft (džus), vajíčko na měkko, panečku, to už jsem dlouho neměla, dobře jsem se najedla. Nechala jsem si orazítkovat kredenciál, zaplatila jsem 35 euro, voda co jsem vypila na pokoji byla v ceně. Vyrazila jsem na cestu a nahodila svižné tempo. Bála jsem se totiž, abych nešla zase dlouhými lesními pěšinkami, ale první část dne vedla po dobře vyježděných lesních cestách. Takže jsem téměř pochodovým krokem valila, co to dá. Byl pěkný pohled na kostelík v Pilgramsbergu z dalšího kopce, psala jsem si sms s bráchou a pak s Evou P. Díky tomu jsem si přidala k dnešním úmyslům její mamku, která má bolestivou nemoc. Hodně tady v tomto kraji využívají ekologických solárních panelů. V jednom místě byla cedulka ze španělských cest s nápisem Xacobeo 2010. Ve velkém tu rostly na loukách žampiony. Člověk koukal, krávy, žampiony, a zase krávy a zase žampiony. Procházela jsem několika chalupama, skutečně stezka vedla mezi obytným domem a humnama. Nepříjemné bylo, když na mě štěkal domácí pes, protože jsem chápala, že jdu přes jeho území. Nevím proč to mají takhle vedené. Jeden dům, který jsem takhle procházela vypadal opuštěně. Pak jsem na kopečku uviděla dřevěný domek jako odpočívadlo i s malou rozhlednou, odsud ale nebylo nic vidět, protože okolní stromy za ty roky povyrostly. Udělala jsem si pauzu. Dnešek bych bez navigace nedala, to značení tady už není příliš dobré. Uvolnila jsem nohy, namazala, něco málo pojedla. Celkově jsem na této pouti moc nejedla a ani příliš nepila. Když jsem vylezla kus z lesa, zase tu nějací chovatelé pásly na zahrádce tři lamy. Když jsem došla do Schiederhofu měli tam informační cedule o bavorském lese i v češtině, to člověka potěší. Líbila se mi lavečka ve tvaru značky jedné jejich cyklostezky. To bylo docela vtipné. Na jedné z nich jsem chvíli odpočinula a vydala se dál procházet dalším stavením, kde na mě vyběhli dva štěkající psi a za nimi paní, která zase štěkala na ně, či je okřikovala. Potom jsem znovu odpočívala na kládách a mazala si nohy, dneska už mě pálí chodidla jako čert. Nadělaly se mi puchýře a když jdete víc jak dvacku km už to dost bolí. Dávají mi ty puchýře zabrat. Dnešní den jsem šla převážně lesem. Nohy zlobily a tak jsem neodolala pozvání další lavečky a vyzutá jsem se natáhla a koukala do korun stromů.

 Pak běžel kolem nějaký běžec, pozdravil mě, a tak jsem se zase donutila a vydala se posunovat dál. V lese pracoval bagr, to vám byl fofr, uřízl strom, vzápětí z něj ohoblovával kůru a nařezal kmen asi na 5 metrové kusy. No do pěti minut zpracovaný celý strom. Potkala jsem malý traktorek. Jeho řidič kabinu téměř celou vyplňoval. Zpomalil když projížděl kolem mě, kývli jsme na sebe. V tom řidič uviděl, že mám na batohu mušli a skrze zadní okýnko na mě volal: Buen camíno! Tak jsem mu zamávala a zavolala: "Danke!" Takové malé pozdravy, to poutníka vždycky potěší a s úsměvem jsem pokračovala dál. A už jsem se blížila k Wörthu. Zahlídla jsem hrádek nebo tvrz. Dobelhala jsem se kostelu, vím že by tu měli mít razítko, prý ve vstupu do věže. Bylo tam otevřeno, jinak ale byl kostel uzavřený. Takže jsem ani oltář neviděla. Orazítkovala jsem si kredenciál a šla najít nedaleký gasthof Geier, který mi doporučila farní sekretářka v emailu. Dnes tu byl nějaký festival dechovek, měli zřejmě proto obsazeno, ale zřejmě mi paní sekretářka zajistila nocleh, protože mě ten chlapík z gasthofu vedl a ukázal mi hospodský sál v prvním patře, kde na pódiu měli nachystané dvě vysoké madrace i s peřinami. Kývla jsem, že to beru. Sprchy a wc na chodbě. Je to dost na úrovni alberg ze španělska. Chce za to i se snídaní 30 euro. Vyškemrala jsem si heslo na internet, takže trochu surfuji, a poslouchám dechovku. Hrají docela zajímavé fláky, často to znám, ale nedokážu si vzpomenout, co je to za kus. Hráli i nějaké kusy jako třeba Na modrém blankytném Dunaji a podobně. Celkově mám pocit, že ta jejich dechovka je taková líbeznější, ta naše mi připadá příliš sprostá. A nebo je to tím, že tuhle nemám prostě oposlouchanou. To že spíte v hospodě má své nevýhody. Dechovky vyhrávaly do 22 hodin, potom nějaká parta lidí ještě seděla na pivu minimálně do půlnoci, měla jsem pocit, že ležim tam dole u nich na stole, bylo hodně slyšet jak se smáli, jak už se tak baví lidi, když jdou na pivo. Přesto jsem se docela dobře vyspala.

