mapa první etapy: https://mapy.cz/s/3bjZB
Petrovice – kostel sv. JAKUBA
Hlavní patroni celé pouti jsou sv. Jakub a sv. Vojtěch. Tuto dnešní etapu jsme svěřili pod patronát sv. Anny. Sv. Anna je biřmovací patronka nás obou. Tuto pouť jdu za Marušku Jas.
Bohoslužba v sobotu na pražském hradě je v sedm ráno, potkaly jsme tam jednu farizejku. Předala jsem právě Lídě růženec z Jeruzaléma, a její radost se projevila tak, že mi vlepila pusu. Paní farizejku to strašně pohoršilo a křikla na nás: Co vy jste vlastně zač? No není to moc příjemné připadat si jako lesba. Ale první křesťané se také líbali na pozdrav, no ne? Pak už jsme raději byly z ticha. Pan děkan nám dal první letošní razítko. Odjíždíme mhd do Petrovic, od hradu tramvají 22 na Pavlák, tam metro C a na konečnou - Háje, a potom busem č. 240 nebo 154 na zastávku Newtonova, asi 55 minut cesta ....
Na faře na omítce nás uvítala svatojakubská škeble. Pan farář v Petrovicích nás provedl kostelem sv. Jakuba. Prozradil, že nějaký čas strávil jako duchovní v kanadském Torontu. Dostaly jsme druhé razítko a požehnání na cestu. Vydali jsme se po červené značce, jenže jsme se trochu zamotaly a nadešly si asi 1,5 km. Došly jsme do Pitkovic. Zjistily jsme, že jsme blbě, a že se musíme více soustředit na turistické značení. Prošly jsme tedy povodím Botiče tam a potom zase zpátky, abychom našli červenou, která se nám napoprvé schovala. Pak jsme odbočily správně a došly konečně do Průhonic. Průhonický park, kde se natáčela Princezna se zlatou hvězdou na čele a mnohé další.
přes průhonický park - mapa
Koupily jsme si vstupenku a orazítkovaly si kredenciály průhonickým razítkem. Procházely jsme skrze park. Všechno to začínalo teprve kvést. Krásný pohled na zámek přes jezírka. Dá se to projít skrz, ale my v polovině vyšly ven, protože nás paní u vstupenek strašila, že bychom musely čekat na někoho s elektronickou vstupenkou, kdo nás pustí ven. Ale to se nezakládá na pravdě. Jsou tam průchody jako například ven ze Zoo. Tak pro příště. Dá se to projít skrz!! V údolí Botiče na rozestí jsme přešly na žlutou značku. Je to odsud do Popovic ještě 8 km. Cesta vedla vesničkami, loukami a lesem. Je to první letošní etapa, už začínám cítit klouby a únavu svalů, ale život je boj, a o poutích to platí obzvlášť. Tak bojujeme! Nakonec se Velkých Popovic přece dočkáme. První, co je z Popovic vidět, je ten slavný pivovar s kozlem, který se prý jmenuje Ondra. No a když zajdeme za roh, už je tu kostelík Panny Marie Sněžné. Farnost Velké Popovice spadají pod Říčany, Kostel Panny Marie Sněžné ve V. Popovicích bohoslužba pouze - neděle 8:30, ale měli jsme pana kostelníka na telefonu očekávajícího, který okamžitě po zavolání přišel.
Udělal nám prohlídku zdejšího kostela a pověděl mnoho historických událostí a souvislostí, které se k tomuto místu vážou. Dostaly jsme dnešní poslední razítko. A brzy potom nám už jel autobus zpět, a tak jsme si ani to slavné pivo nedaly a jely domů, protože únava nás už zmáhala. Stihly jsme bus v 16:54. V autobuse předemnou byl citát od Napoleona Bonaparte: Každá hodina ztraceného času v mládí je zárodkem neštěstí v budoucnosti.
Autobusy z Velkých Popovic jedou zpátky hodinu s jedním přestupem v : 14:54, 16:54 , 18:05, 18:59, 19:44 ( toto je jediný přímý spoj do Prahy - Opatova), 20:53 a poslední 22:59
Jeli jsme domů přes Strančice a Strašnice. Nasedly do tramvaje 22. a zažily poslední dnešní zajímavůstku. Do tramvaje nasedl známý herec Lábus a jel s námi až na Malostranskou. Přijela jsem domů, manžel si semnou chtěl dát ještě skleničku vína. Osprchovala jsem se, lehla do postele a to víno zaspala. Ani obraz ani zvuk. Je to těžké žít s poutníkem :)
kratší verze:
když se přidají méně zdatní jedinci v Průhonicích zkrátí si etapu na 16 km, nebo dle trasy zkuste najít jinou zastávku MHD. Fantazii se meze nekladou.
Hlavní patronové pouti jsou sv. Jakub a sv. Vojtěch, dnešní patron je sv. Jiří, jelikož má svátek. Tuto pouť jdu za maminku otce B. Bohoslužba je dnes za nás sloužena v odpoledních hodinách, bez nás.
mapa druhé trasy: https://mapy.cz/s/3bk1U
Vyjíždím v pět ráno směrem na Zličín, naproti Lídě, měla by přijet v 5:50, sednem na metro a přes Smíchov do Popovic. Když to dobře stihneme, měly bychom tam být něco po půl osmé, když nám něco ujede, tak až za hodinu. Půjdeme nejdříve po modré značce a pak po červené. Většinu etapy okolo řeky, tak nás to bude snad ochlazovat. Obě jdeme pozítří do práce, tak to bude náročné. Včera bylo spíš zima, tak jsem zvědavá jak bude dnes. Pršet snad nebude. Chytly jsme všechny spoje na první dobrá, nic nám neujelo, přestože jsme měly v některých případech jen pár minut na přestup. Vycházely jsme po půl osmé z Petrovic. Ráno se děcka houfovaly před školou, kam my dojely. Šly jsme se podívat na rozcestník, kousek zpět směrem k pivovaru. Nějakého pána jsme překvapily, že jdeme svatojakubskou cestu. Vůbec netušil, že něco takové přes jejich obec prochází. Původně si myslel, že nám poradí cestu a my ho dost zmátly. Posledně když jsme doputovali do Popovic, čekala je velká sláva. Věšení nových zvonů do kostelní věže. Dnes už zvony visí. Ještě jsme využili otevřeného obchůdku a přikoupily si svačinku. A už se vydáváme po modré značce krajinou barona Ringhoffera, velkého průmyslníka, který mimo jiné založil i pivovar v Popovicích. Trasa vede lesem a vesničkami, ještě velikonočně vyzdobenými. Všechno to kvete. Říkáme si, že v kvetnu to bude pravděpodobně již všechno odkvetlé. Potkáváme pasoucí se krávy a ovečky. Jdeme kolem štičího rybníku v Mirošovicích. Procházíme tunelem, a zase vesničky, s příjemnými vilkami a okolním lesem. Daly jsme si jednu etapu přes les v tichu a posloucháme nádherné zvuky lesa s ptačím koncertem. V poddubí je řeka Sázava, která teď bude naši cestu lemovat. Procházíme pod obřím betonovým mostem. A za ním je zábavný parčík se starými rolníckými památkami. Řeka Sázava se stříbrně třpytí.
Lemují tu cestu moc pěkné chatičky. Kvetoucí pampelišky, azalky, stromy, na protějším kopci je jakýsy zámek. Když jsme obdivovaly obrovskou vánočku, vykoukla paní z okna a pověděla nám informaci i o zámku Komorní Hrádek, kde sídlí vojenská posádka, a že se tam dá jít na otevřený den muzeí. To už jsme se dostaly do místa zvaného Chocerady, za kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který nebyl otevřený, jsme si na lavečce daly svačinku a chvíli jsme odpočívaly. Cesta dále pokračovala kolem nějakého lomu. Sázava je v těchto místech kouzelná. Potom jsme odbočily do lesů kde je kříž na skále s pověstí a také s úžasnou vyhlídkou. Už zde bylo vidět město Sázavu, ale nebylo zde vidět sázavský klášter. Nedaleko této vyhlídky byla kaplička sv. Prokopa. V tomto místě bylo nalezeno neolitické hradiště. Šlo se fajn, nebylo zase tak velké horko, jak předpovídali.
Udělaly jsme si jen jednu přestávku na svačinu a druhou na vyhlídku před Sázavou, a ke klášteru jsme došly před třetí. Klášter je zrovna v opravě, lešením obestavěný. Pan farář ze Sázavy nám dal razítko, chrlil ze sebe informace o historii jednu za druhou, ani jsme to nestačily všechno zaznamenávat. Pak nás odvezl k prameni sv. Prokopa a poradil nám vlakovou zastávku nedaleko toho pramene. Udělaly jsme si tady modlící pauzu, opláchly se svěžím pramenem a potom jsme šli na zastávku. Vláček jel za chvíli a my se kochaly krajinkou, kterou jsme před chvílí procházely. Přesedaly jsme v Čerčanech. V Praze jsme byly o půl sedmé. Trochu jsem měla obavy, jak budu zítra fungovat v práci, protože po té první etapě jsem byla teda rozbolavěná dost. Tentokrát to bylo v pohodě. Sice cítím kyčle, že je mám, ale nijak mě to neomezuje v pohybu, takže jsem úplně normálně pracovala, bez omezení. Tělo si už zvyklo.
ve středu v klášteře na Sázavě bohoslužby nejsou.
zajímavost trasy: po cestě mělo být několik zřícenin, ale nejsou skrze les vidět, trasa vede kolem řeky Sázavy, vodopády - také nebylo vidět, sázavský klášter je nyní v rekonstrukci - přesto to byla moc pěkná etapa
kratší verze:
senohraby – krátí trasu o deset km,
hvězdonice zkrátí trasu na 11,5 km
sraz vedle vchodu, trasa podél kapliček dlouhá 17,5 km, zkrátit trasu si můžete připojením se u kláštera Bílá Hora, nebo v Hostivicích.
Přes nepřízeň předpovědi počasí se přece vydáváme na cestu, tím nejdřívějším spojem, který je pro nás možný. Zajímavé, že zatím se ani jednou předpověď počasí nepotvrdila. Když měla být zima, bylo horko, když mělo být horko, bylo nám zima, a tentokrát má být bouřka. Hlavní patronové pouti jsou sv. Jakub a sv. Vojtěch, dnešní patron je sv. Ignác z z Laconi, protože má dnes svátek. Dnes putuju za Věrku z Bílé Hory, jejího nemocného manžela a celou rodinu.
Přidala se k ním poutnice Orosie, sešly jsme se na Vltavské a svezli se tramvají na nádraží Strašnice, kde jsme stihly vlak na Sázavu. Pan průvodčí má náš vlak jako poslední a pak jde po noční spát, přejeme mu dobré vyspání a vystupujeme. První jsme se vydali k pramenu svatého Prokopa, kde jsme posledně skončili a kde ještě Orosie nebyla. Vydáváme se na cestu s propopským požehnáním. Málem jsme se vydali špatnou cestou, naštěstí nás O. nasměrovala správným směrem. Nejprve jsme prošli ulicí v Sázavě, kde na nás štěkalo mnoho psů. Pojmenovala jsem si ji na Psí ulice. Tuhle dnešní etapu jdeme celou dobu po modré značce. Procházeli jsme vesnicí s názvem Trucovna. Ve vesnici Bělokozly měli bílé krávy. Celé dopoledne nám přálo slunečné počasí. Krajina byla líbezná. Šly jsme hodně do kopce a z kopce a potom zase do kopce. Lída nám přednášela jak krásně pracují naše svaly a jak si je různými výstupy a sestupy protahujeme. 
Celý den si zpívám tuto izraelskou písničku. Byla tady lesní stezka, která byla plná třpytivě se lesknoucích kamenů. Potom jsme přešly přes úzkou lávku, která se houpala. Pak jsme museli přebrodit rozbahněný potok. K tomu se báječně hodily naše trekové hůlky. V lese byla spousta pořezaného dřeva, které krásně vonělo. Pak jsme se motali na jedné křižovatce, kde nám vykáceli značení, a my nevěděli kudy dál. Vytáhla jsem tedy navigaci a díky tomu jsme poznali kudy se vrátit a napojit se znovu na modrou značku. Bylo to už kousek od Šternberku. V lese byly popadané stromy a tak jsme musely přeskakovat povětrnostní překážky. Ozvala se mi Věrka, právě dorazila do Šternberku a čekala na nás. Ještě chvíli to trvalo než jsme slezli z posledního kopce a už jsme tam byli taky. Věrka si dávala mezitím v hospůdce kafe. Začalo pršet a tak jsme se rozhodly, že se připojíme k ní. Občerstvili jsme se polívkou. Místní personál byl velice milý a příjemný a to přesto, že měli docela plno. Vyloudili jsme na nich razítko. Orosie mezitím zjistila, že jí jede za chvíli autobus zpátky do Prahy, tak se velice rychle rozloučila a utíkala na zastávku. Vyrazily jsme na další úsek s Věrkou. Zašly jsme si pro razítko na hrad a pokochaly se vyhlídkou do podhradí. Za hradem byla velice 
příjemná procházka na růženec.
Objevily se vyhlídky na žlutou krajinu a procházely jsme pod dálnicí. Volala mi Alenka. Chce se k nám přidat, mám jí dát vědět až budeme před Hrádkem. Objevili jsme podivnou černou jeskyni, zřejmě tady někdo dělá táboráky. Sedli jsme si tady a posvačily. Nedaleko tady pramenila studánka. Chvílemi trochu krápalo. Myslela jsem si, že už se podle předpovědi rozprší, ale jen nás to postrašilo, ani mě to nedonutilo vytáhnout pláštěnku. Stačilo nasadit kapuci od bundy. Když jsme došli do Libeže ke kapli, napsala jsem Alence, že jsme tři km před Hrádkem. Za Libeží měli kříž s prosbou za ukončení první světové války. Pak jsme prošli zase kolem pěkných palouků a došli k nějakému statku, kde byl vstup zakázán. Musely jsme se tedy vrátit k poslední značce. A tam nám u chaty jeden starší pán ukázal správnou cestu, kudy ten soukromý statek obejít. Byl to skutečný živý navigátor. :) Viděli jsme tady shora na ten statek a pěšinka byla docela šikmá, zazpívaly jsme si na cestu Salve Regina.
Když jsme slézali opět na cestu, mávala tam na nás jedna paní. Já si až po notné chvíli uvědomila, že je to Alenka. Tomu jsem se docela dlouho smála :) Alča byla skvělý průvodce, který nám vyprávěl zajímavosti tohoto místa. Hrádek je poutní místo, kde měli dokonce ve svatém roce svatou bránu. Mají zde dřevěnou Madonu, jejíhož vyřezávání se účastnil osobně Karel IV. Dostaly jsme hrádecké razítko. Potom jsme procházeli lesem plným mládežníků, skautů, kteří zde dělali různé úkoly, včetně ošetřování krvavého kolena atd. Všichni zdravili. Je tady prý slavné údolí mezi skauty s názvem Měsíční údolí. Pak jsme po cestě zvládli ještě korunku. U Alenky doma jsme dostali občersvení. Potom jsme šli na mši do kostela sv. Jiljí a z ní už museli před koncem utéct abychom stihly spoj do Benešova. Pan průvodčí se po noční vyspal dobře. Lídu dost pobavilo, že se ho na to ptám. Byl to ten samý, co jel s námi ráno. No a bez problémů jsme se dostali zpátky domů. Předpověď počasí nakonec nebyla tak tragická jako strašili. Když člověk projeví trochu odvahy, například putovat i za cenu toho, že bude bouřka, Bůh to už nějak zařídí, v našem případě poslal bouřku do Prahy a nám na trase jen trochu mrholilo. Bylo to fajn, že se rozhodly další tři osůbky přidat se k nám, bylo to hned veselejší putování.
mapa třetí etapy
bohoslužby v sobotu ve Vlašimi v 18 hodin!!! To bysme mohly stihnout - kostel sv. Jiljí
cesta zpět přes Benešov hodina dvacet do Prahy, poslední spoj ve 20 hodin
zajímavost trasy: hrad Český Šternberk, poutní místo sv. Matouše, zámek Vlašim
kratší verze:
když se přidají méně zdatní jedinci ve Šternberku, zkrátí si etapu na 16 km
mapa etapy č. 4.
Začalo to všechno příliš komplikovaně. Byly jsme domluveny, že se sejdeme v pátek odpoledne na Hradčanské. Jenže! Vůbec nejezdily tramvaje 25. Něco se tam stalo. Nasedla jsem tedy do 22. a přemýšlela, že budu muset zajet na hlavní nádraží. Volám to tedy Lídě. Lída je také zasekaná někde v autobuse na Bílé Hoře, je jasné, že domluvený čas také nestihne. Prý se tam vysekal motorkář. Na hlavní nádraží trefí, překládáme sraz tam. Než tam Lída dojela, frnknul nám vlak o pár minut. Nechtělo se mi čekat na další vlak hodinu, našla jsem pomocí aplikace řešení, že tedy pojedeme už za čtvrt hodiny na naše přestupní místo. Lída se zarazila a říká mi do Berouna? Říkám jí, ano pojď, ať nám to taky neujede. Neprotestovala. Sedli jsme na vlak do Berouna a sledovala jsem místa, kudy jsem procházela pří své loňské pouti. Napsala jsem sms Martě, která nás dnes měla ubytovat, že už sedíme ve vlaku. Povídaly jsme si, já občas prohlásila Beroun. Jako ten mentální Otík z Vesničky střediskové. Smály jsme se až do té doby, kdy téměř před cílem příšel průvodčí a po podání jízdenky mi ji vrátil se slovy: Zkuste to ještě jednou. Koukám na něj jako blázen a on nám povídá, ale tímhle vlakem se do Vlašimi nedostanete. Cože? Pan průvodčí říká, spletli jste si Benešov s Berounem. Ty bláho! Já se střelím, co teď? Průvodčí říká, nic se neděje. Tento vlak se hned vrací, seďte a po tom, co zastavíme v Berouně, se otáčíme zpátky na Prahu a tam musíte přesednout správně. Dokonce nám vyjel lístek s jiným spojem, kterým do Vlašimi dojedeme. Teď se Lída smála o sto šest. Já vůbec nechápala, jak se to mohlo stát. No jedině tím, že jsem ve svém "chytrém telefonu začala psát Benešov a on mi napověděl Beroun. Mě jako moravákovi splývá Benešov s Berounem v jedno. A Lída poprvé přiznala, že se jí to zdálo divné, ale že mi důvěřovala. Říkám jí, no to mi teda nedůvěřuj. Musíš mi dělat průběžnou kontrolu. Nejsem neomylná, nejsem Bůh. A Lída uznala, že mi svou pochybnost měla sdělit už v Praze. Benešov je jihovýchodně a Beroun jihozápadně. Od teď si to budu opravdu pamatovat. Píšu Martě sms, Průser sedíme ve špatném vlaku. Marta odepisuje. Až přijedete - tak přijedete. Myslela jsem si, že stihneme ve Vlašimi Noc kostelů, teď už je jasné, že nikoliv. Docela mě to mrzelo. Chtěla jsem si vyfotit tu Pannu Marii Pasovskou, kde vlastně chceme tuto svojí pouť ukončit. Nyní už jsme se vezly zpátky a slovo Beroun ve mě vyvolával záchvaty smíchu. A že mi vůbec nedocvaklo, že míjíme místa, kudy jsem putovala loni směrem na Regensburg. Vrátily jsme se do Prahy a samozřejmě ten vlak, co měl jet za hodinu už byl zase pryč a tak jsme tentokrát čekaly na další vlak. Nastoupily jsme správně a lokálka do Vlašimi nám neujela. Marta nás čekala na nádraží, už byla tma a smála se, a říkala, takový člověk, co doputuje do Santiága si splete Benešov s Berounem. Říkám jí na svou obranu, vy mě všichni máte za mistra v orientaci, chápete, kolik jsem toho naloudila než jsem do Santiaga doputovala? Večer jsme si ještě až do půlnoci popovídaly i s Martinou maminkou. Šly jsme se na to vyspat. Lída přerovnávala ještě batoh. Říkám jí, tohle je hlavní činnost, každého poutníka do Santiága, neustále přehrabuje batoh. Lída říká, že to nás do špatného vlaku posadil zlý duch, že mu naše putování vadí. Ale, že my se nevzdáme. Možná to z nějakého důvodu mělo být právě takto. Také jsem řekla Lídě, ať si představí, jak jí příští rok v Portugalsku řeknu Beroun, a jen ona a já budeme vědět, co se pod tím jediným slovem všechno skrývá.