Wörth am der Donau – farní sekretářka mi odepsala, a poradila mi nocleh v gasthofu Geier – https://www.gasthof-geier-woerth.de/start.html, pravděpodobně mi domluvila i nocleh. Je to nedaleko kostela. Ve Wörthu byl ten večer nějaký festival dechovek, a měli plno. Měli ovšem pro mě nachystanou vysokou madraci v sále na pódiu, i s peřinama. Sprcha a wc, na chodbě. Stálo to 30 euro.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno jsem se sbalila, jako obvykle a šla se nasnídat. Byli jsme tam dvě snídající, paní hostinská četla soustředěně denní tisk. Protom přišel nějaký pán, sedl vedle ní a diskutoval spolu nad novinami. Snad probírali politiku, nevím. Po snídani jsem si vzala bágl a šla zaplatit dojednaných 30 eur a dostala jsem razítko. Vydala jsem se na cestu. Než jsem došla k prvnímu městečku, uvažovala jsem nad tím, jestli dneska neopustit jakobsweg a vydat se prozměnu stezkou s lákavým názvem panoramaweg. Jakobsweg mě opět táhl do kopečků a panoramaweg sliboval procházku okolo Dunaje. Objevil se předemnou Lídl. Tak jsem si nakoupila potraviny. Volal mi brácha, potřebovali jsme se domluvit s mojí dnešní ubytovatelkou, a neumíme ani jeden zavolat na německé telefonní číslo. Naštěstí pan farář poslal na ni i email. Procházela jsem kolem nějakých koní, hřebců, byli ubytování každý ve své ohradě. Nevím jestli to byli závodní koně, vypadali tak. V další vesnici byl supermoderní kostel, mrkla jsem dovnitř, razítko tam nebylo, ale zjistila jsem, že z původního kostela tu zbyl jen boční oltář, kaple a na zbytek kostela připlácli tuhle modernu. Zřejmě ten kostel spadl při náletu. Něco podobného jsem viděla v Mnichově. Rozhodně to vypadalo velice zajímavě, ta kombinace starého s novým. Potkala jsem dva chlapíky, byli celí nadšení z toho, že potkávají poutnici. Uviděli můj znak poutníka a volali: Mušel, mušel. Po krátké jednoduché konverzaci mi popřáli Buen camíno zamávali jsme si a šla jsem dál. Procházela jsem kolem nějakého místa, kde mě málem sežral pes, mohl se uštěkat, a zřejmě dementní paní se na mě usmívá, neříká nic, psa neokřikuje, a já vcházím k nim do dvora. Jdu a jdu a vidím, že se odsud nikam nedostanu a tak se vracím kolem šíleného psa a ještě šílenější majitelky, která reaguje úplně stejně jako před chvílí. To znamená nijak, kouká se po mě, usmívá se a nic. Zdálo se mi, že začíná poprchávat. Zastavila jsem tedy u autobusové zastávky a nasazuji pláštěnu, na sebe i na batoh. V autobusové zastávce ze dřeva není nic jiného jen obrázek Panny Marie. To si u nás vůbec nedokážu představit. Sotva jsem se navlíkla do té pláštěny, zase přestalo poprchávat a mě v tom pršifraku bylo horko. Takže jsem to zase vzápětí svlíkala. Po cestě jsem potkala zase spousty kapliček a křížků. A já se právě rozhodla, že to dneska trochu ošulím. Půjdu kolem Dunaje po panoramawegu. Je to možná o trošku delší, ale po rovince, a mě se nechtělo lízt do kopečků. Byla to příjemná změna. Brzy jsem k Dunaji došla a měla jsem pocit, že mě ta přítomnost vody úplně dobíjí. Měla jsem radost, z tohoto mého rozhodnutí. Nohy mě bolely, celkem často jsem si ulevovala na lavičkách, které tady byly. Vyzout, provětrat, namasírovat, procvičit, zakroužit chodidly. Oddechnout a zase obout a jdu dál. Na Dunaji pluly lodičky, jedna měla slovenskou vlajku a jmenovala se Obelix. Nejprve byla trochu mlha, či opar, pak se zatáhlo do černa. Bílé labutě tady plavaly, bylo jich asi sedm nebo osm. A pak se zvedly a společně okolo mě proletěly. Podél té hráze po které jsem celou dobu šla, byly různé malé kapličky a kostelíčky, všechny zamknuté, zaparkované lodičky, různých velikostí a tvarů. Byla to příjemná promenáda po travnaté hrázi dlouhá několik kilometrů. Kostely z druhé strany břehu se krásně zrcadlily ve vodě. Podél břehu byla spousta různých keřů s různými bobulemi. Některé jsem ani neznala. Byla tu zaparkovaná veliká výletní loď do Regensburgu. Lesy měly moc pěknou barvu. Objevil se tady předemnou kříž u vody, byl postaven klukovi, který se tady asi v roce 2006 utopil, byl ročník 1984. Pak už jsem v kopcích zahlídla ten památník Wahlhole. Opustila jsem tedy Dunaj a šla se opět napojit na Jakobsweg. Tuhle část cesty se panoramaweg s Jakobswegem sbíhali v jednu cestu. Uviděla jsem tu kostelíček s Janem Nepomuckým, a pak jsem šla do kopců. Byla tam lavečka, měla jsem dobrý čas do cíle. Už jen 4 km. Tak jsem si udělala opět pauzu, nikdo tu nebyl, tak jsem se domodlila svoje denní modlitby. Mládežníci tady v tom místě měli postavený velký kříž z křesťanských světových setkání, poznala jsem ten znak z roku 2011. Pak přijela nějaká šprechta na kole, sedla si na mou lavečku z druhé strany a když zjistila, že se semnou nedomluví, vytáhla mobil a něco šprechtila a šprechtila. Rozhodla jsem se svou siestu tady ukončit a začala se obouvat. Ona mezitím došprechtila a jela zase dál. Kousek dál byla zase nějaká obora se srnkami.