Ráno nám Marta nachystala snídani a provedla po své kvetoucí zahrádce. Ukázala nám kudy k turistické značce po které jsme chtěly jít. Vydaly jsme se na cestu, po velice příjemné pěšince. Hned za Vlašimí mi volá Alenka, že až budeme přicházet k obci Kondrac, že máme dát vědět, že za námi s manželem přijedou. Včera se nás nedočkala, tak alespoň dneska. Procházeli jsme přírodou, kolem jezírka, lesem, loukami. V obci Bělokozly měli bílé krávy. Turistické značky byly okolo obce Kondrác zmateční. Vytáhla jsem navigaci a zjistila, že musíme jít jinudy než ukazuje značka. Ale ukázalo se, že je jen opačně namalovaná šipka, to jsem si ostatně všimla i na konci této obce. A představovala jsem ty značiče jak jdou s kyblíkem a zakecají se a malují zmateční šipky. Po cestě jsme potkaly modrou kapličku. Modrých kapliček jsme v životě moc nepotkaly, a tak jsme se s ní vyfotily. A už se blížíme k místnímu zajímavému kostelíku, který má dvě věže, to se moc často nevidí. Čeká tu na náš Alenka. Vypráví nám o místním kostele a vede nás dovnitř. Je tady volně přítupná výstavka. Kterou si důkladně prohlídneme. Kostel je zamknutý tak koukneme jen přes mříže. Je tady volební místnost. Kdybychom si vyřídily volební průkazku, mohly jsme odvolit tady. Ale mám takové vnitřní tušení, že od nás Bůh ani neočekává náš hlas, ale spíše od nás očekává, že se budeme na této naší pouti modlit hlavně za náš národ. Vždyť jsme tuto naši letošní pouť začaly na Hradě. Vnímám nějakou vnitřní hloubku toho letošního putování. Máme snad vzbudit blanické rytíře na Blaníku, kam míříme? Alenka nás ještě pošplíchala sprejem proti klíšťatům, který sama vyrobila. No a my se po příjemné přestávce vydaly dále na cestu. Došly jsme na místo, kde začíná naučná stezka S rytířem na Blaník. Lída říká, že je to tu moc zajímavé, že sem vezme vnoučata. Jsou tu velké a různé kameny s popiskami, jaký je to druh kamenu apod. Různé soutěže a hry pro zvídavé děti. Okolo kvetoucích stromů to bzučelo jako v úlu. Včeličky pilně pracovaly. Pak jsme šly chvíli kolem potoka, nebyly jsme si jisté cestou a navigace neukazovala přesně. Zakousla jsem jabko a hledala kudy tudy na Blaník. Ale cestu jsme identifikovaly tu správnou, potom už jsme šly zase chvíli z kopce, chvíli do kopce, sem tam nějaká ta lávka přes potůček Brodec. V lese tu měli v kopci dřevěné schodiště. Objevily jsme i velký xylofón, nebo jak to nazvat. Mohly jsme si zazvučet, zabouhat si dřevěným kladívkem na jednotlivé desky. Velice mi to připomínalo loňskou trasu, kdy jsem zažila na cestě do Neukirchen beim Heiligen něco podobného. Myslím na to, že se poutě v různých obměnách neustále opakují. Každá cesta je jiná, ale jsou různé jednotlivé prvky, jako třeba tady ten lesní nástroj, které dávají těm mým poutím spojovací prvek. Jakoby každá z těch mých poutí vlastně byla jediná velká pouť, pouť mého života. A jsem ráda, že je tady se mnou Lída, když už nikdo z mých příbuzných o putování se mnou nestojí.jsem ráda, že to mám letos s kým prožívat. Přeskakovaly jsme spadený strom a pak jsme objevily kámen, který symbolizoval to, že tady odsud byl vzat základní kámen na stavbu Národního divadla. Tak jsme se s ním vyfotily.
Byly tady zbytky hradeb, opevnění staré tisíce let po Keltech. Měli své sídlo i na Velkém Blaníku. 10.června 1962 byl na Velkém Blaníku objeven poklad. Jednalo se o 622 stříbrných mincí z Čech, Slezska, Rakouska, Kladska, Švýcarska, Polska, Litvy a Lotyšska. Z nichž nejvzácnější je tolar Rudolfa II. vyražený v Jáchymově roku 1606. Poklad zde byl zakopán pravděpodobně v roce 1611 za vpádu pasovských.
Pak už jsme procházeli kolem rozhledny, nelezly jsme sice nahoru, ale kofolku jsem si koupila. Snědly jsme svačinu u obětního stolu, který je na opačné straně než lavičky a hospůdka. A orazily si kredenciály turistickým razítkem. Musím se vám přiznat, že jsem nevěděla, kdo je velitel blanických rytířů, až tady z těch popisků jsem to pochopila, že vlastně jejich velitelem je svatý Václav. Naše sekularizovaná společnost vyzdvihuje vojáky, ale velitele, protože je světec ututlává. A tak je to se vším v této nešťastné a nejvíc ateistické zemi na světě. Počátky blanické pověsti se datují v 15.století. Nejprve je Blaník zmiňován ve Vidění pana Oldřicha z Rožmberka. V následujicích stoletích se pověst stává proroctvím Slepého mládence a Sibyliným proroctvím. Zajímavým dokladem blanické pověsti je protokol sepsaný v roce 1734 rekorem benešovské koleje s farářem z Pravonína. Ten měl mít sluchové halucinace od května 1732 do dubna 1733, kdy slyšel v okolí Blaníku troubení, bubnování a vojenský hluk. Prý zde měli až do roku 1402 svůj hrad Přemyslovci. Když se v roce 1936 zřítila pod náporem větru stará rozhledna, uvažovalo se, že se tady postaví kromě nové rozhledny i kaple Svatého Václava a památník padlým v první světové válce, ale tyto záměry nebyly nikdy zrealizovány. Jak jinak. Takže v nohách máme devět kilometrů a před námi je ještě dalších 18. máme za sebou přesně třetinu cesty. Bylo tady dosti turistů, i rodin s dětmi. Zahájily jsme sestup. Všimly jsme si stromu, který měl obnotané kořeny ve skále. Zajímavá příroda! Byla tady hlava z kamene symbolizující blanického rytíře. Vyfotila jsem jednu rodinku s dětmi a na oplátku zase oni vyfotili nás s Lídou. Dole pod kopcem byla pamětní deska od Václava Klause, který zde vyzývá: Rytíři Hrrrr na Evropu. Bohužel tato deska je poničena vulgárním znakem, který Lída, k mému obveselení nazvala Paňmámou. Dole bylo také parkoviště, kde měla většina dnešních návštěvníků Velkého Blaníku zaparkováno. Malý Blaník to byla jiná káva. Tam nebyl téměř nikdo. Byly jsme jen v sousedním kopečku a úplně samy. Procházely jsme na druhý kopeček okolo včel. Měla jsem docela strach, abychom nedostaly žihadlo, ale dopadlo to dobře. Všude to kvetlo, vrhly jsme se na růženec. Když už nám zbýval poslední desátek, došly jsme ke zřícenině kaple sv. Maří Magdaleny. To místo dýchalo duchovnem. Úžasné! Domodlily jsme se poslední desátek a nasávaly atmosféru tohoto místa. V gotických dobách tu stávala kaple. V roce 1753 nechal novou kapli postavit arcibiskup. Pověst vypráví, že když se kaple stavěla, zjevovali se zde urození vojíni, ikdyž v okolí žádné vojsko neleželo. Josef II. ji zrušil. Její zříceninu v 19.století obýval poustevník Antonín Zeman z Pacova. Vnímaly jsme tam to duchovno. Myslíme si, že toto místo musí být hodně promodlené. Říká se, že duch poustevníka hlídá v kapli poklad. Uprostřed zříceniny roste 200 let starý smrk, kterému se říká Farář nebo Velký mnich. Je to dnes chráněný památný strom. Mezi tím mi zavolala máma, tak jsem jí říkala, že jsme zrovna na Blaníku a ona na to: Ať jsme potichu, ať je nevzbudíme. No a maminka se má za každé situace poslouchat, tak tedy tiše. Ať blaničtí rytíři ještě nějaký čas spí. Snad ještě není u nás nejhůř navzdory výsledkům voleb. V areálu Malého Blaníka jsme potkaly jediného člověka, možná že to byl zamaskovaný právě ten duch poustevníka. Obrovský kontrast mezi Malým a Velkým Blaníkem, pro nás nábožné osoby Malý Blaník jednoznačně vede!
A zase kvetoucí louky, zelené palouky, lesy, pasoucí se ovečky, mrtvá pidiúžovka na silnici. Když jsme byli od Kamberku 1,5 km sedly jsme si na lavečku u obrovského stromu, snad to byl buk? A daly odpočinout nohám vyzutím se z ponožek. U stromu byl pozlacený Ježíš na kříži s nápisem Bože žehnej naší osadě. A v sloupu malá Panna Maria Lurdská. To je dobře, že ještě existují takovéto zbožné osady. Tady bylo příjemně. Už cítím únavu. A začínám se ploužit. Docházíme k vesnici, kde je krásný a široký splav. Přes silnici je vidět Kamberský kostelík. Jdeme dál. Čekala nás trasa lesem, kde bylo velmi mnoho bláta na silnici. Komplikovaně jsme to obcházely mezi stromy. Ale říkaly jsme si, že zřejmě ti lidé za které dneska jdeme tuto naši zablácenou oběť potřebují. Procházely jsme kolem rybníčku Biřička. Ještě trochu bláta v lese bylo. A pak už jsme viděli věž zříceniny Šelmberk. Začalo poprchávat, a tak jsme pro jistotu vytáhly pláštěnky a u rybníku,(značka Šelmberský mlýn), kde bylo vidět kola od kapek deště se do pláštěnek oblékly. Chtěly jsme jít přes zříceninu, ale byl tam zátaras a upozornění, že je tam placená akce. Tak jsme to obcházely, ale možná jsme ani nemusely. Ona ta akce totiž už končila. No když jsme to obcházely, zeptaly jsme se kudy dál, protože atrakce zříceniny byla velmi lákavá a tak jsme se dovnitř kvůli razítku vecpaly jinou cestou, a procházeli jsme kolem bylinkové zahrádky. Byla to akce pro rodiny s dětmi. Rodiče i děti měli středověké kostýmy a byla tady spousta občerstvení a tak jsme využily velice lákavé nabídky a koupily jsme si polívku a já i kofolku zvanou Ferdináda. Předpokládám, že má název po některém z Habsburků. A bylo to vynikající!
Vydaly jsme se na poslední kousek dnešní etapy. Byla jsem už dost unavená, a měla jsem toho putování docela dost. Ale začala jsem si zpívat moje oblíbené židovské písničky, a jejich rytmem jsem se vybičovala k rychlejší chůzi, že mi Lída málem nestačila a divila se, kde se ve mě na závěr bere tolik energie. Musím to s tím zpíváním rytmických písniček zopakovat, příště až mi budou docházet síly. No a potom už jsme velice brzy došli do Mladé Vožice, vzali to kolem moc pěkné vyhlídky na rybník, lesy a řepku. Když jsme docházely ke kostely zvonily zvony a docela hodně až jsme se povzbudily, že snad tady stihneme i mši. Ale bohužel nebyla. A tak jsme jen obešly kostel a zazvonily na faráře. Otevřel nám kněz ve výslužbě, který o nás nic nevěděl, ale pozval nás dovnitř, kde jsme ve veselém hovoru čekali na pana faráře šéfa, který bude vědět, co a jak. Kněž senior byl velice nadšen ze svého důchodku a pochvaloval si, že vlastně nemá už žádné povinnosti, byl docela veselá kopa. Vyprávěl nám o poutnících z Polska, kteří tudy také loni procházeli při cestě do Santiaga a nechali zde na faře vlaječku s místy, kudy procházejí. Stejná trasa jako my. Mají v plánu dorazit do Santiaga v roce 2027. Na zdi mě fascinovala obrovská mapa Izraele. A velký kříž s naším Spasitelem uprostřed. Nakonec jsme se pana faráře dočkaly. Zavedl nás do poutníckého apartmá, kde byl i krb. A ten se náramně hodil, protože zde bylo docela chladno. Zapnuly jsme si bojler, a topily si nějaký čas v krbu. To bylo velice příjemné. Lída se opět věnovala svému přerovnávání věcí. Uvařily jsme si kafe, čaj a daly se dohromady, zacvičily si úlevové strečinkové cviky a šly spát.
mapa etapy č. 5
Ráno jsme po sobě uklidily. Pan farář nás přišel vyzvednout a dal nám požehnání na cestu. První jsme si šly koupit něco málo na zub, abychom do konce dnešního dne vydržely. A pak jsme nakoukly do kostela. Byla tady cedule, že v nedalekém zámku Radvanově byly v 60.letech 20.století uvězněni významní biskupové např. Josef Beran, Štěpán Trochta, Stanislav Zela a mnozí další. Šly jsme dál, na kříži zde byl nápis Z lásky k tobě člověče. U kostela byl výklenek s Janem Nepomuckým, toho jsme si včera nevšimly a o kus dál byla moc pěkná socha svatého Václava. Tak svatý Václave nedej zahynouti nám i budoucím, našim rodinám a naší vlasti ! Buen Camíno! Do místa pod Homolí jdeme po červené značce. Další kříž oznamoval Bože žehnej naší práci. Ano a také našemu putování. A na dalším kříži bylo napsáno Pochválen Buď Ježíš Kristus! A my odpovídáme Až na věky! Šli jsme dále, přes řepkové pole. Říkám Lídě, doufám, že nejsi alergická. Prošly jsme malou vesničkou, s malou kapličkou uprostřed. A opět do kopečku, nádherná vyhlídka. Přes Bendovo záhoří, za humny. Při pohledu zpět jsme si všimly, že jsme přehlídly kříž, kvůli tomu jak se furt kocháme. Tak jsme mu poslali pozdrav alespoň z dálky. Byly tu louky plné kopretin. Lídě připomínaly mámu, která tyto květiny velice milovala. Za tou loukou byla malá kaplička s výklenkem a lavička. Jen pár fotek a jdeme dál. Další víska s názvem Mostek, a další kříž za vesničkou. Kvetoucí konvalinky, nádherně modrá obloha, louka, z kopce do kopce, dřevěný mostek přes potok. Prudký výstup do kopce přes né příliš prošlapanou stezičku. Kvetoucí poměnky, další vyhlídky do zelenavého kraje. Před Pohnáním vesnicí další kříž, potom hasičská nádrž, která vypadá jako docela pěkný bazén. Před pohnánským kostelem sv. Prokopa, jsme si daly pauzu. Byl tu nějaký starší pán, který se s námi dal do řeči. Když odjel dosvačily jsme, na lavečce nedaleko výklenkové kaple sv. Josefa a Jana Nepomuckého. Fara byl velký dům, bylo vidět, že ho už dlouho nikdo neobýval. Škoda. Dal by se určitě využít. Ten pán nám říkal, že pamatuje, když tu měli ještě svého kněze. Nyní k nim kněz dojíždí z jiné farnosti. Před kostelem byl z kmene vyřezaný krakonoš s lesními zvířátky. Další kříže a kaple, a došli jsme do Polánky.
Na louce se tu válely krávy a pásli koně. Po cestě se nám rozmluvila navigace. Už včera nám dobře radila. A my vymýšlely jméno, jak ji pojmenujeme. Mluvila ženským hlasem, a dnes jsme se rozhodly, pojmenovat jí Brigita, protože obě máme ke sv. Brigitě, velké poutnici blízký vztah, bylo to rychle schváleno. Pak jsme procházely Dobronicemi u Chýnova. Taky tu měli označené volby a to nám připomínalo, nezapomínat na modlitby za naše politiky. Les, rybníky, ovce, kozlíci. na jednom odpočívadle v lese, kde jsme si udělaly přestávku jsem stratila ten ručník od Daniely, budu si muset koupit jiný. Byl moc fajn, když je horko. A zase les, popadané modřínové šišky. Musely jsme obejít camping u Knížecího rybníku. Pasoucí se krávy po nás nechápavě koukaly. A to už jsme se blížily ke Kozímu Hrádku. Před ním byla lesní hospůdka. Dala jsem si bramboráčky a kofolu. Lída pivo. Lída mi ukázala svůj mobila a zjistily jsme, že tam má tu stejnou seznamáckou navigaci. tak jsem jí ukazovala jak se s tím pracuje a nahodila jsem jí tam kousek trasy. Po občerstvení jsme pokračovaly, kolem zříceniny Kozího hrádku. Jan Hus sem přišel v létě 1413. Lída by se možná chtěla podívat dovnitř, ale protože viděla, že já o prohlídku hrádku zájem nemám, tak jsme se nezdržely. Jen jsme si orazítkovaly kredenciál. Mezitím začala Brigita mluvit v lídině batohu. Ta z toho byla velmi překvapená, že Brigita z mého batohu přelezla do jejího. No a pak už jsme přišly do Sezimova Ústí. Fontánky krásně osvěžovaly horký den a my šli na autobus s cílem dovést se do Tábora. Jelo to každou chvíli, koupily jsme si v automatu jízdenku a nasedly do prvního autobusu co se tam objevil.
Vystoupily jsme u vlakového nádraží. Kdybychom znaly Tábor více, mohly jsme se ještě popovést dál, ale nevěděla jsem kam, by nás to až zavezlo. Takže jdeme a ono to bylo ke klášternímu kostelu ještě docela kus.
Lída se ptala jedné paní a ta jí potvrdila, že jdeme dobře, že máme jít pořád rovno a že tam dojdeme. A tak jsme šly. Náměstí před děkanským kostelem bylo plné, byla zde velká obrazovka a lidé sledovaly hokejový zápas. Mistrovství světa. Byl tu rambajz. Obešli jsme kostel k faře a pokoušely jsme se dozvonit na faráře. Ale nikdo nám neotvíral. A tak jsme šly ke klášternímu kostelu, kde byla skupinka turistů s průvodkyní a Lída to se zaujetím také poslouchala. Trochu nás rozhodilo to, že paní průvodkyně řekla, že je kostel zavřený. No to skutečně byl, ale my doufaly, že zde bude bohoslužba. Klášter patřil před pár stoletími řádu augustiniánů, vchod zdobí sochy sv. Augustýna a jeho mámy sv. Moniky. Sedáme na lavičku a čekáme, že snad někdo příjde. Notnou chvíli se nic neděje. Žádný člověk se sem nechodí modlit růženec? Vypadá to, že ne. Bude ta bohoslužba vůbec? Čekáme a nevíme. Uvidíme. A přece, pan farář přijel autem a odemyká kostel, usmívá se na nás. Je to na nás vidět, že jsme ušlé poutnice. Vešly jsme za ním. Lída hned komunikuje. Je to zajímavé jak to máme rozdělené. Já jsem plánovací a psací typ, internetově vyhledávající. Lída je komunikační. Dokáže mluvit hodiny a přitom o ničem podstatném. Takové ty zdvořilostní věty, to já vůbec neovládám. Ještě že ji mám. A tak nás pan farář hned zaúkoluje. Rozdáváme nedělní texty do lavic, já dostanu za úkol čtení, a obě potom neseme při bohoslužbě dary. Farníci se trousí a bohoslužba začíná.
Pan farář nám dal nakonec i poutnické požehnání.
Farníci se po mši seběhli a vyptávali se nás na putování. Někteří také v Santiagu byli a fandili nám. Jeden z nich nám říkal, že jde s panem farářem z Mladé Vožice pěšky na Svatou Horu, tak jsme ho nechaly pozdravovat. S Lídou jsme si řekly, že vlastně poutník je jen Lída, a já jsem její průvodce. Po mši jsme se sešli před kostelem. Usoudili jsme, že jsme v hokeji prohráli, protože není slyšet žádné bujaré oslavy. Poznamenala jsem, že by se měli takhle hromadně scházet do kostela, a ne na náměstí k fandění. Pan farář nám dal razítko do kredenciálů a my vyrazily na nádraží a šupajdy domů. Po cestě jsme ještě nakoukly do kostela Proměnění Páně. Tenhle svátek mám obzvláště ráda. Před kostelem byla pieta Panny Marie Bolestné, svatý Florián a jeden svatý, kterého jsem nedokázala identifikovat. Po vrácení se na nádraží sedáme do vlaku a jedem ku Praze. Bohu díky! Nádherně prožité dva dny.
po krátké zdravotní pauze pokračujeme ...
Patron tohoto dne je svatá Birgita a pro oba dny svatá Anna, protože bude mít brzy svátek, a je biřmovací patronka nás obou. A jako i jiné dny této svatojakubské trasy máme svaté patrony Jakuba, Vojtěcha, Prokopa a Jana Nepomuckého.