 

 

 

 

 

 

Šla jsem už jen chvíli a něco se předemnou rýsovalo, procházela jsme přes parkoviště, a přemnou zajímavá stavba Wahlhola. Myslela jsem si, že to tady postavili staří římané, protože to bylo postaveno v tom stylu, obrovské sloupy, podpírající velkou halu. Ale je to mnohem mladší stavba, jen pár století. Je to něco jako síň slavných. Každý kdo v Německu něco znamená, je tam vystavěn. Postavil to král Ludvík I. Bavorský v letech 1830-1847. busty jsou neustále doplňovány, v roce 2003 jich bylo 191 osob. Název Valhala je z norské mytologie, v 19. století se stala symbolem pohanské germánské kultury. Dovnitř se vybíraly 4 eura, ale nešla jsem tam. Obešla jsem tu stavbu jen okolo. Byl tam úžasný výhled na Dunaj shora a sloupy a lidé sedící tam, tvořily velice pěkné siluety.

Cesta odsud vedla ke kostelu sv. Salvátora, podle letáčku, co si táhnu z Neukirchenu bych tam mohla zastihnout eucharistickou pobožnost, ale bohužel, nic takového se tam nekoná. Snad něco v neděli. Škoda. Chvíli jsem u kostela seděla.

Podle legendy byl kostel Nejsvětějšího Spasitele vystavěn roku 1389 na místě, kde bylo nalezeno ciborium ( nádoba na sv. Hostie), které ukradli vojáci z kostela v Sulzbachu. V kostele jsou obrazy z počátku 17.století, které zobrazují zneuctívání sv. Hostie a pozdně gotické nástěnné malby. Kamenná socha Matky Boží z doby kolem r. 1500.