- https://mapy.cz/s/3sc0t
Potkaly jsme se s Lídou na hlavní nádraží už ve vlaku. Lídin spoj do Prahy měl zpoždění, ale stihly jsme vše v pořádku a bez stresu. Vystoupily jsme v Táboře a hledaly zastávku MHD na Sezimovo Ústí. Oběhly jsme celou budovu, co tam na autobusovém mají, ptaly jsme se dvojích lidí a Lída nám stihla koupit ještě jízdenky v trafice. A už nám to jelo. Měly jsme na to 6 minut, úctyhodný výkon. Vystoupily jsme v Sezimově Ústí u kostela a na zastávce tam měli plakátek s pozvánkou na hudební skupinu s názvem Bez nervů. V Sezimově Ústí mají kostel svatého Kříže. Probíhala bohoslužba, byl to ten stejný kněz jako posledně. Po mši jsme si zašly pro razítko. Jedna místní farnice Majka se vyptávala na pouť, vyměnily jsme si email. Ale bohužel mi zatím neodepsala. Chtěly jsme se podívat na hrob prezidenta Edvarda Beneše, který tady v Sezimově Ústí mají, ale bohužel měli zavřený park, a my jsme nemohly čekat až otevřou. Tak jsme to jen omrkly zvenku a se slovy, že jsem stejně monarchistka jsme se vydaly směrem rozhledna Hýlačka. Rostly borůvky, houby, lískové oříšky, hroznové víno, mák, obilí a spousta jiných plodů. U pokladny jsme dostaly další razítko a popovídaly si s paní v pokladně o svatojakubských poutích. Rozhledna vypadala moc pěkně ale nahoru jsme nelezly, čekala nás dnes dlouhá trasa, tak jsme se nechtěly zdržovat a vysilovat. Zamířily jsme tedy směr Klokoty do Tábora přes bechyňskou bránu. Na vyhlídce Vetrovy jsme objevily rozcestník s rozdělenými pozemky panství rožmberků a pánů z Tábora. Kousek dál se za námi rozběhlo mladé štěňátko. Musela jsem ho chytit a počkat než nás jeho panička doběhla. On by hloupoučký pejsek šel s námi. V Čelkovicích byla velice malebná krajinka. Před Táborem jsme narazili na granátovou skálu. U Bechyňské brány byl hrad Kotnov, neměly jsme o jeho existenci s Lídou tušení. Získaly jsme zde další razítko do credenciálu. Pak už jsme procházely alejkou s křížovou cestou, která nás vedla do kopce do Klokot. 
Lída je úplně unešená z tohot poutního místa. Před klášterem potkáváme párek němců, prosíme je o fotku. Paní se foťáků bojí, ale pán nás ochotně a rád vyfotil. Jdeme do kostela, kupuju si magnetku a oplatky pro manžela. Sedám si a kochám se zlatým interiérem poutního kostela. Lída také něco nakupuje a sedá si kousek přede mě a vtom začínají zvonit polední zvony. A zvoní dloooouho. Myslím na Anděla Páně. Připadalo nám to úžasné, že dorazíme v poledne a tyhle zvony nás vítají, jako by Pnna Maria měla radost, že jsme dorazili až sem. Když zvony dozvonily, zaspívaly jsme Salve regina. Vzadu seděla paní, a začala se s námi bavit a nabídla nám prohlídku. To jsem vůbec nečekala, překlvapila mě a tak jsme to ochotně a rády přijaly. Bylo to velice zajímavé a poučné. Povídal nám o historii tohoto místa, o zázracích, které se zde udály včetně těch, které se staly v její rodině. O kněžně která zde seděla mezii prostým lidem a o knížeti Schwarzenbergovi a jeho vnučce Nancy. Dostaly jsme každá růženec, já modrý a Lída bílý. srdečně jsme poděkovaly. Kostel zavřely až potom, co jsme odešly, zašly jsme si ještě pro razítko do suvenýrů a udělaly si svačinku. Vzadu za kostelem byl dřevěný betlém v nadživotní velikosti. Potom jsme pokračovaly dál okolo kaple Panny Marie Klokotské až k řece Lužnici. Cesta dále pokračovala po levém břehu Lužnice. Viděly jsme krásné chaty, dětské tábory se středověkou muzikou, kameny trčící z řeky. Voda zde téměř stála. Potkaly jsme další tábor, lída vtipkovala, že jim ukradneme vlajku a kluci prý ať to nezkoušíme a já je uklidňovala, že jsem dnes tak uchozená, že by mě jistě chytili. Šli jsme kus cesty za nějakým párem, nedalo se nikam uhnout, šli přibližně stejně rychle jako my. Okolo skály tady byla postavená dřevěná lávka, vypadalo to moc pěkně a tak jsme šli kousíček nad Lužnicí a za skálou zase slezli na pevninu. Spousta různých mostků železných i dřevěných, chatky skromné i honosné, upravené i zapomenuté, zřejmě to majitel po posledních povodních vzdal. Procházely jsme také černým tunelem, který tady vykotlali v roce 1938. Nikde se nedalo sednout na odpočívadlo až jsme došli do Příběnic, kde jsme si zašli do moc pěkného penzionu s bazénem a daly jsme si tam jídlo a pití. Nechala jsem si natočit i kofolku do petky. Byl tady velice příjemný číšník, který plnil hostům všechna přání. Pak jsme se vydaly na další cestu, kousek dál jsme si omočily nohy v řece a přezuly se z botasek do sandálů. Bylo to tak příjemné schladit si nohy ve studené vodě. Potkaly jsme několik místeček s názvem mlýn, a potom jsme došly k Stádleckému řetězovému mostu, ten vypadal moc krásně a romanticky. Překvapilo nás, že přes něj jezidly i auta. Přešly jsme jej na druhou stranu kde pokračovala národopisná stezka Na Onen svět. Potkávaly jsme zde mnoho a mnoho dětí, nějaký tábor, kde se mluví anglicky. Děti nás zdravili stejně jako jejich vedoucí, nevím jestli jich bylo 300? Ještě nikdy jsem tolikrát po sobě neřekla Dobrý den jako zrovna tady. Po dlouhé době, kdy jsme se vzájemně uhýbali nad zabácenou cestičkou jejich průvod skončil. Stezka Na Onen svět, byla stezička vyšlapaná nedaleko břehu v trávě. Občas nějaké to blatíčko. Pavučinky mě lechtaly na nose v jednom kuse. Netušila jsem, že máme v České republice džungli. A těch komárů, těch bestií, těch tam bylo a nás vůbec nenapadlo vzít si sebou repelent. Tato cesta byla dlouhá několik kilometrů. V jednom místě nás táhla červená značka dál od vody a na kopeček a tady byla moc pěkná kaplička s výhledem do kraje. A to už jsme byly v Dobronicích.
Z kempu se nám ozvali, že už na nás čekají, že máme jít do kempu ke karavanu, že už tam také jdou. A tak jsme se vydaly na poslední kousek naší dnešní cesty trošku z kopečku nedaleko dobronického hrádku. Míříme si to okolo hospůdek přes most, z kterého je pěkný pohled na místní hrad a také na splav, který tady je.
Přišel nám naprotí pán, který nám tady rezervoval místo, a ukázal vše potřebné. Kde je sprcha, záchod, v hospudce lze dobít telefon, koupily jsme si i něco na pití a já i na jídlo. Říkal nám, že to tady vlastní už od roku 2001 a že ho to zmáhá a tak kemp prodává. Když jsme mu řekly, kolik máme v nohách, tak nám řekl, že to už je málem o život. Večer chvíli sedíme u výčepu, čekáme než se mi nabije mobil a baterka do foťáku. Lída si nevzala ani nabíječku, a má nestandartní zdířku, takže už je bohužel bez mobilu. Paní z okýnka je velice milá a příjemná, plní nám také všechna naše přání. Voda ve sprše byla také teplá, přestože na sprchu byla trošku fronta. Mě se mobil sice nabil, ale málo. Do rána se zase dost vybil, takže jsme téměř bez navigace. Mám doma powerbanku, budu ji muset brávat pro tyhle případy sebou. Alespoň to beru jako zkušenost, že né vždycky se člvoěk dostane k zásuvce. Šly jsme spát, sice bylo hodně slyšet, když šel někdo okolo karavanu, ale přesto jsem usnula. V noci jsem se párkrát probudila a cítila jsem jak mě pálí klouby a chodidla. Doufala jsem, že se spánkem občerstvím a že mě ty bolesti do rána přejdou.
- https://mapy.cz/s/3sc18
Patron tohoto dne je svatý Šarbel a opět svatá Anna, také jsme spoustu jejich kapliček či obrazů po cestě potkávaly, jako by nám naše patronka dávala najevo, že je ráda, že jsme si ji zvolily.
Brzy ráno jsme vstávaly, sbalily se, uklidily v karavanu a vydaly se okolo šesté ranní na cestu. Ráno bylo kouzelné. Hrádek se zrcadlil v řece. A hned ráno začínali bzučet komáři.
Nahrávala jsem náš stín, který tvořilo vstávající sluníčko. A dlouho velice dlouho jsme šli tou cestou na onen svět, podél řeky Lužnice – bláto, komáři, pavučiny, sem tam chatka, krásné romantické výhledy na vodu. Téměř devět kilometrů jsme šly takhle po ránu touhle džunglí, a já už začínala mít stezky na Onen svět, opravdu plné zuby. Chtěly jsme dneska stihnout mši v Bechyni a já měla strach, že nás tato stezka zdržuje, tak když to šlo, a cesta byla aspoň trošku v rovině, snažila jsem se jít co to dá.nakonec jsme se z lesa dostaly a šly kolem zvláštní hřbitovní kaple. A už tu bylo vidět, že jsme těsně před městem Bechyně. Lída mi ukazoval, že stezka opět vede do lesa, ale já jí řekla, že mám té džungle už dost, a že jdu po silnici, že jestli chce ať pokračuje dál po stezce, že se potkáme u kostela. Ale Lída se bála jít sama a tak šla se mnou po silnici do města. Hned zkraje bylo Tesco, a tak jsme si dokoupily zásoby a udělaly si svačinku, vyvětraly nohy a šli dál. Uviděly jsme hřbitovní kostel sv. Michaela, ale byl zavřený.
Pokračovaly jsme do centra, začalo krápat. Zašly jsme tedy do bechyňského klášterního kostela a po chvilce si zašly pro razítko. Neměly sice žádné, ale dostali jsme nabídku k prohlídce
tohoto poutního místa. Varhaník nás vzal na kůr a ukázal nám zajímavosti nahoře. Po mši jsme byly domluveny s místním kostelníkem, který nám opět udělal moc pěknou a obsáhlou prohlídku. Vůbec jsem netušila, že je to tolik zajímavý klášter. Nechala jsem si v zákristii dobíjet mobil, ale hodina na dobití telefonu nestačila. Nesmím, ale nikde ukazovat fotky z kostela. Mezitím venku začalo pršet. Zašly jsem si pro razítko do místního infa, dostaly jsme dokonce certifikát, že jsme ušly kus trasy z Klokot do Bechyně. Řekla jsem Lídě, že další dostane v Santiagu. Seděla tam jedna stará paní, které se svatojakubské pouti nelíbily, prý to není česká tradice, tak doufám, že jsme ji alespoň trochu přesvědčily, že to jakýsy smysl má. Odmítla jsem pokračovat dále stezkou Na Onen svět a Lída s tím byla zajedno, teď když pršelo. Nasadily jsme si pláštěnky a pokračovaly po silnici. Ono se za chvíli vyčasilo a zase jsme je sundávaly, protože v nich bylo horko. Našla jsem v navigaci cyklostezku až do Týnu. Sluníčko, začalo péct. Říkám Lídě, nechtěly jsme se prodírat tím pralesem, tak se teď budeme péct. Loučily jsme se pohledem na bechyňský zámek nad vodou, klášterem. Pláštěnky jsme schovaly do batohů a vydaly se dále na cestu silnicí. Narazily jsme na jakýsy rozkopaný most, ale podařilo se nám ho přejít bez problémů. Procházely jsme vesnicemi Nuzice a Netěchovice. Myslela jsem na to, že pro mě je lepší alternativa se péct na sluníčku na silnici, než se klouzat někde blátem v komářím rajónu. Byla jsem už dostípaná za ty dva dny jako blázen. Bylo odsud vitět komíny Temelína. V Netěchovicích jsme se přezuly do sandálů a vydali se na posledí etapu tohoto víkendu. 
Před Týnem jsme odbočily z frekventované silnice do bočních uliček. Prošly kolem malé kapličky Panny Marie a napojily se opět na červenou, která sem vedla z Onoho světa a došly na náměstí, kde se kolem kostela stavělo jakésy lešení. Zastavily jsme se v kostele a poděkovali svatému Jakubovi za naši víkendovou pouť. Slíbila jsem mu, že ikdyby to Lída příště nestíhala, že si sem zajedu, tak abych stihla páteční bohoslužbu před dalším putováním. V zadní části kostela jsem nenašly razítko, nechtěla jsem riskovat houkání sirén a tak jsme šli rovnou na faru. Otevřel nám pan farář a razítko nám dal. Říkal, že máme štěstí, že přijel odněkud před půl hodinou. No štěstí – já bych to spíš nazvala boží prozřetelností, která mě už pomalu přestává překvapovat. Začínám to už tak brát, že to takhle prostě funguje. A pak už jsme šly na autobus. Lída si začala dělat starosti, že jestli nás ten autobus vezme, že nemáme rezervaci. Říkám jí, ať neřeší situaci, která ještě nenastala. Že jestliže ji Bůh na tuto pouť pozval, jistě zařídí i to, že se v pořádku vrátíme domů. A Lída, že se tuhle důvěru pořád ještě učí. Všichni se to musíme učit neustále. A právě pouťování mi pomáhá si to uvědomovat a zakoušet to. Autobus zdaleka nebyl přeplněný. Dojely jsme v pořádku do Prahy Roztyl a vydaly se každá ke svému domovu.
V pátek, jako obvykle, jsme se sešly na vlakovém nádraží a jely do Týnu nad Vltavou na mši. Jelikož mám sklon ke kňučení, když musím ujít těch skoro 30 km, opsala jsem si z facebooku takové shrnutí s pouti od jedné mladé poutnice, co dorazila do Santiaga. Několikrát za tento víkend jsem si její text opakovala: Svoboda a krásné výhledy vykoupené každodenní bolestí i na místech, které nikdy předtím nebolely. Nechce se mi vystřídalo "musíš " a už nemůžu " nebreč a šlapej " - kéž by to tak fungovalo i v každodenním životě!
Cesta už byla docela dlouhá. Měli jsme malinko zpoždění, a v Táboře jen 15 minut na přestup. Ale vlak své zpoždění trošku zredukoval, takže jsme v pohodě stihly autobus na Týn. Vystoupily jsme na autobusovém nádraží a zašly se ubytovat do nedaleké ubytovny. Jsou to prý bývalé kasárna, ale je tady vše nově zrekonstruované, a všechno v novotě. Nové byly podlahy i madrace. Postele i skříně byly z nového světlého dřeva. Moc pěknou společenskou místnost jsme nevyužili. Nechaly si věci v našem pokojíčku a šly do kostela svatého Jakuba.
Procházely jsme přes železný most, který měl nahoře výtvarně zpracované apokaliptické jezdce. Vypadali spíš jako nějací motorkáři. V kostele měli moc pěknou sochu Panny Marie.
Po mši jsme se vydali zpátky po červené k soutoku Lužnice a Vltavy. Po cestě jsme potkaly tu kapli Panny Marie z minula a také rozhlednu Semenec. Před jedním domem se tu pásl bílý poník. V dáli nad Týnem byl vidět kouřící Temelín. U rozhledny byl pěkný výhled na kroutící se Vltavu. Kombajn sekal pšenici. U soutoku obou řek stála boží muka a vedle ní chytal rybář ryby.
Má tady někde být hrob kněžny Libuše. Je to prý na druhém břehu, je tam i kaplička svaté Anny. Tak možná se sem příjdeme někdy podívat a doobjevujeme to. Rybář nás ochotně spolu vyfotil. Je to tady příjemné místečko.
Na zpáteční cestě jsme se zastavily na kofolku. Týn už svítil večerním osvětlením a nad kostelem svítil velký měsíc. Na pokoji jsme ještě studovaly letáky se zajímavostmi ve zdejším kraji.
V sobotu jsme odcházely velice brzy, svítalo. Čekala nás dlouhá trasa a zkusily jsme si přivstat. Po ránu se šlo moc pěkně.
Hned na začátku ještě v Týnu jsem stratila foťák,
ale vrátila jsem se pro něj a on si vám tam ležel na dlažbě a neměl ani trošku pocit viny, že se mi stratil. Poprosila jsem svatou Orosii, aby mi na foťák dávala pozor, mám ho ze španělské Jacy.
A vydávali jsme se opět po trase velmi podobné té Na Onen svět.
Týn je moc krásné městečko a Vltava tady je velmi příjemná řeka. Musím uznat, že stezka byla mnohem líp upravená a tráva vysekaná, místy byla stezka i vydlážděná. Viděly jsme vydry jak skočily do vody a koukaly se na nás. Rostla tu divizna větší než Lída, a byl tu zajímavý most na nějaké potrubí. Trošku mi to připomělo ostravsko. U hněvkovického jezu jsme odbočily do lesa, byla tam za loukou největší turistická značka jakou jsem kdy viděla. Napadlo mě, že to sem dali možná místní chataři aby je pěšáci neotravovali dotazy na cestu. Prošly jsme kolem jednoho zeleného rybníčku brčálníčku a procházely lesem, když jsme vyšly z lesa ven, probíhaly okolo nás děti s vedoucími. Běželi a bylo mi jich líto. Měli to zřejmě jako ranní rozcvičku. Připomínaly mi moje děti, když byly menší. Před osadou Litoradlice jsme si udělaly přestávku na vyhlídce a daly si svačinku, ulevily nohám. V Litoradlicích se srocovaly vlaštovky, že by se už blížil podzim? Byl zde výhled na velice blízký Temelín. Potom jsme procházeli kolem velkého stáda oveček a opět do lesa. Po cestě bylo i několik kapliček.
Až jsme sešli do obce Purkarec, kde nás hned na začátku očekával místní hastrmánek sedící u rybníčka s umělou kachničkou. A protože tady byla velice příjemná široká lavice udělaly jsme si další puzičku a odpočinek. Ve vsi Purkarec bylo několik aparmánů a hospůdek a kostelík. Výhled na Vltavu. My pokračovaly dále. Prošly jsme místem, kde stával Karlův hrádek. Založil ho Karel IV. A sloužil jako zázemí pro hony, které zde pořádal. Velice zajímavá zříceninka. Chytil nás zrovna déšť, tak jsme se tady chvíli schovávali. Když jsme si všechny místní cedule s historickými záznamy přečetly pokračovali jsme v cestě dál.
Koukali se na Vltavu shora a šli podél lesní hlubocké obory kde se chová lesní zvěř. Pokávaly jsme v tomto prostoru mnoho cyklistů. U značky proti svatému Janu jsme se opět napojily na cestičku vedoucí kolem Vltavy. Je to moc hezká řeka, líbila se nám víc než Lužnice. Jezdily na ní i lodě. Na cestě mělo být nějaké sídliště Baba, ale my jsme minuly cestu a ikdyž jsme se kousek vrátily, neobjevily jsme tu cestu, kterou se tam dalo jít. Ale to nevadilo. Líbilo se nám jít kolem vody a skal. Projížděly tady lodě a mávali jsme na sebe. Když nás potom opět táhla turistická stezka nahoru do kopců, uviděla jsem již hlubocký zámek. Prošly jsme zámeckým parkem a vyšly na ulici, kde jsme měli domluvené ubytování. Vypadá to jako docela luxusní hotel, ale poskytují i hostelové bydlení. Ubytovaly jsme se na pokoji pro 8.lidí a bylo nám řečeno, že k nám příjde spát ještě jedna paní. My jsme se opláchly už teď, aby se potom večer netvořila fronta. A šly jsme na autobus. Pršelo. Chvíly jsme na něj čekaly ale dočkaly jsme se a svezly se do Českých Budějovi na mši.
Našly jsme podle navigace katedrálu. České Budějovice jsou moc pěkné městečko a Lída se neustále kochala místními historickými domečky a začala používat větu z Cimrmanů – V Budějovicích by chtěl bydlet každej. A tahle věta s námi šla ještě i druhý den. V kostele visel na kříži Ježíš v životní velikosti a reálných proporcí, koukala jsem se na něj téměř celou mši. Potom jsme šli zpátky na bus na zastávku U zelené ratolesti, jak řekla Lída – U zelené větve. Čemuž jsem se pak ještě nějakou chvíli musela smát. Večer jsme si zašly v našem ubytování na jídlo do hospůdky jeskynního typu. A když jsme byly očerstvené jak na duchu tak na těle, vylezly jsme ještě kousíček kopečku a prohlídly si prostory u zámku Hluboká. Tušily jsme že na to ráno nebude čas. Udělaly pár fotek a vrátily se na ubykaci. Tam nám paní majitelka přivedla spolubydlící a byla to nějaká cizinka, snad němka, mluvila i něco o Africe, moc jsem jí nerozuměla. Při pohledu na moji svatojakubskou mušli ožila, je vidět že to zná. Bavily jsme se o náboženství u nás. Tvrdily jsme jí, že je u nás málo protestatů, málo katoliků ale mnoho ateistů. Paní nám tvrdila, že to nejsou ateisti ale agnostici. Nevíme, co to znamená, či jaký je v tom rozdíl. Vím jen že ateismus spíše splodí pohanství než křesťanství a to není pro nás vůbec dobré. Ale koukala jsem jako blázen, jak si s ní Lída vykládá. Prozradilo se totiž, že Lída nějaké ty německé slovíčka umí, takže to je fajn vědět. To se bude příští rok hodit. Venku se udělala po dešti a při západu slunce duha. V noci jsem si našla zakouské klíště na stehně, ale na takovém místě, že jsem tam vůbec neviděla. Musela jsem počkat na ráno.