Přišlo pár lidí, a já doufala, že někdo z nich kostel otevře. Marně. Jen kostel obešli, koukli klíčovou dírkou dovntř, jako já a šli zase dolů. Bylo mi to dost líto. Že už jsem přišla o třetí bohoslužbu, v Pilgragrambergu nic, ve Konzelu to neklaplo, ve Wörthu nic a tady zase nic. Ach jo. Dala jsem vědět bráchovi, že právě vyrážím na to místo, kde se mám potkat s paní Evou. Do kostela sv. Archanděla Michaela. Měl jí napsat email, že už jsem v Donaustaufu, protože sms ani volání se nám nepodařilo. A já chytám internet, jen když mi někdo prozradí heslo na wifi. Němci říkají kóde... vešla jsem do Donaustaufu, šla do kopce, procházela kolem zříceniny hradu Donaustauf, podle kterého se to tady jmenuje. Vešla jsem do kostela, nebyla jsem v kostele ani tři minuty a vstoupila do něj paní Eva. Hned jsme se poznaly, chvíli jsme si sedly do lavice, jako ztišení a poděkování za doputování dnešního dne a pak si mě vedla domů. Ukázala mi, kde mají maringotku, že tam budu spát. Pak mi ukázala, kam se můžu zajít osprchovat a kde je wc. Nic za to nechce, jen abych se modlila za její rodinu. Poskytují ubytování poutníkům. Je to zdarma. Eva má manžela Martina. Také se se mnou pozdravil. Oba pracují v kanceláři. Mají dva syny Daniela a Samuela. Kluci jsou o něco mladí než ti moji. Dostala jsem štrůdl s tou jejich vanilkovou omáčkou, a kafe. Výborný! A jsem pozvaná na 19 hodinu na bramboračku. Napsala jsem bráchovi, že to dobře dopadlo, prý se zrovna modlil breviář. Pak jsem ještě na chvíli zavolala Zbyňkovi. Dopisuji si zápisky, asi tu není elektřina, budu muset dobít mobil na večeři u nich. Dnes bylo v nešporech: Do božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. Na večeři nebyla jen bramboračka to byly hody a byl tam i jejich synek Samuel. Uměl dokonale anglicky, to já musela komunikovat jen skrze mobilní aplikaci a tak jsme si s paní Evou docela dobře popovídaly. Když jsem jí řekla něco zajímavého, překládala to Martinovi. Bylo to moc fajn. Pan Martin mi dal zásobník nabíječku sebou do maringotky, abych si nemusela chodit pro mobil do domu. Do rána se mobil skutečně nabil. Ptala se mě jestli chci zítra na mši, že je to v latině. Řekla jsem, že ano, on stejně pan farář vzkazoval, že mi dá razítko až po mši. Tak trošku mě tím nutil abych na tu mši přišla. Trošku jsem se polekala, jestli to nebude ten starý rit. A doufala jsem, že to bude třeba něco jako Missa Angelis jako míváme u sv. Mikuláše na Malé Straně. Co mi po tom včerejšku vrtá hlavou.

1. prý i v Bavorsku prudce upadá víra, jako všude jinde.

2. Proč jsem nestihla tři bohoslužby, st.čt.pá – co mi tím Bůh chce naznačit?

3. Bude mše v latině? Doufám, že ne ve starém ritu? Všichni, co jsem cestou potkávala se toho zastávali, a teď i Fichtnerovi? To by bylo proti celému životnímu tátovu poslání. Táta to vnímal jako jeho úkol zde na zemi. Jezdil do Olomouce do krypty, kde je školili a potom měli tihle vyškolení lektoři novou liturgii zavádět ve svých farnostech. Táta mě vzal někdy sebou. Bylo mi asi deset let. Jednou tam přišli estébáci a jednoho kněze zabácli před očima ostatních. Táta říkal, že tím chtěli všechny zastrašit. Oni potom toho kněze zase pustili, nebo snad dostal podmínku, to už si nevzpomínám. Máma mě už potom s tátou do olomoucké krypty nechtěla pouštět. A teď se tolik lidí otáčí po tom, co bylo před II.vatikánským koncilem. Táta se musí obracet v hrobě, jestli tohle vidí. Co je teda potom dobře? To byl celý druhý vatikánský koncil nějak mimo? Duch Svatý se ho neúčastnil? Proč to Benedikt 16. povolil? Svou snahou usmířit dva tábory, tím nevědomky oslabil už tak slabou jednotu křesťanů. Místo toho abychom se spojovali, už máme zase důvod k rozdělení, aby nás zbylo ještě míň. Aby ta hrstečka, co nás zbyla, byla ještě menší. Co je Bože správně? Není to třeba tak, že je Bohu jedno jak ho uctíváme? Ať ve starém ritu nebo pokoncilním? Je důležitější láska? Šla mi z toho hlava kolem.

 

Donaustauf – tento pan farář se mnou nejvíce komunikoval, nejprve nabízel nocleh na faře, ale měla jsem mít sebou spacák a karimatku, že tam nemají postele. Jenže než jsem tam došla, on zjistil, že bude muset být ten večer v Regensburgu a vymyslel náhradní plán, sehnal jednu farnici, která ubytovává poutníky u nich na zahradě v maringotce. A bylo to grátis, a ještě mi paní Eva uvařila večeři a ráno zase snídani. S ní jsem si nejvíc popovídala, měly jsme obě mobilní konverzaci s překladačem, takže to bylo super. Kontakt na farnost donaustauf@bistum-regensburg.de, kontakt na paní Evu: eva.fichtner@t-online.de