Dnešní den jsem svěřila pod patronát svatého Benedikta a Lída svaté Terezii z Lisaux, všímám si, že už nemáme společné patrony, už chceme každá ty svoje. dnes jdu za všechny kněze, především za mého bratra a také za ty kněze, kteří se zpronevěřili svému povolání.
- https://mapy.cz/s/3sc20
Vstávaly jsme podle včerejšího vzoru brzy ráno. Jenže jsem požádala Lídu o pomoc s klíštětem a to nás na dobrou čtvrthodinku zdrželo. Vyrazily jsme na cestu a šly docela pochodem.
Cesta naštěstí nevedla stezkami, ale docela pohodlnou vyasfaltovanou silnicí. Chtěly jsme původně sithnout mši u svatého Josefa v 6:30, ale nejela žádná trolejka. Takže jsme se zklidnily a řekly si, že to Pán asi nechce a svezly se trolejkou první která jela do centra a tam ještě docela dlouho čekaly než nám otevřou v klášterním kostele Obětování Panny Marie. Nakonec jsme se dočkali, a kostelník nás odkázal na velice mladého pana faráře, že máme jít s ním po mši a že nám dá razítko do kredenciálu. Kněz o nás mluvil na konci bohoslužby a vybídl nás i farníky abychom se za sebe vzájemně modlili. Vyprávěl nám po cestě na faru o svých známých, kteří také putovali do Santiaga. Zvonily zvony. No a my si potom ještě nakoupili v Bille a svezli se trolejbusem zpět na místo České Vrbné, odkud jsme přijely a vydaly se dále po svatojakubské trase, která nyní pokračovala velice příjemnými cestami lemovanými alejemi vzrostlých starých stromů mezi rybníky. Bylo horko a ty stromy nad hlavou byly velice příjemné. Potkali jsme i lidi, kteří se s námi pustili do řeči. Plavaly tu labutě. Potom jsme šly okolo pole se zrajícím obilím do lesa.a zase se objevilo pár rybníků. Chtěly jsme stihnout vlak v 15:30 aměly jsme docela dobrý čas, že to vypadalo, že bychom ho mohly stihnout. Jenže jsme pak na jednom rozcestí špatně odbočily a najednou bylo do Boršova o kilometr dál. Lekla jsem se: Jakto??? a tak jsme se musely vrátit, zpátky k našemu rozcestí, a nadšly jsme si tímto dva kilometry. Bohužel, ten vlak v 15:30 nestihneme. Vím to a mám zkušenost z Pánem, že tohle dopouští, když nás chce zpomalit. Nechce abychom tu pouť fofrem profrčely, a fofrem domů. Chce abychom si tu pouť užily a prožily. A tak nás zpomaluje. Byla jsem sice trochu naštvaná, že jsme si zbytečně zašly, ale zároveň jsem se snažila pochopit to, že Pán nechce abychom závodily.
A potom už jsme prokličkovávali lesem a loukami směrem na Nové Homole, kde měl ii ulici Járy Cimrmana a provokativně na nás mrkal stánek se zmrzlinou a ledovou tříští. Občerstvily jsme se, chvíli si sedly, a v tom horku to bylo moc příjemné osvěžení. Vydaly jsme se na poslední část cesty. Došly jsme již po silnici do Boršova nad Vltavou. Viděly jsme i kostel svatého Jakuba a hledali kde zastavuje autobus. Lída uviděla první autobusovou zastávku, myslela jsem si, že bude trochu dál, ale byla to skutečně ona. Tak jsme nyní řešily, jak se zde kupují lístky, a autobus za chvilku skutečně jel a my se svezly do Českých Budějovic. Ještě na zastávce se Lída zeptala místních jak máme jet, abychom se dostaly na vlakové nádraží, protože tento bus na vlakové nejel. A jeden pár nám poradil přesednout na pětku a že oni také tím směrem jedou, tak jsme se jich drželi. Přesedly jsme s nimi a vše perfektně navazovalo, sihly jsme vlak, o kterém jsme ani netušili, že jede. Ukázala mi ho aplikace v mobilu. A tak byla Lída ráda, že přece jen budeme brzy v Praze a ona stihne relativně brzký spoj domů. Bohu díky!
ubytování: oboje bydlení mám zarezervováno přes booking v pátek v Týnu nad Vltavou Ubytovna Funstar 772kč/ 2osoby a v sobotu Hluboká nad Vltavou v Cave hostel Hluboká za 914kč/ 2osoby z Boršova nad Vltavou je časté vlakové spojení přes České Budějovice
- https://mapy.cz/s/3xWPQ
Už ve čtvrtek jsem se neplánovaně dostala na mši a dostala jsem podobojí. Pán mě posiluje, abych dotáhla dokonce to, co jsem si usmyslela. A tak jsem brzy v pátek vstala a šla na mši k boromejkám na Hradčanech, abych stihla potom jít na dnešní první polovinu šichty. Vzala jsem si kvůli tomu půlku dne dovolenou. Mši měl kněz ze Smíchova, znám ho z pouti do Hájku. Zpátky jsem jela úplně prázdnou tramvají. V práci vše v pohodě. Vrátila jsem se domů a něco mi říkalo, vyjeď si raději o něco dřív. A tak jsem ten svůj vnitřní hlas poslechla. Přijedu na hlavní nádraží a nevěřím svým očím. Na ceduli o příjezdu vlaků je napsáno, že zrovna ten náš vlak do Budějc je zrušen? Cože? Co to? A tak se vydávám na informace. Ještě tady nebyla příliš velká fronta. Paní mi řekla, že je tam nehoda, a že se to nedá jinak objet vlakem, a napsala mi lístek. Nejprve vlakem do Uhříhněvsi, potom náhradním autobusem do Říčan a tam na vlaky do Benešova a tam už vlak do Budějovic pojede. Chtěla jsem to zavolat Lídě, jenže ouha. Vzpoměla jsem si, že zrovna dneska přecházím na jiného operátora a vůbec mi nefungoval mobil. Zkoušela jsem to přes internet volat na whatsapp, ukazovalo mi to, že to zvoní, ale Lída nic neslyšela. A tak tam stojím u hlavních ukazatelů, minule jsme se potkaly u piána, a Lída nikde, čekala jsem tam asi 20 minut, nevím, co mám dělat. Točila jsem se tam jako na báni a vyhlížela na všechny strany. Když už bylo za 10 minut odjezd vlaku do Uhříněvsi, jdu na peron. Přemýšlím, jak dám Lídě vědět, kde jsem. Lída tam čekala na mě. Uslyšela, že někdo volá Ludko, tak jí říkali doma, když byla malá. To určitě ten anděl strážný. Otočila se a já tam vycházela po schodech. Lída řešila, že nemá jízdenku. Říkám, jí tak si ji koupíš ve vlaku. Nasedáme a jedeme do Uhříněvsi a celou dobu si vyprávíme, kolik neštastných náhod se nám událo a přesto jsme se potkaly. Lída mi poradila, ať si zrestartuju mobil. Tak jo, udělala jsem to, jenže! Zapoměla jsem, že mám novou simku a pin na ni ještě neumím zpaměti. Zbyněk teď používá anglickou simku a jeho anglické číslo neznám nazpaměť. Jsem úplně mimo signál. Na mobilu nemůžu používat ani breviář, ani mapy, ani budík. Bude to tentokrát všechno na Lídě. Možná proto, aby se také naučila svou techniku používat. Přesto se vůbec nezlobím, pořád mi to připomíná tu situaci ve Francii v Sété, když se mi rozbil mobil a musela jsem to zvládnout všechno i bez elektroniky. Úplně jsem se zklidnila a snažila se soustředit jen na to podstatné, co nás čeká. Věděla jsem, že o to víc bude Ježíš s námi. A to jsem Zbyňka prosila, ať mi napíše esemesku. Paní v autobuse nám ukazuje nabouraný vlak, naštěstí se prý nikomu nic nestalo. Jeli jsme do Říčan autobusem, byl plný a bylo jich několik. Visela jsem tam jako netopýr. Řidič nám říkal: Tak vystupte! Několikrát zastavil a nikdo to tam neznal, tak jsme nepoznali, že je konečná. Ale místní nás znavigovali a stáli tam dále také lidé, asi zaměstnanci dráhy jako živí ukazatelé a ti nás navigovali kudy máme jít. Na říčanské nádraží jsme šli docela daleko ve velkém davu. Jedeme vlakem do Benešova, většina lidí je na tom stejně jako my. Tento den je tak náročný, že jsem si dovymyslela ještě jeden úmysl navíc.
Dnešní páteční má nastarosti Pán Ježíš, protože je jeho první pátek, a tak mi to zase připomíná mou cestu zpět ze Santiága, kdy jsem jela vlakem do San Sebastian. Také jsem tehdy ten den obětovala přímo Pánu. A úmysl, celá moje rodina, živá i zesnulá.
Sobotní den má na starosti Panna Maria, protože je první sobota v měsíci, a úmysl je za Ovčáčka. Tak jako jsem tehdy při své první pouti obětovala jeden den za Standu Grosse.
A nedělní den svěřím přímo svatému Jakubovi z Compostely a úmysl bude za celý český národ. Protože celá tahle pouť je jakýmsy zvláštním způsobem národní.
Přesedly jsme do vlaku do Budějovic, jel do čtvrt hodinky, doufáme, že sedíme ve správném vlaku. Seděla tam s námi jen jedna paní a ta vystoupila v Táboře. Lída odcházela na wc, když šel průvodčí, a když procházel podruhé jízdenku po ní nechtěl. A tak se jí podařilo přejet z Prahy do Budějovic zdarma. Rozhodla se, že někomu peníze na jízdenku dá jako dar. Cítí to tak, že to pošle dál. V udějovicích jsme potkaly paní Kateřinu, našeho anděla strážného. Paní si nás vzala na starost, nejprve nám ukázala, kde se kupují jízdenky, potom nás dovezla na jednu zastávku, pak jsme se převezly na druhou a tam nám ukázala, že zde máme počkat na sedmičku a ještě nám poradila, na které zastávce nevystupovat, abychom to neměly daleko. Vyprávěly jsme jí o naší letošní pouti i o plánech na příští rok. A ona nám vyprávěla, že tuhle cestu podstoupil i její syn, že se potřeboval přesunout z letiště o 250 km dál, a nevěděl jak to udělá a že vedle něho seděl v letadle jeden pán, dal se s ním do řeči a nakonec ho dovezl do toho města, kde měl začít kamíno, protože tam bydlel a ještě ho nechal přespat a dal mu večeři. Tahle pouť prostě dělá zázraky a kouzla a dotýká se lidských srdcí. To bez debat. Moc jsme paní Kateřině děkovaly. Doporučila nám zajímavosti v okolí a popřála šťastnou cestu. Prý jsme jí rozzářily den, také ona jela komplikovaně domů vlakem. Nasedly jsme do mhd sedmičky a vystoupily v Boršově, byla už tma. Ubytovnu jsme našly. Pán v ubytovně se vůbec nezlobil, že máme zpoždění. Mezitím přijeli ještě dva motorkáři, poláci na harlejkách. Měli svůj klučičí pokoj, my měly holčičí. I své sprchy a wécko. Na to, že je to ubytovna se symbolickým názvem Poslední štace, bylo to tady pěkné, čisté a útulné. Ještě jsem si zaběhla ven impregnovat softšelku, zítra má celý den pršet. Razítko tady v ubytce bohužel neměli. Sprchy vypadaly dobře a vodička byla teploučká. Co víc potřebuje moje unavené tělo večer. Předala jsem Lídě diplom, který jsem jí vyrobila. A nějaké knížečky na památku na tohle naše putování. Byla ráda a děkovala mi.
Sobota
ráno jsme si naplánovaly, že budeme vstávat v půl šesté, ale venku byla ještě tma jako v pytli. Tak jsme na chvíli ještě zalezly do pelechu. Jenže mě to nedalo, a začala jsem balit batoh a tak Lída nakonec také vylezla a přidala se. Takže jsme v konečné fázi vycházeli jak bylo původně v plánu, po šesté. Poprchávalo a tak jsme nasadily pláštěnky. Červená značka už byla vidět a nás dnes čekala třicetikilometrová trasa. Měly jsme v plánu stihnout mši ve čtyři v Krumlově a také nám sestřička z Kájova vzkazovala, abychom přišly do půl osmé. Tak to byl náš plán. Navlíkly jsme se do pláštěnek. Šly jsme kolem Vltavy i do kopců v lesích. Asi v devět jsme dorazily na zříceninu Dívčí kámen. Dost pršelo, tak jsme na prohlídku nešly, hrad vypadal docela veliký. Byli tu velice milí lidé. U vstupenek jsme si daly naše dnešní první razítko a pokračovaly jsme dál. Vylezly jsme na protější kopec a byl tady hezký výhled na hrad. Pak jsme procházeli vesničkami a v jedné z nich byla okolo malého rybníčku malá jihočeská minivesnička. Fotily jsme se okolo toho a Lída přitom zjistila, že bude mít vybitou baterii. Ona ta potvora navigace dost žere baterii. Došly jsme ke klášteru Zlatá Koruna. Původně se jmenoval Svatá trnová koruna, ale prý se to moc neujalo. Daly jsme si razítko a nechaly se zlákat na kratičkou prohlídku k poutnímu obrazu Zlaté Koruny. Potom jsme šli na oběd. Zašly jsme do jednoho místního kempu. Lída si tu dokonce nechala dobít mobil, alespoň trochu, ať potom můžeme zavolat do kláštera. Z kláštera ve Zlaté Koruně začaly zvony zvonit poledne. Bylo na něj odsud vidět. Pršelo. Myslela jsem, že sedíme po trase. Ale spletla jsem se. Měly jsme se kousek vrátit, ale špatně jsem to zhodnotila. A tak jsme si kvůli tomuhle mému omylu nadešli pět kilometrů. Zrovna dnes, když je taková dlouhá trasa. Byla jsem z toho docela dlouhou dobu dost zdrblá. Představa, že musím ujít 35 nebo 36 km mě deptala. Moc se těmto mým překlepům poddávám. Nicméně jsme se po pětikilometrové obchůzce museli vrátit zpátky do Zlaté Koruny a vyjít tím správným směrem. To ten dnešní těžký úmysl. Když jsem šla tehdy za Grose, také to byl jeden z nejnáročnějších dnů. Šla jsem z těžka, odpočinek u oběda se minul účinkem. Bloudíme, v botách mokro, všude bláto. Došly jsme k rozhledně Gránátovníku. Neviděly jsme ji, asi nebude moc velká. Seděly jsme tady na lavečce a chvíli odpočívali. Je to tady asi dnešní nejvyšší vrchol. Vydaly jsme se na cestu dolů. A najednou před námi cedule Český Krumlov, hodiny ukazovaly také docela zajímavý čas. My přece jen tu bohoslužbu stihneme?? Jupí!! Nálada se mi rázem zvedla. Šly jsme ještě docela dlouho do centra okolo úžasné vyhlídky na město Krumlov a jeho zámek. Seděl tu jeden kluk a vyfotil nás spolu. Chvíli nám to trvalo než jsme našli vchod do kostela. Šly jsme přes informace a pokladnu kláštera. A skutečně jsme to stihly. Šel nám naproti místní jáhen. Kostel tady patří křížovníkům, ale oni zde nesídlí, jen to místní církvi propůjčují. Cítím se u křížovníků jako doma. Jáhen mi dal přečíst první čtení, Lída nechtěla. Dostaly jsme i razítko, byly jsme šťastné. Krumlov je nádherné město, vůbec jsem to netušila, že máme takové město. A zámek, ten je veliký! Moc mě to překvapilo a řekla jsem si, že sem musím vzít Zbyňka na prohlídku. Dnes jsme ovšem už spěchaly do Kájova. Jeden pán nás ale špatně znavigoval, posílal nás jinde než jsem chtěla já, a když jsem to zjistila, tak jsem se nevracela. Nesnáším cestu zpět. Raději trochu pobloudím, než bych šla zpátky. A cestu jsme našly, ale opět jsme si ji možná o fous protáhli. Měli jsme jít kolem zámeckých zahrad, ale nakonec jsme vyšli u jejich konce a pokračovali dále podle původního plánu. Pořád jsme šli do kopce, v lese byly dvě kapličky, vlhko, únava, už mě pálily kyčle jako čert a plosky nohou také. Z posledních sil a s posledními procenty baterie v telefonu jsme zavolali sestřičce a došly do našeho dnešního ubytování. Byla velice milá, dala nám i domácí upečenou buchtu a ubytovala nás. Původně mi psala, že nabízí skromné ubytování, ale bylo to tady opravdu velice pěkné. Přitopila nám, takže tady bylo po propršeném dnu velice příjemné teplíčko. Jsme domluvené na ranní chvály. Tak dobrou
- https://mapy.cz/s/3xWQn
ubytování: Boršov nad Vltavou – Ubytovna Poslední štace, zarezervován čtyřlůžkový pokoj, menší nemají, za 800 kč, když nás bude víc, podělíme se tím víc. Kontakt Jan Čerkl,, dohodnuto emailem 13.5. z Frymburku do Prahy jede spoj v 17:25, a s přestupem v českém krumlově, bus do budějovic a pak vlakem do prahy a nebo busem z krumlova do prahy konec letošního putování po svatojakubských cestách
neděle
Ráno jsme vstaly
zabalily si a dokonce jsem stihla i kafe a malou snídani. Potom jsme šli do kostela na ranní chvály.
Bylo to moc pěkné, na závěr jsme zaspívaly Salve Regina a takto krásně mariánsky jsme začaly dnešní den, kdy má Panna Maria narozeniny. Šla jsem za český národ. Bylo krásné ráno, už nepršelo. Dokonce vycházelo sluníčko. Bylo vidět krásnou siluetu kájovského kostela. Na silnici jsme potkaly ty včerejší bavorské traktory, mávali na nás a troubily, a my zase mávaly na ně. Bavoři milujou poutování. Lezly jsme pvní polovinu dne do kopců. Ze žluté jsme přešly na modrou. Šli jsme zablácenými lesními cestami s kravěncemi obřích rozměrů. Lída říká, že to že jdeme v úzkých uličkách keřů a mezi kravěncemi znamená, že je ten náš národ zase v úzkých a v hovnech. Tomu jsem se musela zasmát. Po modré jsme došly do Světlíku. Polovina cesty za námi. Byly jsme u kostela celkem brzy. Ponožky i boty mokré z trávy v lese. Tak jsem se zuly a vyhřívaly se. Jeden pán si s námi tady povídal, říkal, že nebýt Němců, tak by tady neměli nic opravené. I včera v tom klášteře se zmiňovali, že to zrenovovaly německé sestry za pomoci příspěvků bývalých usedlíků, kteří odsud byli násilně vysídleni. Spojuji si Němce se zbožností a trápí mě český ateismus. Pak někdo otevřel kostel, dostaly jsme razítko. Posadily jsme se v kostele a počkali na mši. Kněz moc pěkně mluvil, o tom, že máme být solí Země, a že soli jak známo se nikde nedává příliš.
To byla odpověď pro mě, která se tolik trápím tím, jak je nás věřících málo. A zajímavé je, že tohle přišlo, v den kdy jdu za český národ. A také bylo velice zajímavé evangelium, a já pochopila, že mým dětem dávám první místo, a to není vůbec dobře, protože to mi způsobuje bolest. Musím, toto v sobě rychle přehodnotit. Otec si s námi po mši pokecal a dal nám ještě i razítko Frymburku. Super! To nám udělalo velkou radost. Potom jsme se znovu vydali na cestu. Polovina byla za námi, už nám zbývalo posledních 11 kilometrů. Zase jsme šli zablácenými cestičkami. Ale kopce už nebyly tolik prudké a nebylo jich tolik jako včera. Čekaly na nás krásné výhledy na Šumavskou krajinu. Napadlo mě, že vlastně za Kájovem začíná Šumava. Před Frymburkem jsem se přezula do sandálů. Udělaly se mi puchýře na patách. Šlo se nám docela dobře a ve Frymburku jsme byli docela brzo. Obcházely jsme lipenskou přehradu, část černá zátoka. Šly jsme si obhlídnout centrum městečka Frymburk. Ofotila jsem si jízdní řád převozu na Frýdavu. A zašly jsme spolu na oběd. Je to tady už všude cenově nastavené pro Němce. Odpočinuly jsme si, nasytily. Když jsme šly na autobus, zjistily jsme, že tento náš autobus jede nejen do Krumlova, ale také jede do Českých Budějovic, ikdyž má na masce napsaný jen Krumlov. To se nám hodí, takže jsme jely až na končenou, došly na vlakové nádraží a přesedly na vlak směrem ku Praze. Měli jsme malinko zpoždění a Lída se obávala, jestli jí neujede vlak, který potřebovala stihnout. Nabídla jsem jí přespání, ale nakonec se vše stihlo a my se dostaly v pořádku domů. Bohu díky, i Panně Marii, i svatému Vojtěchu, Jakubu, Anně, Martě, Ludmile, i všem ostatním přímluvcům...
pokračování najdete pod názvem : Svatojakubská jižní trasa z Frymburku do Rakouska
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————